Žena, která mi vše vycvrlikala

Žena, která mi vše vycvrlikala

Anotace: Věřím že pro čtenáře nebude zdejší povídka brána jako kontraverzní, ale zamyšlený pohled na lidský úděl. Zcela není mým záměrem se někoho dotknout či urazit. Povídka má dvě roviny, které se účelově propojují.

 

 

Ten, který podobné neprožil, asi nepochopí! Ale v mých letech se to dalo očekávat. Vláčím nákup z obchodu… a je mi nevolno! Položím tašku na zem. Odpočívám. Říkám si. „Ještě kousek, holka, zahneš k parku a odtamtud je to už domů co by jen kamenem dohodil.“

S námahou se dám opět na cestu. Zvládnu to, vždycky jsem to zvládala! Ale dnes je těžký vzduch, až k zalknutí. No, ještě kousíček a park je na dosah.

Náhle to přišlo. V hlavě mně začala znít fistule. Nekoordinovaně se mi zhouply nohy v kolenou. Jako podťatá, skácela jsem se na zem!

 

Ležím na lůžku a zjišťuji, že kolem mne plují dva světlé rozplizlé fleky. „Co to je?“ silou vůle ostřím zrak, ale nedaří se mi to! Opakuje se už známé pískání v hlavě a mísí se s útržky hlasů, které pohltila prázdnota a tma.

„Haló paní Drichová, haló, slyšíte mě?!“ cítím, jak mi někdo slabě třese ramenem. Otvírám opatrně oči. Okolí je zalité světlem. Nade mnou je nakloněn čísi obličej s ústenkou a plastovým baretem na hlavě.

„Vy nám tedy dáváte zabrat! Už jsme tady na JIPCE mysleli, že nám chcete někam odejít. Byla by to ale škoda, paní. Jen se podívejte z okna! Vidíte? Venku je překrásný květnový den. Čtyři dny nám tady spíte – čtyři krásné dny jste promarnila!“

Docházelo mi, kolik uhodilo! Dostala jsem zřejmě – jak se dnes moderně říká, mozkovou příhodu. K tomu mám zřejmě „něco“ s kyčelním kloubem? Nad lokty podlitiny a vrcholky prstů na pravé ruce trčí ze sádry. Tak Bělo, máš to asi spočítané! Budeš nadosmrti o berlích mrzákem.                                                                                                                                                               Po týdenním pobytu na JIPU a měsíčním na ortopedii mne přestěhovali na LDN. Jsem  psychicky na dně! Syn mě navštěvuje spíše k uspokojování svých finančních „potřeb?“ Vnučka s mými několika rodinnými přáteli chodí sporadicky. Věčně jsou prý v práci a nemají ani trochu čas! Dnes mě konečně odvezli z nemocnice pryč. Ne domů, ale do Starobince, později řečeno Domova důchodců. A dnes? Do růžova opět kulantně znějícího, Domova pro seniory! Čím věku přibývá, tím více ubývá skutečná adresnost a podstata názvů lidského údělu. Nemám strach ze svého osudu. Syn by se o mne určitě postaral! Ale už se ani nepostavím na nohy. Musel by mě chudák krmit. A taky přebalovat… z čehož se mu logicky zvedá žaludek. Říká, že by to nějak zvládl, ale ani on nemá vůbec žádný čas. Bude mi v listopadu osmdesát šest roků. Ježíši Kriste, co zde ještě v takovém stavu a věku pohledávám? Je to nedůstojné. Přeji si už odejít z tohoto bolavého těla. Jestli si má duše trochu zaslouží, ať ji pojme jiná schránka. Pomoz mi!“

 

„Mé nitro si zřejmě začíná žít odlišným životem! Začínám mít halucinace a vidiny? Ale nakonec. Jestli mé okolí se mnou nehraje, jen nějakou ošklivou hru? Například z pokoje mně někdo ukradl nové bačkory. Celé dny jsem z toho v depresi. Ani pečovatelky mně nevěří. Říkají, že jsem tady žádné nikdy neměla. Prý k čemu by mně byly, když už čtvrtý měsíc nejsem schopná si dojít ani na WC.

