Beznadějný případ 3. díl

Anotace: Další pokračování...

Sbírka: Beznadějný případ

Otevřela jsem oči bylo mi nehorázně špatně.
,,No, to je dost, že se princezna vyspinkala. Už jsem měla strach.“ Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, čí je to vlastně hlas. Najednou jsem si však vzpomněla na nevydařený večer a bylo mi hned jasné, kde jsem. Vylezla jsem z postele, hodila přes sebe tašku a chystala jsem se k odchodu.
,,To mě jako ani nepozdravíš? Jsi snad němá?“ skočila mi do cesty Andy
,,Promiň, musím už jít domu. Slíbila jsem mámě, že přijdu brzo.“ Andy stála pořád ve dveřích a odmítala mě pustit. ,,Řekneš mi aspoň, co to bylo na potetovanýho frajera ? Tys ho pozvala ?“ dotírala neustála, ale já jsem o tom teď nechtěla mluvit.
,,O kom to mluvíš ? Nic si ze včera nepamatuju…“ bohužel mě prokoukla a já byla bezradná.
,,Prosím pusť mě, později ti to vysvětlím. Teď už fakt musím jít.“
Andy beze slova ustoupila ze dveří, když jsem šla po schodech dolů, ještě za mnou zakřičela:
,,Ještě si rozmyslím, jestli mě to pozdějc bude zajímat. Čau !“
Zaklaply za mnou vchodové dveře a já začala opět utíkat, jak je mým zvykem. Běžela jsem celou cestu až domů. Těšila jsem až se konečně naložím do vany a pak se z toho všeho půjdu vyspat.
,,No kde si jako myslíš, že jsi ?“ začala na mě křičet máma hned ve dveřích.
,,Říkala jsem ti, že přece budu spát u Andrey.“ dnes jsem vůbec neměla náladu zpovídat se mámě, natož se s ní hádat. Chtěla jsem zavřít dveře pokoje, ale máma si stoupla mezi dveře, což mi připomnělo dnešní ráno…
,,Mami prosím tě nech mě. Mám svých starostí dost.“
,,Starostí ?! Co ty prosím tě můžeš mít za starosti ? To by mě teda zajímalo.“
Proklouzla jsem zpět mezi ní do koupelny. ,,Nech mě bejt, díky.“ a zamkla jsem.
Servala jsem ze sebe oblečení, pustila vodu a sedla si do vany. Po tvářích se mi řinuly slzy, myslela jsem na včerejší polibek a na ten závěr. Náladu mi ještě více zhoršovala kocovina.
Po hodině jsem vylezla z vany a se strašlivou žízní jsem si to napochodovala do kuchyně. Natočila jsem si z kohoutku vodu a máma po mě hodila svůj uražený pohled. ,,Promiň.“ špitla jsem a odešla jsem do pokoje. Eliška včera odjela na školu v přírodě a já tak měla celý pokoj pro sebe, ale místo toho abych byla ráda, mi bylo spíš smutno. Najednou mi došlo, že jsem Lukášovi včera dala svoje číslo a honem jsem hledala mobil. Na mobilu blikala přijatá zpráva, v tu chvíli jsem se rozzářila a nervózní jsem to otevřela.
,,Ahoj Mary, jak ti je ? Mel jsem o tebe vcera strach. Napis mi prosim. Diky Tom.“
Mobil jsem zahodila a začala znovu brečet. V tom se otevřely dveře a tam stála máma. Dnešní incident jí asi také trápil a šla se omluvit. ,,Promiň holčičko. Já vím, že to nemá lehké ani jedna z nás, ale musíme to překonat. Uvidíš, bude líp.“ I po matčiných tvářích se začaly kutálet slzy, objala mne a spaly jsme až do pondělního rána…



V 6:30 zazvonil budík a mně se opravdu nechtělo vstávat. Bylo mi snad ještě hůř než předchozí ráno, avšak mámina přítomnost mi dodávala sílu. ,,Mami vstávej.“ zacloumala jsem s ní.
,,To už je tolik hodin ?“ vzbudila se po chvíli máma.
,,Bohužel…“ vysoukala jsem se z teplé postele a šla jsem postavit vodu na čaj.
