O umělci I.

Anotace: Povídka o jakémsi malíři. Bude mít víc dílů - už teď říkám, že o děj tady příliš nejde..

Seděl tam a maloval. Na stolku měl rozložený velký nažloutlý papír s ohnutými okraji, na něm pár čar a letmých tahů štětcem, a vedle ruky spočívající na papíře zašpiněnou paletu s rozmíchanými barvami. Seděl shrbený u stolku přímo naproti otevřenému oknu a pozorně sledoval výhled; v očích se mu odrážela lesklá, zvolna se vlnící stříbřitá hladina řeky, na níž plul odraz mostu a okolních domečků, bílých jako přídě lodí, proplouvajících líně splavem. Právě se na obloze stáhly mraky, bílé nebo sytě modré, ne jako ty severské, které byly tmavé jako dusná jarní noc. Obloha potemněla, vzduch se ochladil a na poklidnou hladinu, jež ještě před chvílí hýřila stříbrnými odlesky, se snesl lehký déšť, jemně pleskající do vody a vytvářející malé kroužky na hladině. Lodičky se pomalu stáčely k přístavním molům a doteď živé uličky okolo nábřeží se začaly vylidňovat. Muže déšť ani chladný vzduch, proudící z otevřeného okna, nijak zvlášť nezaskočil; na červencové přeháňky v centru Paříže byl zvyklý. Nebylo to poprvé. A odhadnout počasí uměl lépe, než leckterý Pařížan.
Už ví, jak dílo nazve. Půvabná Seina. Ano, tak to rozhodně musí nazvat. A francouzsky to zní dokonce ještě líp. La belle Siene. To je přesně ten pravý název, který se hodí na takovou krásu, pýchu už tak dost pyšné Paříže. Ale až to dodělá, až to dodělá...
Jaké štěstí, že při brouzdání po pravém nábřeží narazil zrovna na tenhle hotýlek. Nebyl nijak velký ani přepychový, obyčejný penzion s oprýskanými zdmi, francouzskými okenicemi a parapety přecpanými červenými muškáty, hotýlek, který hostí sortu lidí, která má hluboko do kapsy. Muž měl peněz dost, ale tenhle hotýlek stál na tom správném pietním a klidném místečku, dál od rušných přístavních mol, a navíc měl jako jediný volný pokoj s výhledem na řeku. V červenci bývají pařížské hotely přeplněné.
Znal to moc dobře. Paříž.. ta sladká, voňavá, načančaná Paříž. Žádní jiní lidé nenosí nos tak vysoko jako Pařížané. Nenáviděl Pařížany, ale kouzlu francouzské metropole nemohl nikdy odolat. Jezdil sem několikrát do roka. Letos v červenci je tu opět, aby načerpal dostatek inspirace. Na žádném jiném místě nikdy nepochytil tolik nádherné inspirace – dýchala odevšad. Z moderních i starých budov, domečků na nábřeží, řeky plynoucí městem, z květinami ověšených okenic, monumentálních staveb, galerií, zahrad, vinoték, pařížských uliček, jedinečné opojné vůně linoucí se z oken pařížských domů, a dokonce i z nesnesitelných Pařížanů. Nic podobného nikde jinde neviděl. Ani v Římě, ani v Toskánsku, ve Florencii, Barceloně, Athénách, Rotterdamu, Helsinkách, ani v Londýně. Paříž se stala jeho živou múzou.
Déšť zesílil. Tiše bubnoval a stékal po parapetu otevřeného okna. Několik kapek se vsáklo do jeho papíru. Nevšímal si toho. Déšť omýval zaprášené domy a ulice a malíř dokreslil na papír obrysy několika elegantních barevných deštníků, pro které mají Pařížané takovou slabost. Marniví Pařížané.
Dveře od pokoje se zlehka otevřely a dovnitř vešla obsluha hotelu. Typický mladý Francouz s tmavými vlasy a uhrančivýma očima, který v červenci chodí obsluhovat do hotelů na břehu Seiny, aby si vydělal na svou vlastní pramici, na níž bude moci svézt podobné pařížské děvče se stejně tmavými vlasy a uhrančivýma očima.
„Excuse-moi, monsieur,“ promluvil nesměle. Muž k němu seděl zády a ani jej neslyšel; byl příliš zaneprázdněný obrazem, mlčky seděl, hleděl z otevřeného okna, a ruka svírající úzký mokrý štěteček sebou lehounce škubala.
„Monsieur,“ zkusil to chlapec znovu. Muž namočil štěteček do vody, párkrát s ním zakroužil po paletě a nakonec vzhlédl a zůstal nehybně sedět s pozvedlým štětečkem v ruce.
Chlapec si odkašlal. Malíř se ohlédl přes rameno a upřel na něj nepřítomný pohled.
„Oui?“
„Votre café,“ řekl mladík, popošel ke stolku a s hlavou rozpačitě sklopenou položil vedle malířovy palety horký šálek kávy. „Voila.“
„Merci,“ usmál se muž. Francouzština je rozhodně úsměvný jazyk.
Počkal, až chlapec odstoupí, dotkl se dlaní šálku a obrátil se na chlapce.
„Comment t'appelles-tu?“ zeptal se. Mladík nesměle uhybal očima. Měl řasy dlouhé jako dívka a plaše jimi mrkal. Zvláštní kluk, pomyslel si muž. Netypický Pařížan. Rozhodně snesitelnější než všichni Pařížané dohromady.
„Alexandre,“ odpověděl skromně.
Muž se na chvíli zadíval na zmoklé nábřeží. Pak s povzdechem přelétl pohledem po papíře a odložil mokrý štěteček na špinavou paletu.
„Appelle-moi un taxi, Alexandre, s'il vous plaît.“
„Oui.“
Chlapec rychle odešel.