Síla vzpomínek

Anotace: Dlouhé a věrohodně podané vyprávění o tom, jak těžké pro někoho mohou být jeho vlastní vzpomínky, obzvláště když se jedná o citlivé dětství. Příběh přináší pohled do myšlenek dítěte, které rozpravuje o svých šťastných i smutných chvilkách.

Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč si dospělí chtějí tolik střežit své soukromí, obzvláště v případě, když mají děti. Vždyť to jsou právě ta milovaná a nezkrotná stvoření, která jim vnáší světlo do života, a jež si právě pro tyto důvody rozhodli pořídit. Nevidím jediný důvod, jak by někomu takovému mohlo vadit radostné uculování a šťastný smích, který by snad mohl působit něčím otravným a narušujícím. To člověka přirozeně donutí se zamyslet nad povahami a způsoby oněch mladých lidí, kteří za tím vším stojí.
Připadala jsem si hloupě, když mi hlavou probleskovaly samé vyčítavé myšlenky, které sice nesměřovaly k nikomu konkrétnímu, ale přeci jen urážely všechny matky a otce malých dítek. Nehodlala jsem neprávem kritizovat někoho, koho vůbec neznám, a vůči němuž nemám žádné usvědčující důkazy na obvinění z nedbalosti svého dítěte.
Při těch nevyslovených slovech, která zněla až příliš vážně, jsem se potichu ušklíbla. Co jsem to za nestvůru, že si dovoluji o něčem tak nepravděpodobném smýšlet, a ještě ke všemu se tím i dobře bavit. Ačkoliv jsem zastánkyní spokojených rodin a dobře prosperujícího žití, sama tomuto názoru ve všech bodech neodpovídám.
Ve skutečnosti jsem se na tohle místo dostala jen díky rodičům, a nedá se zrovna říci, že jsem z toho dvakrát nadšená. Ženu s dlouhými plavými vlasy, nápadně jiskřivýma zelenýma očima a hřejivým úsměvem jsem opravdu milovala. Stejně tak i štíhlého muže s černou kšticí a vždy otevřenou náručí, se kterým mi málokdy zmizel z úst smích. Oba dva pro mě znamenali nevyčíslitelně mnoho, a nepochybuji, že podobně i já pro ně, dokud ovšem nenastal ten osudný den. Někdy stačí tak málo, aby se směr života obrátil přímo proti vám a již nikdy vám nedaroval to, čím jste bývali zahrnováni dříve.

Tehdy, ještě jako malá a neznalá holčička, jsem se bezstarostně procházela po měkké trávě před naším rodinným domem a vychutnávala si příjemné doteky trávy na holých chodidlech. Poslouchala jsem líbezné švitoření ptáků v nedalekých křovinách, tichý vánek letního větru ševelící mezi listy a oči se mi leskly vzrušením. Nevyvinutá mysl začínala zkoumat prostředí okolo sebe a nestačila se divit, na kolik pozoruhodných jevů se tu najde.
,,Evelin! Kde jsi, zlato?“ Nezaměnitelný hlas, něžný jako kvetoucí poupě, mi dolehl k citlivým uším v medovém pohlazení. Na tváři se mi okamžitě objevil široký úsměv. Radostně jsem vypískla a otočila se zrovna ve chvíli, kdy ke mně přicházela rozesmátá žena v pestrobarevných šatech. Nakračovala tak lehce, jako kdyby se nohama ani netkla stébel zeleně, spíše se nad ně nadnášela, ale byl to tak neznatelný pohyb, že by si toho málokdo všimnul. Pohled přihlížejících by zobrazoval jen podivnou postavu jedoucí po zemi jako autíčko na natažení.
,,Kolikrát jsem ti říkala, abys nechodila moc daleko od domu?“ pokárala mě mírným tónem, ale já velice dobře věděla, že se nezlobí. Někdo jako ona by se ani zlobit nedovedl.
Místo uspokojivé odpovědi jsem se zahanbeně začervenala a na rtech mi pohrával pobavený úsměv. Myslela jsem si, že je to ohromná legrace, když mám možnost někoho popudit a tím někým je zrovna osoba, u které jsem ze zvědavosti chtěla zjistit, jestli by reagovala tak, jak jsem ji ještě reagovat neviděla. Psychika nezralého a domýšlivého dítěte mi je dodnes záhadou.
Nevím, co jsem od toho očekávala, ale rozhodně to nebylo, po čem jsem toužila. Žena mi předvedla svůj typický smích, v němž zaznívaly roztomilé rozpaky spolu s hmatatelnou láskou, a jediným chmatem mě vyzvedla vysoko do vzduchu. Tou nečekanou změnou jsem polekaně vykřikla, ale hned nato se dala do hlasitého povyku, když mi obličej ovanul silný náraz vzduchu, který mne nutil k jeho hltavému polykání. ,,Neznám krásnějšího a nezbednějšího dítěte, než jsi ty!“ křičela rozevlátá žena a divoce mnou točila ve velkých kruzích, až se mi honosný dům i vysoké stromy proměnily v jednu rozmazanou skvrnu.
Nepřestávala jsem jí připomínat, ať už toho nechá, že se mi dělá špatně od žaludku, ale ona na má naléhání nijak nedbala. Užívala si příjemného okamžiku z plných plic a dávala to jasně najevo. Netuším, proč mě to tehdy napadlo, ale vypadalo to, jako by energie a štěstí, které z ní sršely na všechny strany, měly být tím posledním, čemu se kdy od srdce zasměje.
,,Soňo, nechej toho už. Nevidíš snad, že tomu dítěti je mdlo?“ Rázný, pevně postavený hlas uťal ženino zapálené nadšení a navrátil ji zpátky na pevnou půdu. Nerozhodným pohybem mne postavila dolů na nohy, pomalu stáhla paže k tělu a věnovala mi nervózní úsměv.
Přiměla jsem se jen na nechápavé zamrkání. Vztah mezi otcem a matkou mi už před nějakou dobou připadal nějakým způsobem zvláštní, ale neměla jsem z něj takový strach jako nyní.
Lehké květinové šaty se mi cípem otřely o špičku nosu, jak se jejich vlastník otočil, a současně jsem z nich pocítila i příjemnou levandulovou vůni, která mi omámila mé churavé smysly.
,,Promiň mi to, drahý. Jen jsem přenášela naši společnou lásku do duše naší dcery.“
Z aromatického poblouznění mne probral poryv větru, který vyplnil prázdné místo přede mnou, a já si uvědomila, že matka právě odešla. Zaraženě jsem sledovala její ladně se vzdalující postavu, dokud nezmizela za prosklenými dveřmi domu a neponechala mě s otcem samotnou. ,,Evelin, jsi v pořádku?“ Význam hořce vyřčených slov mi došel teprve po několika hlubokých nádechách a výdechách. Překvapeně jsem se zahleděla do tmavých očí, které se do mě starostlivě vpíjely, a nechápala, co tím může myslet. ,,Jistě, tati. Naprosto.“
I přes mé přesvědčení se mu čelo stáhlo do nespokojených vrásek. Stále v mrákotách jsem přihlížela jeho smutnému vzdechu i tomu, jak naprázdno pozoroval krajinu za mými zády.
,,Víš, maminka už není taková, jakou jsem ji znal. Změnila se a já váhám, zda je to změna k lepšímu nebo horšímu.“ Otcův přístup k matce už překročil veškeré meze. Nechtěla jsem poslouchat ty hloupé a bezdůvodné řeči, které o ní bezproblémově vedl, protože jsem si s každou další strávenou vteřinou v jeho přítomnosti připadala, jako bych ji spolu s ním zrazovala. Prudce jsem sebou trhla a s počínajícím přívalem slz se rozeběhla k hlavním dveřím domu. ,,Evelin! Kam to běžíš? Zastav přece! Vedeme tu důležitý rozhovor!“
Bytost, která promlouvala za onoho milého a laskavého muže, jsem postupně přestávala poznávat. Jediným dnem se dokázal přeměnit na nenávistného a útlocitného žraloka, který nás s matkou po kouscích ujídal a působil nám nezkrotnou bolest. Nemusela jsem ani nic říkat, když jsem s pláčem rozrazila dveře a našla zkroucenou a chvějící se ženu, jak leží v malém klubíčku na červeném koberci, jímž byly pokryty stupínky schodů do druhého patra. Cítila jsem, že obě poznáváme to samé, ale nedokážeme s tím nic udělat.

Táhlé, pronikavé zapískání vlaku mne navrátilo zpět do hlučného kupé plného vřískajících dětí okolo sebe, a zastavilo tak nekonečné toky vzpomínek, jež byly až příliš mnoho živoucí. Do ušních bubínků mě téměř okamžitě udeřila druhá vlna signálního zvonu, silnější než předtím, která pravděpodobně oznamovala brzký nájezd do temného tunelu.
Znaveně jsem si rukou podepřela bradu o zašedlou podpěrku a vyhlédla ze zamlženého skla ven. Před těkajícími zorničkami se mi v rychlém sledu míhaly ubíhající zelené a nahnědlé lístky, které vytvářely prořídlé houštiny lesů, jež byly posazeny na okraji skalnatých útesů těsně u kolejí.
,,Evelin, můžu si koupit pár lentilek, co prodává támhleta paní?“
S předčasným úsměvem jsem otočila hlavu k líbeznému hlásku malinké Juliette, kterou jsem měla spolu s jejími pěti dalšími sourozenci na starost, a bez zaváhání přikývla. Srdce se mi tetelilo blahem, když se její velké modré oči rozzářily štěstím a bledá líčka se zbarvila do poutavě růžové. Dokonale zakroucené lokýnky v barvě nažloutlé slámy se dívence přehouply přes štíhlý krk dopředu a zanechaly za sebou zvláštní jahodovou vůni.
Ostatní děti, ve skoro stejném věku jako Juliette, nenasytně poskakovaly po prošlapané hnědé sedačce a v obličejích se jim zračila neústupná spokojenost. Připomnělo mi to mě samotnou, když jsem byla stará jako ony, kdy se mi tehdejší šťastnost zdála jako nekončící sen pohádkové rodiny. Bylo to tak krásné a zároveň pomíjivé, že mne v tom okamžení nikdo nedokázal od té představy odpoutat a už v žádném případě mě proti ní postavit.
Teprve o pár let později jsem se dozvěděla krutou pravdu, jakou bych se snad ani v životě dovědět nechtěla.

V časech dávno minulých, kdy mi do zakaleného pohledu plného pláče padl obraz zoufalé matky ležící na schodech, uběhlo spoustu dní a měsíců, přesto se mi ten okamžik hluboce vryl do paměti a nedovolil mi zapomenout. Po několika nerozhodných minutách, které postupně odtikávaly v mučivých vteřinách, jejichž soudobý a monotónní zvuk se odrážel od oranžových stěn kuchyně, se má zničená matka konečně rozhodla. Možná ji k tomu přinutilo právě to, jak jsem tam před ní tupě stála, nemohla najít vhodná slova na vyjádření celé zkomplikované situace a ani ty správné myšlenky, jež by pomohly nemohoucí ženě alespoň částečně vyléčit rány, způsobené někým, od něhož bychom to sotva čekaly. Nepřicházelo ke mně žádné hojivé pohlazení, kterým bych jí mohla i částečně ulevit na duši.
,,Musíš bezpodmínečně k babičce. Ta už se o tvé bezpečí a pohodlí postará.“ Prohlásila to s takovou pevností a tvrdostí v hrdle, až mne ony uplakané, vyčerpáním zarudlé oči málem zmátly a přesvědčily o pravosti vyřčených slov. Trhaně jsem nasála vzduch do plic, i když to skrz impulzivní brekot a vzlyky nešlo moc zlehka. ,,Nedovolím, aby nás od sebe oddělil. Tohle by jsi přece ne - “ Koutkem vodnatého oka jsem postřehla rychlý pohyb, který se střemhlavě vyřítil ze svého původního místa, a zanedlouho mě do pokožky zasáhly svým hebkým dotykem prameny ohnivých vlasů. Vyděšeně jsem vytřeštila zrak, když jsem pocítila, jak mi matčina teplá dlaň naléhavě sjíždí po hlavě nahoru a dolů, stále rychlejším, až prosebnějším tempem, z čehož jsem roztřeseně usoudila, že je něco opravdu v nepořádku. Doteď jsem mermomocí prosila Boha o odpuštění, vysílala jsem k nebi neopětované prosby a modlitby, přestože naše rodina byla zapřísáhlými ateisty. Aniž by to matka či otec tušili, každou noc jsem hleděla do černé tmy, pohlcující všechen nábytek a hračky v pokoji, a k jedinému vybledlému světlu z měsíce, jehož nejasnou záři tlumila tenká látková záclona, jsem si spíše pro sebe, než pro někoho jiného, neslyšně šeptala slůvka o lásce mezi dospělými a míru u rodinného stolu. Občas se k mému citlivému sluchu prodralo i přes těsně staženou peřinu na hlavě rozčílené drmolení otcova hlasu a podobně napružené hlaholení matky, které v sobě neslo cosi strašidelného a ponurého. Nestávalo se to často, ale v případě, že k tomu došlo, se jednalo o velmi vyhrocený a impulzivní spor, jakého jsem se vždy před usnutím obávala a jaký mi dal sotva kouska příjemného spánku. A tak jsem s dalším následujícím večerem ulehala do přívětivě měkké postele v marné naději klidné a neprobdělé noci, i když mi onen děsivě napjatý pocit uvnitř žaludku pořád zcela nevymizel.
