Prohnilí

Anotace: Tak. Pokud možno se neděsit a neděsit ani mě těma negativníma komentářema. Co se stalo, stalo se :) Bohužel na svém pohledu na svět nic změnit nemohu.

"Čau," řekla. Znělo to spíš jako němý výkřik do tmy. Světle zelené oči se jí třpytily odrazem pouličních lamp. Křečovitě se přidržovala kamenného zábradlí Karlova mostu. Odřený pískovec ji studil v dlani, ale on a si toho nevšímala. Jako socha upírala pohled na druhou stranu. Znechuceně jezdila pohledem po obrysech zakotvených, zamrzlých lodí na Vltavě, snažila se dohlédnout až k Tančícímu domu, možná i na druhou stranu, k Arbesovu náměstí. Jako rozmazanou šmouhu sledovala jeho vzdalující se záda. Byl už tak daleo a přece tak blízko. Kdyby chtěla, kdyby se teď jen trošku pohnula, mohla by se ho dotknout... Nebo alespoň jeho části, když už byla jeho duše tak vzdálená. Co se to vlastně stalo? Tuhl otázku si pokládala od chvíle, kdy ho poznala. Nikdy by si to ale nepřiznala. Protože pochybovat bylo špatné, vždyť on byl to nejlepší, co ji potkalo. Nebo to tak říkali všichni ostatní. Nevěděli o té nesnesitelné elektrice mezi nimi. O tom, jak v ní každý pohled na něj vyvolával migrény. Bylo to pro ní strašné, deprimující. Věděla, že by ho dokázala zabít. A i on by dokázal zabít ji, protože byli úplně stejní. Možná ne vzhledem, ne chováním, ale povahou... Dokud ho nepoznala, neuvědomovala si, co všechno v ní je. Nikdy ji nenapadlo, že by v sobě mohla potlačovat tolik zlosti. Možná, že tam ani nebyla, objevila se teprve až s ním. Bylo to divné, jako by jí ho sesla sám Bůh, jako trest za něco, co nikdy neprovedla. Nebo snad bylo jeho myšlení tak dalekohsáhlé, že věděl, že když jí ho pošle, udělá něco, čeho bude až do konce života litovat? Copak to dává smysl, dělat z lidí naschvál zvrhlíky? A hlavně, PROČ to dělat? Měla chuť se zabít. Proč neodešla když mohla. Bylo by to tak lehké, ten odchod by přece vůbec nebolel. Doufala. Vzpomínka na jeho oči jí z krve dělala rozžhavenou lávou, bílá duhovka se jí vryla do paměti, děsila ji ve snech i v prázdných podchodech, viděla tolikrát, jak se mu zorničky stahují do velikosti špendlíkových hlaviček, rty utvoří tenkou linku, která není na jeho bledé tváři téměř postřehnutelná. Viděla, jak se mu napínají svaly na tváři, když potlačuje vztek. Vztek na ni. Na nikoho nikdy neměl takovou zlost jako na ni. A ona na něj. Jen pohled na něj v ní vyvolával ty nejhorší, nejhnusnější myšlenky. Kůže se jí rozpalovala, srdce bušilo tak pomalu, až hrozilo, že se každou chvílí zastaví, pěsti měla rozbolavělé od toho, jak křečovitě je zatínala, aby se na něj nevrhla a nezabila ho. Toho byla schopná. Kvůli němu. Nikdy v životě se na lidi nedívala tak pohrdavě, nikdy vztekle nemlátila holýma rukama do zdi, protože on byl ve vedlejším pokoji a ne s ní. Tak ho nenáviděla a přitom bez něj nedokázala být. Nejhorší však bylo, že on to cítil stejně. Nemohl od ní odejít zrovna tak, jako ona od něj. Byli jako dva magnety, navzájem se odpuzující, ale zároveň úplně stejní. Vymýšleli si navzájem co nejzvrhlejší úskoky, snažili se jeden druhého dobít. Psychicky zničit. Brzo jim oběma došlo, že když zičí psychicky toho druhého, zničí i sami sebe. Bylo to ještě horší. Nebylo dne, kdyby neměla noční můry z jeho kradmých pohledů, kdy by jí nevyráže lna zádech studený pot pokaždé, když zaslechla jeho kroky na schodech. Věděla, že si potají, když četl noviny či spal, plánuje, jak se jí zbavit. Nevěděla, že si ji prohlíží jen tak, aby si zapamtoval její obličej až bude odcházet. Aby se naposledy podíval na Ni, čekajíc, kdy se alespoň usměje, to se však nikdy nestalo. Jak ji nesnášel! Už jen proto, že nebyla schopná se mu podívat do očí, snad ze strachu co tam uvidí, proto, protože byla tak stejná! Tak prohnilá! Přál si vidět bolest v jejích očích, slyšet ji křičet, řvát, žadonit o milost. Jednou už se mu to málem povedlo. Vysmívala se jeho lásce k jízdě v autě.
„Proč nemůžeme chodit pěšky? Akorát znečišťuješ vzduch, způsobuješ globální oteplování,“ říkala.
„Myslíš si snad, že kdyby přestal jezdit v autě, tak by se něco změnilo?“
„Jo. Bylo by o jednoho kreténa míň.“ Zatmělo se mu před očima a než si uvědomil, co vlastně dělá, dal jí pěstí. Z nosu se jí vyřinula krev, ale ona ani necekla. Místo toho vzala stolní lampu, která byla nablízku a praštila ho s ní po hlavě. Vzbouřily se v něm hormony, začal se vyplaavovat adrenalin. Cítili jiskry, které mezi nimi zběsile přeskakovaly, nevšímali si jich. Místo toho se na sebe vrhaly, kousali se, škrábali a vtrhali oblečení. Držel ji pod krkem, když si konečně uvědomil, že ji škrtí, že už ani nedýchá. Pustil ji. Kopla ho kolenem do břicha, odplivla na něj a odešla. Tehdy oběma došlo, že to nejde. Pokud nepobijou sebe, pobijou jiné. To přece nechtěli. Nebo chtěli? Srdce jim radostně poskakovala při představě mrtvol jiných lidí. S nenávistí se na sebe dívali, pozorně sledovali každý pohyb, sebemenší zachvění svalů na tvářích i na rukou. Začal se smát. V životě se necítil tak hnusně, zle, skrz naskrz prohnile. A to všechno kvůli Ní. Na očích jí viděl ten podivně chtivý pohled, který se mu zařezával pod kůži, ten děsivý úsměv a stíny, které jí křižovaly tvář, transformovaly její rysy na obraz samotného zla. Jako kdyby jí zorničky rudě žhnuly, vpíjely se do něj, požívaly ho... Cukl sebou.
„Kristýno!“ pokoušel se křičet, ale hlas jako by ze strachu vymizel. Přitom on se nebál. Kdyby se měl bát, musel by se už dávno zbláznit sám ze sebe, protože on je stejný. Stejně jako ona kroutil krky holubům, s dětinskou radostí šlapal na kuřata. Protože v tom mohl pokračovat, to bylo bez trestu. Věděl, že s Ní by dokázal všechno, co chce. S ní ano, s ní by zabil i sám sebe, kvůli ní, pro ni cokoliv. Tak ji nenáviděl.
„Promiň,“ v tom podívném úsměvu se dravě zaleskly zuby, „Víš, možná bychom měli dát na chvíli pauzu. Jen tak odejít, nevidět se a uvidíme, co se bude dít. Protože já už takhle nemůžu. Vím, že mi chceš ublížit, strašně moc, a rozhodně nemám v úmyslu si kvůli TOBĚ kazit spaní.“
Podíval se na ni přimhouřenýma očima. „Fajn,“ měl chuť ji uhodit, ale... Tohle je přece rozloučení, pomyslel si hořce. Poslední nenávistné pohledy, hluboké oddychování a zatínání pěstí. „Čau,“ bylo to jediné, co mu řekla tam v té zimě. Tak šel. Rychle, pryč, a čím více se vzdaloval, uvědomoval si, že nenávist možná nebyla nenávist. Oba věděli, že se vrátí. A nic nebude jiné. Jenže bez toho nemohli žít.