Návštěvnost
Anděl života nebo smrti
Anděl života nebo smrti
Anděl života a smrti
Ostrý pronikavý zvuk sirény přetrhl mojí nic nevnímající strnulost.Nic nevidím jen, slyším slova nějakého muže ,,Jeď co nejrychleji začínám jí ztrácet“. Najednou jekot sirény i hlas neznámého zmizel a s ním i vše okolo. Pojednou se mi zdálo, že už ani nejsem na zemi. Absolutní prázdnota a v ní jen já sama. Ten pocit svobody zmizel a vše zahalila milosrdná temnota. Netuším jak dlouho tento stav trval, ale vytrhl mne z něho pronikavý ženský hlas:
,,Ta kráva sežrala tři balení lokrenů a mi se pak tady kvůli ní můžeme zbláznit“. Tyto slova v mé hlavě vyvolali celý proud myšlenek: Mluví snad o mě? Já tedy asi budu ta kráva!
Ale vše přerušil hluboký úsečný hlas staršího muže: ,,Sestro mlčte, co si to vůbec dovolujete. Ta paní je první řadě pacient a tak se o ní musíme postarat“. Zbytek mého vědomí zachytil omluvný ženský hlas:,,Promiňte pane doktore“. Poslední slova zněli zdaleka a já pocítila zvláštní úlevu. Moje mysl vyrazila kamsi do dálky proti směru času. Milosrdnou temnotu vystřídalo světlo zrození. Mé oči zatím slepé najednou prozřeli a byl přede mnou okamžik zrození. Vidím sama sebe hned po porodu. Vše je tak ,jak má být. Matka porodník, zdravotní sestry, ale přesto je tu někdo navíc. Těsně u mého čerstvě zrozeného já stojí postava neurčitého věku a pohlaví. Všichni v porodním , ale vypadají naprosto reálně, ale on ne. Je tvořen ostrým světlem. Probleskla mi hlavou zvláštní myšlenka: To je určitě anděl smrti a teď mojí duši provede do jiného světa. Najednou cítím jakoby celé mé já bylo vyrváno z krásného světa zrození a slyším stejným hluboký mužský hlas , jako před chvílí: ,,Už je zpátky, ale pořádně ji hlídejte!“ Cítím zvláštní únavu, která totálně prostoupila mé tělo i ducha. Najednou nejsem ani tady ani tam. Mám pocit, že visím zavěšená uprostřed obrovské temné místnosti. Ten prostor je gigantický možná větší než celý vesmír. Asi teď v tuto chvíli stojím na rozcestí, ale netuším kam chci jít. Tam za světelným andělem nebo nazpátek do světa, který jsem podle slov zdravotní sestry chtěla opustit vlastní rukou. Ale proč? Proč tří balení lokrenu? To chci vědět! Jakmile padlo rozhodnutí světlo naplnilo temnotu. Anděl stál přede mnou a celá nezměrná prázdnota se naplnila minulým životem. Vidím se jak jdu s rodiči poprvé do školky, po chvíli do školy a pak už sama na gymnázium. Teď maturuji a vidím i Karla. No jo to byla moje první láska. Vše je úplně jako tenkrát. Zdál se vyvolený na celý život. Svatba a narození Sašeny. Šťastná rodina, ale moje první životní láska netrvá dlouho. Hádky, nevěra a nakonec i bití. Jak jen může být člověk, tak strašně zlý? Následuje rozvod a Karel mizí. Navždy Sašenu celých 18 let neviděl. Neměl zájem. Objevuje se Pavel. Sašeně jsou 3 roky tátu potřebuje , ale idyla netrvá dlouho. Vše jako přes kopírák. Svatba , hádky, nevěra, rány a Pavel také mizí a objevuje se Luboš. Sašeně je už šest a Luboš je ideální otec i když nevlastní. On totiž patří k těm , kteří mají rádi děti a to všechny, ale nemají rádi dospělé lidi. Vše vypadá jak krásný sen a z naší lásky povstal nový život. Narodil se nám Kolíšek.
Z Luboše je ideální otec na druhou. Sašena i Kulíšek se změnili v osu všeho konání, ale co já,
Najednou to vypadá, že v jeho srdci nezbylo místo pro vlastní manželku. První neshody vstoupily do našeho bytu, ale to byla jen předehra. Začínalo vyplouvat na povrch, že i Luboš má své stinné až temné stránky. Asi po roce se začali projevovat zprvu nenápadné příznaky duševní nemoci mého muže. Zamlklost , přehnaný bezdůvodný smutek byl střídán stavy maximální zátěží a únavou , ale první skutečný záchvat zloby mi otevřel oči . Luboš v tomto stavu ztrácel všechny zábrany a vše kolem něho doslova hořelo. Snad by bylo rozumné od něho odejít, ale on zůstával stále tím , milujícím otcem a zdálo se stoprocentně jisté, že by s klidným srdcem opustil mne,ale Sašenu a Kulíška nikdy.
Vše špatné se stupňovalo až i on sám poznal, že se musí léčit. Nastoupil psychiatrickou léčbu, která ho na čas zklidnila , ale ani opakované hospitalizace nedokázali uklidnit jeho příliš žhavou duši. Navíc v době léčby ztratil vše co po celé roky budoval po pracovní stránce a to ho srazilo ještě hlouběji. Lítost a strach. To byli mé pocity z Luboše. Hluboce jsem ho litovala. Ten pohled na zničeného muže byl velice smutný. A strach před jeho hněvem se stal trvalou součástí mého života. Stačilo tak málo , aby vybuchl a začal vše okolo sebe spalovat na popel. Tyto stavy ničili nejen mojí duši, ale i jeho tělo. Obrovské srdce plné lásky a zloby nemohlo bez následku odolávat strašnému hněvu a tak se k nám domů dostal i osudný lék lokren. Manžel si jím léčil svůj vysoký krevní tlak a já jím chtěla vyléčit své životní problémy.
Teď už mi bylo jasné proč můj život zatavili tři balení lokrenu. Za andělem smrti vidím svůj poslední den. Opět strašlivá hádka a třes rozbíjeného skla. Slyším i jeho poslední slova. Jsou nepředstavitelně krutá. Vyběhl ven a já zůstala sama se svojí bolestí. Vše je ztraceno. Nikdy se ho nedokážu zbavit a žít sním také nemohu. Jeho nemocná duše zničila vše hezké v něm a teď zničí i mne. Má doma tři krabičky léků ani nestuduji na co jsou. Lektej jak chladné slovo, ale teď je vstupenkou ke svobodě. 90 tablet a láhev vína. Jen několik loků a vše se ztrácí v mlze. Teď vím vše o mohu se rozhodnout. Půjdu s ním, anděl mne zavede do jiného a lepšího světa, už se nechci vrátit. Vidím smutné oči svítící postavy. Pojednou zmizel a vše se změnilo. Pode mnou je nemocniční lůžko a na něm já. Nic nechápu, ale zdá se že moje duše už opustila tělo. U lůžka sedí Luboš, Sašena i Kulíšek. Ta bolest je k nevydržení. Pláč a nářek. Nářek a pláč. Děti i muž. Vše se slévá v jedno a mizí. Hluboká tma a já slyším pláč a tlumené pískání lékařských přístrojů. Sluchem vnímám, ale zrak je stále slepý. Najednou tmu v mých očích vystřídala postava anděla smrti mého průvodce. Poprvé, vidím tvář. Muž , asi 50 letý, bradka, rovný noc a milé oči. Hlavou mi prolétlo: To musí být bůh ale ať se mne ještě nebere kvůli dětem i kvůli Lubošovi. Nic neřekl a odešel kamsi stranou. Opět se vše ztratilo a já byla z podivného stavu vyrvána hlasitým pronikavým pískáním. Otevřela jsem oči a uviděla celou rodinu. Ten zvuk se šířil od sousedního lůžka, kde ležela si 80 letá stará paní se smířeným výrazem ve tváři. Do místnosti přiběhli lidé v bílém a zatáhli závěs u mého lůžka, ale vše bylo marné. Má sousedka odešla s andělem do lepšího světa. Její čas se naplnil.
Radost Luboše a děti byla utlumena smrtí neznámé ženy, ale ihned po zklidnění situace zavolali mého ošetřujícího lékaře. Sklonil se na de mnou a já uviděla asi 50 letého muže s bradkou , rovným nosem a milýma očima. Jen se usmál nemusel nic říkat. Oba jsme věděli všechno, slova byla zbytečná.
Můj čas ještě nepřišel.
Ostrý pronikavý zvuk sirény přetrhl mojí nic nevnímající strnulost.Nic nevidím jen, slyším slova nějakého muže ,,Jeď co nejrychleji začínám jí ztrácet“. Najednou jekot sirény i hlas neznámého zmizel a s ním i vše okolo. Pojednou se mi zdálo, že už ani nejsem na zemi. Absolutní prázdnota a v ní jen já sama. Ten pocit svobody zmizel a vše zahalila milosrdná temnota. Netuším jak dlouho tento stav trval, ale vytrhl mne z něho pronikavý ženský hlas:
,,Ta kráva sežrala tři balení lokrenů a mi se pak tady kvůli ní můžeme zbláznit“. Tyto slova v mé hlavě vyvolali celý proud myšlenek: Mluví snad o mě? Já tedy asi budu ta kráva!
Ale vše přerušil hluboký úsečný hlas staršího muže: ,,Sestro mlčte, co si to vůbec dovolujete. Ta paní je první řadě pacient a tak se o ní musíme postarat“. Zbytek mého vědomí zachytil omluvný ženský hlas:,,Promiňte pane doktore“. Poslední slova zněli zdaleka a já pocítila zvláštní úlevu. Moje mysl vyrazila kamsi do dálky proti směru času. Milosrdnou temnotu vystřídalo světlo zrození. Mé oči zatím slepé najednou prozřeli a byl přede mnou okamžik zrození. Vidím sama sebe hned po porodu. Vše je tak ,jak má být. Matka porodník, zdravotní sestry, ale přesto je tu někdo navíc. Těsně u mého čerstvě zrozeného já stojí postava neurčitého věku a pohlaví. Všichni v porodním , ale vypadají naprosto reálně, ale on ne. Je tvořen ostrým světlem. Probleskla mi hlavou zvláštní myšlenka: To je určitě anděl smrti a teď mojí duši provede do jiného světa. Najednou cítím jakoby celé mé já bylo vyrváno z krásného světa zrození a slyším stejným hluboký mužský hlas , jako před chvílí: ,,Už je zpátky, ale pořádně ji hlídejte!“ Cítím zvláštní únavu, která totálně prostoupila mé tělo i ducha. Najednou nejsem ani tady ani tam. Mám pocit, že visím zavěšená uprostřed obrovské temné místnosti. Ten prostor je gigantický možná větší než celý vesmír. Asi teď v tuto chvíli stojím na rozcestí, ale netuším kam chci jít. Tam za světelným andělem nebo nazpátek do světa, který jsem podle slov zdravotní sestry chtěla opustit vlastní rukou. Ale proč? Proč tří balení lokrenu? To chci vědět! Jakmile padlo rozhodnutí světlo naplnilo temnotu. Anděl stál přede mnou a celá nezměrná prázdnota se naplnila minulým životem. Vidím se jak jdu s rodiči poprvé do školky, po chvíli do školy a pak už sama na gymnázium. Teď maturuji a vidím i Karla. No jo to byla moje první láska. Vše je úplně jako tenkrát. Zdál se vyvolený na celý život. Svatba a narození Sašeny. Šťastná rodina, ale moje první životní láska netrvá dlouho. Hádky, nevěra a nakonec i bití. Jak jen může být člověk, tak strašně zlý? Následuje rozvod a Karel mizí. Navždy Sašenu celých 18 let neviděl. Neměl zájem. Objevuje se Pavel. Sašeně jsou 3 roky tátu potřebuje , ale idyla netrvá dlouho. Vše jako přes kopírák. Svatba , hádky, nevěra, rány a Pavel také mizí a objevuje se Luboš. Sašeně je už šest a Luboš je ideální otec i když nevlastní. On totiž patří k těm , kteří mají rádi děti a to všechny, ale nemají rádi dospělé lidi. Vše vypadá jak krásný sen a z naší lásky povstal nový život. Narodil se nám Kolíšek.
Z Luboše je ideální otec na druhou. Sašena i Kulíšek se změnili v osu všeho konání, ale co já,
Najednou to vypadá, že v jeho srdci nezbylo místo pro vlastní manželku. První neshody vstoupily do našeho bytu, ale to byla jen předehra. Začínalo vyplouvat na povrch, že i Luboš má své stinné až temné stránky. Asi po roce se začali projevovat zprvu nenápadné příznaky duševní nemoci mého muže. Zamlklost , přehnaný bezdůvodný smutek byl střídán stavy maximální zátěží a únavou , ale první skutečný záchvat zloby mi otevřel oči . Luboš v tomto stavu ztrácel všechny zábrany a vše kolem něho doslova hořelo. Snad by bylo rozumné od něho odejít, ale on zůstával stále tím , milujícím otcem a zdálo se stoprocentně jisté, že by s klidným srdcem opustil mne,ale Sašenu a Kulíška nikdy.
Vše špatné se stupňovalo až i on sám poznal, že se musí léčit. Nastoupil psychiatrickou léčbu, která ho na čas zklidnila , ale ani opakované hospitalizace nedokázali uklidnit jeho příliš žhavou duši. Navíc v době léčby ztratil vše co po celé roky budoval po pracovní stránce a to ho srazilo ještě hlouběji. Lítost a strach. To byli mé pocity z Luboše. Hluboce jsem ho litovala. Ten pohled na zničeného muže byl velice smutný. A strach před jeho hněvem se stal trvalou součástí mého života. Stačilo tak málo , aby vybuchl a začal vše okolo sebe spalovat na popel. Tyto stavy ničili nejen mojí duši, ale i jeho tělo. Obrovské srdce plné lásky a zloby nemohlo bez následku odolávat strašnému hněvu a tak se k nám domů dostal i osudný lék lokren. Manžel si jím léčil svůj vysoký krevní tlak a já jím chtěla vyléčit své životní problémy.
Teď už mi bylo jasné proč můj život zatavili tři balení lokrenu. Za andělem smrti vidím svůj poslední den. Opět strašlivá hádka a třes rozbíjeného skla. Slyším i jeho poslední slova. Jsou nepředstavitelně krutá. Vyběhl ven a já zůstala sama se svojí bolestí. Vše je ztraceno. Nikdy se ho nedokážu zbavit a žít sním také nemohu. Jeho nemocná duše zničila vše hezké v něm a teď zničí i mne. Má doma tři krabičky léků ani nestuduji na co jsou. Lektej jak chladné slovo, ale teď je vstupenkou ke svobodě. 90 tablet a láhev vína. Jen několik loků a vše se ztrácí v mlze. Teď vím vše o mohu se rozhodnout. Půjdu s ním, anděl mne zavede do jiného a lepšího světa, už se nechci vrátit. Vidím smutné oči svítící postavy. Pojednou zmizel a vše se změnilo. Pode mnou je nemocniční lůžko a na něm já. Nic nechápu, ale zdá se že moje duše už opustila tělo. U lůžka sedí Luboš, Sašena i Kulíšek. Ta bolest je k nevydržení. Pláč a nářek. Nářek a pláč. Děti i muž. Vše se slévá v jedno a mizí. Hluboká tma a já slyším pláč a tlumené pískání lékařských přístrojů. Sluchem vnímám, ale zrak je stále slepý. Najednou tmu v mých očích vystřídala postava anděla smrti mého průvodce. Poprvé, vidím tvář. Muž , asi 50 letý, bradka, rovný noc a milé oči. Hlavou mi prolétlo: To musí být bůh ale ať se mne ještě nebere kvůli dětem i kvůli Lubošovi. Nic neřekl a odešel kamsi stranou. Opět se vše ztratilo a já byla z podivného stavu vyrvána hlasitým pronikavým pískáním. Otevřela jsem oči a uviděla celou rodinu. Ten zvuk se šířil od sousedního lůžka, kde ležela si 80 letá stará paní se smířeným výrazem ve tváři. Do místnosti přiběhli lidé v bílém a zatáhli závěs u mého lůžka, ale vše bylo marné. Má sousedka odešla s andělem do lepšího světa. Její čas se naplnil.
Radost Luboše a děti byla utlumena smrtí neznámé ženy, ale ihned po zklidnění situace zavolali mého ošetřujícího lékaře. Sklonil se na de mnou a já uviděla asi 50 letého muže s bradkou , rovným nosem a milýma očima. Jen se usmál nemusel nic říkat. Oba jsme věděli všechno, slova byla zbytečná.
Můj čas ještě nepřišel.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk