Když jsem byl malým pasáčkem VI. - ANIČKA

Když jsem byl malým pasáčkem VI. - ANIČKA

Anotace: Z jeho bývalého krámku se s ním stěhovaly různé věci a to včetně krejčovské panny. Té říkal Anička.

Sbírka: Když jsem byl malým pasáčkem

Nikdy na Berouše nevystrkuj zadek...


ANIČKA

 

      To, že byl děda samorost, o tom jsem se již zmínil. Rád si však také střílel ze svých spoluobčanů a na různé žertíky byl kadet. Kdykoliv mohl, bez zaváhání svůj talent použil. Na paškál si brával hlavně lidi závistivé, zlé a hloupé. Často o něm po vesničce kolovaly všelijaké fámy. Nutno ale podotknout, že za většinou z nich stál v počátku on sám. Zasel semínko, které potom díky hlupákům rychle vzklíčilo a rostlo rychleji než protivný plevel, až prorostlo celou vískou a celou ji uchvátilo.

      Z jeho bývalého krámku se s ním stěhovaly různé věci a to včetně krejčovské panny. Té říkal Anička. Ovšem Anička nebyla jen tak úplně obyčejná krejčovská panna. Ta panna - byla totiž kouzelná…

      Tak ne, dělám si srandu, ale docela by to sem pasovalo. Jenže to bychom byli úplně někde jinde a ne v domku u lesa. Okolo by se neproháněli zajíci a srny, ale elfové a víly. Taky by občas kolem proskotačila žínka Evelínka s roztouženým Šmudlou v patách…

      Přesto však byla neobyčejná a ta zvláštnost u ní spočívala v tom, že se na její krk dala, v případě mimořádné události, namontovat i hlava a mohla se pak použít do výlohy. Třeba jako figurína. Na ni se poté mohly obléci nějaké rozkošné šaty a jako doplněk, který by je podtrhnul, přidat na  hlavu třeba šátek s vlčími máky nebo nějaký apartní klobouček a mohla pak obšťastňovat kolemjdoucí pány svou nevšední krásou.

       Po stěhování stávala panna dole v chodbičce a dělala dědouškovi společnost. Pokaždé, když kolem ní procházel, uctivě ji pozdravil nebo se jí svěřoval, když měl nějaká trápení. Po určitém čase naznal, že to asi není tak úplně normální. Postavil se před zrcadlo a dost nevybíravě si vynadal. To ostatně činil poměrně často, neboť byl velmi sebekritický a pohled do zrcadla při sebespílání byla skvělá terapie. Hned na to „Aničku“, která dole v baráčku stejně tak akorát chytala prach, popadl a odnesl na půdu, kde po několik let odpočívala pod pytlem z jutoviny.

        Stála tam tiše a nehnutě ve společnosti tří velkých dřevěných beden, které ukrývaly hotové poklady. Byly to různé staré šaty, které nechal ušít sobě nebo své ženě, včetně těch krásných svatebních s jemnou krajkou. A právě ty mi jednou, za krásného letního dne ukázal a dokonce se je rozhodl obléknout na Aničku, aby mi předvedl, jaká byla babička ve svatební den krasavice. Občas kolem nás prolétla zbloudilá moucha, která nastartovala okolní pavouky a ti zaklekli nervózně do bloků, čekajíc v nejbližším okamžiku start. Zatímco oni očekávali sprint, my jsme seděli líně na seně, které bylo nasušené pro ovce. Vdechovali jsme roztodivný pyl a užívali si alergenů a pohody letního odpoledne. Vyprávěl mi  v tom půdním přítmí o babičce a o tom, jakou v nich byla neodolatelnou nevěstou. Vzpomínal na hostinu, na rodinu a na to jak tančili celý večer skoro bez ustání. Při tancích se k sobě tiskli, dívali se sobě do očí a ty oči slibovaly, že se nikdy neopustí. Pak náhle vstal, popotáhl nosem nahromaděný prach a vyndal z truhly právě onu krásnou malovanou dřevěnou hlavu. Pomalu jí namontoval na tělo a hned bylo jasné, že bez ní to nebylo to pravé ořechové. Hlava byla samozřejmě vymalována zručným malířem. Krásné velké modré oči ozdobené výrazným obočím zvýrazňovaly malý vystupující nosík. Měla lehce narůžovělé tváře a rumělkově krásné smyslné rty, které vystupovaly do prostoru a člověka fascinovaly a přímo jako by ho vybízely a lákaly k sobě, aby se k nim přitiskl a...

Nééé, opravdu ne! Nikdy jsem to nezkoušel! Přísahám! Jen jsem ji z blízka obdivoval, toť vše. No nic, zkrátím to! Byla prostě jako živá, jen promluvit a už nechci slyšet ani slovo. Možná právě tehdy ho napadla ta věc.

      Jednoho dne, když zas tak seděl na své rozlehlé zahradě a odpočíval ve stínu pod vzrostlou třešní a pozoroval proužek dýmu z cigarety, jak se líně kroutí v letním teplém vzduchu, padl mu zrak na půdní okýnko. Uvědomil si jak je příšerně špinavé. Probudil se v něm dávný pedant a rozhodl se bez váhání, že vezme kyblík s trochou mýdlové vody a půjde ho umýt. Otevřel dvířka do stodoly, pomalu vycházel po dřevěných schodech na půdu, překročil línou kočku Toničku a jako obyčejně se ťuknul hlavou do trámu. Jako obyčejně mu beze slov pohrozil a šustivým krokem v seně došel až k oknu. K nelibosti pokoutních pavouků strhnul rukou jejich pracně vytvořené pavučiny a zpřetrhal jim tak jakékoliv vazby na jejich zručně vytvořená signální vlákna. Členovci se rozprchli  a z dálky ho nervózně pozorovali. Kdyby mohli mluvit, určitě by si jejich komentáře zarámovat nedal. Namočil hadr a skleněné tabule opatrně umyl. Natrhal „lidové noviny“ a vypulíroval je do vysokého lesku. Byl najednou tak překvapen svou dokonalou prací a zářivým výsledkem, že uchvácen tou scenérií usedl na dřevěný vojenský kufr s číslem A 1468 a kochal se křišťálovým pohledem na cestu a vzdálený Vávrův statek. Jeho zrak kmital mezi pannou, oknem a velkými kufry pod oknem. Kmital stále rychleji, až se mu z toho zatočila hlava. V té se mu neurony honily sem a tam a měly co dělat, aby se v tom vzniklém chaosu nesrazily. Myšlenky vznikaly, rostly, obdivně si gratulovaly a zase se vzájemně vylučovaly. Vznikal mezi nimi zmatek jak na křižovatce v Bombaji a ani samo nejvyšší vědění vesmíru nedokázalo určit, kam tohle všechno povede. Nakonec se myšlenky s nápady vytřídily a zůstali jen silní, životaschopní jedinci. Vstal a začal uskutečňovat svůj plán.

      Otevřel truhlu se šaty a vybral ty pěkné s modrým úzkým proužkem a volánkovými načechranými rukávy. Opatrně je navlékl na krejčovskou pannu a vzorně upravil. Sklonil se do dřevěného kufru s malovaným víkem, kde v rozích kvetly krásně vyvedené rudé růže a vytáhl onu nádherně malovanou hlavu. Opatrně jí připevnil na trup a něžně ji utřel vlhkým klůckem, aby odstranil prach a krása Aničky mohla zcela vyniknout. Pak prohledal proutěné koše a nalezl krásný klobouček a usadil ho panně na hlavu. Byla to krása, ale jeho účelu to moc nevyhovovalo. Našel proto raději velký modrý šátek a vyměnil ho za klobouk. Pečlivě ho uvázal, upravil a pak si sednul, zapálil si a obdivoval ten malý „dřevěný“ zázrak. V duchu si tleskal a poklepával na rameno. „Seš dobrej, Fando, fakt seš dobrej.“

      Když se dost vynadíval, vstal a něco mu pořád říkalo – ještě ne. Ještě něco chybí. Korále! Jasně, to chce ty velké bílé korále co má dole ve skříni u svých perleťových knoflíků. Vzal kyblík s mýdlovými bublinkami, vhodil do něj vajgla, a když zasyčel, strnul. Okamžitě si znovu sprostě vynadal! V tu chvíli by si od něj pes ani kůrku nevzal! Až teď mu docvaklo, že po celou dobu, co se opájel svým výtvorem a vytvářel kolem sebe šedomodrou kouřovou clonu, seděl si spokojeně mezi tím nejsušším senem na světě. Naštěstí nikde nic nedoutnalo a tak se obezřetně vyhnul trámu, překročil Toničku, slezl dolů a vylil vodu na cestu. Chvíli se přehraboval v zásuvce starého dubového sekretáře a chrastil knoflíky, aby si zanedlouho vzpomněl, že všechny „šperky“ odnesl kdysi ve velké plechové krabici od indického čaje na půdu. Opět se počastoval několika nelichotivými výrazy a vyrazil zpátky k panně. Když míjel své veliké nástěnné zrcadlo, podíval do něj a ošklivě se na sebe zamračil.

      Tonička už toho věčnýho dědkova lození měla plné zuby a tak se raději ze schodů odstěhovala do „sadu“ a líně obdivovala krtka, co se odvážně vydal vyházet pár lopatek hlíny mezi švestkami. Chvíli se zájmem pozorovala pohybující se hnědou hromádku, ale vedro ji udolalo. Sice věděla, že je to taky taková myš, ale divná a tak ve stínu usnula.

