MOST DO PEKEL

Anotace: Všechno je možné. A něco nás poznamená.

Někdy udělá člověk vše bez myšlení, bez studu. Prostě beze všeho, co by ho nějak eticky označovalo za způsobilého.
Občas, když stojím na železničním mostě, rozhoduji se, skoč. Nevím proč. Prostě mě to napadne. Jdu ale dál. Byl to sakra blbej nápad. Jsem v pohodě a mám…. rodinu. Naši jsou fajn. Nemůže si na nic stěžovat.
Jsem to ale nezdvořačka. Vůbec jsem se nepředstavila. Jsem Eva. Je mi 17. Jo, studuju gymnázium v Ledči. Mám 2 křečky Čuka a Geka. Tak blbý jména jim mohl dát jen můj mladej. Byli dárek k sedmnáctkám. Jmenuje se Jirka. Je mu 20 a studuje 1. rok práva. Nevím, proč mi koupil něco živýho. Když dostane holka od kluka růži, nechává si ji vysušit. Mně uschne samovolně po 1 dni, co jí vlastním. Třeba mi tak chtěl dát najevo, že bych v sobě neměla potlačovat mateřský sklony. Ale já malý děcka nesnáším. Jsou to zrůdy, co jen ječej. No, na to si holt, chlapec, nějakou tu dobu ještě počká.
“Vstávej, ospalče. Už je 7 a ty si asi myslíš, že škola začne, až do ní přijdeš, ne?” Řekl tatík s úsmevem na rtech. Plácnul mě po holým zadku, jelikož spím v těchhlech parnech naostro a dodal: “Snídaně je na stole a máma do nové práce vstává už ve 3 ráno, chuděra.”
“Tak se měj.” Ani nevím, jestli mě slyšel. Dveře klaply velmi rychle. Nechce se mi věřit, že mi táta udělal snídani, jako když jsem byla malá. Palačinky se zmrzlinou, vanilkovou polevou, ovocem a šlehackou. Pod sklenicí s kakaem ležel lístek: ”Zlatíčko, až přijdem z práce, půjdem oslavit ty narozky.”
On nezapomněl, super.
“Tak jsem doma. Vím, že jsi měla 17 už před týdnem, ale byl jsem pryč. Teď bychom to mohli oslavit, ne. Obleč si něco krásnýho.” Tak teda jo. Černý šaty …… . Úplná dáma……. ”Asi takhle, tati?”
“Super, moc ti to sluší, holčičko.”
Ale jemu to taky seklo. Tata je na 43 fakt fešák. Vypadá na 32 a češe se moderně. To sako mu sekne. Bílý oblek a černý rolák, to okouzlí každou.
“Už vím, na co jsi sbalil maminu.”
“Tak jedem.”
“OK. Já jsem ready.”
A vyjeli jsme. Už vím, proč to nóbl oblečení. Ta restaurace je nádherná.
“Pán má reservé pro dva?”
“Ano, na jméno David.”
“Jistě. Takže vy a vaše přítelkyně máte stůl číslo 12. Ten u klavíru."
“Děkujem.”
“Slyšel si ho, myslí si, že jsem tvoje přítelkyně," špitla jsem a táta se usmál. Skvěle jsme se bavili, ale když jsme jeli domů, táta zastavil na polní cestě. Zhasl světla a zamkl centrál zevnitř, aby se z auta nedalo vylézt. Byla to pojistka přidělaná pro malé děti. To už v autě bylo, když ho kupoval.
“Co se děje, tati, něco je v nepořádku.”
“Jo. Líbí se mi má dcera. Ne jako otci, ale jako muži.”
“Tati, to je buď hezká poklona nebo blbej vtip, ale teď jedem, ať máma nemá strach.”
“Já tě ale chci, Evo, víš? Už rok a moc. Tohle neovlivním.”
Asi za hodinu jsem se dostala z auta. Brečela jsem. Zavolala jsem Jirkovi, ať pro mě přijede. Řekla jsem mu, co se mi stalo a on mi odpověděl, že jsem coura a ať už mu nevolám. Znásilnil mě můj vlastní otec a já jsem podle něj lehká.
Zavolala jsem mámě a ta mi řekla, ať ji ani jeden nelezem do baráku. Kam mám teda jít. Odevšad mě vyhánějí. Berou mě jako spodinu, ale já nic neudělala.
Šla jsem na železniční most. Koukla se dolů a neměla zábran. Přelezla jsem zábradlí a skočila. Teď už mi bude dobře, protože už se mi nic nemůže stát.