Nejvíc mi leží v žaludku ta nová příchozí! Celé dny jí bedlivě pozoruji a nespustím z ní oči. Dělá mi jen naschvály a je zlá! Pomlouvá mého hodného syna. „Že prý proč chodí za mnou jen dvakrát za měsíc a mluví ponejvíc o penězích.“ Husa jedna! Ať se stará o její dětičky. Podle mě na ni hrají starostlivé divadélko.

Po jejím bedlivém pozorování jsem přišla na hroznou věc. Ona je nakažená syfilidem! Už se to samovolně rozmohlo po celém našem „Domově.“ Má ho kde kdo, ale stydí se to přiznat! Všichni dělají, jako by nic. Já jsem ale prozíravá a opatrná. Celý den držím svoje stehna pevně u sebe, abych se nenakazila. V noci je to horší a ten syfilis bych asi neuhlídala. Jenomže já, Běla, si dokážu vždy poradit! V noci nežli usnu, pevně si k sobě stehna svážu páskem od županu! Do mě si ten prevít nevnikne!

Nedalo mi to a na to řádění pohlavní choroby jsem upozornila pečovatelku. (Samozřejmě diskrétním špitáním do ucha, aby to ta hnusná syfiliska netušila.) A jak to dopadlo? Udiveně na mě pohlédla a s varovně zvednutým ukazovákem řekla. „Co že to zase říkám za nesmysly. Ať nešířím paniku! Kde by to prý ‚chytla’, když jí bylo právě sedmdesát osm let?“

Ať si to ignoruje – já vím své! Syfilisky je dost a zvedá svůj nos nahoru. Mám i podezření, že si depiluje holeně s podpažím, protože si myslí, že je… jak že se tomu dnes říká? Jo, aha. Že je stále sexy. Už mlčím, ale já naši pečovatelku varovala! Asi to řekla všem ostatním kolegyním. Chovají se teď bezcitně. Chtějí mne pořád koupat a masírovat. Ale nejde jim o moje zdraví či hygienu. Přece musí vědět, jak mně každičký jejich dotyk ubližuje a působí bolest. Jsem samý šrám i podlitina. Přitom tvrdí, že to se mnou myslí jen a jen dobře. A zacházejí se mnou, jako v bavlnce.

Spikly se! Za to, že prý celý den seniorky na pokoji pozoruji a pomlouvám, mě přestěhovaly i s postelí do samostatného pokoje. Na straně jedné, mě už někdo na pokoji neterorizuje, ani nemusím držet stehna u sebe. Ale na straně druhé, je zde nuda k ukousání. V televizi samé pitomosti, nebo jen opakování desetkrát už viděného. Ježíši, vysvoboď mne z mého utrpení. Z tohoto nečasu světa!

 

Od vnučky jsem si nechala přinést z komody svého bytu divadelní kukátko. Celé dlouhé dny se jím dívám skrz protější okno ven, na ‚život větru‘ v koruně javoru. Taky v pozdním odpoledni sleduji na zdi stínové divadlo. Stejně tak je zajímavé, že mouchy pobíhající po stropě, se pohybují téměř vždy zleva – doprava.

Až jedné noci se stalo to, na co jsem tak toužebně čekala!

„Paní Běluško!“ ozve se v mém pokoji mladý hlas v jedné červencové noci. Rychle otevřu oči a na okenním parapetu sedí postava ve sněhobílé košili. Úzkých červených kalhot sportovního střihu, kterým nohavice byly zastrčené v polovysokých kamaších. Pozvedla jsem hlavu, abych se ujistila pohledem z jiného úhlu, zdali se mi to nezdá? Byla to skutečná realita – a ještě. V chromovém lesku mu nad hlavou rotovala opravdová aura!

„Nemáte Běluško, k napití trochu vody?“ zeptala se postava a já, chvějícím se prstem ukázala směrem do kouta pokoje, kde bylo zavěšené umyvadlo.

