Vyčteno z jejich očí

Anotace: 1. kapitola

Narodila jsem se do vcelku klidné noci. Nepamatuji se na to, ale dědoušek mi o tom vyprávěl denně. Maminka už byla starší a my jsme byly její první děti. Narodily jsme se tři. Já a dva bratři. Jeden z nich zemřel krátce po porodu. Maminku porod dost vyčerpával, z nedostatku jídla byla podvyživená. Dědoušek ani netušil, že se narodíme. Možná, kdyby to věděl, snažil by se mamince najít více jídla. Ale takhle… Byli vděční za každou kůrku, kterou někdo upustil na zem.

Bydleli jsme v dřevěné boudě kousek za městem. S mámou jsme měli starou proleželou matraci, která však pro nás znamenala to nejlepší lože, jaké jsme si mohli dovolit. Dědoušek spal na zemi, v hromadě kartonu a cárů látek.
Pamatuji si na ten jediný večer. Večer, kterému jsem nedokázala rozumět, ale navždy se vryl do mé paměti. Tolik, tolik bolesti… Bylo to krátce po tom, co jsem nevnímala jen mámino srdíčko, její dech a teplotu. Otevřela jsem oči a naprosto dokonale jsem vnímala její křivky. Bylo to tak fascinující. Ale potom se na mě otočila, v očích naprosto nepřítomný výraz, několikrát se z hluboka nadechla, jemně o mě a brášku opřela svou hlavu, párkrát děsivě zakvílela, otočila se a nadobro vydechla. Její tělo pomalu chládlo a s bráškou jsme se k sobě hrůzou tulily. Nevěděli jsme tehdy, že se jedná o smrt, ale vnímali jsme pocity, které se v nás mísily a měli jsme neskutečný strach.
Dědoušek nás ráno probudil. Usedavě plakal a držel mámu za hlavu. Slzy kanuly na její srst. Jeho milovaný pes zemřel. Snažili jsme se nedutat a zmateně pozorovali tuhle chvíli. Avšak za chvíli jsme se dali do usilovného smutku s ním. Kňučeli jsme, jak nám to příroda nakázala. V tu chvíli si nás všimnul a naše prochladlá tělíčka honem schovával ve svých dlaních. Potom na starém hrnci zahřál vodu, nalil ji do lahve, tu omotal do kusu látky a položil nám ji do pelíšku. Mámu vzal na ramena a někam ji odnesl. Měli jsme hrozný strach. Samota nám přišla nekonečná, ale když slunce pražilo skrz škvíry mezi dřevěnými prkny boudy a hlásalo poledne, dědoušek se vrátil. Pod bundou třímal malý hrneček. A v něm mléko. Musel se vkrást na pastvinu, aby pro nás nadojil mléko od krávy bohatých pánů. S bratříčkem jsme hltali. Mámino mléko bylo mnohem lepší, ale hlad nás v jídle nezastavil. Občas nám dědoušek obstaral i kousek pečiva, které naše bříška zaplnila na celý den. Sám jedl velmi málo.
Trochu jsme povyrostli a dědoušek nás vzal s sebou na procházku do města. V krabici. Mysleli jsme si, že je to kvůli dlouhé cestě, aby nás nebolely tlapky. Ve městě bylo rušno. Auta, kola, spousta křičících dětí. Dlouhou dobu jsme zůstávali na jednom místě. Pozorovala jsem paprsky slunce, které překrýval kouř z továrny. Občas se do krabice vkradly drobné dětské ručky, aby nás podrbaly. Až najednou mě ty drobné ručky začaly zvedat. „Chceš mě zahřát?“ zakňučela jsem. Malé snědé dítě, s pronikavýma šedýma očima se zadívalo do těch mých. „Maminko, tohle štěňátko si vezmeme!“ Přitulilo ke mně svou tvář a jeho maminka podávala dědouškovi nějaký papírek. Dědouškovi tekly slzy. Bráška kňučel strachy. A já… Byla jsem odnášena daleko, daleko od mých milovaných mužů…