Svět není jen černý

Anotace: ...příběh o nevidomém chlapci, je napsán podle pravdy

„Takhle vypadá svět, vždyť je holý, jednobarevný…?!“ jako by si říkalo právě narozené dítě. Chlapeček. Slyšelo kolem sebe jen svůj křik. Pohnulo drobounkou ručičkou, kdyby dokázalo udělat větší pohyb, narazilo by do skleněného víka inkubátoru. Jeden z malých kulatých otvorů se otevřel a dovnitř proklouzla ruka dospělé osoby, byla to jeho matka, která jemně pohladila dítě po bříšku, opatrně, aby nezpřetrhala hadičky. Po tváři jí stékaly slzy. Před chvílí jí lékaři oznámili, že její dítě přežije, ale bude už navždy nevidomé. V duchu si vyčítala, proč nedokázala porod udržet ještě o dva měsíce déle. Ale copak to šlo? Měla rozvodové řízení, stará se o chlapečka, který po prázdninách nastupuje do druhé třídy. Do toho její nový přítel uvažoval o svatbě a venku udeřila tropická vedra. Děťátko vypadalo tak bezbranně, tak zranitelně. Přejížděla po jeho holé hlavičce. Mžouralo očky, věděla, že ji však nikdy nespatří.

„Maminko, kdy už půjdeme do školky?“ objímal ručkami její útlý pás Daniel. „Počkej, ještě ti navléknu košilku, dám Leničku do kočárku a můžeme vyrazit.“ Jemně odstrčila svého syna. Natáhl ruce před sebe a prošel dveřmi do kuchyně. Za těch pět let života „bez obrazu“ dokázal bytem projít bez zakopnutí. Byl velmi inteligentní, milý a hodný. Máma mu často říkávala, že takového syna jí seslal sám Bůh. Když potom stáli před domem a maličká holčička se vrtěla v kočárku, byli odhodlaní poprvé jít do školky pro nevidomé děti. Matka s jejím přítelem dlouho šetřili, aby mohli svému synovi zaplatit výuku. Vešli do budovy. Ozýval se radostný smích dětí. „Tady se mi bude líbit,“ ujistil mámu Daniel.

„Tak ty studuješ na konzervatoři, jo?“ usmívala se brunetka na Daniela. „Jo, miluju zpěv. Nechceš se jít podívat na muzikál, kde zpívám?“ nabídl. „Tak jo,“ odsouhlasila.

„Máš opravdu nádherný hlas,“ políbila ho. Nebyl to sice jeho první polibek, ale přesto mu přišlo, že to je něco nového. Líbala jako anděl. Uchopili se za ruce a procházeli noční Prahou. „Popiš mi, co teď vidíš?“ zeptal se Danek Petry, když stáli na Karlově mostě. Živě mu popisovala vše, co viděla, každičkou budovu, každičký odlesk světla ve vodě. Měl své představy, nikdo si jeho vysněný svět nedokázal tak vybarvit jako on.

„Danieli, víš, já si uvědomila, že život s tebou by byl moc složitý. Prostě mi s tebou bylo fajn, ale našel se člověk, který je mi bližší než ty…“ sklopila pohled Petra. Stáli na Karlově mostě, stejně jako tenkrát, před třemi lety, když spolu začali chodit. Oběma stékaly slané kapky slz. Potom se dívka otočila a rychlou chůzí odešla směrem k Prašné bráně. On tam zůstal stát. Nahmatal kamenné zábradlí mostu. Skočit? Neskočit? Půjde život dál i bez životní lásky, nebo ne? Zavolal svému kamarádovi. A tak se sešli v malinké kavárničce poblíž mostu…

Znovu pocítil pohlazení. Ne na své kůži, ale na duši. Nikdy by si nemyslel, že najde někoho takového, který chápe jeho problémy, který se nesměje jeho postižení, tomu jak vypadá. Poznal JI po internetu, i když nikdy nespatří její sladký úsměv, blonďaté vlasy a zaoblenou postavu, ale ví, že tu bude vždy pro něho a on zase vždy pro ni. Je to Kamarádka s velkým K. Jeho Monika.

Ani pro nevidomého člověka není život jen černý…