Poslední princ

Anotace: Povídka o tom, jak byl jeden ztracený člověk možná osvícen. Inspiroval mě jednoho opilého pozdního večera neznámý pisálek.

V poslední době tato činnost získávala status téměř rutinérství. Procházka něco málo před poledním odbitím hodin, absolvovaná za stejným účelem jako předešlého dne. Ten důvod byl prostý jako obydlí ruského mužika. Šlo o tu nejobyčejnější potřebu, která nás spojuje s každým organizmem na této planetě. Nasytit se. Dát pocítit svému tělu, jaké to je mít zas jednou plný žaludek a opatřit si tak slastný výraz ve tváři. Zvlášť pro něj měl ten desetiminutový časový úsek, který ona cesta většinou zabrala, až existenční význam. Přezdíval tomu hladová procházka, jelikož vůbec nesnídal a tak ho dělila od vůbec prvního jídla nového dne, brzkého obědu. Byl to už skoro rok, co vstával okolo jedenácté ranní a skoro dvanáct měsíců, co si, snad ze zásady, nekupoval žádné produkty typické pro snídání. Rohlíky, toasty, croissanty, sýry, marmelády, másla, veky, pomazánky, vajíčka ani džusy, mlíka, nic takového. V podstatě si tenhle člověk nekupoval žádné takovéhle věci. Ten rok, co takovýmhle způsobem žil, si nepřipravil jediný pokrm sám. Totálně rezignoval na nějaké vaření. Pro jídlo chodil výhradně do fastfoodů nebo restaurací, a abych to zkrátil, tohle byl zase jeden z těch dnů, kdy takto činil.

Tentokrát tu však byl malý detail, který trochu degradoval ten pojem rutinérství. Dnešek byl oproti jiným dnům trochu odlišný. Procházka se z tohoto důvodu dokonce musela z původně plánovaných deseti minut, prodloužit na dvacet, a tak k původní trase, která čítala něco přes 200 metrů, se připojilo ještě jednou tolik a tempo jindy svižné chůze se výrazně zpomalilo. Tou příčinou, která narušila ten rituál, se stala Moskva. Přesněji tedy moskevská kocovina, dokonalý ruský bolehlav a neustálé nutkání pozvracet se, které úspěšně vyvolá nejlevnější ruský nápoj po vodě – vodka. Smíchaná s „jakože“ francouzským vínem v objemu, který spase průměrný Francouz v průměru za rok. A po této kombinaci východoevropské a západoevropské kultury je dvacetiminutová túra vrtkavé chůze při chladivém zimním vánku, po vypumpování žaludku ovšemže, právě tím nejlepším možným způsobem, jak ulevit tělu i mysli. A taky, když se zrovna nebudete stoprocentně jistí, že udržíte ten gurmánský ajntopf v sobě, nemusíte hledat prázdný kbelík od hot wings, ale stačí se sehnout a spustit. Touto radou se v průběhu cesty byl nucen řídit. Naštěstí pro něj šlo zatím o preventivní akci, která bude později následována další, zdaleka ne tak preventivní. Vydoloval ze sebe zhruba 200 mililitrů žluči s alkoholovým odérem a pár plivanců, které se pravděpodobně ještě v břiše také stihly navonět lihem. Tento incident proběhl pár metrů od jeho baráku a právě až na základě toho, se rozhodl prodloužit svou hladovou procházku o nějaký ten metr navíc. A vzal to raději pěkně z gruntu, poněvadž svému žaludku příliš nevěřil. Inu dobrý sluha, však to znáte.

Vzal to kolem maloobchodu Akrai, který už po čtyři roky patřil dvěma Arabům, sourozencům a ortodoxním muslimům a nutno podotknout, že narozdíl od jeho mládí, kdy si zde, ještě v nearabsky znějícím marketu, kupoval za málo peněz hodně muziky, dnes se cenová kategorie posunula kamsi do nekřesťanských výšin. A tak se nejistě odšoural o pořádný kus dál, aby se zbavil nedůvěřivých pohledů Ahmeda a Essama, kteří ho chvilku zkoumavě pozorovali skrze sklo vitríny a pak odběhli kamsi do skladu, nejspíš hledat Mekku. Na chodníku před cihlovými bytovkami narazil na skupinku obstarožních pejskařů, kteří obdivně chválili schopnosti svých čtyřnohých mazlů a všichni se chvástali před ostatními, jak si je dokonale vycvičili. Nejvíc hlučná byla asi šedesátiletá paní, jejíž samotná stehna musela vážit přibližně sto kilo, a která na obojku táhla neuvěřitelně ošklivého pudla se světle modrou mašlí na hlavě. Asi aby bylo zřetelné, že ta kudrnatá obluda není fenka. Pohled na to podivné stvoření, které ani z dálky nepřipomíná psa, spíš chumel použité vaty, mu přitížilo a nevylepšil to ani hrdý úsměv jeho paničky.

