Podala jsem jí květinu

Protřepotal se vítr, a kamsi odnesl její smutek. Možná ho dal k léčení stromům, které pozorovala na zastávce autobusu...
...Těšila se domů...
Večer se rozplynula v západu Slunce, který manifestoval obraz její duše...
Těšil jí pohled spokojených pejsků, těšil jí pocit té krásy, a mrzely jí slova, která neustále chcou ven...
Chvíli se proto na Sebe zlobila...
O půl noci pozorovala úplněk, a ještě párkrát promluvila s Bohem...
Myslím, že se ptala, jestli už může k němu...Možná měla i slzy v očích...
...Jenže neodpověděl...
Možná se trochu rozesmutnil, že stále nepochopila svou cestu...
Cítila se prázdná...To ještě netušila jak brzy se opět naplní...

Na zítřejší ráno si pamatovala přesně. Najednou našla odpověď, kterou konečně přijala...
Někdy mi přišlo, že jí trvalo všechno o něco dýl, vždy chtěla mít jistotu...
Bože, to slovo...jistota...bere zdravou intuici a mění ji v nespočet názorů pro a proti...
A život stojí a nemůže ani tam ani tam...
Najednou chápala pocity, kdy byla na půl tam a na půl tady...
Samota ji děsila do té doby než pochopila jak velký dar v tom může najít pro další kroky...

Myslím,že nechala život, aby jí prostoupil...
Záhledla jsem jak jí chytil za ruku a vedl kamsi jinam...
V tom mě zamrazilo a přepadla lítost...

Měla jsem tendenci na ní ještě zavolat, přeci jen odcházela s mou minulostí...Prý je to tak lepší pravila mi beze slov...
...Nechala jsem je jít jejich cestou...

Podívala jsem se do svého srdce, a našla jsem ten nejhezčí dárek...
Ona byla vždy důvtipná a nevynechala jediný detail k dokonalosti jejích činů...

...Úsmála jsem se slzami...
...A...
...Ve svém srdci jsem objevila to její...