Také ve škole jsem v ten čas ztrácela na soustředěnosti, a málokdy jsem se překonala a nezavřela víčka u výkladu paní učitelky Mahagonové, pojednávajícím o životě brouků v lesích nebo nezáživném vývoji rostlin a zvířat. Starostlivé dotazy směřující k mému zdraví kolem mě proplouvaly jako tok průzračné vody, která se svými neškodnými vlnkami ani kousek netkne suchého břehu. Nezaujatě jsem je odbývala s co nejpřesvědčivějšími verzemi poznámek, ve které jsem věřila už jen proto, aby se o podivném chování jedné z žaček základní školy nedozvěděli rodiče, především od podezíravé ženy s vysoce sčesanými vlasy a přísně posunutými brýlemi u kořene nosu, slečny Mahagonové, ale také od některých spolužáků, jenž s oblibou kazili průběhy života jiných, jinak vcelku bezproblémových rodin.
Neodvažovala jsem se byť i na setinu vteřiny pomyslet, pokud by k něčemu v podobně znějícím scénáři vskutku došlo, a to vinou, která by ležela pouze na mně. Nesnesla bych, kdyby se mé neomalené a příliš průhledné chování projevilo jako silně podezřelé, až by vyústilo v nebezpečný boj o práva na dítě, o něhož by se dva dospělí lidé, mající svého jediného potomka, mermomocí přeli a činili tak úskalí ještě horším, než by bylo na úplném počátku. Ve štěrbinách pulsujícího srdce i slepých uličkách kostí propojených klouby jsem zřetelně cítila, že všechny započaté psychické projevy, kterými se rodiče vyznačovali, a to především jejich neobyčejnými půlnočními hádkami a denními krizemi, jednoho dne nakonec vyvrcholí a celé to trápení nadobro ukončí. Když jsem pomyslela na naše společné, dříve tak usměvavé chvíle, mezi nimiž jsem měla obzvláště oblíbenou tu, kdy mne po obou stranách drželi za ruce, občas se mnou pohotově smýkli a vynesli na pár vzácných momentů do výše, až mi z krku vylétl v nepochopitelně souběžném letu, jako přesně mířený kámen v nabitém děle, právě cucající bonbón, tepajícím orgánem mi na dlouhou chvíli projelo ostré bodnutí. Neuvěřitelné, v jak rychlém postupu se veškeré zachovalé vzpomínky začerní barvou smutku a beznaděje, které jakoby skanuli z nešikovně nakloněné lahvičky inkoustu a vytvářeli na tenkém povrchu rozšiřující se temnou skvrnu, vpíjející se čím dál hlouběji do protrhané látky. V pozadí mysli, kdesi daleko za očními zorničkami, jsem spatřila neurčité obrysy postav, které se zdály jakoby vtisknuté do nějakého předmětu. Až po napjatém zaostřování a upravování barevného spektra čoček jsem rozpoznala již nabitější obraz neznámých lidí. Postupně se přede mnou vykreslovala tenká těla zahalená do nedefinovaných roušek, rozzářené tváře kypící štěstím, podivné paruky, které osobám s přehnanou komičností trčely místo skutečných vlasů na hlavě jako při zásahu elektrickým proudem, a blyštivá světla v pozadí, která mohla být součástí nějaké atrakce či podobné společenské akce. V popředí stály tři osoby, jedna z nich byla mnohem menší než ostatní dvě a já pochopila, že to bude nejspíš ještě malé dítě. Celý okraj pořízené fotografie tvořil tvrdý rám, jež se zlatavě leskl a jeho hnědočerné dřevo se doslova pyšnilo svojí krásou a čistotou.
Současně se mi vybavila má úklidem posedlá matka, tancující téměř baletním krokem po prkenné chodbě, s elegantně nataženou rukou, v níž držela modrý hadr na utírání prachu, jak svižným tempem systematicky procházela všemi místnostmi a u jednotlivých věcí se na chvíli zastavovala. Malou, ale praktickou kuchyni se skromnými prostředky na vaření, pouze přejela nesouhlasným pohledem a lehkým skokem pokračovala dále do vnitřku domu. Pamatuji se, že si vždy přála něco většího a pohodlnějšího, protože se jí těch několik odřených židlí s vratkým stolem už od samotné koupě nezamlouvalo, avšak otec jí s vehementním mávnutím ruky naznačil, ať na něco takového rychle zapomene. Pokaždé, když se téma hovoru ubíralo právě tímto směrem, poukazoval zejména na nedostatek financí, kterými už tak v těsném semknutí zajišťoval chod domácnosti a spokojené studování jejich dcery. Jakmile se zmínka o mých bídných prospěších na státní škole vetřela do vrávorající konverzace, veškeré námitky z matčiny strany utichly a rozplynuly se v okolním dění, jakým byla hlavně po ránu pískající konvice na kávu nebo nehezké praskání a lupání v porouchaném toastovači. Musela jsem být nevinným svědkem i toho, jak si po návratu domů otec zprudka dosedl na zašlou pohovku před televizi, matka na něj ublíženě pohlížela ze dveří kuchyně a přitom zuřivě drhla utěrkou mokrý talíř, který jí nedopatřením vyklouzl z dlaně a s hlasitým třísknutím se rozpadl na zemi do třech porcelánových misek. Nepolekalo mě ani tak nečekané rozbití kusu nádobí, jako spíše výraz, s jakým na něj matka bezděčně zírala. Nemohoucně jsem se opírala o kov, jímž byly vyztuženy okraje dveří od mého pokoje, a sledovala s patřičným děsem někoho, kdo se svýma bláznivě širokýma očima, bezbarvým odleskem a v nich ještě větší mrtvolností v žádném případě nepodobal matce. Tedy alespoň ne takové ženě, jakou jsem vždy znala a jaká v mé paměti taky navěky zůstane. Dříve, než si mě stačila povšimnout a upadnout do mučivých myšlenek plných nezodpovědnosti a nemorálnosti, jsem s tichým zaklapnutím přerušila výhled na pár nešťastníků, jejichž marné a naprosto bezcílné jednání ovlivňovalo mnohem více faktorů, než jakých si byli vědomi. Mlčky jsem dopadla do měkkých peřin útulné postele a zavřela víčka.
Před úplným vymizením tak náhle vyvolaných záznamů z minulosti se mi v neposlední řadě do zraku, který mi byl momentálním zrcadlem, vměstnal také okamžik, jež jsem už dávno považovala za nenávratně umrtvený, aniž by se dal jakýmkoli způsobem opět přivést k životu a mohl tak připomenout svoje zapomenuté kouzlo.
Místo, na němž jsme se všichni tři nacházeli, se skoro citelně rozechvívalo pod náporem šíleně zvučivé melodie, jaká se slýchává na bujarých poutí či veselých estrádách, a nutila mě k neustálému tisknutí se k příjemně zaobleným bokům mé milující maminky. Ta mne se šlechetným pousmáním přidržovala jednou rukou za záda, jakoby se obávala toho, že by mě někdo mohl nenápadně odnést pryč a mohla by tak o své jedinečné děťátko přijít. Hned vedle ní poněkud zarmouceněji postával stejně vysoký muž, který i přes nejapnou popuzenost shlížel srdečným pohledem na laskavou manželku a roztomile drobotinkou dcerušku. Přestože ženě před odchodem z domova důležitě sděloval, jakému nebezpečí by své dítě v takovém prostoru vystavovali a narušovali tak jeho citlivou vnímavost, přílišně na něj nedbala a navzdory všem vyřknutým námitkám přeci jen nastoupili do staršího typu automobilu a vyrazili na menší okružní výlet pro obohacení stereotypních dnů.
Tehdy jsem si připomněla můj první velkolepý zážitek, kdy mne rodiče zamaskovali do nevídaného kostýmu, jež tak trochu připomínal obrovského medvěda s huňatým kožichem, a zavěšeni do sebe jsme vstoupili mosaznými dveřmi dovnitř nízkopodlažní budovy, která velkými tiskacími písmeny oznamovala návštěvníkům vřelé pozvání na veřejný maškarní bál pro všechna šťastná dítka a jejich rodiče. Ihned mi do oka padla legrační holčička, která se k nám pomalu sunula, jelikož jí v pohybu brzdily mohutné vrstvy červené látky, jenž zřejmě měly představovat mrkev.
,,Vidíš? Malé Evelin se tu moc líbí, že ano, zlatíčko?“ Úsměv se mi rozšířil po celé tváři, když jsem mírně zaklonila hlavu, abych mohla opětovat nadšení spolu s rodiči jako správná a kultivovaná dcera. Matka mne o spokojeném povzbuzení nemusela nijak přesvědčovat, ale u otce mi původní radostná grimasa zklamaně opadla v koutcích úst. Přinutila jsem se alespoň ke zdvořilému úsměšku, který pravděpodobně vyzněl s opačným účelem, než v jakém jsem měla záměru. Obličej matky se v tu ránu silně napjal pod náporem stažených vrásek a vytvořil jí kolem úst zvláštní škleb. Bylo to, jako kdyby si lokla citrónového nápoje s dochucením soli a proklínala všechny, kdo tvrdili, že jde o pouhý lahodný koktejl.
Myslím, že jsem nebyla jediná, kterou následující scéna, naprosto neočekávaná a mnohonásobně prudčejší než kdy jindy, ochromila v intenzivní vlně, až jsem si se strachem kolujícím v žilách pomyslela, že se ocitám uprostřed holé pěšiny, na níž se nezadržitelně blíží mohutná mořská clona tsunami. Mé obavy potvrdili i ostatní přihlížející, němí pozorovatelé celého toho nechtěného incidentu. ,,Co to s tebou proboha je, Jamesi?!“ Vysoce pištivý tón v matčině jinak líbezném hlase mnou od základů otřásl a vyvolal v dutých kostech znatelné otřesy. To už se však matka prudce utnula na otcovo, dle jejího vlastního mínění, nemístné chování k vlastní dceři, která oplývá radostí a štěstím, a on není s to ani své malé dítě potěšit milým úsměvem. Lidé okolo nás mezitím utvořili souběžný půlkruh, kterým nás obepínali v pevném semknutí, z něhož se mi do hlavy začínal v pomalém proudění hrnout horký tlak krve. Tepavé bušení jsem pocítila nejdříve v samotných spáncích, kde bývá riziko nátlaku nejvyšší, a poté se bolest přesunula i do paží a stehen. Sama sebe jsem připomínala obtloustlého chlapečka Fredyho, hrdinu z kresleného seriálu, na který jsem se pravidelně dívala o večerech v době, kdy otec seděl v pracovně a četl nějaké knihy, a matka většinou pečlivě žehlila prádlo a u toho mlčky poslouchala rádio. Jedině tak, během klidného posedu na gauči a prázdných myšlenkách, jsem dokázala plně vnímat děj příběhu a občas se i pobaveně zasmát. Působilo to sice poněkud depresivně a melancholicky, snad by někoho mohlo napadnout i to, že dítě by v takových podmínkách nemělo být vychováváno a rodiče by mu měli prokazovat soustavnou péči z obou stran, avšak já za ty výjimečné okamžiky ticha a míru, přerušované pouze hlubokým hlaholením příliš vyživeného hocha a pár jeho potupných přátel ze zvířecího světa, právě za tyto chvíle jsem byla vskutku vděčná, i když to nebylo zrovna moc světské. Nemohla jsem popřít, že sousedé v ulici by byli natolik nepozorní, aby si nemohli povšimnout divných praktik, které se opakovaně odehrávaly v nedalekém domě na konci čtvrti. Jedna postarší paní z ostře fialového přízemního domečku hned naproti nám tak z barevného okénka mohla bedlivě sledovat nikdy nezhasínající žlutou záři ze druhého patra, v němž sídlila ložnice rodičů, a stejně tak nečasto mizící siluety v ní. Skrz zamlžené brýle s tlustými skly pohlížela na bezhlasé stínové divadlo, kdy dva hlavní herci zuřivě máchali rukama vysoko ve vzduchu a pohoršeně třepali hlavami. Smutné na tom bylo především to, že každovečerní nenucené představení matky a otce spatřovalo více lidí, než by bylo zdrávo, a proto se navzdory všem očekávání brzy roznesli jako rychlá lavina ledajaké flámy a potulné klepy.
Například, když jsem za jasného letního dne vyšla z domu, abych se podívala, zda nejsou v bílé poštovní schránce nějaké účty či noviny, mne uprostřed cesty dlážděné kameny zarazily dvě shrbené ženy, které šly přímo mým směrem. Naštěstí byly živě zabrány do rozhovoru a aniž by mi věnovaly sebemenší pozornost, jejich hlasité povykování spolehlivě dolehlo až k mému sluchu. ,,Ti Weltorovi jsou ale podivná rodinka. Viděla jste, jak se noc co noc neustále přou?“ Nenápadně jsem se přikrčila za vcelku vysoký záhon růží, který ohraničoval úzkou cestu k domu, a se zatajeným dechem naslouchala, jak se praskavé a chraptící zvuky hlasů dvou stařen nezaujatě přemístily na opačnou stranu ulice. Avšak ještě před posledním dozvukem starobylé přítomnosti mi k uším dosáhla výstižná věta, jež mi uvnitř sebe zaznívá i v dnešních dnech. ,,Co potom má dělat to chudák dítě? No řekněte, Nancy, nebylo by naší povinností prověřit je tou správnou pomocí, tedy sociální pracovnicí?“ Upírala jsem mhouřící se oči do miniaturní škvírky mezi ostrými trny růží a přitom zjistila, že se mezitím už stačily navzájem rozloučit a odebrat se každá do vlastních domovů. Rudě oděná dáma v tlustém kožichu, totožné čepici a špičatých střevících nehezky klopýtala ke kontrastně žlutému obydlí, jehož součástí byla skromná předzahrádka se spoustou slunečnic a pestrých narcisů. Navzdory horkému počasí a sálavému ovzduší se ani druhá dáma nezatěžovala vzít si na sebe něco lehčího. Proto upřednostnila raději mnohem elegantnější a lépe vyhlížející ošacení, sestávající z objemného kabátu po pás, přiléhavých mokasínů a širokých bot, to vše sladěné v jarně zelené barvě. Při tom pohledu se mi, bez ohledu na okolní vedro, naježily chlupy na předloktí a paži zároveň. Neexistovalo nic horšího než ženy důchodového věku, které se svojí snahou překonat úmorné stáří dohledávaly akorát přesně opačných výsledků. Ty si však v drtivé většině případů ani neuvědomovaly a svými kousavými poznámkami jen obtěžovaly kolemjdoucí a zbytečně jim kazily hezký den.
Tentokrát jsem ale jejich řeč nemohla jen tak zlehka vypustit z mysli, jako jsem to dělávala pokaždé v situacích, kdy mne míjely se bzučivým štěbetáním a vtíraly se člověku do myšlenek jako otravný a škodlivý hmyz, poletující neustále v kruzích blízko tváře.
Stařena v zeleném téměř přepadla přes práh, když otevírala bílé vstupní dveře protivně růžového příbytku, a mne v tu chvíli napadlo, že jako jediní v celé ulici, ba dokonce samém městě, máme normální, nikterak do očí bijící dům bez paletového zbarvení, jako tomu bylo u většiny lidí. Ten náš se na rozdíl od nich nepyšnil ničím, co by mohlo zaujmout a přilákat návštěvníky k detailnějšímu prozkoumání budovy. Nebyl ani nijak zvláštně honosný, ani ošklivě zchátralý, prostě se jednalo jen o jednu obyčejnou stavbu, která své zdi pokrývala matnou šedí, místy s upadávajícími kusy omítky, několika plastovými okny, aby nemělo možnost z vnitřních prostor uniknout žádné teplo nějakými průzory, pevně zaražené dveře z kvalitního ebenového dřeva a cihelný komín, ze kterého každou zimu vycházel načernalý kouř z doutnajícího krbu. Předek kompletního bydlení o něco lépe zkrášloval menší záhon rudých a čajových růží podél cesty ke vstupu, jedna ochuzená jabloň uprostřed čerstvě posekaného trávníku a nenápadná hnědá políčka, jimiž se chlubila hlavně matka, která do nich s oblibou každým rokem nasázela drobná semínka jahod, malin či borůvek. Často se stávalo, že jsem s ní už brzo ráno capkavým krokem zamířila ven zkontrolovat, jestli došlo k nějaké zásadní změně, ale samozřejmě na to zbývalo ještě příliš mnoho času. Se zklamáním v očích jsme si vyměnily pohledy a hned nato se škytavě rozesmály vlastní naivitě přesto, že jsme ji s velkou pravděpodobností vzájemně čekaly. Méně radostně se také stávalo, že jsem po našem bujarém chichotání postřehla koutkem oka otce, jak stojí těsně u skla okna ve druhém patře a starostlivě na nás shlíží. Úzkostlivě jsem vycítila, že ony neutuchající starosti od něj směřují opětovně pouze na moji osobu, nikoli na matku.
Slovo sociální pracovnice mne do mysli uhodilo daleko dříve, než když se o té ženě s jasně danými pravidly a stanovenými formuláři zmínily na účet mých rodičů nahrbené, avšak vymóděné stařeny. Ačkoliv právě ony byly vyhlášenými drbnami a bábami, jichž jste se mohli otázat na cokoli a ihned vám byla poskytnuta okamžitá odpověď, mnohdy jsem se nad některými novými poznatky musela na moment zamyslet i já, zatvrzelé dítě nesnášející odrostlé paní v přehnaných topech a zastaralých modelech z dvacátého století.
Nad možností příchodu nepříjemné sociální pracovnice jsem se v podstatě přichystávala kdykoli, kdy se uskutečnila problematická hádka nebo jen rozhněvaná výměna studných slovních výrazů, při kterých jsem se několikrát i začervenala, ve skrytu před dohledem rodičů. Styděla jsem se za slova, jež jim bezmezně splývala z úst, jakoby nic nevážila, a přitom se rozléhala celým prostranstvím domu. Bezpochyby se v tom okamžení shromáždily vytříbené skupinky klepen, postávající v šeru večera kousek od začátku našeho pozemku, a pozorně špiclovaly uši, aby zachytily co nejvíce peprných informací, jaké by mohly příštím ránem roznést v novém balení po všech obyvatelích ulice.
Půlnoční temnotou se tudíž pokojem, ve kterém jsem se odhodlaně pokoušela usnout, linulo docela neslyšné šeptání, to když jsem si nesmyslně nacvičovala jakýsi způsob mluvy s pracovnicí sociálky tak, abych ji dovedla přesvědčit o spokojenosti ve společném soužití a pohodové lásce svých rodičů. Nechtěla jsem nic jiného, než aby nás nechala dál provádět ty běžné činnosti, které dohromady tvoří zajímavě propletenou životní rutinu, a hlavně nepoškodit již tak křehké pouto manželství, které mezi otcem a matkou každým dnem sláblo a ztenčovalo se o něco méně. Nezáleželo na tom, jak dlouho v tomto napětím posedlém stavu budeme všichni žít, důležité bylo, aby jej nezničil někdo jiný a naprosto cizí. To by nás nepochybně za ty proběhlé a těžké roky zamrzelo a ublíženě zasáhlo úplně všechny. Ať už by byly názory toho druhého jakékoli, lítost a trýzeň by se v našich duších objevila současně.
A i když se nakonec ukázalo, že sousedky holdující si na potížích jiných, odlišně zabezpečených rodin neměly dost odvahy na přivolání někoho ze sociálního, přesto se mi nelíbivý výjev přísné a zapšklé ženy, která pokaždé nosí stejně upravený, vysoce stažený drdol na vrcholku hlavy, jehož podmaňují schválně sesunuté brýle až u kořene nosu, zjevuje jako mučivý přízrak těch nejhorších nočních můr. Jednoho promáčeného večera jsem dokonce svým úpěnlivým křikem vzbudila oba rozespalé rodiče, kteří se ke mně se šustivým šouráním papučí vylekaně dostavili společně. Mrzutě jsem jim na naléhavý přísun dotazů odpověděla, že se nade mnou skláněla strašidelná paní v kostkovaném obleku a varovala mě, že pokud o mě nebude pečlivěji postaráno, vezme si mě do péče ona k sobě do ústavu pro děti, o něž se rodiče nedostatečně starají. Poznala jsem, že je to nemile překvapilo, a matčino bleskurychlé zamrkání i otcovo nabručené pokrčení zastřiženého knírku mi připadalo i docela směšné. Uklidňovala jsem je, že to se přeci stát nemůže, ne rodině jako nám, ale nalhávala jsem to spíše jim samým pro umírnění toho náhlého probuzení a děsu, který by nemusel být zrovna příjemný, obzvláště ne v ranních hodinách a za ohlušujících hromů a světelných blesků. Přála jsem si jen, aby zase s klidem odešli do postele, bezbolestně zavřeli víčka a zbytek noci až do snídaně přečkali v míru a poklidném podřimování, ovšem tušila jsem, že to nebude zdaleka tak jednoduché. Nepříznivá předtucha byla naplněna jen několik desítek minut poté, když se za jejich vzdalujícími se zády utvářely temné obláčky zoufalství a bolu, které se s lopotivým třepotem usídlily za borovými dveřmi a já téměř hmatatelně vycítila, že se nepatrné kousky z nich prodraly úzkými škvírami na spodu prahu a volně mi před postelí visely ve vzduchu. Pochopila jsem, že mi podvědomí tím vymyšleným výjevem dává najevo něco nepříjemného a churavého, co způsobilo jen těžce dýchatelnou atmosféru, rozprostírající se po celém domě a zalézající do každého kouta jednotlivých pokojů. Strachem jsem si peřinu s potiskem jarních květin vyhrnula až ke krku a mručivě se zavrtěla. Nebyla bych v údivu, kdyby mi vlasy tím elektrizujícím napětím všude kolem mě vypověděly správný tvar a neposlušně se postavily do rovinné polohy.
Již jsem se nacházela ve stavu tupého bezvědomí a lehkých mrákot, když mne s prudkým škubnutím vzbudily nevhodně hlasité tóny, jež se rozléhaly přes dlouhou chodbu od ložnice rodičů přímo ke vstupu do mého pokoje. Svými silnými a podmanivými vibracemi pronikly i skrz poměrně tlusté stěny dovnitř tmavého doupěte, které bylo vždy mým bezpečným útočištěm s těmi všemi porcelánovými panenkami a plyšovými medvídky okolo sebe, a tvrdě mi roztěkanou mysl navrátily zpátky do deštěm bijícího večera. Nevěděla jsem, kolik mohlo být asi tak hodin, ale rozhodně se tikající ručička budíku v podobě krtečka pohybovala v rozmezí od dvou do tří hodin ranních. Pamatuji se, že předtím, než matka s otcem odešli z pokoje spát, jsem zaslechla pouze jako tiché a nerušivé zazvonění odbíjení starodávných hodin, jež stály v prvním patře při stěně schodů a melancholickým duněním oznamovaly všem obyvatelům domu pravou půlnoc. Hádala bych, že od té doby mohla uplynout alespoň hodina, ale také klidně i dvě či tři, na to jsem si nebyla schopna uspokojivě odpovědět. A namáhavě natáhnout ruku zpod pečlivě zachumlané peřiny se mi jenom kvůli nějakým nedůležitým časovým údajům opravdu nechtělo.
Znovu jsem se vrtošivě zachvěla a změnila původní polohu z běžně natažených paží podél těla do mnohem zkroucenějšího a více skrčenějšího klubíčka. Takto jsem snadno mohla zapomenout na stinné stránky našich rodinných vztahů, i když peřím vystlaný polštář, na němž jsem měla pevně tisknutou hlavu spolu s uchem, přeci jen nedokázal utlumit veškeré okolní narušitele a nenavést jejich pronikavé vřeštění i přes hutná vlákna látky ke druhému, široce odhalenému čidlu sluchu. Nevrle jsem si tedy v marných pokusech přehlušit to započaté šílenství přetáhla peřinou kompletně celou hlavu, abych tak zabránila co možná nejvíce intenzivním zvukům. Ať už má touha nenásilně umlčet vůlí rozběsněné tvory v protilehlém pokoji byla jakkoli veliká, nijak se neprojevily její očekávané účinky, v jaké jsem vehementně doufala. Stejně jako neutuchající špitavé modlitbičky k Božímu pánu však vyzněly do prázdna, bez jakéhokoli pochopení nebo soucitu.
,,Ty nemáš ani tušení, čím Evelin musí procházet! Nevidíš, jak se už i ve snech začínají objevovat její nesprávné myšlenkové pochody?“ zaslechla jsem křičet matku.
Sevřela jsem oční víčka natolik impulsivně, že se mi v černém pozadí za zorničkami počínaly objevovat kruhy nejrůznějších tvarů, se spoustou odstínů barev. Duhová tříšť mi na nepatrný okamžik poskytla neznámé prostory, které mi mírně zklidnily tep v rozbouřených žilách.
,,Sociální pracovnice! Kdo kdy slyšel, aby dítě bylo na něco tak hrozného schopné přijít?“ Nečekaná odmlka, která nastala bezprostředně po posledním vysokém tónu, mi úlekem vyrazila dech. Starostlivě jsem se obávala, co se může asi tak dít za mlžně prosklenými dveřmi rodičovské ložnice, a celou mne obalila panicky horká vlna děsu, zda matku náhle neumlčel nějakým nemyslitelným způsobem zrovna otec. Ihned mi má zvrácená fantazie poskytla náhled na výběr možných kritérií, jenž by mohla dané situaci odpovídat. Jako nevinný pozorovatel jsem z ptačí perspektivy musela sledovat napřahující se ruku otce, která rozhodně mířila k vylekané matce, bezbranně stojící u nohou manželské postele. Prchající štíhlou postavu, která s úmyslem chránit svoji milovanou dceru před nezkrotným zabijákem utíká ke dveřím do dceřina pokojíčku, avšak než tam stihne dorazit, zásahem osudu klopýtne a dříve, než se opět zvedne na nohy, padne do rukou hlavnímu maniakovi. Aniž bych tušila, jestli mi mozek poskytuje přímou variantu hrozícího nebezpečí nebo se mě jen snaží vystrašit, jsem byla donucena vytřeštěně zpozorovat blýskavou čepel nože, jenž svírá v zaťaté dlani můj vlastní otec a bezcitně se s ním zohýbá k matčinu klepajícímu se tělu, které leží schoulené těsně u prahu dětského pokoje jako čirá hromádka neštěstí.
V podobně pomíjivém tempu, s nímž se hororové a psychopatické vjemy objevily, se zrovna tak mlčky rozplynuly jako hustá bílá mlha, protrhaná slunečními paprsky. Reakcí na šokující události odvinuté v příliš rychlém sledu mi bylo polekané zjištění, že mi vlhké tváře brázdí potoky slaných slz, které stále bez sebemenší kontroly proudí v širokém pásmu vody. Konec jim dělal až okraj promočeného polštáře, na který se dostávaly z koutků očí, po vráskami stažené pleti a odtud naprosto nezávisle skapávaly z kulatě tvarované brady do nasáklého, dříve tak pohodlně suchého materiálu. Studená tekutina vytvořená mnou samotnou mi částečně chladila sálající čelo, které jsem záměrně zabořila co nejhlouběji dovnitř ve snaze zmírnit náhlou vlnu horečky. V případě, že by ke mně někdo z rodičů přišel, aby zkontroloval, jestli mne ta zlomkově vyhrocená hádka neprobudila, jsem se pro jistotu ještě více zachumlala do nitra postele, až jsem kolena pevně svírala u hrudi a držela si je spojenými pažemi. Člověk, stojící na prahu dveří, by tak po několika vteřinách usuzování lehce uvěřil, že je všechno v pořádku a dítě naprosto nerušeně spí sladkým spánkem. Pravda však byla taková, že přesto, že mi slzy stačily již částečně uschnout a srdce naběhlo do normálního tempa, se mi útroby kroutily v napjatých a nevědomých křečích. To jsem samozřejmě nehodlala dát najevo obzvláště před matkou, a tak jsem se na to pro případ nouze důkladně nachystala. Pozice mi úplně skrývala obličej a pod peřinou se rýsoval jen nejasný obrys menší postavy, jež byl v okolní temnotě velmi špatně viditelný.
Strašidelné tikání budíku vedle postele na nočním stolku působilo ponurým dojmem, ovšem kromě toho jemného zvuku jsem nezaslechla nic hlasitějšího, co by mne mohlo opět polekat. Trpělivě jsem s minimálním dechem, který mi v tlustém povlaku docházel čím dál tím rychleji, vyčkávala na nějaký signál, znamení, jenž by mi prozradilo podrobnější informace z prostředí tmavé ložnice, která se pro mne tímto stala místem zla a strachu.
Ačkoliv jsem nebyla schopna uhádnout, jak dlouhou dobu jsem musela zadržovat vzduch v plicích pod již vydýchaným prostředím peřiny, za několik nekonečných minut se z haly konečně ozvala jakási dutá rána a hned nato spěšné kroky, mířící s halasným dupáním po schodech do prvního patra.
Směla jsem tak ze sebe s úlevou odhodit těžkou deku, aniž bych riskovala možné odhalení, jelikož jsem předpokládala, že druhá osoba, ať už matka či otec, zůstala trpělivě v ložnici a znovu si přehrávala v hlavě nedávný incident. Takové věci jsou známé především z filmů a mne nezbývalo nic jiného než věřit, že se toho pravidla budou držet i v reálném světě. Hrudník se mi zprudka zdvihal, jak jsem hluboce nasávala chladivý vzduch v porovnání s tím předchozím horkým, ke všemu podušeným tlustým povlakem vlny.
K nenadálému vztyčení do sedu a tichému cupitání k malému oknu nedaleko postele mě přinutil až známý zvuk praskajícího dřeva, z něhož byly vyrobeny hlavní dveře. Mnohokrát jsem slýchávala otce, když pohoršeně mumlal cosi o novém promazání a nevděčnému účtu za lepší panty, ale vždy jsem to vypouštěla zase druhým uchem ven do nicoty. Málokdy mi otec dokázal zvířit krev v žilách kvůli něčemu jinému než svému přístupu k vlastní ženě a dceři, a pokud se tak stalo, nebylo to nic marnějšího než právě peníze. Jeho neustálým brbláním pod vousy a nevhodně se opakujícími narážkami na extrémní snížení částky v celkovém bankovního účtu mi oči někdy podrážděně vyletěly vzhůru a obrátily se v sloup. Někdy jsem místo toho tmavovlasého muže vídávala zeleného marťana s minimální kapacitou mozku, který zjevně přiletěl z jiné planety a mluvil naprosto nesrozumitelnou řečí, jakou bych snad mohla připodobnit k pištivému kdákání slepice. Těšilo mě, že si v některých situacích vybíjím nepostřehnutelně zlost na někom, kdo mi už delší čas hlodá v mysli jako nenasytný červ, přestože bych si něco takového nikdy a za žádných okolností přímo před ním nedovolila vyslovit. Upřímně jsem z toho pomyšlení, že by se mi některého dne omylem z pusy vyloudilo něco, nad čím bych ztratila kontrolu, trnula hrůzou. Kdoví, třeba by se už nemusel ovládnout a učinil by tak něco, čeho by později i on sám litoval.
Zvídavý pohled mi padl skrz skelný povrch okna dolů na malou verandu před domem, na níž s jasně slyšitelným prásknutím vešel otec. V přízračně chmurném dojmu se za jeho jen těžko viditelnou postavou rýsoval táhle černý stín, jehož vytvářela žlutavá záře závěsné lucerny na stěně u dveří v pozadí. Zaostřila jsem se na něj pozorněji a po chvíli si povšimla, že v okolní temnotě se odehrál nějaký zdánlivě letmý pohyb. Mysl mi automaticky vydedukovala něco nehezkého, kupříkladu jakési zdivočelé prase nebo rozzuřeného medvěda, kteří by snad mohli zpoza nízkých keřů výhružně vyskočit a zaútočit na mého bezbranného tatínka. Uvědomila jsem si, že zachvácený vztek i znechucenost na něj rázem opadli a vystřídaly je o to silnější starosti přesto, že jsem k němu byla stále odtažitá. Několik vteřin poté moji neutajenou strast příznivě zchladila krabička cigaret, jež nahradila veškeré zástupce nebezpečné živočišné říše, společně s jiskřivým ohněm, který vyšel z miniaturního zapalovače, aby mohl uvést tenkou tyčinku k činnosti.
