Když do života vstoupí kriminál

Anotace: Příběh o nepovedeném začátku a špatných rozhodnutích.

Byl to takový ten z hezkých začátků. Devatenáct let, dosud nezbavena mladistvích ideálů a zamilovaná až po uši tou vřelou, bezelstnou láskou, co boří mosty a žene člověka z bezpečného úkrytu rodičovské náruče. V té době jsem měla za sebou jen jeden bolestivější milostný karambol, což se člověku stane, když si v šestnácti myslí, že potkal lásku na celý život a ona, lépe řečeno on, tedy Jirka, se po prázdninách vypaří. Bolelo to dlouho a hodně, ale teď byly rány zaceleny a já se hnala vstříc další etapě takzvané školy života. S Radkem jsem se znali z tanečního klubu. Kdysi býval mým partnerem, přiznávám, že ne zrovna spolehlivým. A pak se vypařil. Údajně měl nějaké oplétačky se zákonem. Po nějaké době se v mém životě objevil znovu, nějakou zvláštní náhodou a začali jsme spolu kamarádit. Hráli jsme na kytary, jezdili na vandry a festivaly a tak nějak nám spolu začínalo být víc než příjemně. Když máte s někým tolik společných zájmů, vídáte se téměř denně, navíc se vám líbí, není tak zcela nepravděpodobné, že zůstane pouze u přátelství. A když se zamilujete, ignorujete i věci, které by vám za normálních okolností asi vadily. Studovala jsem prvním rokem nástavbu, chodila závodně tancovat a měla ambice pokračovat na vysoké a opatřit si nějaký ten srolovaný diplom, jež vám otevře v životě daleko více dveří a příležitostí. Radek odešel z učňáku a pracoval jako číšník v zakouřené hospodě nižší cenové skupiny. Tam jsme se také sem tam scházeli s naším kytarovým ansáblem, a ač jsem tam se svou vizáží naivního neviňátka, s vyskládanými panáky na stole, neboť do mne jaksi tento druh požerače lidské důstojnosti příliš nepadal, působila poněkud jako pěst na oko, byl tam Radek a mně tam tudíž bylo fajn. Naši z mého nového přítele nebyli příliš odvázaní, ale co mohli dělat. Doufat, že mě to třeba přejde a dostanu rozum. Ale to se v nejbližší době právě stát nemělo. Jak už to tak bývá, a to nejen v laciných seriálech, jednou nepřišly měsíčky. A nepřišly ani za týden, za dva a já dostávala pořádný strach. Svěřila jsem se nejdříve sestře, pak mámě. Ta na sobě nenechala znát ani v nejmenším, jak hluboce jí moje nadělení bolelo a držela mě, jak mohla. Verdikt potvrdila gynekoložka slovy: „Druhý měsíc jak vyšitej!“ A my začali chystat svatbu. Buď vzdána čest Radkovi, že se ze svého údělu nehodlal nijak vykroutit a ženitbě se nebránil, jen zdůrazňoval, že se bereme z lásky, a ne proto, že musíme. A tak to budeme brát celý život. A já se najednou přestávala bát. A začínala jsem se těšit na to mrně a na naše společné projížďky s kočárkem a na život s Radkem. Teď s ním budu moct být pořád, a žádné „do půlnoci doma…“ Zbývalo oznámit mou šťastnou novinu ještě tátovi a vzdálenějšímu příbuzenstvu a kamarádstvu a sezvat hosty na svatební radovánky. Nějak mi ani nevadilo, že nemáme kde bydlet, nemám hotovou školu, Radek žádnou a vydělává pár korun v začouzené putyce. Koupila jsem vlnu, neutrální zelenkavé barvy a začala plést obleček na miminko. Svatba byla v srpnu na Křivoklátě a vše se zdálo být, jak má. Užila jsem si svůj kouzelný den v pohádkových šatech s milovaným člověkem po boku a manželský slib složila zcela vážně, dobrovolně a přesvědčivě. Život někdy nabírá příliš rychlé tempo a zhoupne se směrem, který ani v nejmenším nečekáte. A tak se z bezstarostné, akční a život milující studentky stala přes noc manželka a v blízké době také maminka malého robátka. Byla jsem šťastná. Své nové úlohy jsem brala smrtelně vážně. Milovala svého manžela, snažila se vařit a nakupovat, chodila na cvičení pro těhotné a četla knížky o požehnaném stavu a péči o mláďata. Naši nám ve své neskonalé dobrotě uvolnili jeden pokoj a my měli střechu nad hlavou. A tak to bylo fajn. Celé dva týdny. Jen tři dny jsem strávila v nemocnici, neboť se doktorům nezdály jakési hodnoty v mé krvi a přiřkli mi těhotenskou cukrovku.
A pak se to stalo. Přišla jsem odpoledne domů jako obvykle a těšila se na manžela. A on nepřicházel. A pak dole zazvonil Radkův kamarád, shodou okolností svědek z naší nedávné svatby. Šla jsem mu otevřít a on, že mi musí něco ukázat. A podal mi do ruky na psacím stroji naťukanou zprávu s hlavičkou místní policie. Roztřásly se mi ruce, když jsem ten list papíru četla. Radek byl vzat do vazby. Nechápavě jsem koukala na posla strašných zpráv a snažila se něčeho chytit. „A kde je? A kdy ho pustí? A kdy ho uvidím? A co mám dělat? A proč???“ Byly otázky, které se mi zoufale draly z hrdla. Stojíte jak opařeni, když vás zaskočí tragická zpráva, kterou v nejmenším nečekáte. Nejste připraveni. Nevidíte řešení. Nevěříte, že skutečnost může být opravdu tak tvrdá. Hledáte spásu, naději, ale nikde žádná není. Jste bezmocní a máte hrozný strach, že neumíte čelit něčemu takovému. Chováte se jako blázen. To už to oznámení četl i můj táta. Kroutil hlavou a nevěřil svým očím. Pánové se vloupali do garáže a odnesli kola, rádio a bůh ví, co ještě všechno. A Radek byl vzat do vazby. Nemohla jsem se vrátit domů. Byla jsem zmatená a vyděšená. Bezmyšlenkovitě jsem na sebe hodila kabát, vzala svědka Járu a začala s ním obíhat všechny možné známé s cílem sehnat radu a informace. Jakýsi práva znalý známý řekl: „No, odrodíš sama…, z toho se jen tak nedostane, má podmínku.“ Sevřel se mi žaludek. Byla jsem ve třetím měsíci… Zoufalá jsem běžela k manželovým rodičů. Pospolitost zúčastněných lidí mi poskytla alespoň chvilkovou útěchu, že v tom nejsem sama. Zjistili jsme, že můj drahý pobývá v jakési cele na Ruzyni a jen tak ho asi neuvidím. Ani neuslyším. Člověk najednou nechápe krutost s jakou je s ním zacházeno, byť nikomu nic neprovedl. Nevěří tomu, že je to možné, být nemilosrdně trestán, byť nezavdal příčinu. Devatenáctiletá holka neumí přijmout fakt, že ona a její nenarozené dítě, oba tak zranitelní, budou vydáni bezohlednému a tvrdému verdiktu, že zůstanou sami v době, která je tak zásadní a těžká. Že člověk, který je měl držet v náruči a chránit, nepoloží ruku na rostoucí bříško. Najednou není. Místo toho sedí v cele a je tam úplně zbytečný. A nedostupný. Voláte o pomoc, prosíte, pláčete, ale nikdo vás neslyší. Nebo slyší, ale nepomůže. Radek udělal blbost a teď nese trest. Jenomže není sám. Vy jste takový vedlejší produkt toho trestu, bez nároku na soucit, neboť jste se najednou stala manželkou kriminálníka. Po týdnu přišel první dopis. Něco ve smyslu, že ho strašně mrzí, co se stalo, a že si mám najít někoho jiného…Skvělé povzbuzení od člověka, kterého jsem si vzala teprve před necelým měsícem. Zkrátka vyřeš si to, jak chceš, já ti nepomůžu. „Chudák, neví, co mluví, musí mu být příšerně,“ říkala jsem si a ač plna obav, stesku a beznaděje, hodila jsem svému drahému záchranné lano v podobě dopisu, že to sice absolutně nechápu, ale že jsem rozhodnuta na něho počkat. Ano, rozhodla jsem se tak a to navzdory celé rodině. Navzdory bolesti, kterou prožívali naši a dobře míněným radám kamarádů. Těžko se žilo. V době, kdy má být člověk co nejvíce v pohodě, kdy byly jiné těhulky opečovávány a šetřeny, prožívala jsem tíživou směsici lítosti, stesku, vzteku okořeněnou notnou dávkou bezradnosti. Ostuda, do které mě můj drahý dostal však měla zůstat přísně utajena, o celé události věděl pouze úzký okruh rodiny a nejbližší přátelé. Ve škole jsem hrála roli šťastné novomanželky a nikdo neměl nejmenší důvod mi nevěřit. Po příchodu domů jsem ale trávila trýznivé večery zavřená v pokojíku a bezesné noci plné slz a touze po pohlazení.
