Nenávist

Anotace: Jasně a stručně, i žena umí využít svou sílu...

„ Nenávidím tě!!“ Křehká, malá bruneta křičela směrem na muže, který už od pohledu vypadal jako ten s výhodou, rozhodně by nikdo nečekal, že tak křehké stvoření dokáže namířit hlas na tak silného a statného muže, jako byl Viktor.

„ Uklidni se…“ Snažil se jí ztišit, nedařilo se mu jí upozornit na velký rozruch, který na náměstí vytvářejí.

„ Proč? Klidně budu křičet, nešahej na mě!!“ Neustávala v křiku, v pohledu měla nenávist, stála tam přímo naproti kostelu, okolo desítky lidí, kteří právě vycházeli z kostela po ranní mši.

„ Katko!“ Trochu zvýšil hlas i Viktor, nesnášel, když musel být středem pozornosti, chtěl ji jen chytnout za ruku, ale ona se chovala jako by na ní sáhl samotný ďábel.

„ Co?!! Mě je to jedno!! Jen ať to všichni slyší…“ Do hlasu se jí dostávala hysterie, usilovně na něj řvala, až se jí do očí dostaly slzy.

Viktor se díval, jak to něžné stvoření upadá na zem, na kolena, jak pláče, uvědomoval si, jak moc jí asi ublížil, ale nehodlal se tím zatěžovat, věděla, do čeho jde. Neměl výčitky svědomí, jeho mysl byla klidná, znal tyhle scény z románů, byl si jistý, že se uklidní. Sáhl do kapsy džínů a vytáhl papírové kapesníky, které ji lehkým pohybem zahodil do klína a mlčky procházel davem, co nejdál od ní.

Slyšela jeho kroky, jak odchází, jak jí opouští zrazenou, ublíženou…

O týden později…

Zvonek u dveří vzbudil její uplakanou tvář ze spánku, na který už dva dny čekala, nedokázala jíst, myslet, byla zahalena smutkem. Neochotně vstala a šla otevřít, čekala jen poštu, jinak pro ni byl svět uzavřený. Ve dveřích se na ní usmívala silnější bruneta.

„ No konečně, já už myslela, že nežiješ?“ Dostala ze sebe narychlo a přes Katku se dostala do bytu, který byl zahalený pod nehoráznou kopou špíny.

„Tady to vypadá jak po druhé světové…“ Vzdychla bruneta. Katka neměla chuť ji odpovídat, i když se s Hanou znala už od školky, byla si jistá, že její pocity nepochopí. Hana, na rozdíl od ní, byla vždy dostatečně hrdá, aby dala najevo smutek, nebyla ten typ holek, co se složí z blbého rozchodu.

„ Je načase se vzbudit šípková růženko…“ Dodala Hanka a hodila ji do rukou nějaké hadry.

„ Co to je?" Divila se Katka, když si v ruce prohlížela azurově modrou látku, natáhla ji před sebe, aby viděla, co jí to dala a udivením vzdychla.

„ Jsou nádherné, ale na co potřebuji šaty?“ Vykouzlila Katka úšklebek na tváři.

„ To už nech na mě…“ Šibalsky se pousmála Hana a začala neodbytně uklízet ten nepořádek, a pohledem dala najevo Katce, aby se přidala.

Na druhý den…

„ Ahoj Viktore…“ Usmála se na něj tím nejlíbeznějším úsměvem, i když se to v ní příčilo.

Zadíval se na ní drobnohledem, v dlouhých modrých šatech s velkým výstřihem vypadala božsky, o tom byla přesvědčená. „ Ahoj…“ Dodal překvapeně. Měl v hlavě její scény a byl přesvědčený, že už jí nikdy neuvidí. Šlo mu o to, aby měl volný prostor na ples, dvakrát se stejnou holkou se na ně nechodí, teď ale pozoroval její uzounkou postavu v krásných šatech, udivovalo ho, že v doprovodu sexy zrzky má Katka odvahu ho oslovit bez hysterie, rozhodně by v té její malé dušičce, nehledal tolik klidu. Na chvilku zalitoval svého rozhodnutí, možná si s ní měl užít přece jen o nějaký ten den déle.

„ Můžu poprosit o tanec. „ řekla vábivým hlasem, aniž by se zadívala na jeho doprovod, o kterém si byla jistá, že právě zuří, stejně jako by zuřila ona být na jejím místě.

„ Rozhodně…“ Dodal bez ohledu na to, že držel za ruku úplně někoho jiného, pro něho byl důležitý výhled na její štíhlé, ohebné tělo. Byla v posteli jako uragán, proč tedy nevyužít jejího chtíče na jednu noc. Hráli jim ploužák, jediný tanec, o kterém si Katka byla jistá, že ho Viktor zvládne.

„ Té slečně by asi vadilo, kdybych si tě odvedla?“ Zašeptala mu otázku a přitiskla se k němu celým tělem.

„ Nejsem na plese ještě ani hodinu…“ Odpověděl jí nepřímo. Nereagovala na to, jemně rukou přejela po jeho zádech, olízla si rty a dost nahlas vzdychla.

„ Škoda…“ šeptla a chtěla odejít, ale v tom ji zarazil… „ Počkej…“ Ohlédla se na něj, viděla ten jeho chtíč a byla si jistá, že na tuhle noc má vyhráno.



„Dobré ráno…“ Seděla na kraji postele, už zcela oblečená, sledovala ho, jak nevinně spí a celou dobu, se utvrzovala, že mu nesmí podlehnout, že za tím jeho krásným obličejem je hnusný chlap bez úcty.

„ Dobré…už oblečená?“ Zeptal se, když viděl její netrpělivý výraz v obličeji.

„ Měl bys už odejít…“ Dodala.

„ Nikdy bych nevěřil, že ty budeš na jednorázovky, ale dobře půjdu.“ Usmál se a hledal oblečení, když se pořádně oblékl, chtěl jí políbit, ale ona ucukla, stejně jako pokaždé večer, sex byl nádherný, ale všimnul si, že je odtažitá, ani jednou ho nepolíbila na rty.

„ Co je?“ Zeptal se, protože vycítil to napětí.

„ Nic, jen, možná bych ti měla říct, že jsem svůj úkol splnila.“ Odpověděla chladně.

„ Jaký úkol?“ Divil se.

„ Pomstila jsem se, život s tebou je utrpění, každé holce zahýbáš, každou ničíš, tak jedna z těch holek zničila tebe, dobře se na mě podívej, protože jsem asi poslední žena, která tě milovala. Která jiná holka by milovala ubožáka s HIV?!“ Dopověděla svou řeč, kterou si připravoval celé ráno, dívala se na jeho reakci.

„ Co to meleš?“ Viktor zkoprněl.

„ Minulý týden mi zjistili HIV, buď si jistý, že to samé najdou u tebe…neměl ses pořád vymlouvat, že ti vadí latex, brouku…“

„ Lžeš?“ Jeho hrubý hlas se změnil ve skřehot.

„ Ověř si to…ale nejdříve vypadni…“ řekla a otevřela dveře od bytu, aby mu ukázala, že by měl doopravdy jít.

Neohlídl se na ní, stále tomu nevěřil. Odešel v rozpacích.



Celé dva dny usilovně přemýšlel nad jejími slovy, jestli byla nakažená, mohl to dostat už dávno, kolikrát jen mu opakovali, že je blázen, když věří holkám, že berou prášky. Možná nechtěné těhotenství by ho nevyděsilo tolik, jako představa, že bude mít AIDS. Nemohl to vydržet v práci, vzal si dovolenou a nervózně přešlapoval doma, dokud nesebral všechnu odvahu a nešel do nemocnice. Vzali mu krev, musel celý den čekat, než mu dají výsledky. Pro jistotu si pro ně přišel rovnou do laboratoře. Byl tak neklidný a zničený. Dva dny se neholil, pořádně nejedl, byl zkroušený.

„ Tak pane Synek, bohužel, zajděte si rovnou za lékařkou, Vaše testy jsou pozitivní.“ Sestřička v bílém hábitu měla silnější postavu a hnědé vlasy stažené do culíku, na tváři měla úsměv, jako by mu nenesla ani špatnou zprávu. Z jejich úst se vydrala ta hrozná věta, složil se. Klesl na židli vedle dveří a němě se díval do prázdna, svět se mu začal točit před očima, rozbrečel se, nevnímal nic jen svůj pláč. Dokud si nevšiml, že vedle něj ze dveří vyšla křehounká brunetka s šibalským úsměvem. Otřel si slzy do rukávu a překvapeně se díval na Katku, jak nad ním vítězoslavně stojí.

„ Vidět tě ubrečeného mi stačí.“ Řekla a z kapsy vytáhla balík papírových kapesníků, které mu hodila do klína.

„ Tohle je Hanka…“ Ukázala směrem na usměvavou sestřičku. „ A tohle byla brouku pomsta, příště až budeš chtít nějakou holku dovést k slzám, vzpomeň si na mě.“ Řekla s klidným hlasem a chtěla vyjít ven z budovy, když se ve dveřích ještě zarazila a otočila se zpět na Viktora.

„ Jo a nemám HIV, ani ty…byl to vtip. Sbohem.“ Dodala a odkráčela klidnou chůzi pryč.