Jízda smrti a porozumění

Anotace: Doufám, že je to pravděpodobné

Když sedím s našima večer u zpráv, které běží na nejmenované televizi Nova, která nejen vše zjistí, ale také i přemrští a vidím rozmasakrovaná auta na dálnici - říkám si: “Pane bože to snad ne. Jak tam mohl ten debil takhle zabruslit. Od čeho má brzdy vůl.” Ale tak moc si to zase neberu. Mě se to totiž netýká. Já jezdím pouze s rozumnými řidiči.
“Dominiku? Máš úkoly?”
“Jó…”
“A napsaný?”
Odpověď by zněla jasněla jasně: NE. Ale proč se vlastně ptá na takový pitomosti patnáctiletýho kluka. Já mám lepší starosti. Ale zachovám se slušně a odpovím: “Já už jdu.” Seberu se, tedy seberu, vydrápu se silou vůle z křesla a dopravím tělo do svého pokoje. Pustím si magič a sednu k internetu.
“Crrrrrr….” Můj stupidní tón na mobilu, který by si už zasloužil vyměnit, se ozve a já vidím na display : Kuřák. Zvednu to a …
“Zdar vole. Zejtra valíme na Macháč. Jedeš s náma, že jo?
“No to mi moc nevyhovu…nebo jo.”
“Super. Tak zejtra budem čekat před školou. Because ty si šprtík a chodíš tam poctivě. No ne? Tak se měj Zduř.”
Škola je na .., ale chodit se tam musí. Učiteli se omluvím s tím, jestli by mě nepustil o 15 minut dříve, abych stihl autobus, protože už slyším nedočkavý klakson Kuřákovo fára. “Ale jistě, hlavně ať ti to neujede.”
Seběhl jsem schody a nasedl. Teda vy máte tu mučírnu tak dlouho jo. “Netlem se taky si tam chodil. A ty jeď vole.” Usadím rychlíka a pobídnu to kuře ať si hledí volantu. Kuřák to valil osmdesátkou přes obec, pohoda. Nikoho to neštvalo. Kecalo se a … žádný starosti se nehrotili. Teda alespoň ne pořádný.
“Ty degene. Čum na cestu a dávej pozor.” naproti nám jel kamion, kterýmu jsme se jen tak, tak vyhnuli. Milan, ale strhnul volant ze silnice a to byla chyba. Napálili jsme to rovnou do stromu. Tedy to už si nepamatuju. Ale vím o tom kamionu a o ráně. Pak jsem se probudil v nemocnici na přístrojích.
Všichni byli štastní, že jsem se probral, ale já ne. Po několika dnech mi hlavní lékař oznámil, že si moje zranění vyžádala spoustu zákroků. Některé byly úspešné, jiné ne. Ten hlavní neúspěšný je v tom, že jsem ochrnul na obě nohy. S tím už nic neudělají. Už nikdy nebudu chodit.
To NE. Bude ze mě kripl. Budu každýmu na obtíž. Má cenu žít? Dají mi vozíček. Stačí vytáhnout všechny ty tkaničky nebo tu hlavní přestřihnout a vše je vyřešeno. Už, už jsem tu hlavní držel a chtěl škubnout, ale nemohl jsem to udělat. Já chci žít. Já chci kejchat O2 a mluvit s kámošema … mám vlastně ještě nějaký? Jak jsou na tom, žijí? Žiju já? Není tohle všechno jen zlej sen. Proberu se a bude to zas v pohodě. Třeba jsem jen usnul v autě.
Ne neusnul jsem. Kolem mě pochoduje spousta lidí v bílých pláštích a mě dělá potíže vydat ze sebe hlásku. Nakonec si mého rybího stylu mluvení někdo všiml a přistoupil ke mně. Byl to jeden z lékařů. Podal mi tabulku s písmeny ať mu můžu ukázat co potřebuji. Má otázka teď může být sdělena: “Jak jsou na tom ostatní?”
“Dva z nich bohužel nehodu nepřežili. Vy co jste seděli na zadních sedadlech jste měli velké štestí. Řidič toho kamionu, tuším, že se jmenuje Jiří Málek, leží o patro níže.”
Až teď mi dochází, proč mi byl ten kamion tak povědomí. Dosadil jsem si ho k tomu jménu Málek. Byl to kuřákův táta. Uvědomuji si, že já na tom nejsem zdaleka tak zle.
… o měsíc později …

Sedím u pomníků mých kamarádů, na každý hrob položím kytku, jelikož jsem nebyl na pohřbu. Přemýšlím o životě a o smrti a dochází mi, že je člověk pouze malý mraveneček ve velkém mraveništi. A že vše to hemžení kolem je pouze honba za něčím, co nakonec stejně končívá katastrofou.
Opřu ruce o kola a sjíždím po úzké hřbitovní uličce dolů na chodník. Chci začít žít jinak. Já oproti svým kamarádům dostal druhou šanci.