Polední siesta

Anotace: V předvánoční čas při nakupování dárků potkáváme přátele, známé, ale i ty, které bychom potkat nechtěli.

Z nebe se snášely stříbrné vločky, lehce skrápěly červené střechy domů a jemně dopadaly na kočičí hlavy na hlavním náměstí. Ač byla obloha zahalena do šerosvitu a zdálo se, že se blíží podvečer, nebylo tomu tak. Domy na náměstí svítily různými barvami od bílé, přes žlutou, zelenou, modrou až k červené. Dveře obchodů zdobené vánočními motivy se otevíraly a zavíraly. Lidé zachumlaní v kabátech, bundách, kožíšcích se mezi sebou proplétali jak proutěné košíčky, přestože na věži barokního kostela hodiny odbily právě poledne. Všichni sháněli na poslední chvíli dárky. Pomalu a jistě se blíží Vánoce a každý chce mít nějaký dárek pod svítícím vánočním stromečkem.
Lucie procházela shlukem lidí, neboť se chtěla podívat na kapry, kteří se každoročně v adventní čas objevují ve starobylé kašně, odkud putují na vánoční stůl. Kolem kašny se nacházela spousta dětí, rodiče je vysazovali do výšky, aby mohly spatřit kapříky, kteří se bezstarostně proháněli ve studené vodě a netušili, jaký je čeká osud.
„Chudáčci, za dva dny skončí na vánočním stole.“ řekla si sama pro sebe, stáhla si z ruky černou rukavici a sněhobílou ruku zářící jako alabastr ponořila do ledové vody. Toužila aspoň jednoho šupináče pohladit, než ho stihne krutý úděl. Ale kapři spíše cítili nebezpečí, proto se se rozpluli na jinou stranu. Už chtěla ruku z vody vytáhnout, když ve vteřině ucítila, jak se jeden šupináč o její promrzlou ruku otírá. Usmála se.
„Slečno, nastydnete.“ uslyšela za sebou cizí hlas.
Vyndala ruku z vody, otočila se a zjistila, že hlas patří stejně vysokému muži, který se na ni usmíval.
„Nebojte se, já mám tuhý kořínek.“ opáčila a úsměv mu oplatila, přestože cítila chlad v ruce a začínala jí být zima. Rozhodla se, že se zastaví v kavárně na náměstí a dá si tam čaj s rumem, než se pustí do nakupování posledních dárků.
„Zvu vás na čaj s rumem.“ zaslechla hlas neznámého muže.
„Já jsem Lukáš.“ dodal opět, tentokráte s šibalským úsměvem.
„Lucie.“ představila se stroze a vyhodnotila situaci. Zve ji neznámý muž na čaj s rumem. Jakoby četl její myšlenky. Přemýšlela, co mu odpoví, ale v té chvíli věděla, že nabídku přijme. Aspoň si s někým popovídá, doví se zajímavé věci. Kývla hlavou, na které měla nasazenou černou čepici, zpoza níž se linuly nepoddajné kudrnaté vlasy zbarvené do ruda. Kolem krku měla omotanou pestrobarevnou šálu, která ladila k rusým vlasům. Lukáše zaujal její světlý obličej a zjistil, že se na něj usmívají zelené oči a i pod povrchem make-upu rozeznával jemné zlatavé pihy.
„Zrzka!“ Bliklo mu v hlavě.
Pomalu kráčeli ke Cafe Like, pod nohama jim už křupal čerstvě napadaný sníh, který ještě nikdo nestačil odhrnout. Před vchodem se podařilo Lucie trochu zaškobrtnout, jak byl chodník kluzký, ale Lukáš ji stačil zachytit. První dotek rukou. Ale ani jeden tomuto momentu nevěnoval pozornost a s radostí vešli do interiéru kavárny, kde panovalo příjemné přítmí, přestože bylo něco málo po dvanácté. Sundali si kabáty, které pokrývaly lesknoucí se vločky sněhu. Lukáš na chvíli Lucii opustil.
Lucie si pohodlně sedla do nachového křesílka, opřela se o opěradlo, rozhlédla se po okolí a strnula. Byla tam. Seděla vzpřímeně, na sobě světle modrý svetr, na nohou modré džíny a černé kozačky. Černé vlasy jako uhel zářily na dálku. Červené gelové nehty vynikaly na jejích dlouhých prstech, ve kterých svírala dlouhou cigaretu značky Danhill.
Pavlova žena. Seděla sama, ala na mramorovém stolku se nacházely dva bílé hrníčky s kávou. Jeden menší s expressem a druhý větší s lungem. Pomalu se Luciina tvář zbarvovala do červena a nepomohla ani silná vrstva make-upu. Ruce se jí začaly třást. Nebyla schopna zadržet ten příval emocí. Věděla, že ji čeká ještě jedna zkouška.
Najednou se u stolku objevil Pavel. Usmál se na manželku, sedl si, upil hlt kávy, sklonil se k manželce a něco jí povídal. To už Lucie nevydržela, neohrabaně se zvedla, málem porazila křeslo, a rychlým krokem zmizela v chodbě, kde zastihla nic netušícího Lukáše.
„Musím na vzduch!“ vykřikla, otevřela vchodové dveře a v momentě ji ovanul ostrý studený vzduch. Nemohla se ani nadechnout, zdálo se jí, že se dusí. Situaci zachránil Lukáš, jenž se i s kabáty objevil před vchodem.
„Co se děje?“ zeptal se rozpačitě.
„Nic, to ti povím jindy.“ odpověděla Lucie, aniž si uvědomila, že Lukášovi tyká. Vyrvala mu z rukou kabát a utekla jako malá holka. Po chvíli si kabát chtěla obléknout, ale zjistila, že kabát je sice šedý, ale nepatrně větší. Není její. V tom spěchu a nervozitě vzala Lukášův kabát. Rozhlédla se kolem, ale Lukáše nikde neviděla. Kabát si oblekla, protože zima jí objímala celou svou silou. Vzpomněla si na slova písně Já prokřehlá se do davu vmísím, šál cos mi dal, si přivinu k lícím, mně ke štěstí by stačilo málo, když zavoláš a řekneš jen haló. Pomalu se začala zklidňovat a uvědomila si, že i šál od Pavla zůstal v rukávu kabátu, který momentálně má Lukáš. Poté bloudila po městě plného usměvavých lidí, na dárky neměla ani pomyšlení a přemýšlela, kde se asi toulá Lukáš v jejím kabátě, jestli se do něj dostal, jestli mu není zima. Nadávala na svůj život, na den, kdy poznala Pavla, na den, kdy se do něj zamilovala. Příběh plný láska i bolesti se jí začal promítat před očima jako film.
Vše začalo telefonátem.
„Mohu mluvit s Lucií.“ uslyšela před rokem neznámý hlas v mobilu, když omylem zvedla cizí telefonní číslo.
„Prosím, kdo volá.“ opáčila a volající odpověděl: „Pavel.“
Okamžitě si uvědomila, že Pavel je ten chlap, se kterým se sešla o víkendu, neboť ji pozval na večeři. Jeho nabídku přijala, protože již dlouhou dobu žije sama, večery tráví u televize, čte si nebo brouzdá po internetu. Pavel je bratrancem její kolegyně, je rozvedený, žena mu prý zdrhla s mladším, ale určitě se vrátí. Celou dobu, co s Lucií strávil, mluvil jen o své manželce, jak ji měl rád, jak ji teď nenávidí, že se u něho měla dobře, na rukou jí nosil a tak se mu odvděčila. Lucie se při jeho monologu nudila, snažila se zavést řeč na jiné téma, ale i když se bavili o dovolené, opět se vrátil k manželce a jejich báječným dovoleným. Když už se jeho povídání nedalo vydržet, Lucie využila přítele na telefonu. Nenápadně vyťukala SOS a poslala sms své kamarádce Petře. Během minuty jí zazvonil mobil.
„Promiň, musím to vzít. Kamarádka volá.“
Pavel jen pokynul hlavou a dál se ládoval telecím na smetaně.
„Petro, děje se něco!“
Chvíli si spolu povídaly a Lucie odpovídala jen ano, jo, ano. Když hovor ukončily, Lucie se zvedla se slovy: „Promiň Pavle, ale musím domů, můj pes Ralf má bolesti břicha a Petra, která ho hlídá, si s ním neví rady.“
Odešla. Pavel ani neprotestoval a od té doby se neviděli. A najednou jí volá. Proč?
„Pavel Born.“ Upřesnil své jméno hlas v mobilu.
„Ale já žádného Pavla Borna neznám.“ odvětila zarputile Lucie.
Záhy se dověděla, že Born je rodinný přítel její kamarádky a že ji minulou sobotu viděl na módní přehlídce, připadala mu sympatická, tak volá a tak začala jejich velká láska. Od začátku věděla, že je Pavel ženatý, ale tvrdil ji, že sice s manželkou žije pod jednou střechou, ale že mají oddělené ložnice a nespávají spolu. Uvěřila mu, byl tak přesvědčivý. Ač se bránila sebevíc, za dva měsíce se do něj bezmezně zamilovala. Postupem času si zvykla, že se každý večer vrací domů. Vadilo jí to, ale přijímala vše odevzdaně a s pokorou. Milovala ho.
„Něco za něco.“ říkala si, když se vracela s Pavlem z nějakého výletu, z kina, z procházky v lese. Užívala si každou chvíli a byla s ním šťastná. Nepřipustila si, že se o Pavla musí dělit s jeho manželkou. Nikdy ji neviděla, tak nic neřešila. Až dnes. Lucie zažila šok a nemohla se z něho vzpamatovat. Bezmyšlenkovitě se téměř hodinu toulala ulicemi plných vánočních ozdob, nevnímala písně s vánoční tématikou, které se nesly ulicemi.
„Ahoj Lucko!“ vyrušil ji z jejího stavu známý hlas. Otočila se a spatřila Pavla, jak se na ni usmívá. Měla chuť mu dát facku, ale ovládla se a nasadila falešný úsměv.
„Ahoj, kde se tu bereš? Včera jsi mi povídal, že pojedeš do Brna a vrátíš se večer, tak jsem se rozhodla koupit ještě nějaké dárky pod stromeček.“ zalhala.
„Před čtvrt hodinou jsem se vrátil.“
„Lže, zase lže, hajzl jeden!“ křičela v duchu Lucie, ale neměla odvahu pronést slova nahlas. Pavel ji pozval do cukrárny, Lucie ho opět mlčky následovala a jen se zmohla na větu: „Ty jsi ještě dnes kafe neměl?“
„Ne.“ opáčil s klidem v srdci Pavel.
Věděl, že neříká pravdu, ale podle něj je lepší milosrdná lež. Netušil, že ho Lucie viděla s manželkou, jak si při polední siestě dávají kávu. A už vůbec netušil, jak se cítí Lucie, která, ač rozhozená, nedala na sobě nic znát. Vypili kávu a Lucie se omluvila, že spěchá, musí ještě něco koupit. Najednou se ocitla před výlohou, nad níž zářila neonová písmena s názvem SPORT. Vešla do obchodu a věděla, jaké zboží si dá do košíku. Jednalo se o krabici s fotbalovými kopačkami Nike, velikost 42. I když cena 1499 korun se jí zdála dosti vysoká, bez mrknutí oka zaplatila a potutelně se usmála. Konečně má dárek.
Po příchodu domů, se ji syn zeptal: „Mami, to je dárek pro mě?“
„Ne, drahoušku, ty přece fotbal nehraješ. To je pro Pavla.“ odpověděla s klidem a krabici odnesla do ložnice, kde ji zabalila do modrozeleného vánočního papíru, převázala velkou zlatou stuhou a šupla dárek do skříně, aby ho ve vhodnou dobu mohla předat Pavlovi, což se stalo až na Štěpána.
Den před Silvestrem ji zmáhala únava a těšila se do svého pelíšku. Zavrtala se pod peřinu, chvíli si četla knížku od Patrika Hartla Okamžiky štěstí, kterou našla pod stromečkem. Oči ji padaly únavou, zhasla lampičku a ještě než stačila zavřít oči, uslyšela pípnutí mobilu.
„Sakra, kdo mi tak pozdě posílá sms?“ Zvědavost byla však větší než touha po spánku. Mrkla na modrý display. Neznámé číslo. Mobil odložila. Ale nedalo jí to a zprávu otevřela.
„Lucie, omlouvám se, že píšu tak pozdě, ale teprve před chvílí jsem získal číslo Vašeho mobilu. Chci Vám vrátit kabát. Je mi v něm zima. Lukáš.“
Lucie se rozesmála a vyťukala sms: „Zítra. Potkáme se zítra k Cafe Like v pravé poledne. Lucie.“
Odložila mobil, zavřela své unavené oči a ponořila se do hlubokého spánku.