Bezhlasně jsem pozorovala kouřícího muže, jak se s určitým zamyšlením zaklání dozadu, hledí do bílého měsíce na hvězdnatém nebi a vyfukuje s úlevným gestem oblak šedavého nikotinu. Zřejmě si usmyslel, že se potřebuje trochu uklidnit, zapomenout na minulé rozdráždění a přijít na jiné myšlenky.
Jediné, co mi v ten moment proběhlo hlavou, než jsem se zklamaně otočila a vydala se zpátky do postele za další bezesným spánkem, byla zkreslená představa toho, kdybych byla tím lehkým bledavým dýmem, stoupajícím ke třpytivým dětem vesmíru připomínající diamanty na temně modrém sametu, a nikdy více si s ničím nedělat potíže.

Kdesi vzadu v hlubinách tajemného podvědomí jsem zaznamenala podivně lechtivé vibrace. Zprvu se projevovaly pouze jako necitelné chvění, avšak postupně se začínaly násobit a kupit na sebe, až se změnily ve velmi nepříjemné a provokující otřesy, které mi narušily tok bezedného vědomí, v jakém jsem se do nynější doby nacházela a bylo mi tak dobře.
Vydala jsem varovně mručivé zavrčení, i když jsem zcela netušila, odkud se vlastně odebralo, a po pár totožně třesavých minutách jsem se nazlobeně vzbudila a rozhlédla se kolem sebe.
,,Evelin, ty jsi dnes jako spící panna! Nemáme zavolat ošetřujícího lékaře?“
Šestero široce rozšířených dětských očí na mne upíralo roztomile zvědavý zrak a pokoušelo se zjistit, co stojí za mým úpěnlivým vyčerpáním. Odvážlivá Juliette se ke mně zprudka naklonila, až mne její nadýchané lokny jemně udeřily do tváří a přiměly mě tisknout temeno hlavy k tvrdému opěradlu sedadla. Zmateně jsem z té neobvyklé blízkosti zašilhala, jelikož jsem se pokoušela zaměřit na dívenčinu příliš rozmazanou tvář, která se následně s hlasitým smíchem opět vzdálila. ,,Ne, je absolutně v pořádku. Zdravá jako řípa!“ zajásala nahlas.
Zbývající děti se radostně rozchichotaly a jeden po druhém mne přišly, o něco umírněněji než Juliette, spokojeně obejmout. Stydlivý Tonny, který mi vždy připadal bez zjevného důvodu jako budoucí talent v oblasti umění a herectví, mi něžně pohladil hřbetem ručky kůži a vyloudil tak u mne pobavené pousmání. Laskavý Timmy s typicky zaříznutými dolíčky v koutcích úst a rozkošně zakulacenou bradičkou se nikdy nedovedl zamračit, stále zářil oním správným dětským štěstím a vždy se ochotně podělil o své sladké svačinky se sourozenci. Červená líčka se mi něžně otřela o lalůček ucha a já pocítila upřímné tetelení. Méně veselejší holčička Carmen v zelenavých šatečkách a culíčcích svázanými mašličkami se ke mne přiloudala s předstíranou rozjařeností. Odhadla jsem, že jí tahle přespříliš emocionální situace nepřipadala zase tak skvělá, ale kvůli svým sourozencům se striktně držela pravidel. Zlehka se pousmála a její hubené paže se mi zavěsily okolo krku. Taková vroucnost mi od ní příjemně zalichotila.
Poslední dva chlapci, kterým v očích svítil plamínek uličnictví a zvídavé prozíravosti, mi doslova vyrazili dech, když mi jejich duté klíční kosti narazily na hrudník a způsobily tak zaskočené vyjeknutí, které se mi instinktivně vydralo z hrdla. Nejdříve se zdálo, že děti přepadla panika při nehezkém počínání jejich bratrů, ale za následujících několik vteřin je nahradil pobavený smích. I když by člověk na mém místě byl jakkoliv krutý a chladný k dětským citům, stejně by zanedlouho pookřál a i přes roky tvrdého tréninku by nedokázal vzdorovat tlupě neznalých ratolestí, jenž se mu štěstím věší na ramena a společně se naklánějí na stranu, dokud se nepřekotí úplně a nepřipomínají tak jednu obrovskou lidskou masu.
Na tomto místě jsem se ocitla díky rodičům, téměř hned poté, co mi babička, u které jsem byla na příkaz matky vychovávána po incidentu na rozkvetlé louce, vzlykavě oznámila, že můj otec poslal svoji vlastní ženu na psychiatrickou léčebnu, kde se vychovávají jako batolata dospělí lidé k lepším mravům. ,,Měl by tam jít sám, je snad normální, že je schopen toho poslat ji na takové místo, a to naprosto neprávem?“ Slané toky slz stékaly staré ženě po tvářích zbrázděných lety vrásek, a zpod žalem sevřených víček si ani nevšimla mého naprosto kamenného výrazu, který nepropouštěl žádné vnitřní cítění ani v podobě vody či žalostného křiku. Nevypadala jsem jako dívka, jež se před okamžikem dozvěděla krutou, leč lstivou pravdu, s jakou jí udeřil ten, kterému tolik důvěřovala a jakého tolik milovala.
Možná právě z onoho děsu, že mým podivně chladným přístupem jsem se chovala přesně jako tehdy otec k matce dříve, než udělal něco tak odporného a hanebného, jsem si v pozdějších letech obstarala práci, která zahrnovala starost o děti, jejichž rodiče byli zaneprázdněni a převážně o víkendech bylo mojí povinností jim zajistit vhodné prostředí a zábavu, než si je opatrovatelé opět vyzvedli na nádraží a odvezli do tepla domova. V takových momentech jsem se za nimi toužebně dívala, sledovala vesele skotačící dítě, které stejně jako mě kdysi rodiče vyzvedávali do vzduchu a nepřestávali se u toho smát. Vlasy mi mírně profukoval letní vánek, všude kolem mě kvetla spousta stromů do širokého spektra barev a oblohu nepokrýval jediný bílý mráček, pouze žhavé slunce se na něm usadilo jako blyštivý démant. To, co mi nebylo dáno v dětství, jsem chtěla ze všech sil darovat těm, kteří tu šanci ještě stále měli, i kdyby měla být jakkoliv nízká. Nerozuměla jsem svému zvláštnímu poslání, jež jsem si vytvořila sama k sobě, ale přála jsem si, aby na dětských tvářích hrál vždy a pouze onen nádherný, neutuchající zvuk lásky a štěstí, a nikdy nedovolil proniknout do rozzářených očí byť i osamocenou kapku slzy.