99 - O indiánském chlapci

99 - O indiánském chlapci

Anotace: Vykrystalizovala po letech jedné dlouhé noci - Povídka z rukopisu na 10 A5 stran, kladoucí důraz na zasvěcení, *Příběh v rekonstrukci*

O Indiánském chlapci



Žil jeden indiánský potomek. Viděl, že přichází zima a jeho čas, kdy se bude muset rozhodnout. Cítil se vykořeněný a měl v sobě mnohé zlo, které se v něm nahromadilo v letech, kdy mávnutí křídel motýlích, nad kontinentem starým, nebylo těžké. Zlo nahromaděné od dob, kdy mladí bílí mužové v brněních snili o zlatě, vykořisťování, znásilňování a nočních můrách plných krve, které se stali skutečnostmi. Skutečnostmi, které namaloval malíř, jehož likér byl příliš hořký na to, aby štětec zůstal světlý a lehký. Lehký nesnesitelnou tíží bolesti krve toho zla, co se v něm nahromadilo někde v podloubí dějin a života starého zmizelého světa stínů, které lidé nahmatávali jako věci skutečné.

 

Skutečné za zdánlivým, které se slilo nad krajinou příběhu, když jednoho rozbřesku mladý indián snil o cestě za poznáním a tak šel pro radu starého šamana. Ten jej přijal se zkouškou, ať jde na západ až k oranžorudé hoře, kde roste jedna výjimečná rostlina. 'Podaří-li se ti vystoupat na vrchol, přines jako důkaz jeden šalvějový lístek rostoucí na hoře a toužíš-li poznat, co bílí lidé udělali s naší zemí a předky, uchutnej její hořké lístečky jak se budeš navracet zpátky dolů do údolí.' Mladík pokynul hlavou, opustil teepe starého šamana a ještě téhož dne se vydal vstříc úkolu, který pro něj měl být požehnáním a novým utrpením na čele pravdy o jeho lidu a zemi. 

 

 

Souznil dlouho s tou pravdou nebo jí byl vyvržen tím vytím srdce na nestálé krajiny ticha. Nebylo tomu ani hodinu a on již překročil řeku. Hned na to prvního dne přišel silný déšť jako důkaz zkoušky, který měl zmást stopy, po kterých jde mladíkův dech. Již celý promočený utíkal k podstavcovým vrchovinám, kde se na pokraji dne schoval pod vřes, jež jej kryl před kapkami. Druhého dne z rána přestalo pršet. Hoch se vydal znovu směrem na západ. Ušel několik mil v suchém, parném dni a brzy byl na pokraji vyčerpání. Říčka svlažila jeho hrdlo i útrapy, když vyschlé rty země pohlcovali krev západu slunce. Při soumraku spatřil nebezpečná zvířata, která jej ohrožovala neustálým kroužením kolem ohně, který si založil té noci. Vzýval svůj amulet ve tvaru býka, nosíc jej na krku, přál si do tónů vánku, aby nalezl oranžovorudou horu, o kterou mu zjevil starý šaman.

 

 

Pramenila myšlenka jeho na stálost Třetího rozbřesku, od chvíle kdy vyšel, ji spatřil, zrychlil krok, zjemnil dech. Neustále myslel na vrcholek vzpomínání starého šamana, lesk v jeho očích a na šalvějové lístečky, které jej volali do kopců za poznáním. Kopce však byly zrádné a kluzké a rostliny nikde, nic čeho by se dalo chytit nebo najíst a napít kam oko mohlo dohlédnout. S velkými známkami únavy se dostal až na vrchol, kde se jeho líce pásly v zářivých paprscích slunce a oči se mu zalévaly obdivem, rty sténající úžasem, sny přelévaje se v azurový podnos nebes.

 

 

Podnos se začal měnit v káď a on prozřel a Rozhlédl se po náhorní plošině, uviděl sluneční terasu, nad ní velkého majestátního ptáka, který kroužil a hledal živočichy, kterýma by utišil hlad, vznášející se nad křídly. Ze sluneční terasy vedlo několik ostrých cest strmého stoupání po svazu rudolících břidlic sežehlých sluncem po dlouhá tisíciletí. Chytal se kořenů a o mnohé zakopnul, padal zpátky, chytaje se ostrých výčnělků, pořezal jsi dlaně i tvář. Po dlouhém boji s rovnováhou a gravitací se pustil do okrajové stezky, která mu umožnila plynulé stoupání po sterých výčnělcích břidlic. Tichými šlápotami nakračoval jako starý indiánský princ, jemuž duhové kroky svítí na cestu, po které jde správným rytmem úderů svého srdce.

 

 

Slyšel jej podél koryta, mléčné Oprýskané kameny, pomalu se Plazící a syčící hadi, byliny a kaktusy. Až po další hodině se mu podařilo vystoupat na vrcholnou sluneční pláň, ze které shlížel na údolí, cestu po které přicházel v přímých paprscích slunce. A tam ji spatřil. Vedle nízkých rostlin stála ta podivná bylina se šalvějovými lístky, vypadající jako dravý páv ve výhni rozkvětu s péry daleko od sebe a divnozvučným tahem v šelestu vánku. Lístečky se tyčili na všechny strany, ježili se daleko od sebe jako oči rozprostřené po obzoru kam až dohlédneš, než spatříš sloup života a v něm sama sebe a celý kosmos jak se zrcadlí na hladině. 

Po útešném obzírání si indiánský mladík utrhl tři lístky té divotvorné rostliny, jak mu poručil starý šaman. Dva si vložil do úst, na jazyk a na patro a vydal se po obrazech na zpáteční cestě, již schůdnější a méně spletitou náročnými peripetiemi. Našlapoval zlehka, mírnými douška vdechoval teplý vzduch, který se před ním zastavoval a krájel se na krychličky jako jemu určený, jako dech před prostorem v dlouhém tahu zemských pramenů a mnohých sluncí našich.

Po chvíli procházel prostředím, které se vznášelo kolem krajiny a krajina začala zvedat své stíny, vykreslované hluboko v hlubinách. Mladý poutník v nich pátravým vnitřním zrakem poznává, co si předkové chránili z minulosti a co jim bylo odebráno, když přišli krvavé dny. 

Slyšel a cítil bodavé hořkodřevné úškleby nesčíslných skalpů země. Jízlivé a zlostné tváře všech marnotratných a lakomých mužů a žen tohoto světa, odcházejícího za obzor svobody. Jejich tep se odvracel od slunečních hodin, od laskání travin, které svou vůní připomínali staré zašlé časy, kdy země nebyla kolonizována, divoce snila a dopřávala domorodým rodná souklíčenství. 


Při popěvku nad těmito přáními popatřil tvrdou zem a z ní rašící tisíceré květy. Mladík ustanul v chůzi, lehnul si na záda a pozoroval hvězdy, které se nad ním rozestřely a ostrými svity pronikali až pod víčka jeho zraku. Slíbil si, že opustí vše, co jej zle uvnitř bodá a sžírá a co slovy šalvějky a malého vlčete, jež bylo jeho ochráncem, 'dýchat přestalo nad tichošlápkovým snem', cítil jako by jej ta strana hedvábného a hodného vánku připravila o zakrnělou končetinu, kterou nikdy neznal a nemohl obhlédnou tu spoušť, která jej stahovala dolů, když si přál 'vycházet se sluncem'.


Vycházení trvalo věky a on tam ležel ve vteřině smýván nějakou zvláštní silou, ukolébán v bezešvém a bezesném lávovém poli hvězd. Cítil, že bílé srdce vpíjí příliš mnoho hnisu, mnoho černi, ostrých hran temnoty a vytéká z něj mnoho zlého pro dobu, která přišla a má ze zjasnit čilými klouby jitřních pění na původ Člověka. Proudné poryvy řek byly zakaleny, zem popraskala, její staré ozvěny se ztratili v ramenou kaňonů. Stále nepromlouvání tam kde měla být píseň a hojnost pohybu života. V dálné zemi pohasnuly hvozdy, smělí strakapoudi a další mnozí živočichové byli vyhubeni, dálavy smrštěny na krůček, příliv nových jiter v očích lidí zblednul. Přítomná naslouchání začinali mít přichuť silné vnitřní bolesti a tepoucí, dříve skrývající nyní splývalo s vyhasnutými ohništěmi, jejich prach byl dříve ctěn všemi, kteří naslouchali, nalézali a zaznamenávali dech krajiny.

 

Dech Mladíka uprostřed noci vstal a pomalu vykročil do křehkého tkaniva noci, oči napůl otevřené vtékaje do nich klenba hvězd bezbřehá, na víčcích jeho oddávali se mnohé boje nepokoje životů jeho časů a epoch dávno zaniklých v hrobech a propastech času, Starých chaluh indiánských přijímání vysvěcujících jej na muže, přijímání energií a nových obětních úkolů zítřků, při nichž přísahal, ze viděl opakovaně svoji smrt i návrat znovuzrozených do kůže jiného tvora, nového těla z vosku a kamene, kamene na okamžik vytesaného maskami zesnulých nesmrtelných, voskem zataveným v místnostech nebe bez střechy a podlahy, pryčny vytažené jako bojovníci na planině před krveprolitím, které znamenalo život zla a kořeny toho, čím si procházeli všichni z jeho kmene, padlí, zesnulí, blízcí i dosud nezrození vyhubení Odeznívajícím skalpem vizí, od nich se mladíkova tvář odvrací v naději procházky podél říčky, z které pil na cestě za horou, procházeje se ještě dlouhé hodiny v hlubokém odmlčení před tísnivým stínem pravdy soumraku.

 

Mlčky se odvrátil od pohledů na starý svět - 'Ne horolezcem, horou buď' - napadlo jej při přijetí oné myšlenky na svátost pochodu, který vykonal. Lanotepec jeho dechu se přestával trhat, nabíral směr a pevnil krok, silnil pro další setkání se starým, moudrým šamanem, k němuž přišel ještě téhož večera následujícího dne. Ten, jak tomu už bývalo, s jiskrou v očích očekávaje mladíkův návrat dlouze potáhne z dýmky a podívá se mladému adeptovi do očí, spatří jeho odřené tváře, jizvy cesty.

 

'Jsem zde, navracím se z oranžovorudé hory, viděl jsem mnohé černé ze světa, jak pohasíná. rudou zář prohořívat prostorem jako láva při prvním záchvěvu tajících sněhů po svazích hor...

'

'Vidím, že jsi svůj úkol splnil'

Řekl starý šaman

'Vyprávěj'


Mladík vystoupil vpřed do okruhu ohniště, kolem starého šamana bylo několik dalších lovců a rádců toho kmene. 

 

'My jsme tep pramenu, předkové byli vyhubeni' Řekl se zvláštním plamenem v očích

 

Šaman si dlouze prohlédne jeho slova ve vzduchu a praví

'Vidím, že jsi splnil svoou zkoušku, vídím tvou nově nabytou sílu a odevzdání úkolů, které tě v životě čekají.'

 Odmlčel se při pohledu ostatní, poté pokračoval s dolů směřujícímu koutky.

'Nyní víš, jaké útrapy potkali naši zem a náš lid, jakou vahou přemístili naše zvyky a přinutili nás přijmout jejich bohy...nyní víš jakou vahou nahé slunce pohasíná, když lidé pijí krev jiných lidí a vykořisťují studny a háje zemské...jdi a svlaž své rty v tomto nápoji ve znamení toho, žes poznal zlé, vyhladovělé síly, které probouzí útlak otrockých a zakrnělých...to co dýchat přestalo lidským..až vyhovíš tomu co je třeba, aby země měla znovu sílu. 

 

A tak velkou kapku po kapce mladík poznal, že má šířit poselství.

Odcházel od starého šamana jako statný mladý muž.

Znovu do prérie, již jako poučený a zkušený muž.

Vnímal svět jinak, ze sedla lovu, s tichem, které náleží vědoucím.

Jeho oči a srdce již nebyly vykořeněné, minulost zemřela a on žil dál s s ní.

Nacházel půdu pro úrodnou zeleň. Dech pouští byl slávou jeho přítomností, dno její sťalo obzor.

Přítomnost mu byla osudem, rubem i lícem v pryčnách i fasetách budoucích, souzvukem a hymnou zasvěcení dospělosti na prahu naděje.

Osudem Dýchajícím dlouhé a nevyhnutelné polibky Života. Života celého křehkého a malého světa.


Toho jara stařeny pěly píseň o květech a nebi, jeho plodech padlých k zemským kořenům.

 

Západ uvěřil ve východ. Zápas o život na staré matičce Zemi pokračoval v dál.

Jako vše co si dělá u malých lístečků stvoření naději na věčnost a trvání.

 

Toho jara se zrodil chlapec. 

Vysvitla zlatá hvězda.

Nový Příběh započal.

 

 

 

Autor Happyyz, 18.08.2014
Přečteno 1027x
Tipy 1
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Krásný příběh, dobře se mi četl, donutil mě přemýšlet, místy pravda i trochu luštit a klíčovat, ale to není chyba. Každý máme svůj jazyk sdělení svých vizí. Je mi líto, že jsem ho nečetla celý hned, to bych dala ST, zaslouží si mnohem více bodů. Historii indiánských kultur mám moc ráda. Jen ten zlomek informací a památek, který nám tu zbyl po těch dobách psaných krví, budí v člověku naprostý úžas a pocit pokory. Ve jménu chtivosti a násilí však bylo a je ničeno mnohem víc, ne jen tato kultura, v minulosti často pod nálepkou šíření „Křesťanství“, které původem není vlastní ani celému evropskému kontinentu. Pravda o nás lidech je taková, že jsme schopní neuvěřitelně úžasných věcí, ale taky dokážeme vše kolem sebe naprosto surově ničit. Nejsem filozof, politik ani theolog, nemám akademické vzdělání a moje inteligence mi dovoluje k moudrým tohoto světa pouze s obdivem vzhlížet. Nejsem schopná dlouhých, smysluplných polemik. Rozhodně jsem však ve svém předchozím komentáři nechtěla celou situaci zlehčovat a stavět dnešní svět indiánského etnika nad velikost jejich dávných civilizací. Jen jsem chtěla naznačit, že přese všechno to zlé, co jim bylo způsobeno, mají své pokračování. Vím, že je to pokračování, které jim není přirozené a bylo vnuceno, že životní úroveň těchto lidí je často více než ubohá, přesto skýtá určitou naději. Existují školy kde se děti kromě Španělštiny učí i původní jazyky a objevují historii a vědomosti svých předků, vrací se původní víra a tradice. Jde to ztěžka a civilizační kolos je příliš velký, ale ten vnucený svět přece dostává trhliny, přes které je vidět světlo. Z jejich minulosti se učí lidé celého světa, pokračují tedy nejen sami v sobě, ale i v nás ostatních. Největší neštěstí pro člověka je nemít pokračování. Změna je nevyhnutelná. Nic na světě nezůstává stejné. Za nějakých pár století možná nebude nikdo ani tušit, že existoval takový jazyk jako Čeština, natož nějaký národ toho jména. Přesto tu stále budeme, jenom jiní. Sakryš! Sem se nějak rozepsala, promiň. Kliňďo prňďo přeskoč ty moje bláboly na konec kde přeji hezký večer a inspiraci do dalšího psaní. Tak hezký večeeer a spoustu podnětné inspirace k dalšímu tvoření. Čus bus trolejbus :O)
P.S.: Ehhhmm.....Šalvějka Divotvorná pomáhala při psaní? :oD

21.08.2014 21:48:17 | Tichá meluzína

Potom je mi toho indiána opravdu líto. Je ještě příliš mladý na to, aby věděl, že zlo se zlem napravit nedá. Ještě ho čeká projít velmi dlouhou cestu, aby pochopil. Malíř už věděl, že v případě toho obrazu pije příliš hořký likér. Smutná historie jedné civilizace, kterou už nevrátíme. Pomůže jenom čas. A ona naděje se vlastně skrývá už v první větě: „Žil kdys jeden indiánský potomek.“ :O)
Dobrá momentka. Počkám na pokračování, bude-li. :O)

18.08.2014 20:52:14 | Tichá meluzína

Pokračování, ne-li dotvoření celku je předestřeno, co meluzínou vane tancem tentokrát při dechu očí temných, jež se do rovin jeho kroků noří bránou, jež byla zmizelým světem zakleta do vzpomínání předků iluminací budoucích ?

21.08.2014 02:38:46 | Happyyz

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí