Pianista

Pianista

Anotace: Měl jsem podivné nutkání, sepsat pár příběhů, které jsem měl tu možnost zažít v Domově důchodců, při mém tamním chvilkovém působení.

Sbírka: Na kopečku

     Na kopečku je domeček a ten je plný koleček. Ta kolečka se otáčí, anebo taky ne. Některá kolečka jsou nafouknutá, jiná zase splasklá. Spousta koleček se otáčí už pomalu a jen pozvolna posouvají majitele vpřed anebo skoro stojí. Jen málokdo má tady o kolečko víc. Spíše jim ta kolečka v dokonalém soukolí už schází. Mnohá kolečka se již zastavila úplně a jejich majitele posouvá už jen víra. Ta však v těchto případech vůbec nestačí nahradit kolečka původní a vrozená.
 

PIANISTA
    Znáte takový ten pocit, když sedíte zasmušile v místnosti se svými problémy a pak najednou do ní někdo vstoupí a aniž by cokoliv řekl, jako by se rozsvítilo? Přitom aniž by začal metat kotrmelce, vykouzlí vám na rtech usměv, rozhostí se u vás pojednou podivný klid, vaše problémy vám v tom okamžení přijdou naprosto malicherné a je vám vnitřně zčistajasna nádherně a vy vůbec netušíte proč? Naopak jindy zas přijdete na autobusovou zastávku a tam stojí jeden jediný člověk, který se na vás usmívá, je slušně oblečen a ačkoliv ani nepromluví, ani vám nikdy nic neprovedl, tak vás okamžitě neskonale štve a vy najednou cítíte podivnou nervozitu a nejradši byste se sbalili a prostě zmizeli k Neumětelům?
    Tak mně se to občas přihodí. Nevím, snad je to nějaká energie, která nás coby lidské bytosti obklopuje a šíří se kolem nás, kam až je schopná dosáhnout. Snad je to ona pověstná aura, o které se mluví a píše v esoterických kruzích. Ačkoliv se v tom vůbec nevyznám a k ničemu z toho nemám pražádný důkaz, vím, že to funguje.
    Když jsem poprvé vstoupil na pokoj pana Hulána, stál u okna a ani se neotočil. Pozoroval dovádějící partu pohybově neomezených staroušků, kterak v zahradě hrají ruské kuželky. Díval se téměř nehnutě ven opřený o své dvě francouzské hole. A to byl právě ten pověstný okamžik, kdy se ve mně najednou rozhostil podivný klid. Nedá se to úplně popsat, ale prostě mi najednou bylo tak nějak dobře. Cítil jsem, že tenhle chlápek mě bude bavit.
  „Dobrý den, pane Huláne.“ řekl jsem zvýšeným hlasem, jak už ostatně v důchoďáku bylo zvykem „My se ještě neznáme. Já jsem tady nový a asi se nějaký čas budeme vídat. Jmenuji se Oskar.“
    „Já vím,“ řekl v klidu. „ Věrka mi o vás včera řekla a nemusíte na mě křičet, já slyším i trávu růst.“ a koukal dál přes čerstvě umytá okna, na kterých bylo poznat, že tentokrát se Irenka snažila a objela u toho mokrým hadrem i rám. Pozoroval smějící se skupinku kolem rotující koule na tyči, která díky někomu ze zúčastněných, čas od času, nějakou kuželku praštila do palice, až udělala pár přemetů a ztratila se v přilehlém pažitu. To potom všichni tleskali, provolávali dotyčnému slávu a ti rozohněnější tloukli holemi o betonový povrch hrací plochy.
    „Přišel jsem vám změřit teplotu.“ oznámil jsem mu teď už normálním hlasem.
    „A…“ ozvalo se od okna zpoza jeho zad. To „a“ bylo takové to zvláštní A, které očekávalo ještě něco naléhavější než jen obyčejné a.
    „A zahnat vás do postele.“
    „No konečně jsme se dopracovali k jádru pudla.“
    Otočil se a byl to on! Můj starý známý. Tedy ne doslova, ale já měl najednou ten pocit, že se známe odjakživa. Měl jsem dojem, že jsme spolu kdysi, jako kluci, kradli dřevo z lesů Marie Terezie, že nás naháněli biřici, když jsme na polích kutali brambory. Ale néé, tak starý zase nebyl, ale ten pocit ve mně stále byl. Možná v jiném životě, jiné dimenzi. Ve tváři měl podmračený výraz, ale v očích mu svítily rebelské hvězdičky a plápolaly šibalské plamínky. Občas mu koutek úst vystřelil vzhůru, to když mu bolest v noze připomněla, že je stále s ním, ale pořád z něj vycházel ten příjemný klid.
   „Viděl jste tu babku Mrázkovou? Jak kmitá nožkama kolem kuželů? A ta vypracovaná lýtka, když se jí nadzvedne sukně ve větru. Teda já vám povím, je to pěkná potvůrka.“
    Koutky mi cukaly ve snaze vyprsknout ve smích, ale držel jsem se statečně. Pan Hulán bude asi pěknej proutník, říkal jsem si a ten bezva pocit z člověka ve mně ještě vzrost.
    „Pojďte, zalezem si do kutlochu.“ Pomalu jsem ho uchopil za paži a nasměroval nekompromisně do postele. Měl totiž probíhající chřipku, ale snášel ji dobře, a jak jen to bylo možné, utíkal z betle pryč.
    „To vás na mě navedla Štěpánka, že jo? Potvora. Viděla mě, i když jsem se snažil ukrýt za lampou!“
    „Ne, ne, Přišel jsem sám a bez upozornění.“ Uklidňoval jsem ho.
    „Ale no tak. Dobře vím, že to byla ona. Viděl jsem ji, jak mává mým směrem.“
    „Asi nějaký obtížný hmyz…“
    „Sama je obtížný hmyz!“
    Třicet sedm pět. Přikryl jsem ho a na chvíli otevřel okno dokořán.
   „Trochu vyvětráme, ať nám bacily mohou odletět ven. Mimochodem, ta lampa vás kryje hodně blbě.“
                                         ~   ~   ~   ~   ~
   Pan Hulán si to hodně, ač o francouzských holích, štrádoval po domově jen proto, aby byl poblíž kuchyni a mohl nasávat různé vůně a zároveň laškovat s kuchařkou Naděždou, neboť ženy miloval a nemohl bez nich být. Občas ho ale potrápila slinivka a to polehával a nenápadně kňoural do peří.
    „Je hladová, potvora,“ říkával, když se mu připomněla. Tím zlobil sestřičky a hlavně vrchní Jandovou. „Jednou vás odvezou a už si vás tam nechaj!“ vyhrožovala, ale on nedbal a na diety z vysoka kašlal. „Co bych jako z toho života měl.“ Mával rukou a za zády na vrchní vyplazoval jazyk, a že mu to šlo!
    Jinak měl pan Hulán na svůj věk vynikající apetit. Kdyby to šlo, prostě by se věnoval prachsprostému obžerství dennodenně a nic by ho nezastavilo. Na každičké jídlo se těšil jako malé dítě na Vánoce. Byl za ně neskonale vděčný a hlasitě a zcela od srdce za něj pokaždé poděkoval. Také ho hlasitě okomentoval většinou samými superlativy nebo jen tak slastným mručení. Občas se otočil na výdejní okénko a gurmánským gestem vysekl Naděždě poklonu. Ta se jen zasmála a mávla rukou, jakože není zač, což byla svatá pravda, neboť s jeho výrobou neměla pranic společného, protože se dováželo z místní vývařovny a ona to jídlo jen udržovala při teplotě a házela na talíře. To ostatně bylo dobře, neboť občas dokázala připálit i vodu. Přesto mu ale za jeho gesto chvály poslala koketně vzdušnou pusu, což přivítal s rozkoší ještě větší, než kdyby mu přidala knedlík navíc. Ovšem nenechme se mýlit, neboť tím by zcela jistě a bez ostychu rozhodně nepohrdnul. Vzdušný polibek zachytil do dlaně a „zastrčil“ si ho do kapsičky u županu.
    Často jsem mu jídlo přinesl na stůl, neboť se svými holemi byl pohybově omezen a patřilo to tak nějak k nepsanému zákonu jídelničky a všichni, kteří měli službu a chvilku času, tu laskavost pro staříky dělali s radostí a bez přemlouvání. Vždycky jsem si všiml těch jeho šťastně se pohybujících očí po talíři. Nejprve ho obkroužily kolem okrajů a pak to vzaly několikrát od kraje ke kraji jako by ho vylizovaly. Poté se zabodly do středu připravené krmě a zorničky se rozšířily v gastronomickém orgasmu.
    „To si dneska ale pošmákneme,“ říkával slastně a celý se na to jídlo třásl. „To si to pěkně užijeme.“ a mnul si svoje vrásčité ruce. „Jste moc laskav, Oskare a velice děkuji.“ Opřel si nezbedné, „tančící“ hole o stůl a pak už jen nechal příbor přirozeně kmitat a vyzvánět božskou cinkající melodii.
    Nezapomněl se přitom upřímně zadívat hluboko do očí Theodoru Topinkovi, který s ním většinou sdílel stůl ve stejnou dobu a byl pro něj neskutečný frfňa, neboť se často příborem jídlem jen tak vztekle brodil. Pak mnohokrát jídelnu opouštěl hladový, zato spokojený, že mohl aspoň zasvinit nůž i vidličku a okolí kolem talíře.
    „Kdybys už nemoh, Theo nebo, nedej bože, kdyby ti nechutnalo, tak mi to sem přihraj, já to sjedu za tebe. Jo a Míro,“ otočil se na pana Zelenku „ ty tu zeleninu moc nemusíš, viď.“ Ano, ano, tak takový to byl jedlík. A když mu nedal Topinka, tak se vždycky našel někdo, kdo zrovna trpěl nechutenstvím a tak měl pianista vždycky jídla dostatek.
   Jo, to jsem vám vlastně neřekl. Pan Hulán byl v mládí pianistou. Ne že by koncertoval po obřích síních doprovázen nějakou operní divou s velkými plícemi, to zas ne. Ovšem i tak si velkých, středních i těch malých užil až hanba.
    Tatínek ho v dětství jednoho dne vzal za pravé ucho - vždycky mi ho ukazoval, že ho má větší – a dotáhl ho k učiteli hudby. Tomu nastrojenému kruťákovi v kostěných brýlích, který se jmenoval Krupka, přikázal, ať z něj třeba vymačká duši, ale ten kluk bude umět na klavír a hotovo! A ten pan učitel ho mořil, třískal a drezíroval jak krotitel divého tygra v cirkuse, až se milý Ludvík, pan Hulán se jmenoval Ludvík, dočista naučil hrát všechno, co se na klavír hrát dalo. No a mladý Ludvík toho potom využíval, kde jen mohl.
    Už jako mladík po vyučení, učil se koželuhem, hrával po barech. Utíkal od ne zrovna voňavé práce jak jen to šlo k nejbližšímu piánu, které se, co čert nechtěl, nalézalo zrovna v baru Ponorka. Otec by z něj asi příliš radost neměl, ale jelikož zemřel a Ludvík zjistil, že si docela v baru vydělá, vyměnil smrad z koží raději za ten cigaretový. Později pak zakotvil ve větší vinárně a tam oblažoval dámy svým luzným zjevem a zručným prstokladem po mnoho let. Musím poznamenat, že jeho skvělý prstoklad používal i jinde. Rozehrával těla dívek, slečen i zralých žen, ať již zadaných nebo rozvedených a ty pak rozvibroval do neskutečných kmitů, až z nich prý přecházel zrak. Ony pak vydávaly přehršli různých zvuků a tónů, z nichž on se radoval, neboť jejich ženství využíval jako hudební nástroj Bohem k tomu určeným. Jeho zážitky byly úsměvné, poučné, laskavé, občas i trochu drsné a hlavně bylo mnoho z nich s hvězdičkou. Začal kouřit doutníky a pít. Pokud produkoval, tak víno a po produkci i nějakou tu kořaličku. Hrál karty a po nocích plátýnko. Vyhrával velké sumy a ty potom zase několikrát prohrál. Vždycky ale zůstal soudný a věděl, kdy má přestat a tak se životem prohrál bez dluhů.
    Vyprávěl mi historky, u kterých by se červenal snad i samotný Casanova. Ty mne bavily nejvíce. I když jsem občas zapochyboval o jejich důvěryhodnosti. Místy se vrhnul na žertovnou notu, to když byla poblíž nějaká ta žena, pokud možno ve větším množství a v tom se proměnil v Menšíka a Sováka zároveň a to už jsem si nebyl vůbec jistý, jestli mu mohu cokoliv z toho věřit. Jedno ale bylo jisté. Stal se v tu chvíli miláčkem dámského uřechtaného obecenstva a náramně si to užíval. Ty bytosti miloval a nemohl bez nich být.
    Jednoho nedělního dne, což byly vždycky služby na prd, si pana Hulána odvezla sanitka s údajnou srdeční slabostí, ze které se nakonec vyklubala malá mrtvička. Naštěstí. Tedy v uvozovkách. Již takhle se špatně pohybujícího upoutala ho nakonec natrvalo na vozík. Ovšem on to opět vzal po svém jako daň za probenděný život a kolečka si brzy osvojil a dokázal jich plně využít. Nabízel sestrám, že je povozí. Neopomněl samozřejmě dodat, že na ocásku. Hlásil se k rozvozu obědů. To bylo ovšem Štěpánkou okamžitě razantně zamítnuto, neboť apetit mu zůstal a vysloužil si u ní přezdívku Baloun. Proháněl se po chodbách a pletl se nám pod nohy a přitom vnucoval historky, které jsme již slyšeli mnohokrát, i když pokaždé překvapivě jinak. Nebo si jen tak zajel k piánu a hrál si pro potěšení a přivábil tak pár posluchačů jako mouchy na kus lejna. V jídelně totiž stálo v rohu u televize piáno. Proč? Inu, jídelnička byla zároveň pojednána i jako společenská místnost, proto se tam daly nalézt i věci, které byste v jiných jídelnách hledali marně.
  Vždy o různých svátcích tam předváděl svůj repertoár místní umělec s heligonkou. Nějaký Mireček, kterého si místní chasa oblíbila a zvala k různým oslavám. Ten rozhodně neopovrhnul panem Hulánem, který se vždy razantně vrhnul ke klapkám a už se barák třásl v základech. Oba měli zvučné hlasy a přehršli písní v zásobě. A nemusím asi říkat, že ne všechny byly slušné. Za chvíli to tady vypadalo jako na dobře rozjetém mejdanu a jen málokdo z kolemjdoucích by dal ruku do ohně za to, že se za okny jídelny nechlastá.
    Piáno už dávno osiřelo. Pana Ludvíka Hulána nakonec slinivka opravdu dohnala, i když před ní statečně celou dobu utíkal. Ovšem, kdybyste se zeptali Štěpánky, anebo Nadi, svorně by vám dosvědčily, že čas od času se v jídelně ozve nějaká klapka v piánu sama od sebe a to pak vzniklý tón doznívá mezi zdmi hodně dlouho a zůstává po něm krásno…

Autor Koblížek, 23.05.2017
Přečteno 358x
Tipy 8
Poslední tipující: te.re., Pétík, jitoush, Philogyny1, hanele m.
ikonkaKomentáře (7)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

já si vždycky říkám, že takoví lidé by měli žít tak dlouho, jak by chtěli a jestli je Pán Bůh, tak...nech Brouka žít...
Já mám piáno moc ráda, když se sem tam dostanu do Prahy, tak chodíme do Tržnice, pouchat pianistu... :)

23.05.2017 09:51:10 | Philogyny1

Jednou jsem cestoval a měl „mezipřistání“ v Pardubkách. Tam na nádraží měli piáno, na které si mohl kdokoliv zahrát. A tam seděl a hrál člověk, kterého by nebylo těžké šacovat na nefalšovaného bezdomovce. Ošuntělý plášť, staré hnědé tesilky, upracované ruce a špína za nechtama. Na zemi u něj stál špinavý batoh. Hrál neskutečně krásné melodie a zanedlouho byl obklopen hloučkem lidí, kteří mu po každé aplaudovali. Neskutečný obraz.

23.05.2017 09:59:24 | Koblížek

tomu věřím, já jsem teď byla v NY a věčně mne hledali, protože jsem stála u každého, kdo hrál, nejvíc mne asi fascinoval trumpetista v parku, kdybych tam bydlela, věděla bych, kde jít... :)

23.05.2017 10:05:25 | Philogyny1

:-D :-D

23.05.2017 10:29:17 | Koblížek

koukám, že v zápalu čtení jsem zapomněla i na body, ale tak bys to přežil i tak... :)

23.05.2017 14:38:58 | Philogyny1

je dobře, když je pisatel pozorným pozorovatelem a sběratelem příběhů a obrazů a o své vzpomínky se umí takhle hezky podělit se čtenáři :o)
já mám taky v zásobě docela dost příběhů, ale su na jejich sepsání stráááááášně líná - tak aspoň ráda čtu :o)

23.05.2017 08:48:01 | hanele m.

:-) I já jsem neskonale líný. Nápadů fůra, ale skutek utek. Poslední dobou ani čas se nedostává. Jen občas, když takhle ležím v posteli s NB, tak občas něco hodím do paměti. Ale hóóódně málo. Mám pocit, že jsem se nějak vypsal. Asi mi došla "náplň". :-))

23.05.2017 09:16:17 | Koblížek

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí