Syndrom X

Anotace: Stručný popis jednoho zpackaného života...

Kutná Hora, 1992 až 2012. Neuvědomoval si svůj potenciál a sílu mladého člověka, dělal špatná rozhodnutí, která se v něm postupně usazovala. Dělal i dobrá, která vždy vyprchala. Tohle je příběh jednoho kluka, který mohl změnit svět a místo toho zemřel plný nadějí a předsevzetí. Životní boj a nabývání nových zkušeností jedné mladé osobnosti. Boj mezi depresí a jeho štěstím. Tomáše smutný příběh.




Kapitola první:
Slibný začátek

Rodinný byt Kutné Hoře. Stěnami se rozléhá ticho a do něj se jen cosi šumivého občas mihne po chodbě. V bytě se nic nepohne, jakoby bez života. Ozvou se kroky a za klapání zámku do dveří vstupuje Petr. Vysoký ramenatý chlap, z kterého už na pohled srší sebevědomí a optimismus. Za ním razí žena, která v ruce dřímá tašky s nákupem, které se chystá co nejrychleji položit na kuchyňskou linku. Žena, říkejme jí Jana, se nezouvá a běží s prasklou taškou k lince. V tom ze dveří kuchyně vyběhne tryskem dobrman, který přivítá Petra svým veselým poskakováním a otíráním se o jeho nohy. I páníček se ohne a dobrmana přivítá a pochválí ho, že tentokrát se štěstím nepočůral. Jana uklízí nákup a v bytě je stále celkem ticho. Takový klidný tichý byt řeknete si. Náhle se opět trnou dveře a do nich vlítnou tři malé děti. Nejstarší Lucka, dvanáctiletá gymnasistka. Hned v zádech Klárka, devítiletá školačka mající na tváři škodolibý úsměv, který jakoby prozrazoval co je holčička za kvítko. V patách mají Tomáška. Tomášek je 7 let starý chlapec se skvělou a usměvavou náladou, která jakoby rozzářila každou místnost, v které se právě nachází. Jen co se zabouchnou dveře, Jana už křičí z kuchyně: Ne že tam zase našlapete! Děti si spolu moc nepovídají a jsou zamlklé. Přijdou do kuchyně a hned si sedají ke stolu a vyndávají ze školních tašek učení a domácí úkoly. Jana každému z nich rozdá sušenku a Petrovi nic nedá. Petr ale není líný tak si pro ni dojde sám. S Janou ještě neprohodil ani slovo, protože Jana má dnes zase špatnou náladu. Žena jen znovu zakřičí ke stolu na děti, ať si vezmou učení nahoru do pokojů. Děti jako by neslyšeli. Jako by jim v uších hrála hodně hlasitá hudba. Následně se ozval tatínek: No tak, slyšeli jste maminku? Teprve teď se židle pohnuly, děti vstaly a bez odmlouvání odešli do svých pokojů i s věcmi. Petr se opíral o dveře a pozoroval Janu: Nechceš pomoc? Ne. Odsekla Jana. Dobře, jak myslíš, ohradil se, já si vždycky rád promluvím. A s těmito slovy Petr odešel do ložnice, kde se převlékl, a zacvičil si. Jana mezitím uklidila nákup a utřela prach. Poté se šla podívat nahoru za dětmi, jak jsou na tom s úkoly. Petr zatím usedl k počítači a sepisoval nějaké tabulky, které nedodělal v práci, pracoval totiž jako technik jedné firmy v Kutné Hoře s výpočetní technikou.
Nahoře se však odehrával krutý boj Jany a Klárky, která zapírala, že dostala čtyřku z matematiky a Jana jí za to kárala, občas dala pohlavek. Tomášek to jen zaslechl, a aby to neviděl, schoval se pod postel a hrál si s autíčky po tatínkovi. Lucka nevšímajíc si křiku z vedlejšího pokoje si nadále dělala úkoly. Dobrman ležel na gauči a podřimoval. I tak by mohl vypadat den v běžné pětičlenné rodině.
Dalo by se říct, že až na pár výjimek takhle probíhalo skoro celé Tomáškovo dětství.




Kapitola druhá:
Zvratné štěstí

Zima roku 2004. Kam se podělo těch 5 let? Tomáš je nyní už bystrý a kontrolující se dvanáctiletý chlapec, který se nebojí dát najevo svůj názor i všem dospělým. Snaží se jednat narovinu a nechává věci, ať se za něj řeší sami. Má mnoho přátel díky svému skoro vždy viditelnému úsměvu, jenž dává najevo jaký je to „šibal“. Tomáš se dívá spolu s Janou a Petrem na televizi. Nic zajímavého zrovna nevysílají a na rodičích je už delší dobou vidět že nejsou šťastní. Z Tomášovi zatím neznámého důvodu se k němu oba rodičové posadí čelem a oba říkají, aby jednomu z nich, pouze jednomu, přinesl z kuchyně oříšek. Tomáš z toho ještě takový rozum nemá, ale pozná, že se po něm chce rozhodnutí. Neví, co by řekl tak jde do kuchyně a tam se rozhoduje komu z rodičů přinést oříšek. Oříšků je v kuchyni celá halda, tak proč se rozhodovat? Má přeci oba rodiče stejně rád a nechce, aby tomu druhému bylo líto, že mu nic nepřinesl. Vzal tedy z kuchyně dva oříšky a rodičům je rozdal. Ti se pousmáli a Tomáše objali.
Po pár dnech se Petr rozhoupal, že si zkusí promluvit s Tomášem na rovinu, říkal si, že 12 let už je dostatečný věk na to aby o sobě rozhodoval aspoň trochu sám a tak tedy Tomovi řekl, že se s maminkou hádají a že se maminka zřejmě odstěhuje, měl by si tedy vybrat, jestli zůstat doma s ním, nebo se odstěhovat s maminkou. Pro Toma to nebylo lehké rozhodnutí, moc dobře věděl, že sestry Lucka a Klárka budou chtít zůstat u tatínka a maminka by tak zůstala sama. Už dřív viděl maminku plakat a v tu chvíli si jí zase představil, jak někde sama sedí a nemá koho obejmout. Měl maminku rád, a proto řekl, že bude s mamkou.
A tak se také po čase stalo. Tomáš a Jana se přestěhovali do malé vesničky, vzdálené 60 km od Kutné Hory. Na statek kde nebyly žádné děti ani zábava. Jediný kdo tam Tomášovi byl přítelem, byl zlatý retriever, který měl vždy na tváři stejný úsměv, jako kdysi míval on. Léta dál plynula smutnou samotou, kterou dělalo veselé jen to, když si Tomáš hrál se psem venku. Tenhle pes měl pro něj obrovský význam. Pro něj to nebyl jen pes nebo věc, o kterou by se měl starat. Pro něj znamenal přítele, skutečného kamaráda, který mu sice neodpovídal na jeho všední otázky, ale pohled do jeho němé usměvavé tváře ho vždy rozveselil a zlepšil mu náladu. Jako by mu retriever naprosto rozuměl, když si mu chlapec stěžoval na holky z nedaleké vesnice, kam chodil do školy. Nebo když mu říkal o svých prvních láskách a prvních problémech. Jedním z nich byla právě první láska, neopětovaná samozřejmě. Ale to je kapitola sama o sobě. Roky na statku plynuli a z Tomáše se stával rozumný kluk, který si jde tvrdě za svým. Moc kamarádů už neměl, protože ti z Kutné Hory na něj už dávno zapomněli a spolužáky, kteří s ním chodili do školy, zanedbával, protože každý bydlel na jiné vesnici, a tudíž se neměli jak vídat. Autobus jezdil přes statek jen jednou denně, a to do školy. Ze školy už musel Tomáš po svých nebo pro něj přijela Jana nebo její přítel Michal, s kterým si Tomáš moc dobře nerozuměl. Ani vztah Jany se synem nevycházel tak jak měl. Jana se nedokázala poučit z dřívějších chyb a stále s Tomem neuměli komunikovat. Neuměla brát věci s nadhledem a tím pádem vznikali konflikty jejího názoru s názory Tomáše.
Tom sice stále jezdil za Petrem na víkendy ale jen jednou za 14 dní. Což ani jednomu z nich nevyhovovalo. Tomáš trpěl nedostatkem kontaktu se svým tatínkem a Petra zase trápilo, že nemůže vychovávat svého syna tak, jak bylo podle něj správné. Viděl, že mu Jana nedává najevo lásku nebo pochopení. Ale věřil, že časem se Tomáš přestěhuje zase zpět k němu. Nezbývalo než to vydržet a mít pevnou víru.
Tomáš pochytil od kluků ze třídy, že mít na vesnici motorku nebo jiné přibližovadlo je běžná věc. A tak dychtil po motorce. Jako správný motorkář začal s dědovou Babetou. Jezdila sice rychlostí jen 50 km/h ale pocit něco řídit byl natolik silný, že se do toho Tomáš skutečně zakousl. Sám mnohé věci opravoval a ježdění mimo vesnici mu dělalo skutečně radost. Našel si tajné místo, kam nikdo nechodil a tam se pokaždé jezdil uklidňovat, když se pohádal s Janou nebo Michalem. Časem přesedlal na větší, dalo by se už říct, motorku. Simson pro něj byl útěk od kruté reality, kde mu život zrovna nevycházel tak jak měl, protože neměl jasně stanovený žebříček hodnot. Kamarádi pro něj skoro nic neznamenali, mluvení s Janou se stalo jeho každodenní povinností a škola byla jen nepodstatná díra drbů, pomluv a domněnek. Nad tím vším ho držel i Petr, jenže když musel Tom každou neděli zase zpátky na statek tak měl už cestou depresi z následujících dnů. Opět se vracet do nudy všedních dní mu způsobovalo jizvy na srdci. Byl to již mladý muž, který se nebál skrýt štěstí a radost, ty věci pouze nepřicházeli.




