Valášku, čemu se směješ

Anotace: Copak může adolescent honem najít a použít slova jako „nedorozumění“, „neporozumění“, „faux pas“, „sexuální touha“, „tíseň z nepřirozené situace“, "únik ze stresu“ a podobná? A mohl by mít sebemenší chuť postěžovat si dospělému, který nad ním má moc?

Valášku, čemu se směješ?

Před víc jak půl stoletím seděl Valášek, žák druhé třídy, vedle své spolužačky a rozchechtal se, když děvčátko četlo z čítanky „Babička šukala po světničce…“ Dívenka zrudla, zajíkla se… a ramínka se jí zatřásla smíchem. Oba byli potrestáni.

Cestou ze školy nabídl Valášek Evě, že jí u nich doma předvede, co je to šukat. Zamkl se s ní – rodiče byli na schůzi – a vyzval ji, aby si lehla na podlahu. A svlékla si všechno. Ze vzdoru ho poslechla a on se svlékl taky. Pak objal Evu, přitiskl se k ní a ptal se: „Cítíš něco?“ „Ne.“ „Já taky Ne,“ divil se smutně Valášek. „Co na tom dospěláci mají?“

Každá generace dětí objeví slova, kterým se bude smát. Pero nepodává jen Mareček. Pan učitel si stěžuje, že ani Valáškovo pero nepíše a Valášek se hájí, že třídní píše opět tím svým. Pro spolužáky pak dodá: „Moje pero je v pořádku,“ a třída řve smíchy, neboť pero představuje něco jiného než nástroj na psaní.

Učitelka Měchurová nechápe reakci třídy na „vrh koulí“ při diktátě. Je to přece tělocvičná disciplína. Dotazuje se bezradně kolegů. Až historika Marka napadlo, zda by koule nemohly v těch puberťácích vyvolat představu varlat, ale není si jist…

Mařík si stěžuje na Valáška, že ho v hodině dějepisu napomenul – a kluk střelhbitě vyskočil a vyrazil ze sebe: „1848“. Očividně byl duchem mimo. A ti ostatní mamlasové se pořád válejí smíchy po lavicích…“

Chechtali se ještě o přestávce. Do třídy vrazí pedagogický dozor: „to jsi ty, co ti nedávno umřel otec? Taková otrlost!“ Eva zbledla a zmlkla. „Ser na ni,“ utěšuje ji Valášek. „Zasmála ses teď poprvé, co se to stalo!“

Třídy se zmocnila letargie. Mají dějepis a soudruh Marek se rozčiluje: „Vy spíte, celá třída spí! Probuďte se a řekněte, co udělal dělník?“ Dělník vyskočil a zařval: Holomci, co mě vykořisťujete?“ napsal Valášek před Evu na lavici. Lomcuje jimi nepřekonatelný smích. Marek zuří.

Hodina branné výchovy. „Tyto dalekonosné zbraně na velkou vzdálenost ničí veškeré objekty i živou sílu nepřítele…,“ diktuje vyučující žákům do sešitu. Valášek zvedá ruku. „ta živá síla nepřítele, to jsou lidi, soudruhu?“
Zápis do třídní knihy: „Valášek má v hodině branné výchovy drzé připomínky.“

Měchurová se před touhle třídou zesměšnila hned v první hodině. Vrazila mezi ně ve svazácké košili s metály na prsou, vyskočila na stupínek, zadupala a jekotem se snažila přeřvat žáky: „Ticho, soudruzi!“

Čtrnáctiletí byli takhle osloveni poprvé. Vypukla nepopsatelná vřava a Měchurová s pláčem vyběhla z učebny. Po celá léta až do maturity se jí nepodařilo zjednat si respekt.

Rozplakala se též i při tryzně za Stalina. Valáškem naopak lomcoval smích. Trpěl, ale nemohl ten příval utlumit. Nakazil jím navíc celý špalír svazáků. Tenkrát to byl grandiózní průšvih.

Valášek nějakým zázrakem zůstal na škole. Po čase – šestnáctiletý – požádal Měchurovou o ruku, mužně a stručně: „Soudružko, kdybyste se rozvedla, já bych si vás vzal!“ Učinil tak v pátek, na konci vyučování. Třída čekala na její reakci v napjatém tichu. Nebylo to fér – učitelka byla oslabena celodenní výukou. A musela se rozhodnout rychle.

„Valášku, já to teda beru. Teď hned ti dám diktát. Když ho napíšeš bez chyby, zažádám o rozvod.“ Věděla, že tohle Valášek vzdá, a taky to vzdal. Zabodovala. Zklamaně odtáhli domů.

Valášek se začal pilně učit. Tuhle se sám přihlásil na definici socialistického realismu. S vážným obličejem přeříkával: „… a ukazuje život ve vývoji, s cílem výchovy mas v duchu socialismu.“ Ač to Valášek tentokrát vydržel a nesmál se, Měchurová zakolísala ve svém komunistickém přesvědčení. Napadlo ji, jestli to, co se Valášek tak vzorně naučil, není náhodou blbost.

Valášek šprtal dál, všecko nazpaměť. Měchurová sama neuměla improvizovat. Každou látku vykládala stejně, jak si ji doma nacvičila. Valášek jednou seděl za trest po škole na její hodině češtiny v sousední třídě. Prozradil kolemsedícím, že umí číst myšlenky. Jsa vyzván, aby to dokázal, začal předříkávat před učitelkou. „Božena Němcová se narodila v cizím prostředí, v nepřátelské Vídni, jako nemanželské dítě čtrnáctileté matky. Ta k ní za to byla po celý život drsná…“ Měchurová to po něm opakovala jako echo. Výklad přerušila lavina smíchu. Jak se mohou ti cynici tak dojemného úvodu smát?

Dál se pečlivě připravovala na své hodiny, ale stále víc v ní hlodaly pochybnosti. Třeba o symbolickém charakteru Haškovy povídky o baštýři Jarešovi, který pochoval zlého správce, když ten byl pukl a strašně smrděl. Ona sama si pomyslela o Jarešovi, že to byl člověk vzácného srdce a oslabeného čichu. V knížce však stálo: „Znamená to, že dělnická třída pohřbívá vykořisťovatele.“ Nechtěla tenhle nesmysl dětem říkat. Ale přišli jí na hospitaci, a tak ho ze zoufalství přece jen vyslovila. Nemohla však snést upřený pohled Valáškových očí. Kvůli podezřele vážnému Valáškovi neměla z té pochvaly nad ideovostí hodiny a svým růstem radost.

Druhý den se Valášek zeptal, zda v socialismu bude ještě místo pro baladu. „proč by nebylo – pro tak skvělý básnický útvar?“
„Protože v budoucnosti se nevyskytne tragický osud. Všichni lidé už budou jenom šťastní,“ tvrdil Valášek. A smál se.
Smál se jí až do maturity. „Hýkáš jako osel a taky jsi osel,“ říkala mu Měchurová.Když šel z potítka před komisi, nakoukla mu Měchurová do přípravy a šeptla: „Tady máš chybu, ty osle!“ Za tohle upozornění jí všechno odpustil.

Přišla sametová revoluce. Měla nové žáky, stále drzejší. Nikdo z nich už ji nepožádal o ruku.

Po létech se na škole objevil Valáškův syn. Raději koukala na jeho souseda, když kluky kárala za nepozornost a nekázeň.

Zpupný Valášek junior se jí zeptal: „Co se pořád koukáte na Mládka?“ „protože se mi víc líbí než ty, Valášku.“

„Vy se mi taky nelíbíte,“ prohlásil Valášek urputně.
A Měchurová se smála a povídá: „No pochopitelně, ty osle! Vždyť bych mohla být tvoje babička!“

Stará učitelka za ta léta nabrala rozum. Už dlouho se nikoho nezeptala, čemu se směje. Věděla, že na to není odpověď. Copak může adolescent honem najít a použít slova jako „nedorozumění“, „neporozumění“, „faux pas“, „sexuální touha“, „tíseň z nepřirozené situace“, "únik ze stresu“ a podobná? A mohl by mít sebemenší chuť postěžovat si dospělému, který nad ním má moc? Kdyby se však přece jen pokusil definovat svůj stav, řekl by: „Paní učitelko, já se nesměju. Já pláču.“