Zimní bunda

Anotace: ...

Sbírka: Kniha pokušení

Martin byl redaktorem u jednoho bulvárního plátku. Vynášelo mu to docela dobře. Vlastně ani neměl na vybranou. Psaní bylo to jediné, co mu kdy pořádně šlo a doma musel živit čtyři hladové krky. Plat jeho ženy byl v rodinném rozpočtu jen, dá se říct, symbolický, a tak budoucnost jeho rodiny spočívala v jeho rukou.
Martin byl kluk jako každej jinej. Měl rád svou dětskou svobodu, fantazii a sny. Kdyby bylo po jeho, nejspíš by z něj vyrostl, co to kecám, vůbec by nevyrostl. Pořád by zůstal tím malým chlapcem, cestoval by, chodil po brigádách, spával v zašlých motelech a psal po večerech povídky při načatý láhví červenýho.
Ne vždy však v životě rozhodujeme sami za sebe,bez ohledu na blízké, jejich názory a osudy. Už v mladistvém věku Martinovi matka utla tipec, když ho pobídla ke studiu na gymnáziu.
Koneckonců jeho máma byla samoživitelka a musela jim vytvořit nějakou pevnou půdu pod nohama.. Martin šel tedy po základce na gympl. Necítil se tam zrovna jako ryba ve vodě, ale nemohl ji zklamat. Nejen kvůli ní, ale i kvůli sobě, protože věděl, že by měl ve všem utrum. Martin proto dělal vše tak, jak si matka přála a díky svému výbornému prospěchu mu dala více volnosti, než by mu za jiných okolností svolila, o tom žádná.
Otec Martinovi umřel, když byl malý kluk. Osudná se mu stala jeho práce. Byl to horník a jednoho dne se Martin prostě dozvěděl, že to jeho táta zasypalo spolu se všema, co byli dole. Byl to tehda velký skandál. Martina to tehdy dost vzalo a ze dne na den přestal všemu věřit. Všem jistotám, které do teď považoval za samozřejmé. Matka nechtěla, aby její syn dopadl stejně jako jeho otec, a tak taky chtěla aby byl vzdělaný. Proto ho taky na ono gymnázium poslala. Martin byl to poslední o jí zbylo, a tak se chtěla dívat na to, jak její syn v životě pomalu stoupá na vrchol a něčeho dosáhne. Sem tam měla nějakého milence, ale to vždycky po chvíli skončilo. S nikým nevydržela, nebo možná nikdo s ní. Jediné pro co však dýchala od rána do večera, byl její syn. Martin úspěšně absolvoval gymnázium a pokračoval na vysoké škole.
Jeho matka prodávala v nějakým smíšeným zboží a Martinova studia stály někdy dost peněz, a tak si nežili zrovna jako králové. Martinovi to ale nevadilo, věděl že pro něj matka dělá, co je v jejich silách.
Celý život dělal vše proto, aby uspokojil matčino očekávání, ale najednou opravdu zjistil, že ta vysoká škola není nic pro něj. Věděl, že tím matku hodně zklame, ale přesto s tím nakonec seknul. Jediná věc, která ho kdy v životě bavila a při které si připadal sám sebou bylo psaní. Občas psal nějaký básně nebo povídky, ale nikdy s tím neprorazil dál než u svých kamarádů. Jeden z takových kamarádů, kterého potkal na výšce mu pak po známosti sehnal místo poslíčka v nějakým bulváru.
Když zjistil název těch novin, hned si vzpomněl na otce. První noviny, v kterých totiž četl o tom jak to ty horníky spolu s jeho tátou zasypalo, byly právě tyhle. Trochu ironie, říkal si, ale tu práci vzal. Neměl na vybranou. Nejdřív tam byl trochu taková tichá voda, ale pak se spřátelil s jedním začínajícícím redaktorem. Později spolu někdy večer chodily z volné chvíle na pivo, protože oba dva v okolí zas tak dobře moc lidí neznali a koho dobře znali, tak měl většinou jiný starosti a na pivo nechodil.
Jednou se mu ten začínajícící redaktor po třetím pivě svěřil, že si neví rady s jedním článkem, a že ve firmě vlastně ještě pořádně neprorazil, takže má trochu vítr, aby ho nevykopli.
„Já ti s tím pomůžu“, řekl mu na to Martin.
„Ty?“ zeptal se nechápavě redaktor, mimochodem, jmenoval se Petr.
„Jo,já. Proč. Pochybuješ?“
„No, abych pravdu řekl, trochu jo,“ řekl Petr a lehce se usmál.