Kapitola třetí:
Miláček

Holky na škole si na něj pomalu zvykly a začínal být trochu populární díky svým excesům a předvádění se, jak před učiteli, tak před ostatními dětmi. Taková malá celebrita. Když někdo řekl Tomášovo jméno, každý na vesnici i z okolí většinou věděl, o koho jde. Zdál se jako každý jiný puberťak,vždycky optimista a který vyvádí klukoviny. Avšak v soukromí byl úplně jiný. Zamlklý, smutný, bezduchý výraz. Přišel ze školy a stal se z něho jiný kluk. Zavřel se do pokoje, pustil si nahlas hudbu a vše ostatní mu bylo jedno. Teď už to ale byl velký kluk, bylo mu 15 let a hlavu měl děravou, protože myslel jen na tu jedinou. Jednu jedinou, která mu utkvěla v paměti, nejen díky svým rysům dokonalých linek. Ale také svým optimismem a krásným zdravým úsměvem. Jmenuje se Markéta a totálně mi popletla hlavu, psal do svého deníku, když se na mě usměje tak je to jako když po chmurný zimní vánici vyjde krásný hřejivý sluníčko. Byl až po uši zamilovaný do jejích pohybů, letmých doteků a pohledů. Chytrá byla, skromná a půvabná, co víc si přát? Kdyby jen jeho lásku opětovala a viděla ho ve stejném světle. Upřímně řečeno, Markéta pro něj byla úplně jiná liga.
Ale jak už to tak bývá u mladých samců (jakéhokoliv druhu), musel se předvést před ostatními. V patnácti si koupil auto, starou ojetinu, která se skoro rozpadala při každém nastartování. Mámě to samozřejmě neřekl, protože spolu nevycházeli, ale Petrovi a retrieverovi se se vším svěřil. Jezdil s autem déle jak měsíc do školy a ze školy a Jana si ničeho nevšimla. Nepřišlo jí divné, když se Tomáš sebral odpoledne a z ničeho nic řekl, že se jde sám projít, bez psa. To říkal, když se jel projet po okolních vesnicích ve svém novém miláčkovi. Ani Michal se moc nezajímal. Jednou však Tomáš vyrazil jezdit o víkendu, večer už za tmy, se svým kamarádem, který u Toma ten večer spal. Nikomu nebylo divné, že se jdou spolu večer projít. A tak vyrazili povozit holky a provokovat vesničany. Jezdili kde se dalo, on a další tři lidi v autě dělajíc neplechu. Tu zimu začalo prvně sněžit zrovna když se vozili. Tomáš se předváděl a dělal řízené smyky. Pak přestal, protože už sám měl v tom sněhu strach. Když se ale blížili k jedné větší vesničce tak dostal v zatáčce neřízený smyk. Čas se mu zpomalil, jakoby se každá sekunda násobila pěti. Vpravo rybník vlevo škarpa, auto se nedalo ovládat. Stačilo jen čekat. Točili se po silnici a už s jistotou se řítili na škarpu a na strom v 60 km/h. Auto se vyhouplo ze škarpy a narazilo nešikovně na strom, až to auto odmrštilo zpět na vozovku, jenže na střechu. Než se tomáš vzpamatoval tak už všichni vylézali ven. Tomáš byl aspoň natolik moudrý, že před jízdou všem řekl, ať se připoutají, sám se však nepřipoutal. Všichni se vypotáceli na silnici v pořádku, jen Tomášovi tekla z nosu krev a evidentně byl v šoku. Zahoďte značky a padáme, povídá. Posbíral pár nejdůležitějších věcí, ale nenašel svůj mobil, který měl v autě v přihrádce. Mobil byl pod střechou auta, tudíž na silnici. Nikdo nepochopil, jak se tam dostal, ale potřebovali nadzvednout auto, aby se k němu vůbec dostali. Podařilo se. Náhle zastavilo kolemjedoucí auto, vylezl řidič a ptal se, jestli jsou všichni v pořádku. Samozřejmě parta všechno odkývala a řekla, že už pomoc volali, takže může odjet. Pán odjel. Po chvíli další auto a ty samé otázky a odpovědi. To už ale partě došlo, že auto je přímo v prostředku silnice a mohlo by to vadit. Trochu ho posunuli a utíkali domů. Ještě po cestě Tomáš volal Petrovi a říkal mu, co se stalo. Janě to říct nechtěl, ale nakonec se to stejně stalo, protože dal na Petrovu radu. Na statku samozřejmě bylo pozdvižení jak Jana, tak Michal vyváděli, jaký je Tomáš hlupák a co všechno mu na jakou dobu zakážou. Nikdo krom Petra na telefonu se nezajímal, jestli jsou všichni v pořádku a co se vlastně stalo. Ta noc byla dlouhá a prokřičená.




Kapitola čtvrtá:
Dozvuky otřesu

Ještě týdny po incidentu s autem, se s Tomášem Jana a Michal skoro nebavili, a když, tak se znechuceným tónem v hlase. Tudíž byl Tom ještě více v depresích a podléhal smutku. Nedokázal se s nikým o ničem bavit. Uzavřel se sám do sebe a už nebyl ani u spolužáků na škole tak oblíbený. Jeho naděje a sny najednou byli fuč. Nedokázal si přesně stanovit svůj cíl. Nedokázal říct, jestli to vůbec někdy přejde, natož jestli z něj někdy vůbec bude zase ten kluk, který se vždycky nápadně a rád smál a dával tím tak hlasitě najevo svojí radost a určitou povznesenost nad ostatními problémy.
Už tak by toho na něj bylo moc, avšak rozbila se mu k tomu všemu ještě motorka. Neměl kam utéct. Byl zahnán do rohu, z kterého nevedla cesta. Aspoň podle něj. Všechny jeho hodnoty se tím pádem změnili. Priority se staly podřadnými. Při všech těch starostech se školou, na statku, s kamarády a nemít možnost před tím uprchnout, se z něj pomalu stávala troska. Byl zamlklý. Dokonce i dívka, do které se beznadějně zamiloval, ho odmítla.
Jak z těchto problémů vyvodit dobrou situaci? Existuje vůbec cesta jak si z toho odnést něco dobrého?
Nevěděl jak z toho ven a každý den ho napadlo jen jediné řešení. Smrt. Nebyl to rozmar nebo nálada jednoho dne ale byla to dlouhotrvající deprese. Už byl tak blízko svému rozhodnutí, že napsal dopis na rozloučenou, který si položil na stůl ve svém pokoji. Ten dopis tam ležel měsíc.




Kapitola pátá:
Chováš se jak holka, aneb konec nadějí

Páteční den, jako každý jiný. Venku bylo zataženo, až depresivně smutno. Tomáš se ještě za tmy vydal na autobus do školy. Ve škole hned ráno obvykle hrávali v tělocvičně florbal, dnes ale Tomáš seděl na lavičce a vůbec se mu nechtělo hrát ani se s nikým vybavovat. Vypadal jako by byl duchem úplně někde jinde. Zahleděn do země takto Tomáš přečkal celý den ve škole, odpoledne pro něj přijel ke škole Michal a bez jediného slova ho odvezl na statek. Jana nebyla doma, protože v týdnu odjela kvůli práci do Německa. Michal šel pracovat na ven. Tomáš jen pohodil doma školní brašnu a zavřel se do pokoje. Brečel a skoro ani sám nevěděl, co ho trápí víc. Zabýval se jenom tím, co všechno mu nevychází. Láska, škola, rodina. Dokonce ani retriever mu nepřinášel už takovou radost. Vůbec nemyslel na to, že další den se má setkat s Petrem a půjdou spolu na pizzu. Vůbec se neuvědomil, že s ním jediným může mluvit o všem, co ho trápí a že on mu vždy a rád pomůže. Momentálně dokázal jen brečet s hlavou sklopenou v dlaních a přemýšlet nad způsobem jakým to trápení ukončit. V lécích se moc nevyznal tak sáhnul naslepo do šuplíku plného nejrůznějších léků, který byl v ložnici. Znovu si sednul do pokoje a neustále brečel. Teď už ale brečel sám nad sebou, v hlavě mu křičel hlas, který říkal: Chováš se jak holka! Ani pořádně skončit to neumíš! Tak dělej! Takhle to chceš? Tak dělej! Tomáš byl v tu chvíli vážně v koncích. Už nevěděl čemu věřit a momentálně neviděl ve svém životě žádnou jistotu. Potřeboval řešení, bral by jakékoliv, které by se naskytlo, ale jelikož to byl ještě mladý a nezkušený člověk, tak sám na žádné jiné nepřišel. Zapíjel prášky, dokud mu stačili síly. Chtěl mít aspoň tu jistotu, že když to skončí, tak nadobro. Jemu samotnému přišlo, že spolykal tak jedno, maximálně dvě plata prášků. Ale skutečnosti byla jiná, jak se později dozvěděl.




