Příběh jedné dívky

Anotace: Napdlo mě napsat něco na tého z téhle doby je myslím důležité šířit vědomost o tom jak hrozné to bylo.

Jmenuji se Madla a dnes je mi 78 let a mám za sebou život plný těžkých ran. Ale dnes si říkám, že ty rány ze mě udělaly silnou a odolnou ženu, která se jen tak něčeho nezalekne. Byla jsem ještě malá. Seděli jsme s moji rodinou u večeře, když do naší kuchyně vběhli dva muži v uniformách a celou moji rodinu odvedli. „Odvedeme vás ven“ říkali nám. Moji rodiče byli moc vyděšení snažili se bránit co to dalo. „Musíte s námi čeká vás lepší život, kde budete mít práci a vyděláte si i nějaké peníze?“ říkali ti muži mým rodičům a vlekly jen ven z domu. Ze skříní na chodbě vyhodili jen pár věcí a poručili mým rodičům, aby si je schovali do kufříku a vzali s sebou. Já jsem se stihla schovat za velkou almaru, kterou jsme v kuchyni měli. Ti muži byli natolik zaměstnaní, že si ani nevšimli, že jim jeden člen rodiny chybí. Když se po našem domě rozhostilo ticho sebrala jsem všechnu odvahu a vyšla ze své skrýše. Venku se ozýval křik lidí a hrubé hlasy vojáků, kteří se snažili přesvědčit všechny obyvatele našeho města, aby šli s nimi. Všichni mířili k hlavnímu nádraží a tam na ně čekal nákladní vlak s několika vagóny. Mnoho lidí již bylo ve vagónech a další a další k nim byli nuceni nastoupit. Schovala jsem se za jednou dřevěnou boudou a sledovala jsem to dění. Jako malé dívce mi to nebylo jasné. „Co se to děje? Kam ti lidé pojedou?“ Na moje otázky se mi nedostávalo odpovědí. Když vlak pod dlouhé době odjel pomalu jsem se vracela směrem k městu najednou se mi chtělo moc brečet. „Kde budou moji rodiče a bratři? Uvidím je ještě někdy?“ Naše město bylo najednou prázdné. Nikdo se neprocházel ulicemi. Ani náš starý zmrzlinář už neměl svůj vozík na chodníku. Působilo to na mě smutně a moc nepříjemně. Šla jsem okolo jednoho starého domu a zaslechla jsem volání. „Madlenko ! Madlenko!“ Ano v tomto domě bydlela stará paní Bernardová. Žena, která mi vyprávěla moc hezké pohádky, když jsem byla ještě hodně malá. Rozběhla jsem se k tomu domu, abych zjistila jestli je v pořádku. Když jsem otevřela dveře ta stará žena se na mě podívala pohledem, na který se nezapomíná. Byl to pohled částečně ulevující asi měla radost, že jsem ji našla a zároveň se mě tím pohledem ptala jak je možné, že tam jsem.„ Madlenko ty jsi tady? Tebe neodvezli ti zlí pánové v uniformách?“ ptala se žena starostlivě. „ Ne neodvezli byla jsem schovaná. Když přišli do našeho domu schovala jsem se jim za jednu velkou almaru.“Paní Bernardová mi pak vyprávěla, co že to bylo za muže a kam byli všichni ti lidé odvezeni. „Koncentrační tábor? To už se odtamtud nikdy nevrátí? A proč je tam odvezli?“ „Na nic se mě neptej děvenko. Budeme rády pokud se nám podaří se schovat, aby nás ti muži nenašli a ty jsi nikdy nemusela zažít život v koncentračním táboře.“Jenže ten večer jsme netušily, že ani nám se tento osud nevyhne. Byly jsme schované v tom starém domě, když najednou se ozvalo hlasité zabušení na dveře. „Je tam někdo?“ Pak si jen pamatuji, že jsme někam jely a já se probudila na dřevěné posteli stlučené z několika prken.Hned po probuzení jsem se začala shánět po paní Bernardové. Jedna paní (později jsem zjistila, že to byla naše hlavní vychovatelka) ta mi oznámila, že paní Bernardovou odvezli jinam. „ A moji rodiče? Ti jsou kde?“ „ To nevím. Neptej se na nic a lehni si.“ odvětila mi ta zlá žena. Svoje rodiče jsem už nikdy neviděla. Mojí maminku zastřelili, když se pokoušela ze zoufalství utéct. Tatínek ten se snažil přežít tím, že moc tvrdě pracoval, ale protože byl moc nemocný tak zemřel po 2 letech na vysílení. Svoje bratry? S těmi jsem se setkala asi deset let po návratu z koncentračního tábora. Oba byli nemocní, ale co vím tak umřeli před několika málo lety jako staří pánové, ale já jsem s nimi už nikdy nemluvila.A ptáte se jak se podařil ten zázrak mně, že se mi podařilo přežít? Byla jsem dobrá v kreslení a když to jeden náš dozorce zjistil rozhodl se, že mě využije. Malovala jsem nějaké znaky na kusy papíru a balilo se to do obálek a někam posílalo. Tenkrát jsem nevěděla, co ty znaky znamenají a že je to nějaká šifra, ale musela jsem to malovat. Vždycky mi říkal, že když ho neposlechnu půjdu se s dětmi vykoupat. Časem jsem vypozorovala, že z těch koupelen (tak se před dětmi říkalo plynovým komorám) neodcházely čisté děti, ale nějací muži odtamtud odnášeli černé pytle. Mě se podařilo těch pár let přežít. I já jsem musela těžce pracovat nosily jsme s jinými dětmi kusy dřeva k pecím, kde se pálila mrtvá těla to jsme ovšem nevěděly. Musely jsme nosit v létě v zimě ať bylo jakékoli počasí. Byla jsem tak moc vysílená, že jsem nemohla ani tužku udržet, když si mě ten dozorce zavolal. To jsem pak byla pořádně zbita. Doba to byla dlouhá a zlá ale zvládla jsem to. Člověkem, který byl tenkrát pro mě moc důležitý se stala paní Bernardová. Když konečně to zlo skončilo. Rozhodla jsem se že ji musím za každou cenu najít. Byla jsem tenkrát o nějakých 5 let straší a život v „koncentráku“ mně dost naučil. Paní Bernardová byla v nějakém „koncentráku“ pro ženy, ze kterého se jen málo žen dostalo živých a když přežily zanechalo to na nich tělesné ale hlavně duševní následky. Bylo několik málo let po konci toho zla a já seděla v našem městě na lavičce v parku. Přišla ke mně paní. Byla moc hubená a moc špatně chodila. Zhluboka jsem se nadechla když jsem v té ženě poznala paní Bernardovou. „ To není možné! Vy jste tady?“ „Jsem děvenko ale podívej se jak vypadám.“Od toho dne jsem k paní Bernardové chodila každé odpoledne na návštěvu. Pomáhala jsem jí s péčí a vzájemně jsme si vyprávěly příběhy, které se nám staly v koncentračním táboře. Tenkrát mi bylo nějakých 15 let. Když paní Bernardová za nějaký čas zemřela rozhodla jsem se, že začnu pracovat se straými lidmi, kteří také zažili tu hrůzu, ale i s těmi, kterým se to vyhnulo. Budu pomáhat lidem.