Jak jsme koupili rybu

Anotace: Aneb cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Tato veselá příhoda se stala mezi Vánočními svátky.
Znáte to. Shon pomine a našinec najednou neví co by. Potloukala jsem se po bytě od ničeho k ničemu, synek na tom byl úplně stejně, jen s tím rozdílem, že se potloukal i v rámci svého pokoje.
Když zavrhl televizi, pochopila jsem, že je zle a že je třeba něco vymyslet.
Bylo mi jasné, že zábava v podobě domácích prací a úklidu pokoje nebude to pravé ořechové.
Zatímco jsem marně hloubala nad tím, jak nejlépe do večera zabít čas, dospělo nudící se dítko do obýváku a keclo na sedačku k akvárku.
Nutno podotknout, že zmíněnou nádrž obývá pouze jedna stará, přerostlá závojnatka. Je slepá na jedno oko a neumí ani pořádně plavat. Jen se tak různě batolí a kutálí a vrchol všeho byl, když plavala břichem vzhůru a odrážela se ploutvičkama, jakoby se nechumelilo.
Navíc jsme pojali podezření, že je určitě nesmrtelná, protože přežila několikaletý pobyt ve třech nálevnách nejtvrdšího kalibru a když jsme se jí ujali, s přehledem oplakala i veškeré rybí osazenstvo, které jí kdy dělalo společnost. A tak nakonec zůstala sama samotinká, jen s několika krunýřovci, zřejmě rovněž nesmrtelnými. Akváriu jsme dali hromadný název Domov důchodců, pro lepší odlišení od druhé, menší nádrže, kde chováme mladé rybky a potěr.
„Jak se dneska máte, paní Rybo?“ oslovil závojnatku Radek s patřičným respektem a úctou, protože co kdyby náhodou byla ještě ke všemu kouzelná a chtěla nám někdy splnit nějaké to přání.
Rybka se zavlnila a čile pospíchala ke sklu, v dychtivém očekávání něčeho dobrého na zub. Když zjistila, že žádný pamlsek nebude, vrhla se střemhlav ke dnu, na poslední chvíli vybrala zatáčku v rohu a opět břichem vzhůru pokračovala zpět k hladině.
„Paní Rybo, co to zase vyvádíte, copak takhle se plave?“napomínal ji synek, jak jinak než zbytečně.
„Já myslím, že se taky nudí,“ hodila jsem do placu. „Měli bychom jí pořídit zase nějakou společnost.“
Můj nápad se ujal a Radek navrhl, že skočí do zverimexu a nějaký ten exemplář přinese.
Byla jsem u vytržení, když se vrátil s překrásným karasem, dobrých 20 cm dlouhým. Konečně bude mít paní Ryba důstojnou společnost. A taky ano.
Pan Karas, nejprve lehce vyděšen novým prostředím, rychle přivykl a už za chvíli s paní Rybou plavali v největší svornosti.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme o pár hodin později přišli zkontrolovat, jak to v akvárku klape a paní Ryba nikde. Krunýřovci rovněž zmizeli. K vidění byl pouze pan Karas, jak si rozšafně plave a vypadá na výsost spokojeně.
„Ježíš, on je snad všechny sežral,“ vypískl Radek
v záchvatu paniky. „Paní Rybo, kde jste?“
„Přestaň klepat na to sklo,“ zprdla jsem synka na dvě doby a nasadila si druhé oči.
Po chvíli úporného mžourání do akvárka mi bylo vše jasné. Nejdřív jsem objevila paní Rybu, schovanou
v houští zelených rostlin a pak postupně i krunýřovce, různě zalezlé pod kameny.
Sotva se někdo z nich odvážil ven, karas po nich vystartoval a nedal pokoj, dokud zase nezalezli.
Chudák paní Ryba byla vyděšená k smrti, třásla se
v rostlinách jako ratlík a ani nedutala.
„Paní Rybo nebojte se,“ snažila jsem se nebohou závojnatku povzbudit, leč marně. Po nějaké době se přece jen odhodlala vyplout z úkrytu. Karas to zmerčil a hnal se po ní, jak po uzeným, chytal ji za ploutve
a okusoval.
Bylo nám jasné, že takhle to nepůjde a nový obyvatel musí z domu. Domluvili jsme se, že ho chytíme a Radek ho odnese zpátky do zverimexu.
Inu plán to byl dobrý. Sundali jsem klec s potkanem, viko, já vzala pytel, Radek síťku a započal lov. Kdo by se snad myslel, že chytit tak velkou rybu je snadné, tak se spletl. Zvláště, když je k dispozici jen malá síťka.
Karas sebou mrskal, jak čtyřkilový kapr, voda stříkala na tapety, podlahu i na potkana.
Ten se chudák splašil, začal zběsile lítat po kleci a vyhazovat podestýlku.
Když se nám konečně podařilo rybu zneškodnit, byli jsme zlití od hlavy k patě, obývák plaval a celou spoušť završily všudypřítomné rozmáčené hobliny.
„No nic,“ povídám. „Tak ho odnes a já to tu zatím uklidím.“
„To byl zase nápad,“ poznamenal Radek, když už jsme zase svorně seděli u akvárka a pozorovali, jak si paní Ryba spokojeně plave.
„To byl,“ přikývla jsem v souhlas a šla si uvařit kafe.