Doufání-jediné co nám zbývá

Anotace: Tohle... je jakýsi experiment, spíš zápis z deníčku a doufání, že zle bylo a bude už jenom líp...

Byla noc. Pro všechny stejná jako včera, předevčírem, před týdnem, měsícem, rokem - nebo snad ne? Pro mě byla odlišná. Hlavou mi probíhala hromada myšlenek… Proč jenom většina začíná tím prokletým slovíčkem „Proč?“? Proč to takhle muselo skončit? Proč teď sedím u počítače místo toho, abych byla schoulená u tebe v náručí? Proč jsi v mých nejhorších chvilkách tvrdil, že uděláš všechno pro to, abys opět viděl můj úsměv? Bylo to snad z lítosti, že se mi celý svět hroutí? Nebo ti docházelo, že se to děje i tvojí zásluhou? Možná jsi až moc často tvrdil, že mě nechceš ztratit. Prý se vzdáš všeho, jen abys mohl být se mnou. Až moc jednoduše se dá těmto slovům uvěřit a já nebyla vyjímkou. Chtěla jsem tomu všemu věřit. Stejně si všichni mysleli, že je mezi námi něco víc. Vždyť naše letmé dotyky už nebyly tak náhodné. Nikdo nechápal, jaké je naše přátelství. Jen mi dva. Byla to taková magie. I naše polibky byly pouze přátelské, i přesto v nich byla touha, vášeň a strach z nepoznaného.
A takto to šlo dlouho. Naprosto přesně vidím ten den, kdy mi došlo, že něco není správně(?!). Přišel jsi k nám. Zkoukli jsme jeden filmeček, jak jsme měli ve zvyku. Nejprve jsi mě rozčílil, protože se ti nelíbil a schválně jsi to řekl. Věděl jsi, že z toho budu trošku rozrušená, vždyť filmama žiju. Tak jsem se k tobě natáhla a doufala, že si to vyžehlíš polibkem a ty ses jen odvrátil. Dělala jsem, jako že nic. Převlékla jsem se, zašli jsme do čajovny a rozpovídali jsme se. Jako obvykle. Ta atmosféra. To kouzlo hudby, které se potichoučku smějeme. Pravidelné bublání vodní dýmky nás oba uvádí skoro do transu. Jako bych odlétala… vznáším se nad místností a vidím. Vidím tebe a sebe. Sebe se slzami v očích. Jen je to všechno rozmazané. Je to poselství štěstí či smutku?! Po tom, co se ti vrhám kolem krku, je to jasné - jsem šťastná. Potom už mi všechno splývá.
Čas ubíhal rychleji než voda v naší řece. Do toho dne. Čekala jsem na autobus ze školy, přišel jsi ke mně v nezvykle veselé náladě, radši jsem se na nic neptala. Šlo to tak pár dní, dokud jsi nepřišel vytočenej, že ti hrozí vyhazov z intru a možná i ze školy. Povídala jsem, že to všechno zase bude zase dobrý a ptala se, copak se stalo. Odsekl si, že tě někdo nabonzoval, aby ti udělali test na THC. Pomyslela jsem si, že to přeci můžeš být v pohodě. Když jsem přišla domů, pomalu mi všechno dávalo smysl. Tvoje náhlý návaly euforie, nezvyklá arogantnost - jak jsem mohla být tak slepá?! Věděl jsi, co si myslím o tvých kámoších, kteří si cestou do školy balí balí za sedadly jointy, prodávaj si navzájem trávu. Věděl jsi, jak mi nejvíc ublížit. Přežila bych všechno - zradu, nevěru, cokoliv, protože jsem tě milovala, skutečně milovala… Když jsem po tobě chtěla vysvětlení, poprvý jsem v tvých očích spatřila TO něco… řekl jsi jen, že sem to přeci musela poznat, vůbec nic ti nedocházelo, až možná po pár dnech.
Přišel jsi k nám. Jako by nic. Lehl si na postel a koukl se na mě pohledem, o kterým jiný holky říkaj, že je smutnej až neodolatelnej, ale na mě neplatí. Stáhl jsi mě k sobě dolů. Chtěl jsi mě políbit. Ne! Nikdy! Vyronily se mi slzy. Tohle už nebyla radost. To si jen štěstí bralo svou daň. Podíval ses mi do očí, jako bys najednou četl v mé duši a pochopil, že je čas odejít. Ve dveřích jsi mě líbnul na čelo a řekl pouhé PROMIŇ. Co bych taky, já husa, chtěla víc.
Hlavou mi běhala hromada myšlenek jako tu odlišnou noc… tu noc kdy jsem se rozhodla na nic nemyslet. Vstala jsem od počítače a došla k otevřenému oknu. V ruce jsem držela dopis, byl od tebe. Psán prý v návalu lásky. Koukám se, jak hoří a cítím, spíš chci cítit, jak mě opouští láska, podívám se vzhůru na hvězdy. Jedna padá a její zář rozřízne oblohu. Usměju se, smím si něco přát? Přeji si... (Ale přání se přeci nesmějí říct, ani psát, pak se nesplní… teď jen doufat)