„A zde je sklenička.“ špitla jsem a posunula duritovou skleničku po desce servírovacího stolku, blíže k jeho okraji. Postava se zvedla a zlehka kráčela ke mně. Když mi byla na blízku, viděla jsem zřetelně pěstěný vous ve tváři pohledného mladého muže, kolem třiceti let. Úzkými, sytě rudými rty, se zřejmým přírodním darem permanentního vlídného úsměvu a měkkým hedvábným pohledem. Sklenku rozvážně uchopil a natočil do ní vody. Opřel se o parapet. Založil si ruku na prsou. Druhou rukou pomalu pozvedl sklenku k ústům a upíjel obsah. Nevěděla jsem, co mám dělat. Co mu mám říci do nastalého ticha, které snad jen rušilo vrnění stále rotující aury nad jeho hlavou. Náhle mně svitlo!

„Ježíši, Maria, snad nejste…?

„Ano, jsem. Jsem Ježíš. Mám kolem cestu, tak jsem se zastavil. Vlastně za okamžik přijdou ještě další dva hosté! Časomila a Exita. Sice vaše žádaná reinkarnace je s křesťanstvím v protikladu. Ale kdo jiný nežli já, by měl být v toleranci k lidem vstřícnější? Požadovat, ale napomáhat. Nakonec dědičný hřích od reinkarnace nemá zas tak daleko.

„Zajisté!“ pípla jsem, ale zhola ničemu nerozuměla!

„Přece jste mě volala, Běluško? A Časomilu i Exitu také?“

„Zajisté!“ znovu jsem se jen opakovala.

Postava – tedy, už identifikovaný Ježíš, po chvilce vytáhl zpod košile plochou tenkou krabičku. Stiskem palce jí otevřel a já rozpoznala, že je to tabatěrka. Staré známé pouzdro na cigarety, které upadlo novověkem v zapomenutí. Vyndal z ní sežmolenou cigaretu, kterou si rutinně vložil do úst. Luskl si palcem o ukazováček, mezi kterými se vzápětí objevil plamínek, kterým si cigaretu zapálil. Potáhl zhluboka kouř a tabatěrku opět zastrčil pod košili.

„Tady se ale nesmí kouřit, pane Ježíši! Teda ne, že by mi to nějak osobně vadilo.“ dodala jsem kvapně na omluvu, protože Spasitel legálně má právo činit vše, co se mu jen zlíbí.

„Jen se nebojte, Běluško! Tohle je tráva. Ta může udělat jen dobře. Mohu vám nabídnout. Nechcete?“

„Proboha, to ne! Pěkně děkuji! Nikdy jsem tohle nechtěla vzít do úst.“

„Dobře. Je to vaše vůle. Ale neříkejte proboha! Slovo Bůh, je přece jen a jen synonymem reálně hmatatelného Kosmu a Jsoucna.“

„Bůh je tedy vše, okolo mě?“ zklamaně jsem dodala. Ježíšimarjá! Uniklo mi i to. A že ani farář nic neřekl!? Jsem z toho všeho celá tumpachová. Mám obavu, zdali nebudu muset projít nějakým úmrtním výběrovým řízením, jako očistcem.“

 

 

Nastal závan, který rozehnal okolní kouř. Objevila se podivná, asi metrová cívka, která rotovala vzduchem. Přitom navíjela jakési šedé předivo a odvíjela v mžiku předivo nazelenalé. Vypadala jako nadýchaná cukrová vata, jež si odfukuje slabý vítr.

„Promiň, Ježíši! Mám trochu zpoždění“ ozvalo se s povzdechem, odkud si z kopsu „cukrové vaty.“

Nemáš ani zdání, jak jsem uštvaná. Ty lidi jsou tak nenasytní a nemají mne nikdy dost! Vymlouvá se kde kdo, že nejsem k mání. Já ale přece neubývám – jen řekni sám! Mám pořád stejnou figuru?

Jen mě zneužívají ke své kamufláži a lenosti! Kdo a co jim právě nevoní, to si omluví mým rozměrem údajného nedostatku. Nemáme čas, tvrdí! Přitom pokrokem vymýšlejí stále novinky, kterých mě, Časomilu, chtějí ušetřit. Auta, letadla, myčky na nádobí, automatické pračky, polotovary a já nevím co ještě. Mohl by někdo říci, kde mně tu u š e t ř e n o u vlastně mají? Tak já vám to povím. Tady jsem. Jsem utrmácená a zneužitá k jejich rádoby vytíženosti! A naopak. Ti mladí mě uráží, že jsem nuda!“ divoce se roztočila, až z té rotace, Ježíšovi povyrostly ve vteřině vousy.

„Dost už! Dost! Včera jsem si upravil vous a kvůli tvé zlobě bych dnes musel opět? Že jsi z lidí vyřízená? Tak si srovnej nadhled a vem jointa, jako já! Budeš tolerantní. Což já, Časomilo, s tím idiotským lidstvem bych tady mohl jinak vydržet?!“

 

„Všechny zdejší zdravím!“ pravila nová, pohledná, ale anonymní příchozí žena. Zahalena byla do pestrého ponča. Přistoupila k Ježíšovi a spolu se políbili na tváře.

„Fuj, to jsem se ale lekla!“ tlumeně jsem vyjekla a dodala. „Takhle se tu nečekaně zjevit?“                                                                                                                      Příchozí paní se dotčeně ke mně otočila a ironicky prohodila.

„To víte, Běluško, já se nemusím nechat zvát. Já Exita, mohu přijít kdykoliv. I nečekaně. A to mi věřte!“

„Aha, smrt, hurá! Ale taková pohledná žena?“ pomyslela jsem si v duchu a nervózně si začala hryzat zádrhel nehtu na ruce.

„Aha, smrt, chcete-li vy, lidé.“ citovala Exita moje myšlenky a já oněměle zírala!“

Nastala rozpačitá chvíle ticha. Ježíš na mě upřel svůj hedvábný pohled.

„Tak co tady provedeme s paní Bělou? Tady před ní si vybavujeme interní záležitosti a ona to jistě vyslepičí nějakému pisálkovi! Ten dotyčný o nás potom napíše nějakou kolosálně pitomou povídku!“

„Nenéé, já budu mlčet jako hrob!“ zaječela jsem na celé kolo.

„To je opravdu reálné, když o tom hrobě tak uvažuji.“ řekla temným a sarkastickým tónem Exita.

„Jsi opravdu, Bělo, smířená s myšlenkou odejít ze svého těla?“ otázal se soucitně Ježíš.

„Ano, Pane! Moje číše dávno nabyla vrchu. Co přetéká, už je bolest“

Časomila s povděkem kývla hlavou. Exita pokrčením půvabných štíhlých ramen naznačila, že tedy ona s tím problém nemá!

„A je opravdu vašim konečným přáním se reinkarnovat? Tak řekněte!“

„Myslíte, že by to byla ode mne troufalost, kdybych se ‚přešífovala´ rovnou přímo do nebe? To slovo jsem tam šoupla kvůli tý reinkarnaci, která mi tam jako moc nesedí." Ježíš se ale zamračil a nasadil si krajně zoufalý výraz.

„Jo, to zrovna! Tak i vy do nebe? Copak to jde, stěhovat se do té vaší vymyšlené elitní spásy. Víte vůbec, jak to tam vypadá. Co se tam všichni hrnete! Já bych tam do té zimy a tmy nevlezl ani náhodou. A to ani nemluvím o těch satelitních krámech a šmírujících raketách, který vás tam ohrožují. Copak se tam mezi tím harampádím a chaosu dá bydlet? To vám nestačil ten pozemský blázinec tady?“

Dívala jsem se na pobouřeného Ježíše… a z toho nebe, byla úplně vedle! Exita vytáhla ze své kabely velký diář antracitové barvy a začala v něm listovat.

„Tak to urychlíme, paní Bělo! Budeme reinkarnovat! Máte dobrý životopis i posudek. Viděla jsem sice ještě lepší, ale žila jste spořádaným životem. Ekologicky třídila odpad, publikovala dobrou poesii, pomáhala charitě, byla manželovi věrná, dobrou matkou a nekradla. Dám vám tedy na vybranou transformaci duše v: Žížalu, včelu, hbitou spermii, delfína, vlaštovku, chundelatou kočku, roupa obecného, nebo poslední, žábu kuňkalku?“

Zauvažovala jsem – a vybrala, jednoznačně vlaštovku!

„Rozmyslela jste si to pečlivě? Nechcete raději žížalu? Budete si pěkně někde v klidu vrtat v hlíně a žádný pozemský stresy!“ radila mi Časomila přátelsky. Ale já žížalu ihned odmítla s tím, že jsou studené. Za dešťů se dusí a vylézají ze země ven. Nenechám se přece sezobnout nějakým ptákem žížalákem! Ach jo, už aby to bylo! Abych se zbavila těch mých věčných bolestí. Měla duši v bystré vlaštovce. Taky konečně odlétla z této – v dýmu zahalené místnosti, kde jsem sice měla zvláštní pocit jisté lehkosti, ale nemohla dobře dýchat.

 

Exita se svými kolegy přistoupila k mé posteli. Časomila už kanetou odvíjela jednostranně čas. Ježíš se mile usmíval. Jeho aura se zastavila a ladně se mu vlnila nad hlavou. Exita mně přejela ledově studenou rukou vrásčité a opocené čelo. Tělo se vzepjalo. Cosi neurčitého v něm chruplo! Já pocítila úlevu. Bolest odcházela z mého těla a v  hlavě se mi dětsky pročistilo. Otevřelo se okno. Vznáším se. Odlétám! Nevím, zdali je to i zásluhou rauše, kouře z jointu té trávy. Nevím, kterému psavci tento příběh už jako vlaštovka stejně vycvrlikám. Nevím…?

Vlastně, nejsem už vševědoucí tvor, člověk. A nemusím všeho mít, všude být, všechno znát, všemu vládnout! Jsem přece svobodná vlaštovka! Budu žít odvěkým, daným instinktem. K životnímu účelu je každý tvor dokonalý. Cvrlikám a letím… a letím.

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

Autor šerý, 16.08.2019
Přečteno 340x
Tipy 19
Poslední tipující: Jeněcovevzduchukrásného, Vivien, Frr, enigman, Krahujec, Amonasr, Dreamy, vlnka, jitoush, básněnka
ikonkaKomentáře (27)
ikonkaKomentujících (10)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Za života každého se může stát tolik i v okolí je mnoho podobných příběhů
..jen zda se jim zjeví i oné bytosti, aby došly k odlehčení svých útrap a vysvobodily svojí mysl v podobě třeba té vlaštovky.
Popis rozpadu lidské osobnosti, kdo už byl někdy světkem, moc bolí to vidět.
Popsal jsi ty myšlenkové pochody, naprosto věrohodně, až si zase člověk uvědomuje, jak jsme nicotní, ano a i jsme.
A tu lidskost především k osobě, která se ztrácí ve vlastním těle i mysli, jsi neopomněl přidat, je zde cítit hodně.
..a charakterové rysy.
Tvůj příběh je ovšem i krásně nadnesen a svým umem autora propracován opět, aby si čtenář přišel na své.
S povytaženým koutkem úst
..jsem si ráda představila tu možnost, mít na výběr a odlehčit sobě v těch nejtěžších chvílích. Četla jsem i komentáře.
Věru krásné výběry. 
Vlastně by mě zajímalo, ať už by duše vtoupila do jakéhokoliv tvorečka, jak by ubíhal čas. Zda by ubíhal stejně. Takové ty otázky bytí..zda je to také trápí. Žížalu určitě ne..a má dva konce..což je zas výhoda
..nemusí se ohlížet nikam. ..pravda že nebezpečí číhá všude. U všech živých tvorů a co my víme, zda jsme to nakonec nevyhráli.
..delfín..nebo raději ta hbitá spermie...a smět si tak ponechat nějaké ty výhody z předešlého života :D ;) to už bych chtěla moc.
Děkuji opět za tvou povídku, moc ráda jsem se nechala vtáhnout..a i když jsem celkem proti
..tam bych si toho šluka dala :D cha. Dobrou noc milý Šerý a krásnou neděli TI přeji **omluva za délku..ale nějak to zase nešlo zaSTavit:);)

10.01.2021 00:37:05 | jenommarie

Tvá přítomnost mě opět dělá velkou radost* Komentář je delší, ale to mě naopak těší, když si mohu jako autor ze čtenáře "očesat" jeho názory a pocity. Vážím si ve vzkazech zamýšlivých povšimů o lidském údělu "odcházení." Je myslím složité, když se člověk dožije vysokého věku a přežije ty své okolní, nejbližší. Když se to tak vezme, tak i ta "božská příroda" to svým způsobem promyslela. S přibývajícím vysokým věkem, ubývá k okolnímu světu vnímavost a duše si začíná žít svým světem, jakoby dětského věku. Mám s podobnými nějaké skušenosti. Jsou to krásní, často vřelí lidé, s mozoly na upracovaných srdcích. Zasluhují naší ohleduplnost a důstojnost*
Ještě jednou díky, Marie.

10.01.2021 01:48:02 | šerý

To jsi napsal moc krásně milý Šerý*. Ano toto jsou ty pohledy života..mnohdy tomu tak je i u mnoho mladších..ty rozklady a no..pryč od toho.;)
Moc TI děkuji za tak srdcem psanou výpověď..jsi hodně vzácný jedinec:)). Pěknou neděli TI přeji. M. (ještě tu snad najdu)

10.01.2021 12:49:55 | jenommarie

Opětovně i já, přeji příjemný čas.

10.01.2021 15:31:32 | šerý

Děkuji:)

10.01.2021 19:50:55 | jenommarie

Hezké, čtivé a k pousmání.A vy co si myslíte, že konec života bude jako když vypnete světlo vypínačem, světlo, cvak a pak už jen tma a nicota, tak se hodně pletete, jelikož co zasejete, to i sklidíte.Tak buďme na sebe hodní, lepší, i když to je někdy těžší.

29.08.2020 19:53:36 | Jeněcovevzduchukrásného

Avizoval jsem z opatrnosti, že Ti to nebude tím pravým ořechovým. Je to odlehčené dílo i když se závažnou tématikou. Mám opravdu nefalšovanou radost, že si ji takto přijal. Děkuji, že sis našel čas*

29.08.2020 21:49:42 | šerý

Jé, tak já bych Ti chtěl být poblíž, jak medvěd Krusnohorium Literárius Brumlum. Nosil bych Ti borůvky a lesní jahůdky, jako kompenzaci za bdělost a vybručel i nějakou taškařici. Děkuji, za milý komentík, Vivien.

17.05.2020 23:18:37 | šerý

Tak takhle by to nešlo... Nejen že Žena, která mi vše vycvrlikala, dostala ode mě supertip, ale ještě chodím pozdě spat.. Ach litere, litere, žádná vlaštovička ze mě, baribal v zimním spánku budu! :-)

17.05.2020 11:03:14 | Vivien

...vlaštovka by se mi taky líbila...Tvůj text jsem objevil až teď-žmoulán v tlamě října..křídla v rozletu do dalších životů mi tedy obzvlášť učarovala..jenom bych upřesnil druh kýženého ptactva-tedy když vlaštovkou-tak mořskou..vidíš to jak vykloněn z okna podzimní chandry nevděčně spekuluju-vybírám si neskromně, podle svého pozemsky náročného gusta z nabídkového katalogu reinkarnací to nejatrakivnější..prdlajs, je pravděpodobnější,že nakonec se stanu nenažraným moučným červem neustále trpícím v moučném vesmíru mouky vysilujícími průjmy..CHA :-(...:-D*

12.10.2019 13:01:08 | Frr

Jako batolata po čtyřech po srázu a ve stáří do strmého kopce. Zmatečné roje stárnoucí duše jsou mládeži do "šedesáti let nepřípustné." Stejně jako zaujatým fundamentálním věřícím bez tolerance a nadhledu.
Kdysi jsem dílko zveřejnil na dnes již zrušeném litwebu "Vivat lit. Cz" a strhla se tam (kladná i záporná) názorová opravdová mela! S trochou obavy jsem to zde publikoval a jsem rád, že povídku zde čtenáři přijali s nadhledem a reflektovali lidský úhel pohledu. Po pravdě jsem si myslel, že si tohle "nepřijal" a ignoroval. Jsem Ti vděčný, že v dílku nehledáš vedlejší "úmysl." Díky moc, Vážený barde!

12.10.2019 13:38:26 | šerý

nerovinami...

25.08.2019 23:33:35 | enigman

Hm, asi části? Ale jsem rád, že ses vyjádřil na rovinu.
Díky za přečtení. Patříš k zdejším autorům, u kterých si bonusově vážím.

26.08.2019 00:04:21 | šerý

Dreamy, za našim panelákem byl hřebčín. Zredukovali jej na sotva třetinu. Vlaštovičky a Jiříčky ztratily své přirozené "stavební parcely" Každé jaro jejich hejno má snahu zahnízdit v ostěních našich oken a balkónů. Téměř všichni je odhání, protože trusem je značně zaneřádí. Myslím ale, že na balkonech by to šlo vyřešit. Zaslouží si! Jsou to užitečná a půvabná stvoření.
Hrošicí ne - e! Tebe bych viděl na Labuť, nebo nejlépe romantickou poetku Hrdličku. Nevím jaký máš Hříšný rejstřík. Ale myslím, že u komise budeš mít oko.
Díky za Tvůj čas a koment.

17.08.2019 20:48:23 | šerý

Musím se smát, jelikož u nás je to samá Běla nebo Bělák...a těch Bě-lásek a Bě-lásků...ve vlaštovčích fráčcích co tu máme. ;)Asi mi je jedno, co jednou budu,třeba zase hrošice, jen ať nejsem hlavně nikomu dlouho na obtíž.
Super počtení...:)

17.08.2019 15:29:07 | Dreamy

Ty jo, početla jsme si a vystihl jsi přesně tu samotu a bezmoc starých lidí, která je dotlačí k tomu, že už nelpí na životě a únik je pro ně lepší než přežívání. Jo hlásím se za vlašťovku nebo delfína :-)

17.08.2019 15:07:19 | vlnka

Jako Vlnka, určitě Delfínkou. Ty totiž vlnky přímo milují a prima by ses asimilovala. A takhle si plout v ještě křišťálovém moři u nádherné Polynésie, joj!
Díky, za empatický komentář a milou pozornost.

17.08.2019 21:00:19 | šerý

....no....ani delfín by nebyl k zahození...s tím věčným "úsměvem"....
Ji./úsměv/...

17.08.2019 11:47:00 | jitoush

Delfín je prima. Je milý, společenský a hravý. I ten široký úsměv by Tě slušel. Až... jednou, po reinkarnaci to budeme mít k setkání blbí. Ty ke mě (jako k žížale) nedoplaveš a já se k Tobě nedovrtám. Ale kdybych byl tou gorilou...
Tvá milá návštěva, děkuji.

17.08.2019 13:03:08 | šerý

....no....vlastně je lepší jakákoliv volba,i kdyby to byl sebenepatrnější tvor,než být upoután/a/ na lůžko jako Běla s nemožností pohybu a láskyplného
přijetí.......Ji.

17.08.2019 13:46:26 | jitoush

To máš pravdu, Jitusch. Podnětem vůle k životu je jeho smysl a kvalita. Díky.

17.08.2019 20:04:45 | šerý

Von takovej kytovec není špatná volba, kosatka, plejtvák, vorvaň...:-):-):-)

17.08.2019 13:28:28 | básněnka

Povídka je pěkná, dočetla jsem a trochu se usmívám, možná mám víc hříchů než Běta, ale na druhou stranu třídím odpad a jestli budu mít nárok se reinkarnovat, tak volba padne asi na chundelatou kočku...

17.08.2019 08:55:34 | básněnka

Tvé nakouknutí do povídky mně potěšilo, Básněnko. Jsem rád, že pobavilo.
Já mám v případě možnosti v plánu být žížalou. Uvidím po "vyúčtování" co mi předsmrtná komise nabídne. Gorila by taky nebyla špatná.

17.08.2019 12:51:04 | šerý

Vidím přímo Richarda ze Zoo :-)

17.08.2019 13:27:20 | básněnka

ŽÉJO ! Základ už mám. Jsem chlupáč a mám s ním identický kukuč.

17.08.2019 19:52:47 | šerý

A tos mne pobavil :-)

17.08.2019 20:10:19 | básněnka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter