Zrcadlo - 1.díl

Anotace: kapitola úvodní

To velké zrcadlo mě štve. Můžu kolem něj projít po tisícé a vždy se leknu. Světla, stínu, sebe. Ráno, odpoledne, večer. Nenávidím jeho oprýskaný rám. Vypadá jako z barokních obrazů. Ty obrazy, na kterých jsou tlustí nazí andělíčci. Někdy se v něm prohlížím. A připadám si taky tak. Jen bez křídel. Bez kudrnaté zlaté kštice. Bez milé tvářičky s dolíčky.

Kolikrát jsem matce říkala, aby se toho zrcadla zbavila. Na internetu jsem v obchodních sítích Ikea našla spoustu moderních zrcadel. Ale matka se na ně vždy jen pohrdavě podívala a dál si leštila to svoje.

Občas jsem po nocích měla pocit, že je prolezlé červotoči. Neustálé hlodání do dřevěného rámu mě přivádělo k vzteku a taky k nespavosti. Matka prostě trvala na tom, že musí viset v mém pokoji. Kolikrát jsem si říkala, že už přece nejsem malá, dvacet je mi dávno pryč, ale stejně nejsem schopna postavit se své matce. Aspoň co se týče výměny zrcadla. Někdy si představuju, co všechno by se dalo pověsit na stěnu místo něj. V dětství tam mohl viset třeba krteček. V pubertě třeba Michael Jackson nebo Brad Pitt v životní velikosti. A teď... Teď by se na tom místě vyjímala velká skříň. Z dubového dřeva. Naplnila bych ji spoustou oblečení. Nebo ne, mohla by být plná vzpomínek. Z každé dovolené, z každé cesty za dobrodružstvím, z každého výletu, bych si vzala nějakou vzpomínku. Kamínek. Větvičku. Skříň by byla plna tajemství.

A místo toho tu okouní jen to zrcadlo. A já okouním s ním a v něm.

Asi před měsícem tu byl brácha. S jeho roční dcerkou. Poletovala domem a snažila se chytit našeho psa za ocas. Bráchu nenapadlo nic lepšího než jí ukázat aportování míčku. Jeho dcerka úlohu „nahazovače“ přijala, ujala se pestrobarevného balonku z tvrdé gumy a nemotornou ručkou házela psovi balonek. Museli jsme se jí smát, protože častěji vytrhl Ron míček Lidušce z ruky, než jej vůbec stačila hodit. Když už se jí to podařilo, byla ráda, když ho hodila alespoň před Rona. Zrovna jsme si se švagrovou povídaly o motorice dětí tohoto věku. Švagrová se bála, jestli je v tomhle ohledu její dcera dostatečně vyspělá. Jakožto absolventka dětské psychologie jsem ji ujišťovala, že se Liduška vyvíjí dobře, v některých směrech možná i rychleji než ostatní děti. Když jsem ji začala promlouvat do duše, že nemůže čekat, že tak malé dítě dohodí daleko, ozvalo se z mého pokoje drnčení skla. Celá rodina zděšeně vyletěla ke dveřím, ze kterých se dral chudák Ron s krvavou tlapkou. Lída stála asi dva metry od zrcadla, které bylo rozbité a v jehož střepech ležel psí balonek. Matka se vrhla skrz rodinný dav do pokoje. Ne proto, aby zachránila Lidušku, ale aby si mohla zabědovat nad rozbitým zrcadlem. Náhle jako by ji nezajímalo nic, ani plačící Lída, ani vyděšený výraz mého otce, který jsem nedokázala pochopit. Ten den už měli ponurou náladu všichni.

Vzala si dovolenou. Moje matka, která celý život dřela jako býk a nikdy nechtěla jet ani k moři, protože už neuměla ani relaxovat, si vzala dovolenou. Někdo TO zrcadlo přece musí dát do kupy. A to by ji po večerech trvalo dlouho. A tak se týden uvolnila z práce. V bílých rukavičkách posbírala všechny střepy do krabice, vzala dřevěný rám a speciální lepidlo a odklidila se do garáže.

Pár nocí jsem klidně spala. Žádný červotoč. Žádné zleknutí odrazu. Až...

Asi čtvrtý den po oném incidentu mi někdo uprostřed noci rozsvítil světla v pokoji. S bručením jsem se otočila na posteli a mžourala rozespale po místnosti. Vedle mě stála matka. S mastnými vlasy, kruhy pod očima a prsty pořezanými od střepů. „Mám to!“ téměř zakřičela. Z jejího tónu však nebylo slyšet nadšení. „Chybí mi jeden malý střep! Říkala jsem si, jaké štěstí, že se rozbilo na velké kusy a teď, při dokončení jsem zjistila, že mi chybí jeden kousek, uprostřed!“ syčela. Nepomohlo přesvědčování, že hledání posledního kousku necháme na jindy. Plazila jsem se po parketách, svítila baterkou pod i za nábytek. Ale nikde nic.


Seděli jsme u oběda. Matka se ani netkla jídla. Seděla sklesle a zadumaně na židli. Za těch pár dní i viditelně zhubla. „Mami, je to jen zrcadlo! Buď ráda, že se nic nestalo Lidušce... nebo Ronovi!“ snažila jsem se ji utěšit. Rodiče se na mě oba podívali výrazem, který jsem u nich neznala a nedokázala z něj pořádně vyčíst, co si myslí. Tento výraz se však náhle u obou změnil. Najednou jako by oba přišli na výtečnou myšlenku. Jejich pohledy padly k Ronovi. A v tu chvíli mě to trklo taky. Ta zkrvavená tlapka! Určitě tam má zapíchnutý střep.

Veterinář se Ronovy tlapky zděsil. Tázal se, jak dlouho tam ten střep má a my jsme všichni zarytě mlčeli. Nakonec máma řekla: „Ani nevím, kde k němu přišel.“ V tu chvíli jsme se za tu lež styděli všichni a styděli jsme se ještě víc, když máma poprosila veterináře, aby střep opatrně vytáhl a schoval nám ho. On si nejspíš musel myslet, že jsme snad zoofilní sadomasochisté či co. Ale učinil, jak jsme chtěli. I když za hříšný peníz.

Ale máma si mohla pyšně nalepit poslední kousek zrcadla. A já už opět vnoci bdím – a poslouchám červotoče.