„Máš se mnou snad co ztratit?“
„Ne, to nemám. To je fakt,“ řekl Petr, napil se piva a na chvíli se zadumal.
„Víš co, já to s tebou zkusím,“ řekl mu nakonec a začal ho zaplavovat okolnostmi kolem článku. Nakonec v té hospodě zkysli docela dlouho, a tak se tam taky dost vožrali, a kdyby to šéf na druhý den poznal a dal jim fouknout, tak by to určitě nedopadlo dobře.
Na druhý den ráno Petr seděl u svého stolu a mnul si oči, když v tom mu poslíček Martin hodil na stůl obálku.
„Co to je?“ zeptal se ho.
„Pošta na objednávku,“ řekl mu Martin.
Petr to otevřel a spatřil svůj článek ,který si u Martina vyžádal napsat.
„Ty vado, kdy to jako napsal?“ zeptal se sám sebe tiše.
Potom se přestal sám sebe ptát a dal se do čtení. Martin ho překvapil na sto procent. Nejen, že dodržel svůj slib, ale dokonce předčil Petrovo očekávání.
„Ten článek je skvělej,“ říkal si Petr.
Přepsal jej do počítače a šel s tím za svým nadřízeným.
Na tváři měl vítězoslavný, spokojený výraz, ale najednou se v něm něco probudilo a chtělo to říct svůj názor. Asi to bylo svědomí. Nakonec Petr šéfovi přiznal barvu a řek mu, že ten článek dali do kupy s tím novým poslíčkem. Že je fakt dobrej a hlavu má plnou nápadů.
Šéf si to nechal uležet v hlavě, a pak se nakonec rozhodl, že si toho poslíčka proklepne. Dal mu něco menšího, nacož Martin předčil jeho očekávání, stejně jako předtím Petrovo. Nakonec to dopadlo tak, že Petra vyhodili a Martina posadili na jeho místo. Sice mu nabídli Martinovo bývalé místo poslíčka, ale Petr neunes tu ostudu a chtěl začít někde úplně jinde. Holt život je někdy takovej.
Byznys je byznys.
A Martin? Martin to vzal. Neměl na vybranou. A tak se z něj stal redaktor. Nebylo to úplně to, co by si představoval, nebylo to duchaplné, svobodné psaní, ale alespoň to bylo něco podobnýho a taky mu za to dobře zaplatili.
Z Martina tedy vyrostl relativně spokojený člověk.. Měl dobře placenou práci, časem si našel ženu a zplodil s ní čtyři krásné děti. A matka? Ta byla z vnoučat štěstím bez sebe. Prostě měl všechno co by si normální člověk přál. Potíž ale byla v tom, že Martin nebyl normální člověk. Byl to spisovatel. Rád psal, jeho povídky se však nedostaly dál, než do šuplíku psacího stolu a všechno co světu zatím ze sebe dal, byly jen bulvární pomluvy a články s kýčovitými tématy. Nikdy kvůli tomu netruchlil, ani si nikomu nestěžoval, jen si čas od času trochu rád vypil.
Jeho žena ze sebe nechtěla dělat stíhačku, nakonec věděla, že Martin je ten, který rodinu drží na nohou a nikdy se nestalo ,že by přišel úplně na mol, zbil ji, vymočil na chodbu, nebo něco podobného, takže to v rámci tolerovala.
Jednou to Martin ale trochu přehnal. Co přehnal, byl úplně na mol. Seděl na barový židli a vrávoral sebou jako kocábka na vlnách.. Když po chvíli opileckého rozjímaní usoudil že by se mněl jít projít,nebo to spíš usoudil jeho žaludek, tak tedy vstal z tý židle, sotva se udržel na nohou, vzal si z věšáku svojí bundu a vyšel ven. Když se vydrkotal se dveří hospody, pokládal to za neskonalý úspěch. Šel teda dál kolébavou chůzí. Byla docela velká zima, něco pod nulou, ale Martin byl tak opilej, že si ani nebyl schopnej tu bundu oblíct, tak si jí jen tak přehodil přes ramena a svalil se na lavičku v nedalekém parku. Ruce si položil na kolena a hlavu na ruce. Celej svět se točil.
V dáli uslyšel jakési kroky, ale bylo mu to úplně jedno, i kdyby to snad byl jeho šéf. Ty kroky se blížily čím dál blíž a zastavily se u něj. Mu to však bylo opravdu jedno, byl rád, že sedí na čerstvém vzduchu a neměl sílu na jediný slovo, neměl sílu ani zvednout hlavu a podívat se, kdo že to vedle něj je. Pak ale najednou pocítil chlad oné zimní noci. Mrzlo. Mohlo být celkem dost pod nulou a Martin si najednou uvědomil, že mu ten člověk vzal bundu a utíká pryč.
Nejdřív se chtěl zvednout a běžet za ním, i když věděl, že by ho v tomhle stavu nikdy nedohnal. Přesto se ale zvedl a snažil se jít za ním. Po pár krocích však uklouzl na náledí a praštil se do hlavy.
Celej svět se točil.
* * *
Honza vyrůstal v děcáku. Byl tzv. neplánované dítě. Jeho matka ho měla ve čtrnácti s největším pobudou v okolí, který byl jinak na holky docela milej. Byl to hotovej skandál. Ta holka byla z jedné lepší rodiny, navíc jedináček a takovýhle rozvrat si její rodiče nemohli připustit. Nemohli unést představu, že se jejich jediná dcera vzdá veškeré budoucnosti a bude jako náctiletá vychovávat svoje vlastní dítě. To bylo prostě nepřípustné. Ta holka jim sice řekla s kým to dítě má, ale to oni nechtěli ani slyšet. Vykašlali se na nějaké alimenty, na které by ten kluk beztak ani neměl. O peníze nešlo, šlo o pověst, o budoucnost. Tohle se musí ututlat a to co možná nejdříve.
„Půjdeš na potrat!“ řvali po ní otec s matkou.
„Nikdy!“ zařvala ta holka, mimochodem, jmenovala se Kristýna, razantně nepřístupným tónem. V očích měla hromady slz.
„To raději chcípnu s ním! Chcete mi vzít moje dítě?! Já vám vezmu vaše!“ zařvala bezmocně, zajíkajíc se slzami.
„Plesk!“ ozvalo se, když jí matka uvalila pořádnou facku.
„To máme za to, že sme při tobě dycky stáli?! Za to, že jsme pro tebe vždycky chtěli to nejlepší?! Tímhle nám teď chceš vyhrožovat?!!“ poslední slova už její matka neuměla ani pořádně artikulovat, jak byla rozčílená.
Kristýna klečela na zemi, jak sebou při té facce zakymácela. Podívala se na ni, utřela si slzy a řekla s absolutním klidem: „Myslím to vážně matko. Nikdo mi nebude brát moje dítě. Já vím, byla jsem hloupá, ale co se stalo, stalo se a to už nikdo nezmění, ale moje díte bude žít.“
Tak tedy Kristýniny rodiče, z obav, že to myslí opravdu vážně, přerušili na rok její studium ve škole a nechali ji u nich doma donosit to dítě s podmínkou, že ho pak dají do děcáku a Kristýna poté dostuduje, jak se patří. Na to Kristýna přistoupila, nic jiného jí ani nezbývalo, a tak se i stalo. Porod vedený císařským řezem naštěstí dopadl dobře.
Jediné co Kristýně po Honzovi, tak jej sama pojmenovala, zbylo, byla jeho fotka, jak leží v inkubátoru, napojený na nejrůznější hadičky a přístroje.
Vypadalo to dost drsně, to malé, scvrklé, křehké dítko, spící pod tím sklem udržováno při životě na přístrojích. Kristýna se však na tu fotku dívala láskyplně jako nikdo.
Honza strávil v prostředí děcáku celý život. Neznal něco jako standartní biologickou, tak po většině čtyřčlennou rodinu. Tohle byla jeho rodina. Bylo to pro něj všechno. Každý den si chodíval hrát s desítky svými bratry a sestrami. Nevadilo mu, že nemá vše, na co si vzpomene, nevadilo, protože na tom zde byli všichni stejně. Všichni si byli rovni. Měli společné hračky, společné možnosti. Nebylo komu závidět, stačilo jen žít, a to tady bezpochyby šlo. Byl šťastný.
Když mu ale bylo deset, našli pro něj rodinu. Řekli mu, že se tam bude mít dobře, že mu jeho noví rodiče dají lepší prostředky ke vzdělání, cestu k okolnímu světu a hlavně rodinu, a že si je určitě zamiluje a oni jeho.
„Jsou to moc hodní lidé Honzíku, ale neměli to štěstí mít děti a moc rádi by měli tebe“, řekla mu opatrovnice.
„Ale vy jste taky hodní,“ řekl jim Honza.
„Vy už mě tady nechcete?“ zeptal se smutně.
„Ale to ne, jen ti toho nemůžeme dát tolik, kolik by ti dali tví budoucí rodiče. Vem svou příležitost do svých rukou Honzo, jsi už velký chlap.“
„Tak dobře, ale bude se mi moc stýskat,“ řekl.
„Nám taky.“
„Můžeš nám psát, jak se ti tam líbí jo?“
„Dobře,“ řekl.
Tak tedy Honza získal novou rodinu. Byli na něj moc hodní, ale pořád mu připadali neskutečně cizí. Někdy z toho Honza strašně vyváděl a zuřil. Oni na něj však nikdy neřvali, jen se ho snažili uklidňovat. Snažili se pro něj udělat všechno, ale Honza byl prostě doma někde jinde.
Jednou v noci jim utekl. Chtěl se dostat zpátky, ale ani pořádně nevěděl, kde je. V ruchu velkoměsta se cítil strašně bezmocně. Zdálo se mu, že chodí pořád dokola. Pořád ty samé světla, nápisy, stejně vypadající vysoké panelové domy. Všude to bylo stejné. Nakonec ho našla městská policie při pochůzce.
„Jak se jmenuješ synku? Odkud si?“ ptali se ho policisté.
„Honza,“odpověděl.
„A kde bydlíš?kde máš maminku?“
„V dětském domově v Nové vsi u Chotěboře.“
Víc jim Honza neřekl. Policisté ho tedy dovezli na místo, jaké jim řekl. Jedna z opatrovnic hned pochopila, co se stalo, pozdravila Honzu, vysvětlila policistům situaci a nechala Honzu v domově přes noc.
Konečně zase doma, pomyslel si, když ulehal do postele.
Ještě ten večer volala opatrovnice jeho pěstounům, kteří si pro něj ráno přijeli.
„Dobrý den,“ řekl svým pěstounům Honza s neutrálním, možná krapet provinilým výrazem ve tváři. Necítil se zase tak provinile, chtěl jen domů. Pěstouni ředitelce dětského domova vysvětlili ,že ho chtěli udělat šťastným ne smutným, a že takhle to rozhodně nechtějí a taky ho nechtějí do ničeho nutit násilím. Tak tedy Honza v děcáku zůstal. Byl tam šťastný. Po základce se šel vyučit za obráběče kovů. Školu prošel celkem úspěšně, navíc si udělal svářečský kurz. To taky po škole dělal. Přijali ho v jedné fabrice jako svářeče.
Stal se výdělečně činným, a tak už nemohl dále zůstat v děcáku a našel si ňáký menší byt v cikánský čtvrti. Na nic lepšího neměl. Pocit samostatnosti ho těšil, ale pocit chudoby už byl trochu horší. Přilepšoval si tak, že občas v práci kradl měď. Aspoň si mohl občas koupit cigára a pár láhvových piv, který popíjel u starý teslácký televize. Měď se ale u něj v práci začala ztrácet čím dál častěji, až to někomu zřejmě začlo být podezřelé, a tak Honzu jednou chytli s pěknou náloží mědi v báglu. Bylo jasné, že to není poprvé, a že si toho už musel odnést spoustu, a tak jej na hodinu vyhodili.
Tak tedy zůstal Honza nezaměstnaný na podpoře. Nebyl z toho příliš šťastný, musel teď vyjít s mnohem méně penězi než dosud, a tak aby si přilepšil, tak začal dělat to, co dělal i předtím. Začal krást šrot. Měď, železo, prostě všechno, co mu za ten dlouhý den přišlo pod ruku. A aby si tu dlouhou chvíli trochu zkrátil a zpříjemnil, začal pít. Začal pít mnohem více než předtím. Propil i peníze na nájem, tak ho vyhodili na ulici. Stal se z něj bezdomovec. Spával všude, kde se dalo. Na lavičce v parku, pod mostem, na nádraží, pokud ho z něj nevyvedli pryč. Co nakrad, to propil. Moc nejed a hodně zhubnul. Lidi se mu vyhýbali obloukem, jak působil svým špinavým, ožralým a páchnoucím zjevem.
Jednou se Honza jen tak toulal po parku. Byla strašlivá zima, a tak pořád chodil, aby se zahřál, při čemž mu pomáhalo víno, které mu trochu toho hřejivého pocitu dodávalo. Najednou v dáli ve tmě zpozoroval člověka, spícího na lavičce. Vypadal totálně na mol a bundu měl přes sebe jen tak přehozenou. Byl však dobře oblečený, nevypadala na žádného chudáka.
Honza nad tím opilcem chvíli postával a bojoval se svým svědomím, ale zima nakonec prosadila svou.
