Vzpomínky ...

Anotace: Na základě reality s příměsí drobné fikce. Autorka zachovala reálná křestní jména a názvy měst.

Toho rána se Anička vzbudila v Uherském Brodě a měla dobrý pocit, velice se těšila, že ve svých 19 letech a po dlouhé nemoci složí snad díky svým vědomostem přijímací zkoušky na střední odborné škole v nedalekých Luhačovicích. Pokud to zvládne nastoupí ke studiu střední školy už ve svých 20 letech, ale případné studium vyvoleného oboru ji za námahu, úsilí, zdolávání překážek, velkou vzdálenost od místa trvalého bydliště rozhodně stojí.
S úsměvem na tváři vstupuji do budovy, která možná změní můj život.
S pocitem důvěry v sebe vyplňuji třesoucí se pravicí listy přijímacích testů. Čekala jsem to těžší a domnívala se, že mám nižší znalosti.
Poslední list papíru vyplněn, odevzdám mezi posledními a budu čekat na písemné vyrozumění o výsledku.
Po nějaké době otevírám se zvláštním pocitem toužebně očekávanou obálku.
"Jsem přijata." Nemůžu tomu uvěřit. Vyplním žádost o ubytování na internátu, odešlu a opět čekám.
"Místo mně je přiděleno."
Mám konečně malinko štěstí. A už se těším na září.
Zabalila jsem si jednu cestovní tašku a malý batoh. Otec Ladislav mě odvezl na autobus do Turnova.
Bylo mně dvacet let, poprvé jsem zdolávala mnohakilometrovou vzdálenost do Luhačovic a doufala jsem, že mé studijní výsledky budou chvalitebné. Po událostech minulých 5 let, jsem už věděla, co chci. Nemalovala jsem si "růžovou" budoucnost.
Po mnoha hodinách cesty autobusem vystupuji na malém nádraží v centru lázeňského města. Jednou sice špatně odbočím, ale cca po 30 minutách pozvolné chůze vstupuji do dveří internátu.
Anička působí mezi prváky zvláštně, nikdo ji nedoprovází, ale to se ve chvilce vyjasňuje.
Anna byla slečna, co začala ve dvaceti znovu studovat. Nadechla se a šla po malých krůčcích k svému cíli.
(Cíle sice dosáhla v Táboře, ale o tom tato povídka nebude.)
Poměrně rychle jsem vyřídila veškeré nudné a nutné byrokratické úkony. Vybalení nemnoha potřebných věcí také netrvalo dlouho.
Přeskočím o cca 2 týdny vpřed.
Anna přesně jak předpokládala zvládala učivo všeobecných předmětů a i většiny odborných.
Byla jedna vyjimka s názvem Technika administrativy. Už dříve jsem měla s tímto pro mnoho spolužáků relaxačním předmětem problémy. Nevzdala jsem se. Ovšem přibližně v půlce října došlo ke změně.
Dopadla na mě tíha, že nepíši dosti rychle na klávesnici. Po výtce pedagožky jsem raději odešla ze třídy. Tento okamžik vidím nyní v říjnu roku 2013 jako zlomový.
Anna se posadila na lavičku a bezmocí začala tiše plakat.
Pedagožka neměla řešení, tak byla nucena studentku "přehrát" na jejího třídního pedagoga, který neměl tuto ani příští vyučovací hodinu pedagogické povinnosti v jiných třídách.
Anna mezitím dále seděla na lavičce, snažila se dýchat, ale slzy samovolně dále tekly z očí barvy šmolky, takže si sundala brýle.
Přišel (vynechám akademický titul i příjmení) Ivan a posadil se vedle Anny na lavičku.
Nevěděl, jak utěšit plačící mladou ženu, která s ním ani nechtěla ze začátku mluvit. Nakonec prolomil hráz mlčení a vyslechl mnoho smutných slovíček.
I Anna poslouchala, co vyprávěl on o sobě a svém životě.
Po dlouhé době jsem přestala plakat, dohodli jsme se na dalším postupu ohledně neoblíbené Techniky administrativy. Už za týden jsem doložila výpis z lékařské zprávy. Pedagožka si přečetla a Anna měla opět sílu a nejeden důvod se ve škole usmívat.
Mnohem častěji se začala usmívat na něj, pochopila intuitivně, že Ivan nemá zájem házet klacky pod nohy této slečně.
A nyní se posuneme do druhého ročníku a měsíce září.
Anna už věděla, co ji čeká, na koho se může těšit, kdo se bude usmívat.
Ve druhém ročníku už jsem jezdila do Luhačovic vlakem, což bylo pro mě příjemnější a také přínosnější.
Bydlení na intru nebylo dokonalé a mělo své nedostatky, ale finančně jsem to za podpory rodičů lehce zvládala.
Zahájení školního roku bylo prima a celkově se září vydařilo.
Studium už pro mě bylo snažší i v problémovém předmětu. Hlavně díky vědomí, že už se s ním nebudu v navazujících ročnících setkávat.
A jedna malá změna v zasedacím pořádku, která byla důležitá nejen pro mě.
Pod svícnem (katedrou) bývá největší tma, to praví přísloví. Pro mě a Ivana to mělo zcela jiný význam - intuitivní a křehký. Jako dva dospělí lidé jsme věděli, že dotyk dlaně při podávání propisky je maximum fyzického kontaktu na půdě školy a dávali jsme si skutečně velký pozor. K rozvoji našeho kamarádského vztahu jsme používali komunikaci ústní i písemnou. Při písemné komunikaci jsme se oba navzájem zdokonalovali ve čtení mezi řádky, kam se vkrádala určitá touha.
Nechci čtenáře nudit sladkobolnými podrobnostmi a popisem nezajímavých událostí, takže se posunu v čase k nejdůležitější události.
Výlet celého druhého ročníku do Prahy v květnu.
Byla jsem ráda, že jsem nebyla pedagogickým dozorem nucena k bydlení na ubytovně.
Výlet jsem vnímala spíše jako vítanou změnu v jinak zaběhnutých školních osnovách pro druhý ročník.
Ráda chodím do divadla sama a tenkrát jsme šli všichni, avšak lístky byly do různých řad a v různém počtu. Za ten jediný osamocený jsem byla převelice šťastná.
Dramatizace Višňového sadu byla zdařilá. Nejlepší pocit jsem měla z toho, jak jsem si představení vychutnala, takže je to dodnes příjemný kulturní zážitek.
Tady končí příběh o několika obrazech. Zbývá napsat poslední slovo.
DĚKUJI.

(Haviko; Anna Fólová; 24.10.2013)