Studený vítr začínal působit. Ochlazoval tváře a zmírňoval bolehlav. Sto metrů od něj se začal rýsovat vršek Cityperu a reklamní taháky s krasavicí oblečenou od hlavy k patě do Benettonu, párečkem mulatů při joggingu v soupravě od Nike a podobné plakáty. Opět se vracela potřeba zvracet. Včas potlačena. Stačil se nadýchat naposledy čerstvého vzduchu a vstoupil do té pulzující bubliny západního světa. Pachy restaurací z celého světa dali vzniknout ohavnému multikulturnímu buketu, který mu ihned ukázal cestu. Z dlaní přidržující si u úst proběhl uličkou a zastavil se u dveří s černým panáčkem bez sukně. Chvíli stále před dveřmi a upřeně hleděl na prsty u ruky, jako by je počítal. Ne, nepřešlo to. Vběhl do místnosti, otevřel kabinku, ani za sebou nezabouchl a dal toaletě co proto.

Když vycházel, do tváře ho udeřil pohled na zuboženě vyzírajícího muže s nezdravě bledým obličejem. Poznal se. Ne dost nepatrné kousíčky toho, čím právě oslazoval život záchodové míse, se mu usadily na neoholené tváři. Ušetřeno, zdá se, nebylo ani jeho černé triko, které nyní krášlila žlučová skvrna. Znechutil si sám sebe. Na krátký okamžik zavřel své oči napuchlé ze včerejšího nezřízeného chlastání a vydržel tak několik vteřin dokud mu sžíravý hlad opět nerozchodil nohy. Vracel se již prošlapanou cestou k centru všech možných fastfoodů a slídivě si prohlížel tabule plné jejich stálých nabídek. Nosní dutinu mu pomalu richtoval ten již zmíněný nechutný pach té směsice nejnezdravějších jídel na světě. Inu, co se dá dělat? Na nákup potravin a menší domácký povařeníčko nebyl v dané situaci zrovna dvakrát nakloněn a od poobědvání v nějaké restauraci ho zase odrazovala skutečnost, že měl v kapse jen pár šušňů ušetřených ze včerejška. Po menším průzkumu nakonec zakotvil u pultíku rychlého občerstvení s názvem California Dreamin‘ na vývěsním štítu. Tak schválně.

Počkal si nesnesitelně dlouhých pět minut, během nichž byl jeho nos stále vystavován tomu hnusu, než se dostal na řadu. Ošklivá, vypasená, asi pětadvacetiletá blondýnka s velkými kruhy od potu v podpaždích na něj promluvila. Potlačil zvracení. Teď už to bylo o něco snazší. Učinil objednávku: „ Vezmu si sebou dvakrát Santa Fe burrito, k tomu hranolky, …, samotný. A ještě taco Sacramento. A bude to všechno.“ Podal jí upocenou bankovku, blondýnka mu oplatila opovržlivým pohledem a drobnými nazpět. Za chvíli přišla s jídlem, sbalil dva pytlíky těch dobrot a špacíroval si to konečně na čerstvý vzduch. California Dreamin‘.

Venku ho čekalo příjemné překvapení. Jakmile vyšel zpod střechy, chladivě ho profackoval jarní déšť. Éter se zdál být najednou mnohem čistější. Nos, žaludek a vlastně celé jeho tělo si odpočinulo. Možná z něj i smyje ten opilecký puch, co ho doteď provázel jako věrný pes. Svět byl zase o kus přijatelnější místo. O to spíš, že banda ukňouraných předgymnaziálních puberťaček spěchala krokem nevídaným ze vzdálené zastávky pod střehu velkoobchoďáku, přičemž některé z nich ječely, některé nespokojeně fňukali, jiným se pro změnu zachytávaly do rovnátek kusy ledového salátu z McCountryeho. Máte to mít. Usmál se a lenivým krokem pokračoval po své hladové cestě zpátky domů. A užíval si té spousty vody, co nehlučně smývala hříchy ze včerejška. PS: jako zázrakem zůstalo jídlo suché.

O pár dní později se v půlnočním šeru procházel těsnými uličkami svého rodného města. Broukal si jednu z těch rozvrzaných od Velvet Underground a připadal si jako Lou v New Yorku. V ústech ho příjemně pálila tequila, což dost možná umocňovalo ten pocit a v ruce ho svědila cigareta. Na schodech vedoucích z náměstí se zastavil. Zaujala ho slovy popsaná stránka schovaná před případným deštěm v průhledné desce, takto připnutá na zábradlí asi ve výši očí vzrostlého pygmeje. Pokrčil se v kolenech. Při prvním zběžném pohledu vypadala stránka jako kondolenční list, protože měla dole obrázek jakési smuteční květiny, ale po zevrubnějším průzkumu se ujistil, že tomu tak díkybohu není. Šlo vskutku o jeden jediný list papíru, který byl slovy zaplněn sotva do poloviny. Přesto obsah zdaleka přesahoval formu. Jak tomu tak bývá. Dle použitých výrazů usoudil, že toto dílko po sobě zanechal asi dvaadvacetiletý nekňuba s přecitlivělou povahou, bezpochyby přemýšlející jedinec, který svou pravidelnou večerní četbu Rimbauda a Nietzeho přerušil tímto téměř „vandalským“ činem. Ach ti novodobí prokletí básníci. Dnes Vám doba není zvlášť nakloněna. Koneckonců, kdy byla? Zpátky k textu. Jednalo se o, dalo by se říci, variaci či snad sequel Exupéryho Malého prince po x letech v 21. století. Dnes:


Bylo tomu dnes či před pád dny možná. Vidím to jak ve snění. Zahlédl jsem zde jeho, prince, malého prince. Ztratil už mnoho ze své dřívější naivity, snad i zestárl drobátko a posmutněl. To bezesporu. A možná to ho činilo o tolik staršího. Přišel ke mně. Zeptal jsem se jej, jak se mu daří, jak se má. Zdali je šťasten, spokojen. Povídá, hlasem tichoučkým, jak šelest listí, že přišel o vše, co kdy měl tak rád. Lišku prý zahubili lidé, růže uvadla, beránek zmizel nadobro z krabičky. A rozplakal se. Teď už se nezdál svět slz tak záhadným jako kdysi. Zeptal se mě na cestu, a když jsem mu poradil, ztratil se mi z dohledu. Asi navždy. Myslím, že se chtěl zabít.


Vyhodil dohořívající cigaretu a zapálil si novou. Fanda malýho princátka, co má fůru otravnejch otázek, nikdy nebyl, ale rozhodně mu nepřál nic z toho, co tu bylo napsáno. Zatímco pořád zíral na papír, nevědomky si vyndal z kapsy krabičku cigaret a z ní vysoukal další cigaretu. Načež si ji zapálil, tou samou rukou, kde už jednu držel. To ho probudilo: „Bože,“ procedil. Zahodil je obě a sebevědomou chůzí opilce sešel schody a mířil domů. Poselství nešťastného studentíka o zkaženosti soudobé společnosti ho uvedla do stavu přemýšlení a zanechala jej takto po celou dobu jeho trasy domů. Doufal, že to pochopil správně. Tyhle texty působící mnohovrstevným dojmem ho odjakživa mátly, obzvláště tím, že jejich význam byl třeba na sto honů vzdálen od toho, za co ho sám zprvu pokládal. Ale tady se snad nedalo zmýlit. U tak krátkého textu by to hraničilo až s kretenismem. Do hlavy mu byl tak nasazen brouk olbřímích rozměrů a nechystal se jen tak vystěhovat. Pokládal si nesmyslné otázky. Zdali je možné, že kdyby se v tomhle našem světě ocitl Malý princ, zakousla by se mu beznaděj do hlavy tak silně a neodvratitelně, že by se byl zabil? Že by skrze svoji inteligenci a vnímavost nenašel jiné východisko než smrt? Je nynější společnost schopná zničit květiny, zkazit radost, zahubit zvíře, zabít představivost? Odpověď se na svět drala bojácně, ale výpověď byla krystalicky čistá. Je to tak, ale jestli se sám rozhodl se statusem quo něco udělat, o tom pochybuji. Faktem však zůstává, že do postele si uléhal ve, do myšlenek, velmi pohrouženém stavu. Takže kdoví.








S poctou k neznámému street-artistovi z Hradce Králové.