Pak přišla první návštěva. Po téměř dvou měsících, kdy jsem mohla leda psát dopisy a sem tam poslat balík. Už samotný pohled na vězeňskou budovu omotanou ostnatými dráty a mřížemi za okny působí poněkud depresivně. Společnosti, kterou si představujete uvnitř, byste se nejraději vyhnuli pěkným obloukem a díky všudypřítomným bachařům si připadáte, jako byste byl sám odsouzeníhodný zločinec. Po důkladné prohlídce nás pustili dovnitř a po krátké chvíli začali přicházet odsouzení. Konečně se objevil. V černém vězeňském mundůru, svěšenou hlavou a bezradným výrazem. Pak začala neúprosně ubíhat doba, kterou máte k dispozici. Slzy, dotyky a obětí, které si musíte užít právě v tento moment a vyžít s nimi nebo spíše se vzpomínkami na ně do další návštěvy. Bezmocnost, kterou si naopak užíváte denně, nabývá na intenzitě. Pak zazní povel „ukončit návštěvy“ a žalářní vrata se zabouchnou.
Radek dostal dva roky. Soudní jednání bylo veřejné, přivedli ho v poutech a posloužil jako odstrašující případ jakési školní třídě, která se zasedání účastnila. Kéž by se z toho alespoň poučili. Po skončení jsem směla na pár minut s odsouzeným promluvit, spoutanýma rukama pohladil v té době již pěkně klenuté bříško a pohledy, které se na nás upíraly z lavic studily jako led. Taková ostuda. „Já nic neprovedla…!“
„Rozveď se!“ Slyšela jsem ze všech možných stran od lidí, kteří o mé patálii věděli. „On se nezmění, budeš nešťastná.“ Tvrdili naši. Tlak vzrůstal a nabral na intenzitě ve chvíli, kdy zpráva o mém nepovedeném novomanželském životě prosákla mezi mé kamarády. Kamarády, mezi kterými byla i má první velká láska, Jirka. Naposled jsem ho viděla na svatbě a mými vdavkami se nezdál nijak vykolejený. Jak jsem se však měla brzy dozvědět, skutečnost byla úplně jiná. „Jirku to hrozně vzalo“, tvrdil náš společný kamarád Kryštof. „Chtěl se k tobě vrátit a místo toho mu přišlo svatební oznámení.“ Ironie osudu je někdy fakt nelítostná. Kolik let jsem v to tajně doufala. Slovy klasika: „Koukáš se na nebe a pláčeš pro hvězdu. Víš, že ji nikdy nedostaneš. Jednoho dne se otočíš a ona je tady. Září ti v dlani.“ Jenomže Jiříka hvězdy seslaly v nepravou chvíli. Jezdil za mnou, bral mě na výlety, prošli jsme spolu vánoční Staromák a chtěl, abych se k němu nastěhovala. Myslel to vážně. Ale co bylo se mnou? Tupě zaslepená, neschopná vidět dopředu a spočítat si jednoduchou rovnici, jsem psala dopisy do kriminálu a čekala na svého drahého.
Přešel podzim, Vánoce a bříško pěkně rostlo. V únoru se narodil malý Honzík. Tatínka u porodu neměl. Protivné nemocniční papírování, které jsem musela absolvovat těsně před přesunem na porodní sál a dotazy zdravotníků na otce mi lehce přitížily. Naštěstí fantazie zapracovala a já vymyslela neutrální fakta, zejména ohledně dotazu na otcovo zaměstnání, která Honzíkův rodný list nikterak nezostudila. Jako první viděli naše modrooké boží nadělení máma s tátou, tedy vlastně novopečená babička s dědou a moje sestra, která byla, coby studující porodní asistentka, se mnou na sále. Zdravý chlapeček s jemnými zlatými vlásky rozzářil ponurou náladu jako sluníčko. Jirka byl z něho u vytržení. Strašně nás chtěl. Do vězení jsem poslala fotku z porodnice. A pak přijela na návštěvu s malým uzlíčkem. Poprvé si otec mohl pochovat svého syna. Těžko říct, co se v něm odehrávalo. Byl dojatý, hrdý, sklíčený? Až se dostane ven, budou Honzíkovi dva roky. Za blbost se holt platí a zpravidla za ni zaplatí i nevinní. A blbostí se v mém příběhu nasekalo požehnaně. K Jirkovi jsem se nevrátila. Manžela pustili po roce za dobré chování. K tenkrát půlročnímu synkovi nikdy nenašel ten pravý otcovský vztah. Miminko roste strašně rychle a on u toho nebyl. Nemohl být. Po dvou letech jsme se rozvedli. Teď je Honzíkovi čtrnáct, vyrostl jen s mámou. Po několika marných pokusech o vztah jsem to vzdala. Otce viděl párkrát v životě. Studuje osmileté gymnázium a já doufám, že se neprobudí nějaké nepatřičné geny, přestojíme pubertu a vyroste z něho pořádnej chlap. A bude to dobrý.