Pozor na sny (1/2)

Pozor na sny (1/2)

Anotace: Příběh skvělé metalové kapely, část první


Všechno to začalo asi dvacet let zpátky ve druháku na střední škole v Hradci, když jsme s klukama založili kapelu. Hudbu jsme milovali odjakživa, našimi velkými vzory se staly legendy Hard Rocku i Heavy Metalu, jako třeba AC/DC nebo Black Sabbath. Nechávali jsme si tou dobou narůst delší vlasy, sahaly nám až po ramena. Tenhle bláznivej nápad dostal... počkat, od začátku.


Byli jsme čtyři. Hráli jsme zatím doma a v hudebce, každej sám pro sebe nebo spolužáky. Martin válel na kytaru a frajersky odhrnoval z hnědých očí prameny téže barvy. Není divu, vedli ho k tomu nástroji od malička. Drobný modrooký blonďáček Petr mlátil celkem obstojně do bicích, za kterýma ho bylo sotva vidět, a holky něj odjakživa letěly. Tomáš, mladší a stydlivější verze Ozzyho Osbourna včetně tmavých lenonek, zvládal bravurně piáno a zkoušel i elektrický klávesy. Mou mírně nazrzlou maličkost, krom kytary, bavil hlavně zpěv. Jako děcko jsem zpívával ve sborečku, pozdějc na táborech a školních vystoupeních a hlavně v koupelně.


Zjara jsme zašli na zmrzlinu a vida, koho to nevidíme. Jednu vanilkovou si zrovna dával Jarda, Tomův a můj bývalej spolužák ze základní školy. Do první třídy s náma nastupoval o rok pozdějc a ještě dvakrát propad, ale blbej nebyl. Měl kupu zájmů, mezi který ovšem škola nepatřila. Vědomostí měl dost, když se místo vyučování zašíval v knihovně nebo v muzeu, odkud mířil rovnou do hudebky, jenže to nikoho nezajímalo, každej viděl jen ty absence. Docela se změnil, co jsme se neviděli, světle hnědý vlasy mu sahaly snad do půlky zad a bradka potvrzovala jeho dospělost.


„Kde se tu berete, kluci?“ překvapilo ho.


„Studujem,“ informoval ho Tomáš.


Dali jsme se do řeči a dozvěděli se, že Jaroslav jde po prázdninách na dvouletej včelařskej učňák nedaleko naší střední zahradnický (Martin s Tomem tu navštěvovali gympl), krom toho se sem jeho táta přestěhoval a on bude bydlet u něj, tak tu obhlíží terén.


„Jo terén,“ mrknul na něj Petr a hodil hlavou k prodavačce, hezký mladý holce.


O čarodějnicích jsme se všichni sešli u prvního jarního táboráku. Seděli jsme kolem ohně, střídavě vybrnkávali akordy na starý španělce Martinova táty a svěřovali si navzájem svoje velký plány. Mluvilo se o nablýskaných autech, rychlých motorkách, nespoutaných plachetnicích, o tajemných dálkách severu, šumících řekách, poklidných večerech na farmě, nejvíc ale o hudbě.


Petr snil, jak si za peníze z brigády pořídí vlastní bicí, aby nemusel pokaždý do hudebky, když si chce zahrát. Jára vyprávěl, že s bratránkem a jeho kámošema hrál v kapele, ale už jim nepřišel dost dobrej a našli si jinýho basáka. Martin nám prozradil, že jeho strejda, bydlištěm v Británii, má v plánu přijet v létě na návštěvu a přivézt svému milovanému synovci elektrickou kytaru. To bude teprve něco.


„Kluci, nezaložíme kapelu?“ pronesl v náhlém nadšení tu osudovou otázku. Samozřejmě jsme souhlasili a okamžitě začali vymýšlet podrobnosti. Zkoušet budem zatím v hudebce, Petr tam má známý, vyjedná slevu za pronájem. Tomáš si občas píše vlastní skladby, já zas básničky, Jarda už napsal pár opravdickejch textů, toho musíme využít, ať nehrajem jen převzatý věci.


A hlavně název! Pořádnej název pro pořádnou kapelu. Návrhů padlo dost: Dračí Oheň, Vodka Bez Džusu, Alkatraz, Bastila, Anarchie, Atlantida, Piráti, Půlnoční Expres, Bouře, Černá Růže, Krematorium, Nářez, Mustang... vzdali jsme to. Název se odložil na později.


První zkouška začala katastrofálně. Pro začátek jsme vybrali klasiku – Highway to Hell a přišli na to, že se vůbec neshodneme.


„Hrajete moc pomalu,“ stěžoval si Martin.


„To ty jedeš moc rychle,“ bránili se kluci.


Jaroslav před nás postavil metronom, srovnal nás do latě a nakonec to jakž takž ušlo. Elektrickou kytaru nám půjčil Jardův bratranec, protože si koupil novou, a klávesy na které Tom přešel z pianina patřily hudebce, stejně jako ty bicí.


Po pár zkouškách jsme už byli docela sladěný, zvládali jsme dost skladeb a byl čas pustit se do vlastní tvorby. Tomáš nás vzal k nim dom do svýho pokoje, kde měl piáno, přehrával nám svoje nápady a pod Jardovým vedením jsme vymýšleli texty. Povedlo se nám dát do kupy písničku jménem Plameny, znělo to fakt dobře, byli jsme nadšený a hráli ji pořád dokola. Pak se Jarda ptal, jestli náhodou někdo z nás nehraje na foukací harmoniku, že má nápad.


Příště jsem teda vzal svoji, Jára měl taky jednu a vysvětloval: „Co kdyby jsme do toho Metalu přidali trochu starýho Bluegrassu a Rockabilly? Ne ňák moc, ať neskončíme u Country, ale že bysme to lehce oživili.“ Zkusili jsme tu písničku znova a zněla ještě líp. Brzo přibyly i další skladby. Podle Járových dosavadních zkušeností dost záleží na prvním dojmu skladby, protože lidi z nahrávacích společností si pustěj jen kousek a když je to nezaujme, nahrávka jde do popelnice, takže už začátek musí bejt nářez.


Trénovali jsme každou volnou chvíli po škole, až se rodiče začali strachovat o naše školní výsledky. Naštěstí vysvědčení nedopadlo nijak hrozně a prázdniny byly tu. Brigádničili jsme s Martinem a s Járou v zahradnictví v Hradci, Petr nosil poštu u nich v Kamenici, Tomáš pomáhal v knihovně u nás v Újezdě a ke zkoušení jsme se scházeli o víkendech v hradecký hudebce (Petrův učitel na bicí nám svěřil klíč).


Léto skončilo, Petr pořád neměl dost peněz na bicí, Martinův strejda sice přijel, ale bez kytary, a navíc jemu a Tomoj začal znepříjemňovat život novej učitel na gymnáziu. Nějakej egoista prej. Dlouho se nic zajímavýho nedělo, nikde neměli zájem o nově vzniklou hudební skupinu. Akorát Tomášovi se poštěstilo sehnat klávesy od maminčina známýho.


Začali jsme si říkat Plameny, podle naší první skladby a v zimě se naskytla příležitost zahrát na školním plese. Na opravdickým plese před lidma! Samozřejmě jsme se museli nejdřív ukázat před učitelema, jestli jako nehrajem nějaký pobuřující sprosťárny či co a bylo to zařízeno. Ten večer jsme měli celkem trému, taky zlobila elektrika a vypadávaly jističe, ale nakonec se to zvládlo.


Tak jsme poprvé společně stanuli před publikem. Na sobě bílý košile a černý vestičky, vlasy v culíku, no jako kreténi jsme vypadali. Ale lidi se bavili, tancovali, pro začátek to nebylo špatný. Další možnost předvést svoje umění jsme dostali na Majálesu, potom na jarmarku, taky na jedněch narozeninách. Pak přišly Pivní slavnosti. To bylo mnohem lepší, pár lidí se s náma chtělo vyfotit a jedna slečna dokonce požádala o podpis.


Přeběhlo další léto, odkoupili jsme tu elektriku od Járova bratrance a v září se učitel z hudebky za nás přimluvil v jednom baru, že tam smíme o čtvrtečních večerech hrát. Zadarmo samozřejmě, ale i tak jsme byli rádi. Třeba se naše hudba lidem zalíbí. Půjčili jsme si v hudebce nahrávací vercajk a dali do kupy demo. Měli jsme pár kopií na kazetách a kdykoliv někdo projevil zájem, dostal naši vizitku a kazetu.


Až jednou se objevil chlápek v obleku. Pozval nás ke stolu, koupil nám pití a zeptal se, jestli máme za dva tejdny v sobotu večer čas.


„Pokud máte dostatečně zajímavou nabídku, samozřejmě si ten čas moc rádi uděláme,“ odvětil suverénně Jára.


„A co byste řekli na to, dělat předskokany Arakainu?“


Oněměli jsme úžasem. První se vzpamatoval Petr: „Jasně, že to berem, že jo,“ obrátil se na nás. Nadšeně jsme přikyvovali.


„Tak tady je moje vizitka, co nejdřív to sepíšeme. Třeba zítra? Na rovinu, hoši, dělám to hlavně pro sebe, původní předskokani nám odpadli a sehnat takhle narychlo jinou kapelu není lehký. Ale pro vás je to taky šance, zvuk máte dobrej, třeba vám tohle pomůže.


V sobotu večer jsme byli na omdlení. Tomáš zvracel, já koktal, Jaroslav nám dával slivovici, aby nás uklidnil. Pak nás uvedli, nastoupili jsme na pódium, tolik lidí nám tleskalo a mávalo. Rozjeli jsme to, jak nejlíp jsme uměli, bylo to úžasný. Přišli si nás poslechnout naši rodiče, poznal jsem mezi lidma i tu slečnu z Pivních slavností, která žádala o naše podpisy. Publikum chtělo i přídavek a na konci se ozývaly výkřiky, ať jim hodíme trsátka a paličky. Byli jsme zas o něco blíž našim idolům z obalů desek.


Ten koncert nám hodil docela dost peněz (na naše poměry), pořídili jsme bicí, nechali si natisknout na trička logo kapely, taky se o nás dozvědělo víc lidí. V baru nám za hraní začali platit a před Vánoci jsme si vyjednali koncert v hradeckým kulturáku. Byla to paráda, venku pak na nás čekaly naše první fanynky, mezi nima opět slečna z Pivních slavností, Markéta se jmenovala, pak Eliška - ta prodavačka z cukrárny, Jardovi se dost líbila. A taky moje osmiletá sestra, zrzavá jak liška, ta byla nejvíc hotová z Tomáše.


Přes zimu jsme odehráli ještě pár koncertů, rozeslali demo po nahrávacích společnostech, na jaře odmaturovali, Jára byl vyučenej. Potom jsme se k hraní nějakej čas nedostali. Já šel na vojnu, Tom s Martinem na vysokou, takže vojna až potom a Jára a Petrem dostali modrou, prej ze zdravotních důvodů. Chvíli se snad mohlo zdát, že náš sen tady končí.



Omyl. Vrátil jsem se z vojny (vlasy samozřejmě na krátko) a čekala na nás smlouva s nahrávací firmou. Tak začala práce na našem prvním studiovým albu.

Autor Pétík, 29.06.2017
Přečteno 412x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter