Kamarádka Knihovna

Anotace: Pisnete prosim, co si o tom myslite.. beru i kritiku...:)) Dekujuuu..

1.Den
Ach, jo. A je to tady zase! Mikova parta si prostě nedá pokoj! Pořád mě nějak otravují… a to jenom proto, že jsem jim v písemce z matiky nechtěl poslat správné výsledky!
„Tak co, maminčin mazánku… Už se bojíš, co?“ křikne na mě Miky a jeho kamarádi se hlasitě rozesmějí.
Neodpovídám. Vlastně se na ně ani nedívám. Mám oči zabořené do země a jsem na cestě domů.
„Hele, kluci, on nás ignoruje! To ti poradila paní učitelka, viď? Že ti řekla, ať ty zlobivé kluky neposloucháš…!“ pokračuje Robin- Mikův nejlepší kámoš.
Pořád jsem zticha, jenom zrychlím chůzi.
„Ále… neutíkej!“
Slyším, jak něco vytahují.
„Tak toho si třeba všimne…“ pochechtává se Miky.
Nemám odvahu se otočit… ale když už se odvážím, bouchne mě něco těžkého do hlavy.
„ÁU!“ vykřiknu. Chci se konečně otočit, ale zamotá se mi hlava.
„Páni! Někomu se tady vrátila řeč!“ poznamená „vtipálek“ Robin.
Něco mě trefí do nohy a bolí to jak čert. Když se vzpamatuju , uvidím, že po mně házejí pomeranče, co jsme dostali na oběd ve školní jídelně. Další ráně jsem se vyhnul a pelášil domů. Za sebou slyším hlasitý smích… ale co, kdybych měl rozbité brýle, máma by mě zabila.

2.Den
Cestou do školy se dost loudám. Když konečně do školy dorazím, zjistím, že je čeština. Češtinu nesnáším… Matika mi jde docela dobře, ale český jazyk ne, nebaví mě číst.

Už se chýlí ke konci českého jazyka. Ou… už zvoní na přestávku. Miky a Robin se už blíží k mojí lavici. Musím někam zmizet… a to rychle!
Vyběhnu ze třídy, jak nejrychleji dovedu. Běžím dolů po schodech k východu. Najednou se zarazím. Ven nesmíme… takže bych to měl asi obrátit, ale slyším za sebou kroky- to je určitě Miky… Ach jo, nedá se nic dělat.
Už otvírám venkovní dveře a najednou uslyším:
„Co tu děláš? Ven přece nesmíme“
„Eh… to jsi ty Nino? Myslel jsem, že jsi Miky…“ vykoktám.
„To vypadám tak hrozně?!“ podiví se Nina.
Nina je moje spolužačka… má ze všeho samé jedničky… je dost chytrá… to já sice taky, ale jí jde i čeština.
„Tak co tu děláš? Že tys chtěl jít za školu?“ vyzvídá.
„Ne-e... já jen…no víš, schovával jsem se tu před Mikym, Robinem, a tak…“
„Miky, Robin, a tak zůstali ve třídě,“ informuje mě.
„Aha,“ řeknu a sednu si na schody.
„Co to děláš?“ zeptá se Nina,
„No, do třídy jít nemůžu… dali by mi co proto,“ řeknu.
„Tak pojď.“ Vzdychne, vezme mě za ruku a táhne nahoru do schodů.
„C-c-co to děláš? Já do třídy nejdu! Tobě nenadávají, nevíš co to je!“ žvaním.
„Ale jo, já je umím setřít.“ To byla pravda. I když se Miky Nině smál, vždycky mu uměla odpovědět.
Jen co vyjdeme schody, nezahneme do třídy, ale míříme pořád rovně.
„My jdeme do školní knihovny?“ nevěřícně na ni koukám.
„Jasně, tam tě nikdo hledat nebude,“ odpoví.
To je taky pravda. Když dojdeme do knihovny, nevím, co mám dělat. Byl jsem tu jen párkrát, kvůli referátům… To se ovšem nedá říct o Nině.
„Dobrý den.“ Hlasitě pozdraví knihovnici.
„Dobrý…“ zamumlám.
„Ahoj, děcka.“ Usměje se.
Hned co dojdeme k židlím, vyděšeně zašeptám:
„Co teď?!“
„Proč šeptáš?“ zašeptá Nina.
„A proč ty?“ podivím se.
Nina se na mě chvíli zmateně dívá, a pak se začne strašně smát.
„Co je tu k smíchu?“ zeptám se.
„Ty… jsi srandovní.“

3.Den
Další den jsem šel s Ninou o přestávkách do knihovny taky. A ten další taky…
Časem jsem se začal na ty přestávky těšit. Bylo to fajn…
Vybral jsem vždycky nějakou knížku, která mě zajímala, a Nina mi ji předčítala.
Později mě ale nutila, abych četl sám.
Zjistil jsem, že mě to docela začíná bavit…
A nejlepší je, že už si na mě Miky nedovolí, protože mám kamarádku. No, vlastně dvě- ještě knihovna. Pomohly mi obě.