Pozor na sny (2/2)

Anotace: Příběh skvělé metalové kapely, část druhá.

Album jsme pojmenovali Černá růže v plamenech podle skladby Černá růže, která se nám mimořádně povedla. Chtěli jsme natočit videoklip, jenomže co s ostříhaným zpěvákem. Dobře teda, vzal jsem si na hlavu Tomův kovbojskej klobouk, abych si nepřipadal tak blbě, a jeden známej nám to levně zařídil. Procházeli jsme se v tom videu mezi záhonama rozkvetlých růží a mezi plotama s ostnatým drátem a tak podobně. Hezký to bylo.

Sehnali jsme manažera a začali fungovat jako opravdická kapela. Několikrát jsme dělali předskokany známějším skupinám, párkrát jsme v létě zahráli na festivalech, rozbrečeli publikum baladou o umírajícím řezbáři a rozdováděli skladbou o divoké jízdě závodní bugatky a pak už se to rozjelo. Naše první turné. V říjnu jsme vyrazili po vlastech českých, nic extra velkýho, aby kluci stíhali školu.

Stejně to bylo perfektní. Turné začínalo v západních Čechách, ten první večer byl kouzelnej. Celej den pršelo, až cestou do haly jsme uviděli kousek slunce a duhu. Dobré znamení. Koncert se vydařil, potlesk nebral konce, po něm spousty dalších a fanoušků přibývalo.

Martin s Tomem dodělali bakaláře, odbyli si vojnu, takže teď jsem se smál zase já jejich ostříhaným hlavám. Natočili jsme druhý album, třetí, čtvrtý, odjeli další šňůry, rozduněli další vyprodaný haly. Časy se měnily, lidi nás poznávali na ulici, naše fotky vycházely v bulváru.

Peníze se množily, stejně tak se v krámech objevily spousty nových věcí, za co ty prachy utratit – mobily, notebooky, digitální foťáky. Taky vznikl skvělej obchod s metalovýma hadrama a doplňkama, jehož jsme se stali pravidelnýma zákazníkama. Samozřejmě jsme nešetřili ani na alkoholu, občas i nějaká ta marihuana se našla.

Byla to dřina po večerech hrát a zpívat, pak zase trávit celý dni ve studiu, ale vyplácelo se to. Nakonec jsme si po pár letech zařídili vlastní studio, každej z nás měl svůj parádní barák. Oženil jsem se s Markétkou a brzo byl ze mě táta krásný holčičky. Jára si vzal Elišku, narodil se mu první syn, druhej syn, třetí syn.

Začal jsem ve velkým nakupovat tílka pro házení do publika (svojí džísku bych nedal), Tomáš měl k témuž účelu celou řadu stejných kovbojských klobouků. Užívali jsme si párty se šampaňským až do rána, jezdili v limuzínách, kouřili trávu, rozhazovali prachy, prostě velkej styl velkých hvězd. Vyrazili jsme i do zahraničí.

Jeli jsme zrovna turné po jižní Evropě, když Jarda onemocněl. Něco s ledvinama, bylo to docela vážný, musel do nemocnice a pak ještě několik měsíců odpočívat. Nejprve jsme chtěli turné zrušit, ale nakonec jsme se dohodli, že šňůru dokončíme s náhradníkem. Manažer nám doporučil Ondru, blonďáka s vlasy skoro po pás. Skvělej basák, byla s ním sranda, zkusili jsme společně pár skladeb a nebylo to špatný. Vzali jsme ho do party.

Ondra byl o dost let mladší, nedávno oslavil dvacítku, ale jako pařmen mnohem zkušenější. Po koncertech jsme řádili jako ještě nikdy. Šampáňo teklo proudem, extáze se rozdávala místo chlebíčků, muzika na plný céres, hotelový pokoje jsme demolovali jeden za druhým.

Nejpovedenější byla pařba v Barceloně, kdy Ondra vyhodil z okna televizi a tři židle a vsadil se s klukama, že nesjedou na gauči po schodech z pátýho patra. Prohrál. Ale zatkli nás všechny (teda Tomáše ne, ten se z většiny pařeb vytratil a coural po venku). Zval pro nás na hotel celý houfy slečen, noci byly horký a vášnivý. Doma na mě sice čekala moje Markétka, ale copak jsem mohl odolat? Přece se to nedozví.

Dozvěděla. Přiletěla jednou večer, aby mi vrazila facku a předala rozvodový papíry. Martinova přítelkyně dorazila s ní, taky došlo na facky. Bylo mi to líto, ale Ondra nás okamžitě utěšil partou pěkně rostlých krasavic. Zase bylo dobře.

Pár týdnů po skončení turné se nám ozval Jaroslav, že už je v pohodě a co prý plánujeme dál. Najednou nám bylo líto vzdát se toho úžasně zábavnýho kluka, kterej vnesl do kapely novou energii. Bylo nám líto vrátit kapelu do starých kolejí. Jen Tomáš prohlásil, že jsme pitomci a ať si tohle vyřídíme sami. Zašli jsme teda k Jardovi, abychom se nějak domluvili, že ho teď nepotřebujeme, že možná někdy později...

Rád nás viděl, hned nám nalil panáka, pak vytáhl štos papírů a strčil je před nás.

„Jak jsem celou tu dobu neměl na práci nic, krom lepení lodiček, tady je pár nápadů na nový album.“

Podívali jsme se po sobě, nevěděli jsme, jak to říct. Nakonec jsme mu to oznámili. Jen po nás přejel pohledem, vzal si svoje papíry a se slovy: „Tak já jdu pokračovat v těch modelech,“ odešel vedle a nechal nás sedět v obýváku. Tak jsme vyměnili basáka.

Tomáš nám zopakoval, že jsme pitomci a že to chce vidět. Začali jsme teda dělat na novým albu s Ondrou. Párkrát jsme se sešli a probírali různý nápady. To už s Ondrou taková legrace nebyla, věčně se s něčím nemoh spokojit.

Zkoušeli jsme novou melodii, text ještě nebyl nic moc a Ondrovi se nezdála jedna klávesová pasáž. Hučel do Toma, ať to udělá jinak, pak dokonce nadhodil, jestli se tam vůbec hodí klávesový sólo. Tomáš se chvíli držel, ale potom ztratil nervy.

„Tak si to pojď udělat sám,“ vybuchl. Ve vzteku praštil sluchátkama o zem, popadl mikinu a práskl za sebou dveřma od studia.

„Vlastně můžeme hrát i bez kláves, ne?“ pronesl Ondra s úšklebkem po chvíli ticha, „Co zkusit něco tvrdšího, Black Metal třeba?“

„Výborně, tak nám napiš hudbu,“ vrazil jsem mu do náruče svoji kytaru a vyběhl za Tomem, ale byl už pryč. Zvonil jsem u něj doma, neotevřel. Další den to samý. Přes noc zmizely i jeho věci ze studia a ve schránce nechal klíč. Kluci zatim vyhlásili pauzu.

Po tejdnu mě napadlo zajít k Járovi. Odhodlával jsem se zazvonit, když ke mně zalítly hlasy z otevřenýho okna v poschodí: „Chtělo by to trochu vejš, asi takhle,“ uslyšel jsem Tomáše a hned poté jeho klávesy. Do toho zaznělo váhavé brnkání na kytaru. Skvěle, takže už maj vlastní projekt a my jsme v hajzlu. Sed jsem si na obrubák před domem a opřel hlavu o pouliční lampu. Dobře jsme to posrali.

„Co tu blbneš, pojď nahoru,“ probral mě hlas mojí sestry. Mávala na mě z Jardova okna. Prudce jsem vstal a praštil se při tom o tu blbou lampu. To už ve dveřích stál Jaroslav a mohl se potrhat smíchy. Pozval mě dál a posadil do křesla. Bál jsem se ňákých výčitek, nebo něčeho takovýho, ale normálně přede mě postavil panáka, ptal se, co je novýho a kdeže prej vězím tak dlouho.

Nechápal jsem ho: „Jaks věděl, že přijdu?“

„Máš sice delší vedení než Tom, ale když mi tvrdil, že ti to dojde, věřil jsem mu. Peťan s Marťou sice taky nejsou zlí, ale zato parádně natvrdlí.

„Stejně vás nepobírám. A kde se tu bereš ty?“ otočil jsem se na sestru. Tvářila se děsně pobaveně a Tomáš zdvihl pravý obočí. Ani jsem si za ty roky nevšim, jaká z ní vyrostla pěkná slečna. Její narozeniny jsem s ní neslavil už celou věčnost.

„S Tomem přece kamarádím už dávno,“ smála se, „a že dělám v tý samý cukrárně jako Jardova Eliška, to jsem ti říkala taky dávno.“

Chtěl jsem to Járovi všechno říct, že ho přeci jen potřebujem, že jsme byli blbí, že se chceme omluvit, ale ten nechtěl nic slyšet. Prostě se choval, jako by nic. Promluvil jsem pak teda s klukama, dali jsme sraz ve studiu a Petr pronesl řeč k Ondrovi:

„Hele, Tomáš měl pravdu, fakt jsme pitomý. Jakože nic proti tobě, ale asi se k nám prostě nehodíš. Jára nás sladil, postavil na nohy, dal nám jméno a styl a my ho takhle podrazili. Navíc Tom odešel za ním a bez něj to můžeme rovnou zabalit. Složil veškerou naši hudbu, dal kapele duši. Nejsi špatnej muzikant, seš mladej, ty se někde uchytíš.“

A Ondra odešel. Jára s Tomem se vrátili a konečně jsme začali nahrávat to album. Po jeho vydání jsme dali pár menších koncertů v klubech a potom další turné. Starý dobrý Plameny to zas jednou rozjely.

Splnil se náš dávnej sen, jsme velký metalový hvězdy. Jsme bohatý díky tomu, co děláme rádi a lidi nás za to ještě zbožňujou. Ale ty nekončící chlastačky, drogy, střídání holek, rozhazování peněz za nesmysly, pózování před bulvárníma fotografama... vážně jsme si tenkrát u táboráku přáli tohle?

Uvědomili jsme si, že nám přeci jen pořád něco chybí. Martinovi jeho přítelkyně a její rodina, mně moje manželka a dcera, Petrovi scházeli rodiče, který už dlouho nenavštívil, protože prostě „neměl čas,“ Tomovi jeho klid, Jára taky chtěl bejt víc s rodinou. Rozhodli jsme se začít znova.

Nejdřív jsme omezili koncertování. Zbavili jsme se našich přeplácaně luxusních sídel a vyměnili je za normální domky s velkýma zahradama, Tom koupil starou farmu na kraji města a pořídil si koně. Martinova přítelkyně odpustila jeho úlety a zařídili si spolu vinnej sklep, Petr sehnal pár sběratelských kousků motorek, o který začal pečovat s láskou a s tátou, povedlo se mu na ně sbalit i jednu moc milou slečnu učitelku. Jára svou modelářskou sbírku lodiček doplnil o opravdickou plachetnici a jeho kluci byli nadšený.

Moje Markétka podlehla mým prosbám a vrátila se s dcerkou ke mně. Na zahradě nám rozkvetly růže (jsem přece zahradník) a na vjezdu se vedle naší sportovní škodověnky 110 R zablýskala i červená felicie, kabriolet z roku 1960. Konečně jsme si snad naše sny splnili tim správnym způsobem. Jo a Tomáš moji sestru požádal o ruku. On byl vždycky na zrzavý.