U snídaně panovalo ticho a jen smutné oči nás obou hleděly do talíře, ani jedna z nás neměla chuť k jídlu, natož opustit byt. Blížila se však sedmá hodina a já se musela vydat do školy, máma do práce. Celou cestu na metro i v něm jsme vedle sebe seděly a mlčky se na sebe dívaly.
,,Tak já už jdu, hezký den mami.“ Vstala jsem, ale ona mne chytla za ruku. ,,Neboj, my to přece zvládnem a bude nám zase dobře.“ Kývla jsem a vystoupila jsem z metra. Na nástupišti jsem však ještě chvíli stála a dívala se za odjíždějícím vagonem.
,,Hej lidi, tak jakej byl víkend ? Veru, škoda, že jsi nedorazila ke mně. Přišla jsi o dost.“ chichotající se hlas mi hned připomněl privát u Andy, samozřejmě, že hlas byl její. Prošla jsem kolem ní a jejích ocásků, co se za ní neustále lepily. Ostatní si někdy říkali, proč se s Andy vůbec přátelíme, když jsme každá úplně jiná. Občas jsem se na tuto otázku ptala sama sebe, jako třeba dnes.
,,Ahoj.“ hlesla jsem a šla jsem dál k eskalátorům.
,,Vy se spolu nebavíte ? Co se stalo ?“ pronesla další z houfu. Andy jenom odsekla. Celou cestu ke škole jsem je měla neustále v patách a Andrea stále čekala, že za ní přilezu, ale doufala marně. V lavici, již spolu sdílíme, panovalo ticho. Bylo mi trouchu líto, ale na druhou stranu jsem vůbec neměla náladu na její řeči. Blížila se velká přestávka a vzhledem k tomu, že venku panovalo jarní teplé počasí, chodili jsme na školní hřiště. Deset minut předtím než zazvonilo, mi v kapse zavibroval mobil.
,,Ahoj krasko, promin, ze pisu az ted… Nejak jsem nemel odvahu driv napsat, ale rad bych to napravil. Nechces zatahnout a jit se projit treba na Vysak ? Posilam :*“
Můžete hádat od koho ta zpráva byla. V tu chvíli jsem se naprosto rozzářila a okamžitě jsem kladně odpověděla. Začala jsem balit věci do tašky a Andy už to nevydržela.
,,Ty někam jdeš ? Tak se na mě už nezlob.“ Pověděla jsem jí, že mám rande, ale zachovala jsem identitu pana tajemného.
,,Řekni prosím, že se mi udělalo blbě. Pak ti všechno povím.“ Dala jsem jí pusu na tvář a vyběhla jsem ze třídy. Konečně začaly věci nabírat lepší spád a já se nemohla dočkat až se potkáme.
Vylítla jsem z metra jak splašená a Lukáš už seděl venku na lavičce. Hlavu měl skloněnou, takže si naštěstí nevšiml, jak jsem vyběhla. V odraze jsem se ještě trošku upravila, když jsem se však otočila, už mě viděl a začal se smát. Úplně se mi podlomila kolena.
,,Ahoj, čekáš dlouho ?“ zeptala jsem se.
,,Jsem tu už dýl, ale čekat na tebe mi vůbec nevadí.“ a smál se dál. ,,Půjdem si někam sednout ?“
Kývla jsem a šli jsme dozadu k Vyšehradu. Po cestě jsme míjeli spoustu mladých lidí, kteří měli stejný nápad jako my a šli se raději projít než trávit čas ve škole. Chtěla jsem prožívat to stejné jako zamilované páry, jež jdou na procházku. Lukáš zřejmě myslel na to, co já a chytl mě za ruku. Usmála jsem se na něj a mé srdce skákalo radostí ještě víc. Celou cestu jsme si povídali a po pár minutách jsme konečně našli lavičku s krásným výhledem na Prahu.
