Dům který opouštíme

Anotace: Krátké povídky z dvaceti hospicových pokojů. Pokoj č.17

Jsou cizí, když je sanitka přiveze. Pro ty profesionálnější z nás to tak zůstane až do chvíle, kdy je strojíme na katafalku a dáváme jim sbohem. Alenka, Vlastička, Petr, Lidmila, Alice, Vlasta, Tomáš, Ján a mnoho, mnoho dalších. Pro představu, někdy i čtyři sbohem za den.
V pokoji č.17 na mě čekala paní Lenka, milovala sýry, zvláště pak nakládaný hermelín. Byla na mě milá a tak se mi rychle dostala pod kůži. Říkala mi zdrobnělinou a to se mi při mých skoro dvou metrech příliš často nestává. Připomínala mi babičku, takovou, jakou bych chtěl mít.
Věděl jsem, že svůj klid jen hraje a bál jsem se okamžiku, kdy přijdu do pokoje a budu muset říct: "Dobrý den, budu vám muset dát plínu." Někdo říká kalhotky, ale já radši používám pravá jména pro pravé věci - plíny jsou plíny, kalhotky kalhotkami a realita realitou.
Jednoho večera jsem vešel do pokoje a viděl ji, jak pláče. Sedl jsem si na gauč a odložil plastový kyblík s hermelíny, o kterém jsem myslel, že by si ho otevřela k snídani.
"Já tu nikoho nemám, nikoho!" Plakala. Ještě den před tím se smála, rozdávala úsměvy a chlubila se, kolik za ní chodí lidí. Zbystřil jsem. Realita začala vyplouvat na povrch.
"Celej život jsem byla k lidem hodná, proč musim chcípat jako nějakej čokl a ještě bejt plná vody." Paní se dávali punkce, do teď tvrdila, že je se smrtí smířená. Ale pravdu cítíte a já cítil, že je tu teď. Přisedl jsem si k ní a dal jí ruku okolo ramen.
"Tohle není život, já bejvala taková šmrncovní ženská, nosila jsem lodičky, ale já už se ti ani nepostavim, ty seš takovej hodnej chlapec."
Paní bývala opravdu velmi pěkná, dlouhé, husté blond vlasy nosila rovné, alespoň tak vypadala na staré fotce.
Zamumlal jsem něco o tom, že zas tak hodnej nejsem a zamrzelo mě, že radši nedržim jazyk tam kde je jeho místo.
"Ale si hodnej chlapec, děláš úžasnou práci, podívej, vždyť já už se netrápím, už je to dobrý, nevím, co mě to popadlo..." Naše nit se ztratila.
Paní měla obrovské břicho, tuším, že rakovinu slinivky s metastázemi po celém těle. Ztratil jsem něco velmi důležitého, ten moment nebo její důvěru. Paní Jana už zpoza té masky nevylezla. Už byla jen strašně šťastná, do toho plakala a já se už nedokázal vnitřně ztišit a naladit.
Ten večer jsem seděl před hospicem a až tam slyšel, jak paní křičí. Křičela, že už vše odkázala, že chce eutanázii.
Její bolest musela být tak ukrutná a věřím, že ta fyzická nesahala té psychické ani k patám. Člověk s tím nemůže nic udělat.
Druhý den jsem měl opět směnu, další dvanáctku. Paní Lenka už měla plenu. Křičela na mě, že jsem ji podvedl, okradl o peníze, že jsem zplozenec. Nevím, na jaký přízrak ze své minulosti to křičela. Nezavíral jsem oči před poklonkami, neměl jsem tudíž právo obrnit se vůči nadávkám. Člověk co se mi otevřel, nebo spíš chtěl otevřít, ležel přede mnou, plný zloby, vzteku a bolesti ze života, střídající se s porouchanou gramofonovou deskou ohrané pohodové všezvládající ženy. Umírala a ten fakt ji rozdrtil. Nemůžete tomu člověku pomoc, nemůžete pomoc člověku co je vám blízký a právě to vás nakopne k tomu ho ještě intenzivněji vnímat, pokoušet se mírnit jeho děsy, když už nejde vést dialog. Tu na vás mluví jako na maminku, tu na děsivého bratra co se přišel usmířit, jindy jako na děťátko co umřelo. Je jedno co v jejím vesmíru zrovna hrajete a je jedno jak moc dobře, hlavní je soustředit se na toho druhého. Sám máte na krajíčku, sám se bojíte, sám pochybujete, přesto tam jste, protože možná jednou i vy nebo někdo z vašich blízkých bude potřebovat takovou pomoc nebo se jen přestat bát, kdo ví. A co upřít umírajícímu? Po celé téhle psychologické horské dráze paní konečně umřela. Hermelíny zůstaly v lednici a kolegyně je vyhodila, i když byly netknuté.
Z paní Lenky nezbyla jediná památka na ní. Rozhodně ne jednoznačná. Byla to všechno, zmatek, strach, změť, hraný klid, ale i laskavost a statečnost. Je mi jedno, jací se lidé dělají. Je opravdu tak důležitý jejich charakter? Nebo jiné poškrábané desky? Já nevím. Já jen občas mám to obrovské štěstí ochutnat skutečnou chuť daného člověka. Cosi za tělem, charakterem a inteligencí. Něco jako esence, kterou vylisoval život sám a ve smrti a v lásce to rozkvétá. Něco jako vůně nebo pach, každý má svůj osobitý pach a nikdy není stejný. Na každém pokoji to páchne trochu jinak. A tahle esence jakoby se s daným člověkem vytratila. Vy si můžete vybavit jak voněl/chutnal ale už nikdy ji skutečně znovu nezakusíte. Může na mě řvát, nebo mě milovat, ale to co je skutečné je jinde.
Seděl jsem na pelesti prázdné postele a žmoulal její paruku. Měla nakonec příšerné vlasy, ale slušeli jí daleko víc než tahle umělotina...