Mrdání a tak....

Anotace: Ze života bohémů, aneb převtělený Bukowski ve čtyři ráno ...

Kulatá tabletka přistála ve sklenici a rozkošně perlivý zvuk mi připomněl včerejší šumění hajzlu při splachování blitků. Žaludek se začal nebezpečně bouřit tak jsem raději hned vypil celou sklenici.
„Dneska teda fakt chlastat nebudu.“ slibuju sám sobě a v hlavě mi vyvstane několik okamžiků ze včerejšího večera, zastřených krutou opicí. V televizi běží jakýsi program a mou pozornost upoutá pohyb.
„Nikdo se mi nebude navážet do sudetskejch Němců.“ zařval Marek, popadl starou roztomilou televizi po dědovi a poslal ji na intenzivní, ačkoli krátký výlet oknem.
„Nádherný, kurva nádherný,“ prohlásí zasněný Marek a se slzami v očích pozoruje onu starožitnost, jak se poddává gravitačním silám.
Marek má už docela náskok.
„Dneska si moc nedám,“ říkám spíš pro sebe. Ale třeba bych si mohl aspoň vrznout.
„Hele co je dneska v plánu?“ ptám se Marka, který na kupodivu stále funkčním noťasu sjíždí nabídku místních šlapek. „Co tak jít dneska vyvenčit klobásy?“ Marek jen zavrčí a já si vzpomněl, že jsem včera v paranoickém záchvatu vyházel všechny naše prachy z okna. I když, možná za to mohl taky ten fet. Nic se nedá dělat, prachy jsou fuč, dneska šukačka nebude. Podrbal jsem se na koulích a postarší pes Berry se ke mně líně přišoural. Stál tam a koukal na mě svýma smutnýma očima.
„Hele, že ho neojebeš?“ Marek nás oba pozoruje s přivřenými víčky a odhaduje vzájemné síly.
„Neblbni vždyť je to stařec,“ poukazuji na psův značně pokročilý věk.
„No a? Jó pán rád mladý co?“ Začíná mi stoupat tlak. Marek to prozatím klidní: „No co, všechno je jen otázka času, ne?“
Tma. Stojím u okna a pozoruju sníh. Vločky pomalu padají na chodník.“Tys vyhodil naše prachy, hajzle.“ Prohlásil.
Po cestičce přichází postarší dáma. Na vodítku si vede malého psíka.
Podivuhodný rosol v podobě staré paní se tváří jako ďábel a jde dál.
Vypočítal jsem vzorec.
Vzorec jejího příchodu.
Ze staré skříně vytahuju pušku a nabíjím. Té svině se musím zbavit. Sníh padá. Mé nahé tělo se třese. Šaty se zdály jako kulturní přežitek, ale teď člověku chybí. Mrznu a mířím. Ve tři ráno vzorec selhal.

Tma.

Budí mě Marek…
„Kreténe.“ Prohlásil. „Válel ses omotaný, kolem pouliční lampy a říkal jsi něco o mimozemšťanech.“
„Nechat tě tam ještě chvíli, umrznul bys.“ Byl bych vděčný, ale byl jsem na to moc opilý.
Možná opilý, nebo jenom ožralý, ale viděl jsem Tě. Válel ses tam jako sud piva, v zimě,
krásné vychlazený a jemné protřepaný. Do pokoje vešel Martin. Za ním se do bytu vměstnaly tři další holky. Žádná z nich nad osmnáct.
Nádherný, mladý lolitky. Mladá blondýna si to namířila ke mně.
„Já jsem Klára.“ Rukou mi lehce projela třísla a usmála se.
„Mě je to jedno.“ Řekl jsem já a usmál se.
Posadil jsem ji vedle sebe, nabídl ji lajnu a zeptal se:“Co s tebou mám dělat?“.
„Když budeš chtít, můžem si povídat.“ Řekla a já věděl, že o povídaní, ji rozhodně nešlo.
„Pojďme si povídat.“ Řekl jsem a vedl ji směrem k záchodkům.
Opřel jsem ji o dveře kabinky a rukou rozepnul podprsenku.
Jemně zasténala, ale pak řekla:“Nedělej to!“
Vrazil jsem ji facku, nechal jsem ji být a vrátil se k baru.
Jediné co mě tenhle večer potěšilo, byl panák wizoura. Žádná děvka mi nikdy nedokáže více spravit náladu… nikdy!