,,Víš, chtěla bych se ti moc omluvit za ten trapas v sobotu…“ a sklopila jsem své oči. Lukáš mě však chytl za bradu a políbil mne. Prožívala jsem ty nejšťastnější chvíle v mém životě, a že jich zatím moc nebylo. Přála jsem si jediné, aby to nikdy neskončilo…
,,Už o tom nebudeme mluvit, jo ? Prostě začneme nanovo.“ a já nemohla nic jiného než souhlasit. Strašně moc jsem mu chtěla říci o celém mém životě, ale cosi mi napovídalo, abych to nechala na jindy. A tak jsme si jen tak povídali a já se o něm konečně něco dozvěděla. Chodí čtvrtým rokem na obchodní akademii a po škole má v plánu vyjet do USA, což mě zrovna moc nepotěšilo. Naštěstí byl březen a já chtěla prožívat přítomnost, ne se teď zaobírat budoucností. Hodiny začaly odbíjet třetí a já měla pocit, že uplynulo teprve pár minut. Čas s Lukášem se úplně zastavil...
Po líbacím maratonu jsem byla vyčerpaná jako bych celý den běhala, ačkoliv na druhou stranu jsem byla plná energie. ,,Strašně moc ráda bych tu s tebou ještě seděla, ale jestli se nenajím, tak ti tu asi znova omdlím.“ zasmála jsem se. Lukáš vstal a vzal mě za ruku. „Pojď…“
Došli jsme zpátky k metru a já už chtěla sejít schody, v tom mě Lukáš trošku násilně odvedl na Nuselák. Vyděsilo mě to, ale po chvíli to napravil pusou.
,,Co blbneš ? Chceš si jít snad skočit ? Já mám vážně děsnej hlad.“ Jakoby mě ani neposlouchal.
,,Půjdem pěšky, vždyť je to kousek…“ Došlo mi, že jsem si ho asi moc zidealizovala, ale co, vždyť každý máme přece svoje mouchy.
,,Neblbni, to je aspoň půl hodiny než tam dojdem. To je týrání !“ a ze srandy jsem ho šťouchla.
Lukáš však dostal skvělý nápad a vzal mě na záda. Hlad mě přešel a já byla šťastná, že se ho můžu zase pořádně držet…
Po hodině jsme se došourali k Mekáči. Můj prvotní dojem moc nadšený nebyl, jelikož jsem tam snad nikdy nebyla. Máma nás tam nevodila a mě to vlastně ani nenapadlo…
,,Tak co, jdem dovnitř ?“ zeptal se Lukáš a všimnul si mého „nadšeného“ výrazu. Políbil mě do vlasů a opět využil své nadvlády nade mnou a zatáhl mě dovnitř. Můj pohled na popsané tabule neustále se opakujícím jídlem mě opět nijak nenadchnul.
,,Vyber, co chceš, nechám to na tobě. Půjdu nám zatím zabrat místo.“ a vystoupala jsem od patra a usadila se ke stolu u okna. Po pár minutách dorazil Lukáš s plným tácem jídla…
,,Ježiši, kdo to bude jíst ?!“ vytřeštila jsem oči.
,,Neboj, to slupneš jako malinu a ještě budeš mít hlad.“ Lukáš se ihned vrhnul do jídla a já ho jen pozorovala, popravdě se mi do toho vůbec nechtělo.
,,Měla jsi hlad, ne ? Otevři pusu.“ Nechápavě jsem se na něj podívala a v tu ránu mi Lukáš do pusy nacpal hranolky. ,,Přestaň.“ řekla jsem, ale vůbec mě naposlouchal a pokračoval v tom dál. Po chvíli jsem na jeho hru přistoupila také a krmili jsme se navzájem. Došlo to až tak daleko, že jsme po sobě hranolky házeli a personál nás pak vyrazil přímo na ulici.
,,Takhle jsem se snad nikdy nebavila. Děkuju ti za to.“ a políbila jsem Lukáše na tvář. Radost sdílel se mnou a vyprovodil mě domů. Před barákem jsme se dlouze loučili a já si všimla, jak za oknem stojí máma a dívá se s úsměvem na nás. Štěstí z ní sálalo až přímo ke mně. Když jsem pak vyběhla schody domů, máma stála ve dveřích a ihned mne objala. „Jsem tak ráda, že jsi konečně šťastná.“ pošeptala mi do vlasů…