Kapitola šestá:
Nádech

Jak popsat smrt? Lze popsat něco, co je tak moc subjektivní? Dá se s určitostí říct, že existuje nějaký život po životě?
Byla tma. Tomáš jako by spal a při tom neměl žádný sen, jen prázdnotu. Z tmy vystoupil muž v bílém plášti. Tomáš byl zmatený, nevěděl kde je, jak se tam dostal ani co se vlastně stalo. Jediné co právě vnímal, byl hlas toho muže v bílém plášti. Tome? Tomáši. Jak ti je? Jmenuji se Pavel Tichý a jsem doktor. Všechno už je v pořádku, jsi na ARU ve fakultní nemocnici Motol. Jak se cítíš? Jako po vopici, odpovídá Tomáš. Smím sem zavolat tátu a mámu? Mámu ne, jen tátu zamumlal Tomáš.
Zhluboka se nadechl a přemýšlel, jestli se mu to zdá, nebo je vážně v nemocnici. Kolem postele byli všemožné přístroje a monitory, takže usoudil, že je přece jen v nemocnici.
Po chvíli se před nemocničním lůžkem objevil Petr. Ahoj chlapíku, povídá. Nechceš sem zavolat i mámu? Právě přijela z Německa. Dobře tak jí sem teda zavolej, odpovídá Tom.
Nyní už před lůžkem seděli oba rodiče, Jana se smutným výrazem na tváři ale Petr se na něj pořád usmíval. Nechtěli už zacházet do podrobností, řekli mu, že spolykal asi 80 tablet a že mu doktoři vypumpovali žaludek a že to měl jen taktak. Do nemocnice ho odvezl Michal, kterému pozvracel košili.
Poté Tomáš zase zavřel oči a usnul.




Kapitola sedmá:
Obyčejní lidé

Následujícího dne, Tomáše převezli v sanitárním oblečení na DPK (Dětskou psychiatrickou kliniku), kde měl trávit nějaký čas, aby doktoři zjistili, proč to udělal a snažili se ho přimět, aby to neudělal znovu. Samozřejmě se mu tam nelíbilo, protože tam byl vskutku přísný režim a žádný kontakt s vnějším světem, ale na statek se mu taky dvakrát nechtělo. Jana i Petr ho jezdili navštěvovat a jen těžko se jim od něj odjíždělo. Nicméně Petr Tomáše stále nabíjel pozitivní energii, aby se nevzdával a bojoval, že je to bojovník po něm. Jednou se stavil podívat i Michal, kterému Tomáš poděkoval za záchranu života obětím.
Tomáš si pomalu na drsné prostředí kliniky zvykal, seznámil se s novými lidmi a zjistil, že jsou to většinou vrstevníci a většinou se stejnými problémy. Buď sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, nebo anorexie. Většinou právě tyto tři důvody spojovaly lidi na této klinice. Samozřejmě tam byla i výjimka, jmenoval se Honza. Ten skutečně lezl po čtyřech a hrál si na psa, štěkal na sestry, a označovával si místnosti, ale většina byla normální komunita. Každé ráno spolu měli sezení a povídali si o sobě a svých problémech, o svých snech či myšlenkách. Měli různé terapie, například kreativní kroužky a relaxační cvičení. Tomáš pochopil, že ať se jedná o dívku s anorexií, nebo kluka který si řezal žíly, stále se chovají a vypadají normálně, dokonce s nimi je i zábava. Pak v něm hlodala myšlenka, jestli to je tím, že on je stejný jako oni a jako celek jsou JINÍ než společnost za zdmi kliniky, nebo je prostě ŠPATNÝ člověk už v jádru. Každou středu si mohli děti z kliniky zavolat a tak Tomáš volal Markétě, naivně si myslel, že se jí po něm stýská a že jí chybí. Ta však už měla kolem prstu omotané jiné chlapce a tudíž jí byl nějaký Tomáš, kterého dlouho neviděla jedno.
Když si Tom po nějaké době konečně zvykl na nové prostředí a sžil se s programem kliniky tak se zase vše změnilo. Přijela Jana a vzala ho domů na revers. Zřejmě si myslela, že tím od něj dostane určité uznání či respekt, ale Tomovi se na statek příliš nechtělo. Nicméně už chtěl zase vidět kamarády a spolužáky ze školy a rozloučit se s nimi na konci školního roku. Protože se s Petrem dohodli, že se přestěhuje zase zpátky k němu do Kutné Hory. To jediné ho v těch těžkých chvílích posilovalo a dávalo mu naději na lepší život. Janě to s Michalem také neklapalo a hodlala se odstěhovat zase k někomu jinému.
Tom si tedy schoval kontakty na kamarády z kliniky a na posledních pár dní školního roku se vrátil mezi přátele ze školy. Ti toho moc nevěděli a Tom jim toho také nehodlal moc říct.
O prázdninách převážně pracoval na statku a balil věci. Zhruba v polovině letních prázdnin se přestěhoval zpět do Kutné Hory. To už zde ale v tom velkém rodinném bytě bydlel jen samotný Petr. Nejstarší sestra Lucka se odstěhovala ke svému dlouholetému příteli a Klára se mezitím provdala a přestěhovala do pohraničí. A tak si Tom vybral pokoj po Lucce a nastěhoval si do něj své věci.
Prázdniny uplynuli jako voda a jediná věc, která ho těšila, bylo právě bydlení s tátou. Náladu mu zlepšovala i ta skutečnost že si podal přihlášku na gymnázium, kde očekával přísun nových přátel a hlavně lásek. Stejně ale netušil co ho čeká a nedokázal si představit svoje štěstí v Kutné Hoře.




Kapitola osmá:
Nový začátek

Přijímací zkoušky na gympl Tomáš v pohodě udělal bez nějakých větších stresů, ale minulost v něm stále zůstala. Vzpomínky se stali jizvami z boje, který prohrál. Teď ale viděl jasně svou další šanci. Věděl aspoň to, že chce být šťastný. Sice zatím nevěděl jak toho dosáhnout ale něco mu říkalo, že to přijde.
Na škole měl hodně hezkých holek a na některých bylo jasně vidět, že se jim také líbí. Nicméně stále mezi nimi neviděl žádnou, která by ho mohla více přitahovat.
Nové předměty mu na škole moc nešly ale příznivců a hlavně příznivkyň si získával stále víc a víc. Znovu se spřátelil se starými kamarády z dětství a začal s nimi vyrážet ven a na nejrůznější akce. Občas zašel za babičkou a dědou, nebo Luckou aby je pozdravil. Skutečně to vypadalo jako nový začátek něčeho většího. O minulosti před svými kamarády skoro vůbec nemluvil, takže nikdo nevěděl, čím si prošel. Ve společnosti se zdál být vyrovnaný a v pohodě. Udělal si řidičák a prodal starou motorku a pořídil mnohem lepší a silnější. To mu dávalo dost velkou dávku nezávislosti, kdykoliv se mohl sebrat a odjet někam do přírody nebo daleko od všech svých problémů. Dávalo mu to volnost a ježdění ho bavilo čím dál víc. To všechno pro něj znamenalo útěk před minulostí, jenže v sobě jí měl dál a pořád.




Kapitola devátá:
Anděl

V sedmnácti letech stále nevěděl jak pokračovat a tak proploval všedními i nevšedními dny s tím že počká, jak se to vyvine, nemusí přeci pořád dělat nějaká rozhodnutí. Jestli štěstí přijde, tak si ho najde samo. Ani si to neuvědomil a šel svému štěstí naproti sám.
Většinu všedního dne po škole strávil na počítači hraním her nebo brouzdáním po internetu. Zase se z něj stal klasický znuděný puberťák. Zrovna ve středu, když si tak kontroloval e-maily a koukal kamarádům na profil, nějakým způsobem narazil na impozantní mladou rudovlásku, která ho jediným kliknutím přivedla ke štěstí. Dostal se na profil mladé a krásné slečny, která sice bydlela na úplném jihu republiky, ve vesničce zvané Albertice, ale o to byla krásnější. Tomáš jí den co den koukal na profil a sbíral odvahu jí napsat. V tomhle směru byl totiž velice stydlivý. Až jednoho dne se odhodlal a napsal jí, že je krásná a že se musí stále dívat na její fotky. Že by chtěl mít možnost jí někdy poznat osobně, protože ho straně přitahuje. A tak si dva mladí lidé asi měsíc psali, až se konečně odhodlali se sejít. Tomáš si naplánoval větší výlet na motorce a vyrazil za ní. Byla to docela dálka, 200 km, ale dalo se to s přehledem zvládnout. Sice ho potom trochu bolel zadek, ale kvůli ní byl ochoten vydržet všechno.
Když jí prvně spatřil tak užasnul. Je mnohem krásnější než byla na fotkách, pomyslil si. Je nádherná! Dokonalá postava, která neměla konkurenci. Nekompromisně ladné křivky. Prostě úžasná. A když se na něj jen podívala, svýma nádhernýma zeleno-hnědýma očima, cítil, jak se svět zpomalil, ne-li přímo zastavil. Díval se na ni a nemohl odtrhnout zrak. Po chvíli už to začínalo být trapné, tak sklonil hlavu. Ahoj, jsem Tomáš, povídá. Katka, odpovídá dívka. Pěkná motorka, no a co budeme dělat? No, jelikož jsem teď zhruba tři hodiny seděl, tak bych se šel projít, co ty na to? Ale jo klidně můžeme. Tomáš dělal, že se kouká na cestu, ale v nestřežených okamžicích sledoval Katku. Byl z ní úplně na větvi.
Povídali si o všem možném i nemožném. O škole, o ní, o něm, o bydlení, o nadpřirozenu, o hudbě. Vypadalo to, že si skutečně rozumí. On hltal každé její slovo a ona se zájmem poslouchala jeho vyprávění. Pocítil uvnitř sebe zvláštní napětí, a hřejivý pocit, který neměl už pár let, naposledy když viděl Markétu. Po tak šíleně dlouhé době měl zase náladu úplně skvělou. Zatímco se procházeli, nic ho netrápilo. Jakoby žádná z jeho ani ničích jiných starostí prostě nikdy nebyla. Procházeli se až do tmy a poté se rozloučili a Tomáš vyrazil za Janou, protože bydlela v tu dobu nedaleko a jelikož to byl zrovna víkend, tak si řekl, že chce Katku vidět i zítra. Oba byli sebou příjemně zaskočeni, že si tak rozumí.
Následující den Tomáš přijel hned dopoledne, aby na sebe měli celý den. Přes noc se mu to vrstvilo v hlavě. Nedokázal myslet na nic jiného než na ní. Nevěděl, jestli i ona cítí to samé, to jediné ho mrzelo. Ale naprosto jasné měl hned v tu chvíli to, že je dokonalá a že se do ní zamiloval. Pár holek už poznal a věděl přesně, co chce a co mu vadí. Snažil se na ní hledat chyby, ale nešlo to. Byla prostě dokonalá a stále ho v tom utvrzovala každým slovem, které jí vypadlo z úst.
Atmosféra už nebyla tak hustá jako den předem, ale on byl stále nesmělý dát něco najevo. Venku už bylo příliš horko tak se šli zchladit ke Katce domů. Seděli v pokoji a povídali si, jenže Tomáš pořád sjížděl ze skládacího křesla, které tam bylo jakoby narafičené. Až když spadl, si šel sednout ke Katce na postel. Povídali si zrovna o skupině Systém of a down, ale Tomáš se jí musel dívat na pusu. Jen mlčel a díval se, když Katka něco povídala. Tak moc jí chtěl políbit. Dívka zmlkla a sledovala ho, tak dlouze se podívali do očí, oba v duchu říkajíc udělej to. Jejich ústa se k sobě pomalu a něžně přitiskla, ale srdce jim oběma pumpovalo jako o život.





Kapitola desátá:
Krize a symbióza

Katka a Tomáš se vídali jednou za čtrnáct dní. A pokaždé na sebe měli celý víkend od pátku do neděle. Tomáš vždy v neděli večer sedl na motorku a jel zase 200 km domů. Nestačilo jim to, chtěli se vídat víc, tak začala jezdit i Katka k němu, vlakem. Takže se střídali a systém jim v celku vyhovoval. Pak přišly prázdniny a ty strávili oba milenci skoro celé spolu. Měli krásný a řekl bych, naplněný vztah.
Nikdy se s nikým necítil šťastnější.
Po prázdninách ale nastaly kruté chvíle. Mladý pár si zvykl na společný čas, který spolu trávili, tím pádem pro ně bylo mnohem těžší teď přečkat třeba čtrnáct dní bez sebe. Samozřejmě si pořád psali a chatovali, ale to nemohlo fyzický kontakt nahradit na příliš dlouhou dobu. Čas plynul a dvojice se začala nedostatkem kontaktu hádat a vyčítat si sebemenší hlouposti. Tys nenapsal! Ty si šla spát! V těch chvílích bylo nejkrásnější usmiřování.
Rok uplynul jako voda a nastala krize. Oba byli čím dál víc zdeptaní, že se nevídají tak jak by chtěli. Byli i chvíle kdy se vydrželi hádat celý týden v kuse a během toho týdne se ještě třikrát rozejít a dát dohromady. Důležité na tom je, že tuhle dobu ve zdraví přečkali a oba si z ní vzali ponaučení do budoucna, jak se k sobě nemají chovat. Další rok spolu také zvládli na jedničku. A už byli rozhodnutí, že se od sebe nikdy neoddělí. Oběma jim přišlo, že jsou jeden pro druhého stvořeni.




