Transplantace

Anotace: příběh, jak je u mě zvykem se špatným koncem... veselým povahám se omlouvám:)

Už od mala měla Eva vrozenou nemoc srdce. Od jistého věku to sama věděla, ale nebrala to jako překážku. Svůj život si prodlužovala smíchem. Na všechny okolo byla milá. Pomáhala ostatním a vždy je rozesmála. Říkali ji sluníčko. Její úsměv zářil a ta záře jako by přecházala i na ostatní. Bylo to kouzlo, byl to dar.

Léta plynula. Dostala se do věku mladé slečny. Až teď začala chápat, že usmívat se ve dvou je krásnější. Vysnila si svého prince na bílem koni. S myšlenkou na něj usínala, s myšlenkou na něj se probouzela. Kamarádky ji říkaly, že svého prince v životě nepozná, ať zanechá snění. Nechtěla. Když se vracela jednou ze školy, vrazila do kluka. Zdvihla oči a rázem je zas sklopila. Před ní stál On. Srdce běželo o závod. Klučina se představil jako Adam. Osud, pomyslela si. Hodiny utíkaly. Seděli v kavárně a povídali si. Při odchodu si slíbili další schůzku. Byla šťastná, létala nad zemí, alepsoň si tak připadala. Říkala mu Můj Anděli. S ním prožila první pusu, první lásku, první milování. Věděla, že je pro ni ten pravý udatný princ. Stále si dokazovali jejich lásku. Nemělo to nikdy skončit. Jeho city ale s časem chladly, až zmizely snad úplně. Všimla si toho, ale nebrala to vážně. Raději před tím zavírala oči. Začal ji podvádět. Všimla si toho, ale nebrala to vážně. Raději před tím zavírala oči. Ve dne byla tím stejným sluníčkem, ale v noci se měnila v uplakaný uzlíček. Neměla sílu žít takhle dál. Když se vracela jednou ze školy, zamyšlena s pohledem k zemi, vrazila do kluka. Zdvihla oči a rázem je zas sklopila. Před ní stál On ruku v ruce s nějakou jinou. Roztřásla se po celém těle. Nekřičela, neplakala, jen stála a dívala se mu do očí. Vteřina střídala vteřinu. Ani jeden z nich se nepohl. Slyšela bít své srdce, tlouklo jako splašené. Napětí se stupňovalo. Nevydžela to. Klesla k zemi.
Probudila se až v nemocnici po operaci. Od doktorů zjistila, že ji museli okamžitě vyměnit srdce. To její bylo prý velmi slabé. Uzdravila se. Vyšla z nemocnice. Nebyla to ona. Neusmívala se. Nerozdávala smích. Rozsévala smutek a bolest. Lidé se často po ní otáčeli. Vždy na ně pohlédla kamennou tváří. Páry propalovala nenávistí. Pozapomněla milovat. Šlapala po záhonech, trhala křídla motýlům. Snad jim záviděla, že mohou létat. Nenáviděla tu holku, kterou byla předtím. Teď se cítila silná. Již nikdy nemilovala, vždy jen chtěla, využila a odkopla. Když už ji zbělel vlas a tvář zkrabatěla pod nánosem let, potkala holčičku, která se usmívala. Nevěděla proč, ale ta malá ji donutila k úsměvu. Poprvé, naposledy ukázala svou vlídnost. Děvče ji chytilo za ruku a vyprávělo pohádku o princi na bílém koni. Stařenka poslouchala. Těsně před koncem se její dech zpomalil, srdce se zastavilo...