Zakázané myšlenky

Anotace: dvě scénky. opravdu scénky: jde o dialogy. hoho.

1. SEBEVRAŽDA

Dolehly na mě myšlenky na sebevraždu. Inu, tak jsem šel a ptal jsem se svých přátel:

"Šel bys do toho se mnou...?"
"Ale ale! Já teď nemám na sebevraždu ani pomyšlení, jsem teď v jednom kole," odvětil mi první, ani se nezastavil a běžel si zase dál po svých, potkal jsem ho totiž na autobusovém nádraží, vyskakoval z autobusu a běžel dolů do města.

Jinou odpověď jsem od něj ostatně ani nečekal - zkusil jsem se tedy otázat někoho jiného, o kom vím, že má stejný názor, ale kdo se k mému potěšení umí vyjadřovat mnohem košatěji, barvitěji, pregnantněji atd.

Opět: "Chci se zabít. Nejspíše zítra. Co ty?"
A on odpověděl: "Ale, pane! Vám ty chmurné myšlenky ne a ne přejít? Vy si pořád stěžujete, ale já, ve víru aktivit a problémů, jež potřebují naléhavá řešení, vaši náladu nesdílím. A krom toho - mlčte - aha, vy mlčíte - nu, nesdílím vás světonázor, máme žít dle nejlepších možností a rozumu, pokud možno dobře, dlouho a kvalitně, s potomky, financemi, domem, školou, státem, policií, armádou, válkou, politikou, sexuální revolucí, zrušenými kiny, prohibicí, prostitucí, legalizací marihuany, popravami, postřeleními při zatýkání, odsouzenými, zákon překračujícími, zkrátka se vším - a nikoliv od tohoto všeho unikati krokem zbabělým a vpravdě antiracionálním, antiteologickým, antikristiálním, antihumánním - tím, s čím mě tu dnes otravujete. A víte vy co? Nemám na vás čas, račte laskavě odejíti."
"Dobrá, jdu, nashledanou," řekl jsem bezvýrazně a odešel jsem.

Bohužel jsem už zapomněl, o čem jsem chtěl psát.

Aha. Ta sebevražda. Šel jsem za třetím svým přítelem, ten nebyl doma, tak jsem si poslední rozhovor vytvořil už jen ve své hlavě (a rovnou jsem ho sem napsal).

"Sebevražda."
"Jak?"
"Shořeti v zoufalství ala Palach, Jan."
"Není možno! To protest proti zrůdnému státu byl! Nikoliv zoufalství, dnes zbytečného, dobrým lidem cizího, byl to výsledek!"
"Leč mniši ve Vietnamu také se pálejí."
"Ba, tam tam samá situace, co u nás před listopadem byla."
"Takže moje smrt nebude přijata národem a lidmi mými blízkými jakožto hrdinství a za lepší svět boj?"
"Ne. Definitively not."
"Pak aťsi. Já přesto se zabiji - sic od Jana Palacha pouze formu, nikoliv ideje jeho velkolepé převezmu."
"To je nemoudré..."
"Jistě. Sebevražda se také nezaobírá žádnou moudrostí, pane..."
"Ale řekněte mi, proč se chcete zasebevraždit? Uvidíte, že se vám to podaří, ... (škrtnuto redakcí) a budete štasten."
"Nevyslovujte tu zvířecí podmínku nahlas! Já nikdy (škrnutno redakcí), to raději se hned zabiju! A já se zabiju - teď to udělám!"
"Aha! Takže teď jste přiznal, že se zabíjíte jen kvůli své zvrhlé touze. Není to idiotské?"
"Pouze jsem řekl, že než naplnit svou touhu, raději se zabiju. To nijak nesouvisí se sebevraždou nynější, chápete, vy hovado?"
"Kde tě naučili takhle mluvit, píčo? Doma asi ne, že? Já ti ukážu, MNE urážet!"
"Snažíte se mi rozmluvit sebevraždu formou zápasu se mnou? Myslíte, že mne rozptýlíte? Pěkné."
"Ty jsi vážně idiot. Magor. Kurva. Sráč. Vyšinutej pojebanej píčus. Debil. Kretin. Madafaka. Áshól."
"Jak si mám vykládati to vaše lání? Má to nějaký význam? Poukazuje to na něco?"
"Ano, jsou to vzorce tvý nicotnosti. Ty rovnáš se nula."
"Ale vždyť máme nakonec stejný názor. Proč mi neumožníš se zabít, tedy?"
"Protože já neříkám to, co si myslím, ale to, co jsem se naučil říkat."
"A proč neříkáš to, co si myslíš?"
"Protože si nic nemyslím. Také bych se zabil. Ale jsem zbabělý. Tak se radši udržuji při životě zábavou a nadáváním - tím, že nadávám vám, jsem štasten - říká se přece štěstí tomu, kdy nám nic nechybí, kdy jsme v bezpečí? Ano. Já jsem štastný, když vám nadávám, s vámi jsem štastný, jsem štastný také když se rdím s dívkami."
"Toť dojemné - moventor. Nevím, co říci."
"Poněvadž teď už nic říci nelze."
"Vždycky se dá něco říkat."
"Ale věc už je vyjádřena, podstata existuje. Účel splněn. Slova planá."
"Žádný účel. Teď už navazujeme novou nit. Jedna věc měla účel, ale co s tím? Nebyla to ta pravá věc, ta věc, která má mít účel, nebylo to to, oč usiluji, ač o tom nevím."
"Možná budeme mluvit tak dlouho, až tady na tom rohu před radnicí zemřeme hlady, zimou, rozpadem konstituce."
"To jsou básnické fantazie. Já tu mluvil o sebevraždě a smrti skutečné."
"Stejně nic nevíš. Nic neznáš. Nic nejsi. Nemáš nárok se zabíjet - nevíš ani, co je to, zabít se, nevíš ani, co je to vědět, co je to, zabít se, nevíš ani, co je to vědět, co je to vědět, co je to, zabít se, nevíš ani, co je to vědět, co je to vědět, co je to vědět, co je to, zabít se. Nevíš ani, že víš, že nic nevíš, nevíš ani, že nevíš, že nic nevíš, že víš, že nic nevíš, že nevíš, že nic víš, že víš, že nevíš, že víš, že jsi vích. Nejprve studuj - a pak se zabij. Dokud nebudeš vědět vše, nemáš na to nárok, okrem toho, až budeš tedy mít nastudováno, jistě už po té smrti toužit nebudeš, neboť zmoudříš a i kdybys po něčem byl toužil, jistě slabost překonáš. Neboť touha slabostí je."
"Já se... to není možné, toto. Já objekt své touhy musím míti. Proti tomu nelze nic stavět. Už proti tomu všechno je. Že však tento plamen svítí i v tomto absurdnu marnosti a nebezpečenství - to je mi znakem, že to nějaký vesmírný smysl mít musí."
"Nic nevíš. Nic nejsi. Žádný význam tebe. Jen my tu jsme. Jen my, kdož meze určujeme, my toužiti můžeme, ty nikoliv. Přizpůsob se nebo zemři."
"Já bouřím se proti společnosti této!"
"Za rok bude krásné léto."
"Strašné je to! Hrozné je to!"
"Sám sis vytvořil své ghetto."
"Ne! Já vinu nemám žádnou. Leč argument mě nenapadá. Argument jest od slova argue a to znamená hádat se. Proč hádat se?"
"My se přeci právě hádáme. My tu oba hádáme. My jsme hadi."
"Pro hádku jest typické, že každý vymýšlí ARGUMENTY, kterými obhájí pozici, která mu byla svěřena, že ano?"
"Ano, to se zdá podobné pravdě."
"Jsem roztržitý. Jaká pozice mi byla svěřena?"
"Při narození potravinový lístek... přerozdělovací komora... boží kyn..."
"Cože??!"
"Stejně tu mluvíme úplně zbytečně, nikdo nás neposlouchá, náplň našeho hovoru je nulová, nulová, to slovo jsem už dnes jednou použil. Každý si umí věci, o nichž mi tu hovoříme, vyložit po svém, ba lépe i bez nás. Kašlu na to. Sbohem!"
"Sbohem! Sbohem! Dobrou noc! Dobrou noc!"

A po této provokaci dní bezpočet.

2. SETKÁNÍ S RODIČI

Na třídních schůzkách - ještě než přijdou učitelé, rodiče jsou usazeni v lavicích a povídají si -

vcházím - do učebny, v níž jsou rodiče žáků 3. C -

"Dobrý den, chtěl bych se vám představit, já jsem ten, co posílal vaší dceři VÝHRUŽNÉ dopisy. He, he - představovala jste si mne šílenějšího, nebo naopak rozumnějšího? Víte, zdání klame - na všech frontách..."
"Můj bože! Je šílený!" (s grimasou děsu)
"Ha - to jste mne rozesmála. Tedy, čekal jsem takovou reakci - dokonce je to přesně jedna z verzí, které jsem si pro větší jistotu při vystupování ještě před tímto vystoupením sepsal - nicméně: věřím, že jste to nemyslela vážně, upřímně a definitivně - neboť já duševně chorý nejsem, už podle vět, vynikajících, jež skládám, se dá poznat, že jsem při rozumu!"
"Prosím tě, dej mi pokoj...!" (dívá se na okamžik jinam, je však rozčilena)
"Já jsem jenom přišel, abych..."
"Ty si ze mě zřejmě děláš legraci! Víš ty vůbec, jak se Petra musela cítit, když jsi posílal ty výhrůžky? Chápeš, že se holkám neříká, že je zabiješ? To není moc normální, když přijde takový dopis, ve kterém ti je vyhrožováno smrtí, že ne?"
"Ale...!"
"Petra plakala celé koleno! Jsi si vědom, ty držko hnusná, ty paznechte, ty magore chytráckej ubrejlenej? Víš, co jsou to pocity? Víš, že lidi mají pocity - jiný než ty? Víš, že holky mají srdce, pocity, že chtějí lásku - a ty pošleš mé Petrušce takový odporný sadomasochistický - to? Petra plakala celé koleno!"
"Ale...!"
"Petra plakala celou planetu! Bála se chodit ven - dívala se přes rameno, zda ji nepronásleduješ! Ve škole se třásla strachy, jen abys nepřišel a nevbodl jí nůž do plic! Všiml sis vůbec někdy, jak zle, jak špatně jí je? Jak je bledá? Jak se tě bojí, jak se tě štítí, ty štěnice, ty strašidlo, ty hajzle! Jak odvrací pohled... a kolikrát jsi slyšel, jak říkala "proboha!", když jsi kolem ní chodil a vyplazoval na ni lačně jazyk, jako bys jí chtěl olizovat poštěváček? Má Péťa plakala celé koleno!"
"Ale, ale, paní! To není pravda, co tu říkáte - já měl - mám - budu mít - vaši dceru rád - věčně - ano - je krásná - ano. Ano. Já jen... myslel, že když už všechny formy vyznání selhaly, že způsob tento extrémní snad poslední se osvědčí..."
"Řekla ti snad NE?"
"Nu, ano, ale..."
"Jaké ještě ale, ty hnuse? Ty nevíš, co znamená, když holka řekne "NE"?"
"Nu, ale já..."
"TO ZNAMENÁ NE! NE! NE! NE! NEDÁ TI, SLYŠÍŠ?!"
"Však ale já ji miluji!"
"ONA TEBE NE! ŽENA MÁ V RUKOU ROZHODUJÍCÍ MOC!"
"Ale já jsem velkopotentní muž a mám právo ženě přikázat, co si přeji, aby pak..."
"COŽE??!"
"Nu, Nietzsche, Klíma..."
"COŽE?? PTÁM SE TĚ: COŽE??"
"Moderní filozofie... voluntarismus... éé..."
"TY NEMÁŠ PRÁVO NA NIC!"
"Dobrá, snažil jsem se vyjádřit svou sklíčenost přebujelou eroticko-protistátní metaforou!"
"Milánku..."
"Ale bohužel už na vás nemám čas, jsem totiž tak násilný, tak nudný, že musím zase odejít, a abyste to pochopila, tak se vám omlouvám, za chvíli přijde první profesor a ten vám něco řekne o vaší dceři, jak prospívala a tak podobně, já se omlouvám za všechny předměty, v nichž neprospívá, neboť příčinou jejího nesoustředění jsem já, nu a to je všechno, poznali jsme se - to je hlavní, teď vám mohu dát sbohem - takže sbohem - jen ještě - vyřiďte dceři, ať si z toho nic nedělá, že se stala mou obětí, neboť není stejně první a nebude ani poslední, ač jsem jí v tom dopise nalhával, že je kdovíjak výjimečná - inu, to byla také jediná podstatná jeho chyba - vpravdě jediná chyba, neboť není jedinečná, je zcela tuctová, nenávidím ji, sice spolužák jeden dneska říkal, že je divná, ale mne už nic nepřesvědčí, kašlu na ni, sbohem, paní Karátová, snad se někdy zase shledáme, tedy na shledanou! za příznivějších okolností."

Odcházím, paní Karátová vypění a umře infarktem.