Kapitola jedenáctá:
Příliš mnoho štěstí

Když po každoroční krizi, která nastávala zhruba ve stejnou dobu po zimě, opět nastal mír a oba se spolu měli báječně, přišel zlom. Tomáš vždy věděl, že jemu štěstí nikdy nevydrží moc dlouho.
Do hry vstoupil další hráč. Tom věděl, že ta doba přijde, protože v některých chvílích na Katce pozoroval, že myslí na něco úplně jiného a dokonce byl i tak troufalý že jí přečetl zprávy v mobilu. To ale neměl dělat. Nevědomost je sladká. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Neřekl jí že o něm ví a čekal, jak to Katka bude řešit. Jestli se mu přizná nebo skončí svůj první dlouhodobý vztah. Snažil se jí v tu dobu dávat hodně najevo, že jí miluje a že ona je pro něj to nejcennější v životě a nechce jí ztratit. Možná proto byla Katka ještě víc v depresích. Nevěděla jak se rozhodnout. Neuměla se rozhodovat. Toto období už nebylo jako každoroční krize. Bylo to vážnější. Tomáš byl přesvědčen, že chce s Katkou strávit zbytek života, protože jen s ní je doopravdy šťastný ale nejistota a strach, že se s ním jeho životní láska rozejde, byla větší. Z toho plyne, že on byl zoufalý, protože ona byla v depresích. Moc mu na ní záleželo a když už dlouhou dobu sledoval jak se oba trápí a ona se nemůže rozhodnout tak se odhodlal rozhodnout za ní. Sám myslel, že je to v její prospěch, ale to není celá pravda.
15. června roku 2012, byl to zrovna pátek, přijel vlakem skoro jako každý jiný víkend a Katka na něj čekala na nádraží. Už na první pohled ale poznala, že se něco děje. Tomáš se díval do země a nedokázal se jí podívat ani na chvíli do očí. Objala ho, ale obětí bylo jiné, bez citu, bez lásky. Tomáš neřekl ani slovo a Katka s tím nějak sama nedokázala začít a tak šli směrem k domovu. Celý víkend jako byl jen promrhaným časem. Tomáš toho za celý víkend moc nenamluvil a Katka se ptát taky nechtěla, protože se bála odpovědi. Nedělní ráno vstal Tomáš dřív, když Katka ještě spala a šel se projít do lesa. Zřejmě si potřeboval urovnat myšlenky. Když o hodinu a půl později přišel domů, slečna už byla vzhůru, řekl, že byl na zdravotní procházce. Blížila se doba odjezdu a on jí musel říct kde je problém. Viděl, že by sama nezačala. Musím ti něco říct. Začal potichu mluvit. Při těch slovech se jí rozbušilo srdce a uvnitř se jí zmocnil prázdný pocit beznaděje. Tomáš celý víkend váhal jak jí říct že je konec, aby jí co nejméně ublížil. Protože mu na ní pořád záleželo, ale nechtěl jí bránit ve štěstí. Myslel si totiž, že kdyby byla šťastná s ním tak by už neměla deprese a rozhodně by bylo vidět že se rozhodla že chce pokračovat s ním. To bohužel vidět nebylo. Určitě sis všimla, že se něco děje. Pokračoval Tom. Poslední dobou se jen hádáme a už si ani tolik nerozumíme, myslím si že ta jiskra co tam bývala už zmizela. Nechci ti ublížit a myslím, že budeš šťastná zase s někým jiným, s někým lepším. V tu ránu jako by se v ní něco zlomilo. Srdce. Rozplakala se a zalomila hlavu do dlaní. Promiň že jsem ti ublížil. Asi jsme se v sobě spletli. I pro Tomáše to bylo moc těžké, sám měl co dělat aby mu také nevyhrkly slzy, obzvlášť když věděl celou pravdu. Snažil se Katku uklidnit aby už neplakala, nesnesl pohled na plačící se a trápící se osobu kterou miloval. Když Katku uklidnil, nemluvila s ním a tak se rozloučil a odešel na vlak domů.
Když dorazil domů chtěl vědět jestli je i ona v pořádku, volal jí, ale nezvedala mu telefony. Ještě ten večer jí několikrát napsal jestli je v pořádku a ať už není smutná.





Kapitola dvanáctá:
Tělo bez duše je jako sluchátka bez hudby
(nejsou vám k ničemu)

Katka se Tomášovi už neozvala a on se také nepídil po tom, jak to mezi ní a druhým chlapcem dopadlo. Stačilo mu vědět, že je Katka v pořádku, což se také dozvěděl od její sestry a kamarádů. Tomáš byl zase tam, kde skončil po Markétě, na dně. Snažil se více věnovat všedním povinnostem a nemyslet na ní, každá vzpomínka na ní totiž byla i jako šíp do srdce. Trávil více času s Petrem a svými kamarády ale nepomáhalo mu to. Stále se cítil prázdný a každým dnem více nabýval pocitu, že mu chybí velká část sebe sama. Strašně pomalu a těžko se s tím vyrovnával. Poslouchal stále jen smutnou hudbu o lásce a neuměl si představit, že někdy bude zase šťastný, rozhodně ne bez ní. Ale chtěl, vážně moc chtěl, žít dál, bojovat a sbírat nové znalosti. Přestěhovat se, najít si dobrou práci a časem založit rodinu. Měl plány a sny které mu nikdo nikdy nevzal. Jen se zatím neuměl vyrovnat s touto situací. Na první pohled na něm bylo jasně poznat že je myslí někde jinde.
Šel zrovna ze školy a poslouchal klavírní koncert Yanna Tiersena, kterého si poslední dobou velice oblíbil díky jeho smutným a pomalým skladbám. Hudbu měl ve sluchátkách a okolí vnímal jen nepatrně. Přecházel zrovna přes přechod, když se na něj vyřítilo auto, kterého si nevšiml. Řidič byl stejně tak vystrašený jako kolemjdoucí. Zadupl brzdu, ale bylo příliš pozdě…
Kde jsou sny teď? Tomášovi život už nikdo a nic bohužel nevrátí. Petr, Jana, i všichni ostatní si mysleli, že to udělal kvůli smutku i když to byla nešťastná náhoda. Nikdo však neřekne že by si zemřít zasloužil. Jediné co si zasloužil bylo, být konečně šťastný…




Konec