„Však on už se o sebe nějak postará, nevypadá zrovna na nějakýho chudáka“, řekl si Honza, strhl z něj tu bundu a utíkal pryč.
* * *
„Kde to jsem?“ ptal se Martin sám sebe.
Podíval se pod sebe a spatřil asfaltovou cestu uprostřed parku, pokrytou sněhem a ledem. Na místě pod ním byl led nasáklý rudou krví. Sáhl si na hlavu a na dlani spatřil tu stejnou krev. Pak si vzpomněl, co se stalo. Bylo mu jedno jak dlouho tam ležel a jaká mu byla zima. Pořád byl dost opilý, a tak se vydal směrem, kterým utíkal ten člověk, co mu vzal bundu. Mohl si klidně zavolat taxíka, vykašlat se na to, jet domů, vyspat se z toho a ráno si koupit novou, ale v tu chvíli mu nebylo radno.
V tu chvíli se zlobil na všechno, na celý svět a toužil jen po spravedlnosti. Bloudil ulicemi možná hodinu, možná více, až najednou spatřil to, co hledal.
Svou bundu.
Nějaký člověk v ni spal na lavičce malýho náměstí pod stromem.
„Dej mi mojí bundu!“ zařval na něj a začal s ním třást.
„To je moje bunda!“ začal se obhajovat bezdomovec, a tak mu Martin dal pěstí, na což ho na chvíli omámil a sundal mu svojí bundu.
Navlékl si jí na sebe, zapálil si cigáro a šel směrem k hlavní silnici, odkud si zavolal taxíka.
„Všivák jeden zastanek,“ říkal si pro sebe.
„Dostal co proto.“
Na druhý den měl naštěstí v práci volno, a tak tu kocovinu mohl v klidu prospat doma. Vzal si prášek na bolení hlavy, uvařil si čaj a šel si lehnout k televizi. V tom někdo zazvonil. Děti byly ve škole a školce a manželka v práci, a tak šel Martin otráveně a neochotně otevřít.
Za dveřmi ho čekali dva policisté.
„Co si přejete pánové?“ zeptal se Martin.
„Vy jste Pan Martin Horáček?“ zeptal se jeden z policistů.
„Ano jsem. Co si přejete?“ odpověděl.
„Pane Horáček, můžete nám prosím říct, co jste dělal včera v noci?“
„Včera v noci? Byl sem posedět s prátely, proč, stalo se něco?“
„Obáváme se, že ano pane Horáček. Co jste dělal kolem druhé hodiny ranní?“
„Asi sem se procházel, proč se ptáte?“
„A nescizil jste náhodou někomu zimní bundu?“
„Mi ukradli zimní bundu, pánové, já si jí jen vzal zpátky. Vzal sem si zpátky to, co mi patří. Klidně vám ukážu paragon.“
„No prosím, my počkáme.“
Martin tedy šel hledat paragon od té bundy, ale žádný nikde nenašel.
„Asi sem ho už vyhodil,“ řekl jim, když se po chvilce hledání vrátil.
„Pane Horáček, obávám se, že budete muset jít s námi,“ řekl jeden z policistů.
„No prosím, jen si vezmu doklady a napíšu vzkaz ženě, můžu aspoň vědět, co sem tak závažného provedl?“
„Víte Pane Horáček, ten muž, kterému jste včera zcizil tu bundu, včera zemřel na prochlazení. Ráno ho našli kolegové na ulici.“
„Bože,“ vydal ze sebe zhrozeně Martin.
Na stanici se dozvěděl, že ho mají natočeného pouliční kamerou, jak napadá toho bezdomovce a krade mu bundu.
Soud Martina Horáčka usvědčil na tři a půl roku nepodmíněně za neúmyslné zabití.
„Otevřete celu padesátšest,“ řekl bachař a dveře cely se odsunuly. Martin vešel dovnitř a lehl si na svou novou postel.
„Ahoj, já jsem Pavel,“ řekl mu vězeň, který už byl na cele.
„A ty?“
„Martin.“
„Za co tu si Martine?“
„Za co ty?“
„Ale jednou sem se tak vožral, až sem zmlátil manželku, že se z toho málem neprobudila. A ty?“
„Později Pavle, teď se mi o tom nechce mluvit.“
„Chápu,“ řekl Pavel.
Martin si ulehl na postel a ruce si položil pod hlavu.
„Vyváz sem z toho ještě dobře, ten bezdomovec už neměl tolika štěstí,“ řekl si.
To že teď bude ve vězení, už nějak zkoušel přijmout.
Co jiného mu zbývalo. Vyžádal si tužku a svazek papírů a začal psát svůj první román.