Z očistce, 1.část

Anotace: Jak to chodilo na vojenské škole:)

Pot se vsakuje do prostěradla a při vstávání z postele nepříjemně studí. Brrrr, už aby bylo jaro. Kdo by byl řekl, že v březnu bude na místě jako je tohle patnáct cenťáků sněhu? Na nástupu aspoň bude sranda, rozměklá bílá pokrývka přes noc opět zmrzla a vytvořila parádní kluziště. Ozývá se spolubydlův budík a melodie The Wicker Man. Bože, jak už mi ta písnička leze na nervy! Vašek se ospale podívá na hodiny a diví se, že už je ráno, ačkoli venku není vidět na krok. "Kurňa, to zas včera byla akce. Už ani nevím, kolik jsem toho vypil..." hodnotí s pýchou v hlase předchozí večer. "He, pamatuješ, jak jsme žrali brambůrky ze země?" pokouším se přisadit si. Odpovědí je mi ospalé pokývání hlavou následované zívnutím medvěda připravujícího se na zimní spánek. Chtělo by to kafe. Beru ze stolu fasovaný plecháček, na jehož okraji jsou ještě zbytky včerejší večeře. Není čas jít do kuchyňky pro opravdu uvařenou vodu, takže to řeším pouze dvěma lžičkami turka a čtvrt litrem teplé vody z vodovodu. "Ty seš ale prase!" smejě se Vašek. "Jako bys mě za toho půl roku už neznal," odpálkuju ho a sladím si svého smrťáka porcovaným cukrem. Lógr ještě nestačil sednout na dno, ale mně nezbývá, než ho prosít mezi zuby, navléct na sebe maskáče a vypadnout, jinak se bude mrdat a velitel mě, jak rád říká, "nakope do prdele zepředu". Hodím do sebe ještě paralen, zamykám a pádím před intr. Hlouček zelených gum přešlapuje v kroužku a baví se o nejnovějších výstrojních vychytávkách, útočných puškách a jiných serepetičkách. "Hele, říkám ti, že padesát vosmička je nejlepší kvér na světě. Amíci ji testovali voproti em šestnáctce a ta si ani neškrtla. Vobě pušky vyváleli v bahně, štěrku a ponořili do vody. Pak z nich mohli vytřást ten bordel, ale nesměli je čistit no a šestnáctka vůbec nevystřelila, kdežto na padesát vosmičku to nemělo vůbec účinek." Ostatní Rambové uznale přikyvují a jsou hrdí, že Češi vynalezli tak spolehlivý nástroj na zabíjení. Ach jo. Rota se začíná pomalu řadit v linii četových proudů a je veleno: "Roto končit! Poooozor! Vpravo- hleď!" Trhnu hlavou do prava, až mi zlověstně zapraští v krční páteři a opakuju si, že už nikdy nebudu pít. Velitel roty salutuje a přechází doprostřed. Otočí se čelem k nám a křičí: "Rotooo - nazdar!" "Zdar!" ozve se sborové zvolání. Zvuky hlasitější jak dvacet decibelů by měli po ránu zakázat... Provádí se rozvod do zaměstnání, kdy se kontroluje přítomnost a celková upravenost a ustrojenost vojáků. "Pane podpraporčíku, podpraporčík Kotek," stoupá si kámoš do pozoru a předpisově se zahlašuje. Dočasný velitel družstva, podpraporčík Beránek, ho odzraví a pokračuje dál. "Zdar," říká Pospa. "Hele, sprav si ten vopasek," rozkazuje "velitel". Pospa se na něj šklebí. "Dělej kurva!" "Běž doprdele!" posmívá se a srandovně u toho špulí pusu. Výměna těchto vulgarismů proběhne ještě shruba třikrát, načež to Bery vzdává, protože ví, že na Pospu autority neplatí, jelikož nepoužívají kouzelná slovíčka. "Roto, pozor! Rozkaz velitele třetí školní roty číslo třicet pět ze dne pátého třetí dva tisíce devět. Pohov. Článek jedna, výpis z rozkazu velitele školního praporu FEM číslo dvanáct z roku dva tisíce devět. Tímto zakazuji vojákům školního praporu FEM podávat médiím jakékoli informace o aféře majora Karase týkající se podvodného prodeje uniforem. Článek dva, upřesnění úkolů na den šestého třetí dva tisíce devět. Sedm nula pět, nástup roty před internátem A3. Sedm patnáct, rozvod do zaměstnání na nástupišti Jana Babáka a vyhlášení rozkazu velitele třetí školní roty. Osm nula nula, výuka dle rozvrhu. Čtrnáct dvacet, nástup roty v linii četových proudů v kasárnách Šumavská. Čtrnáct třicet až šestnáct nula nula, pořadová příprava a přezkoušení znalostí základních řádů. Článek tři, zástupcem velitele roty na den šestého třetí bude podpraporčík Štěpán Dostál." "Zde!" "Roto pozor! Rozkaz podepsal velitel třetí školní roty, major inženýr Roman Klčo vlastní rukou. Pohov." Bože, to nás musí zadírat v té zimě tak dlouho? Proč nám prostě ten rozkaz nepošlou mailem, ušetřil by se tak čas i peníze, velitele bychom nepotřebovali a armáda by ušetřila třicet čtyřicet litrů měsíčně za jedno systematizované místo. "Roto, vpravo vbok! Rozchod!" Konečně. Většina spolubojovníků odchází po skupinkách do školy, ale nás pár "vyvolených" zůstává a čekáme, co nám, odchodovcům, dnes přidělí za práci.