      Škoda ale, že opustila své stanoviště na schodech, protože tak nemohla uzřít svým zeleným zrakem, jak dědoušek našel na trámu onu krásnou plechovou krabici a v ní korále a jak je pak obratně „namontoval“ panně na krk.

       Konečně byl spokojen se svou prací na sto procent a Aničku nasměroval k oknu. Mírně ji pootočil a posunul trochu dál od okna, aby nebyla na přímém světle. Vyšel ven na cestu a nenápadně pokukoval po okýnku. Dílo bylo dokonalé. V čerstvě umytém okně sedělo v pološeru děvče jak obrázek a nesměle okukovalo okolní svět.

       Děda si moc dobře všímal lidí, kteří chodili kolem. I oni si děvčete v šátku všimli. A protože dědeček měl rád poctivou práci, nelenil a čas od času pannu na půdě převlékl anebo jen mírně přemístil. To celému výjevu dodalo na autentičnosti a tajemnu zároveň. Lidem, kteří nikdy neviděli děvče venku, to začalo vrtat hlavou. Po vesnici se začalo šuškat, že si ten divnej přistěhovalec dovezl z ústavu pomatenou dceru z prvního manželství, zavírá ji na půdě a nepouští ji vůbec ven. Kdo ví, co se prý za zdmi toho baráku vůbec děje. Tvrdili, že ten pan František se za ni stydí a kolikrát, když šli kolem, slyšeli prý její výkřiky a pláč. To však nebylo tak úplně pravdou a už vůbec ne z jejich hlav. To pan Fiedler vymyslel tenhle blud a jen tak mimochodem ho „zašeptal“ manželce v plně obsazeném obchůdku se  smíšeným zboží a světe div se, blud po chvíli začal žít vlastním životem a šířil se po vesnici rychleji, než chřipka typu „A“. Bylo zajímavé, že by pak po čase všichni odpřísáhli, že sténání a pláč slyšeli na vlastní uši.

         Pan Fiedler dobře věděl, oč vlastně jde, protože jako jediný kamarád mého děda byl do celé té habaďůry zcela zasvěcen. Sedávali spolu s dědou na zahradě pod třešní v ratanových křesílkách a popíjeli po stopkách slivovičku. Bavili se o nesmyslech, zato však s nesmírnou důležitostí. Myšlenkami se často ocitali až někde za hranicemi vesmíru a zase se vraceli zpět. Vymýšleli kulišárny a uváděli je do praxe. Propukali ve smích a bavili se jako malé děti. Rozprávěli o Bohu a o víře a mnohokrát se kvůli ní pohádali. Nezapomínali však na dobré vychování a po každé hádce si potřásli rukou na usmířenou. Když pak pan Fiedler odcházel, tak vždy uctivě zvedal svůj klobouk na pozdrav k půdnímu okýnku a tvářil se šťastně, zvláště pokud šel někdo zrovna kolem. Anička tam pak postávala ještě mnoho let a to i po té, co už všichni věděli, že je dřevěná a že naletěli. Stála tam jako pomník jejich hlouposti a jako připomínka lidské tuposti. Pan Fiedler si však své tajemství tenkrát nechal pro sebe a neřekl ho dokonce ani své ženě.

      Však znáte ženský, že jo?

Autor Koblížek, 10.08.2017
Přečteno 266x
Tipy 5
Poslední tipující: Pétík, Philogyny1, Jort
ikonkaKomentáře (9)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

:-( ne, já je neznám :-)! Tak jsi mě rozveselil Koblížku, a to je bezva, však jak se podzim blíží, je humoru třeba víc :-)! ST

16.08.2017 09:17:57 | Fany

To je moc milé, Fany. A máš pravdu. Ženský vlastně nezná nikdo a těžko se to někdy změní. :o))

16.08.2017 09:32:38 | Koblížek

:-) zas nesmíš být takový pesimista :-)))!

16.08.2017 09:52:34 | Fany

Pesimistou ani tak nejsem, však ve střehu každou vteřinu a neustále. :o))

16.08.2017 11:25:39 | Koblížek

:-) a dobře děláš, ženský jsou strašný mrchy :-))!

17.08.2017 08:00:55 | Fany

Teda, já dědu prokoukla hned... :)

10.08.2017 22:59:51 | Philogyny1

Ano, často byl lehce čitelný.

10.08.2017 23:04:07 | Koblížek

...trochu jsem očekával oheň...:)

10.08.2017 19:06:53 | Jort

No milý Jorte. Někdy příště. I na něj v jedné kapitole dojde. Asi tě ale neuspokojí co se velikosti týče. :-) Díky za zastávku.

10.08.2017 19:27:34 | Koblížek

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter