Rok na cestách

Anotace: (inspirace knihou Jacka Kerouaca - Na cestě) (18.11.2008) ...první část (druhá nikdy nebude:D)

Psal se rok 1950 a v Americe pro mě začínal nový a krásný život plný dobrodružství a intelektuálního růstu. Nikdy na ten rok nezapomenu, protože byl pro mě velice zlomový.
Mé jméno je Bob Sailor, je mi dvacet pět let a nemám žádnou stálou práci. Cestuju po Státech a přivydělávám si občasným malováním obrazů, kreslením skiců a psaním poesie či povídek.
Já osobně se považuju hlavně za básníka a to ne proto, že píšu poesii, ale svým odlišným pohledem na svět, na život a jeho žití anebo stylem s jakým přistupuju ke všemu ve svém okolí – počínaje lidmi, milostnými vztahy, řešením “problémů“ a konče přírodou a její nádherou. (Kámoši z Chicaga mně nezačali říkat Bob “Dreamer“ Sailor jen tak zbůhdarma).
Narodil jsem se v Liverpoolu, v Anglii, a tam jsem strávil krásných pět let po boku své skvělé a obětavé matky Patricie Sailorové a svého zcestovalého a po umělecké stránce nedoceněného otce George Sailora. Mé rané dětství vážně nemělo chybu, táta s mámou byli pořád se mnou a věnovali mně spoustu svého času. Byla to vážně bezstarostná léta. V paměti mi nejvíc utkvělo jak mě táta učil kreslit a jak strašně velkou radost měl z toho, že se mi to – s ohledem na můj věk – celkem dařilo. Máma z toho ale moc radost neměla, protože věděla jaký to je žít s člověkem jako byl George a nebyla teda moc nadšená z toho, že její jedinej syn už ve čtyřech letech sedí nad papírem a črtá na něj roztodivná stvoření a pak se tomu chechtá jak pominutej blázen. Co bylo pro mě ale důležitý, zajímala se o hudební umění a měla celkem dobrej přehled v muzice, takže domem dnem a občas i nocí zněli nejrůznější desky, který pouštěla na starým gramofonu, kterej dostala kdysi od své matky za to, že dokončila střední školu a neutekla s tátou – i když to pak stejně udělala, ale až po pár měsících na vejšce.
Už odmala jsem zbožňoval jazz, ale i klasickou hudbu, Beethovena jsem doslova miloval a hltal jsem každou triolu, každej úder do bubnu a každej akord zahranej na varhany, taková hudba mě tenkrát fakt brala a rád si to poslechnu i dneska.
Po pár letech jsem se dozvěděl, že táta zdědil spoustu peněz po dědovi Arniem a proto těch pět let jsme si mohli pořád užívat, později se to však ukázalo jako velmi neuvážený krok.
V roce 1930 jsme neměli ani vindru. Sice jsme bydleli v rodinném domku, ale měli jsme ho pronajatej a každej měsíc jsme museli platit nehorázný nájemný a správce nechtěl o žádný sekyře slyšet, bez milosti nás vykopal na ulici a dál se s náma nebavil.
Rodiče teda sbalili našich pět švestek a znechuceně jsme vyrazili naším starým cadillacem do hlavního města k matčině starší sestře Lucy, která v Londýně žila se svým přítelem Tonym “Whisky“ Crowbellem. Tenhle chlápek byl vážně skvělej a byl to tátův hodně dobrej kámoš. Kdysi spolu prej procestovali celou západní Evropu a zažili spolu vážně skvělý výpravy.
Oba říkali, že ty časy jsou už pryč a zbejvaj jim jen vzpomínky, ale na obou – hlavně na
tátovi – bylo vidět, že by si dali říct ještě na jednu pořádnou jízdu. Vynahrazovali si to tím, že čas od času vyrazili v našem cadillacu do nějakýho zapadlýho koutu Británie a vraceli se plný nadšení a na čas byl od vandru zas klid.
Jsem fakt rád, že jsme tam strávili dalších deset let, který nám přinesly skvělý zkušenosti a plno neobvyklých zážitků. Jenže náš pobyt u Crowbellových (Lucy si Tonyho v roce 1935 konečně vzala) přece jenom jednou musel skončit a ukončila ho smutně tragická událost.
Rok 1940 mě vážně dost změnil a poznamenal na hodně dlouhou dobu. V tom roce se totiž táta s mámou začali dost často hádat – máma vyčítala tátovi jeho pití a nechápala, že když jeho obrazy lidé nechápali a proto je nechtěli kupovat, tak seděl doma na kanapi, pil a nezkoušel si sehnat ňákou “normální“ práci, choval se podle ní jak chudák a při každé příležitosti mu to vpálila do obličeje a on jí to oplácel tím, že začal s Tonym a jeho kámošema jezdit na čím dál delší cesty a ignoroval její nářky a křik. Jednou si máma myslela, že nás už opustil nadobro, protože byl pryč několik dlouhejch měsíců. Když už byla vážně zoufalá a pomalu každou noc probrečela s lahví whisky na stole, přijel Tony s partou a nesli sebou hroznou zprávu. Táta se prej strašně opil a v nějaký Bradfordský putyce se popral s policajtem, kterej se do něj navážel kvůli jeho obrazům, který se tam táta snažil vecpat ňákýmu černýmu mlíkařovi, kterej tam měl na stole před sebou patnáct prázdnejch půllitrů a snažil se cigaretou ubalenou ze svýho řidičskýho průkazu podpálit spícímu kámošovi plnovous. Táta byl prej úplně nepříčetnej, nenáviděl idioty, který kritizovali všechno kolem sebe ačkoliv ničemu vůbec nerozuměli a ten policajt měl na jeho nadčasový obrazy prej vážně hnusný kecy. Táta vlastně jen bránil to, co mu bylo nejdražší a čemu bezmezně věřil. Nedokázal by bez tý svý víry žít, zbláznil by se, na světě by pro něj už nebylo nic co by ho dokázalo vytrhnout ze smutku a nostalgie. Podle mě neudělal nic špatnýho a ten zkurvenej policajt se svejma “chytrejma“ řečma si za to moh stejně sám.
Rvačka skončila tím, že policistu odvezli pohřebáci a tátu sanita do vězeňské nemocnice, kde mu museli z těla vytáhnout kulku z dvaatřicítky a zašít ošklivě dlouhou ránu na ruce, která se mu tam rozšklebila poté co ho ten hnusák udeřil rozbitou lahví od portského. Po pár dnech rehabilitace ho převezli rovnou a bez okolků do basy do starýho zpropadenýho Liverpoolu.
Dostal pět let a ještě jim prej moh bejt vděčnej.
Máma z toho byla naprosto zdrcená a týden probrečela zamčená v pokoji. I když jim to poslední dobou s tátou moc neklapalo, bezmezně ho milovala a nedokázala si představit život bez něj. Jenže teď byl pryč a musela se s tím chtě nechtě smířit. My všichni jsme se s tím museli smířit. Peníze na zaplacení kauce jsme neměli – Tony s Lucy se nabízeli, že dají kolik bude potřeba, ale i s tím co našetřila máma to byla chabá třetina potřebný částky, takže to bylo marný.
Měsíc po tom se máma rozhodla, že opustíme Londýn a poplujeme do země zaslíbené, do Ameriky. Do konce roku ještě pracovala v Londýně, našla si rachotu v jedný hospodě, kde dělala servírku a v lednu se rozhodla, že vyrazíme. Lucy jí přemlouvala, aby nebláznila a zůstala u nich a když se k ní přidal i Tony, kterej tvrdil, že koncem jara je to rozhodně rozumnější, máma ustoupila a termín odjezdu odložila na neurčito.
Do konce května našetřila slušný peníze a začali jsme balit. O Americe jsem toho v tý době moc nevěděl. Akorát z vyprávění táty a Tonyho a z jedný knížky o Indiánech, kde se Indiáni furt zabíjeli navzájem s bělošskejma kolonizátorama. Byli tak krásný a úchvatný, s údivem jsem čet o jejich vztahu k přírodě, zvěři a k sobě samotným. Nic podobnýho jsem v Anglii nikdy neviděl. Táta měl přírodu rád, ale jinak. Po přečtení tý knížky jsem se pokoušel na svět dívat očima Indiána a nevěřili byste kolik bolesti a utrpení jsem prožíval. Toužil jsem ňákýho Indiána spatřit na vlastní oči a poznat ho blíž – víc než se mi povedlo díky svý dosavadní Bibli.