Zas na mě vyšel Káspr. Praporčík Kasperkevič, výkoňák na Tučkové, to si zas užijem. Scházíme se v osm hodin dole u recepce, načež vyrážíme za prací. Cestou si ještě někteří z nás kupují cigára, protože bez nich by se člověk v těch skladech a sklepích, kam nepronikne ani paprsek světla zvenčí, brzo zbláznil. "Kurva, tam v těch zdech musej být zazdění lidi, jinak fakt nechápu, jak se můžu od Káspra vracet tak bez energie," konstatuje Mira. Měl bych prozaičtější vysvětlení - otrokaření nikdy nebylo a nebude med. Vcházíme do jeho kanclu, ve kterém se chaoticky povaluje spousta věcí, od barev do tiskárny, přes šanony až po chemické sklo. "Tak hoši, kolik vás dneska je?" říká Káspr typickou brněnštinou. "Šest," zabručí kdosi. "Tak to je paráda, dnes musíme vodvýzt ten bordel z trojky, čtyrky a pětky, naložíme to na aviu a vodvezeme do pryč." "A zítra to budem skládat zpátky, to známe", dodám polohlasem, snad už ani ne ironicky, protože tohle je brněnský Kocourkov, v němž jsou takové hurá akce na denním pořádku. "Tak, dem na to," rozhodne náš otrokář, dopije bylinkový čaj a z háčku sundá tlustý svazek klíčů.

"Ty lyže jsou vaše?" ptá se Dosy. "Jo, na ty mi nešahej, ty sou nový." "Hele, tady je nálepka Přísně tajný. Můžem se do toho kouknout?" "Počkej, napřed sundej tamty krabice. Tam už stejně nic tajnýho není." Omyl - spousta diapozitivů, z jejichž nálezu by měl imperialistický hrdlořez před třicety lety určitě nesmírnou radost. "Co mám dělat s tadytěma výbušninama?" Výbušninama?! Tady, v administrativní budově? "Kurva hoši, vopatrně...dejte mi to sem. A nikomu to neříkejte, bře by z toho byl průser jak prase! Ten chlápek, co to tu měl na starost přede mnou, byl fakt hovado." Dáváme se do práce a o půl jedné jsou sklady vyklizeny. Stojíme před vchodem a kouříme, co chvíli kolem projde nějaký plukovník a řve na nás, že jsme ho nepozdravili. Každému trpělivě odpovídáme, že jsme ho neviděli, ale moc úspěchů s touhle výmluvou nemáme. "Hoši, přestaňte tady šukat a poďte mi pomoct." "Ale my jsme mysleli, že už se de na voběd," praví vyčerpaně kdosi. "Vy byste furt někam lozili, vždyť ste vod rána ještě pořádně nemákli! " To je pravda, čtyři avie naložené haraburdím by klidně zvládl naložit sám, jsme holt flákači. "Vemte tady tu konstrukci, pojte všici, je to dost těžký. Já bych vám pomoh, ale..." "My víme, máte namoženou ruku..." Tuhle výmluvu slyšíme pokaždé, když se má něco těžkého či špinavého zvedat. Naštěstí už nás dál nezadírá a v jednu nás pouští na oběd.

Je čtvrt na dvanáct a před hlavní branou na Šumáku už teď postává hlouček nedočkavých důchodců jdoucích si pro oběd, ačkoliv vydávat pro ně se začíná až ve dvanáct. Když je míjíme, pochytím pár slov - doktor, nemocný, důchod...zřejmě typická každodenní konverzace našich trilobitů. V jídelně se začíná tvořit fronta nedočkavců viditelně trpících hypoglykémií. Vaří tu dobře, to se musí nechat. Když si vzpomenu na ty vyškovské blafy...konzervy, podle jejichž etiket měly obsahovat vepřové maso, uzeninu atd., vypadaly následovně: třícentimetrová vrstva sádla navrchu, v celé konzervě jediný kousíček masa, zbytek vyplňovala voda a hrudky mouky. Ohřáté by to snad nebylo tak špatné, ale za studena bylo z tohoto vydatného oběda většině lidí šoufl. Odbylo poledne a dovnitř se s hukotem jako první přihnala banda fyzicky nejzdatnějších či nejméně nemocných zombíků, což je pro nás signál vypadnout, protože nikdo z nás nestojí o konfrontaci se špatně naladěným brněnským uštvánlétym. Zvedáme se, pečlivě se ustrojíme (opasek proklatě nízko, baret nebezpečně na uchu) a vracíme se zpět do kasína.