Bella Coola

Bella Coola

Anotace: Příběh který zde vyprávím, je z kanadské Britské Columbie, která je mým druhým domovem již více než tři desetiletí a je podobně dlouhý.

Telefon řinčel snad minutu. Vzhledem k tomu, že jen každé desáté zvonění patřil mě, dělal jsem hluchého. Konečně zvonění umlklo.

„Máš telefon“, křikla manželka ze zahrady kam jí dnes na úpravu záhonůvylákalo hřejivé podzimní slunce.

„Volá Milan“. Telefon nemám rád.V mém případě nevěstil nic příjemného, jen pracovní starosti. Tentokrát jsem si dal sluchátko k uchu, naplněn zvědavostí.
Milan je již dvě desítky let můj horolezecký parťák a seznámila nás náhoda.

Pokud se počasí nemračilo, vyjížděli jsme od jara do podzimu rodinou do přírody téměř každý víkend. Naši dva synci švitořili česky a poskakovali nedočkavě po cestě, vedoucí k populární turistické zastávce Shannon falls. Říčka zásobovaná tajícím sněhem a ledovci, jak ve zpomaleném filmu se snášela se stometrové výšky a jemná vodní tříšť příjemně ochlazovala horký letní den.

S batohy na zádech, ověšeni horolezeckými lany šli proti nám dva muži. Když míjeli chlapce, jede z nich je překvapil, češtinou.

„Ahoj kluci, ta pěkná paní je vaše maminka“? Dále již proběhl seznamovací hovor, já našel parťáka do skal, chlapci strejdu Milana. Jen manželka mívala připomínky, že nám Milana byl čert dlužen protože jsme spolu zdolával lákavé horské vrcholy i celý týden.

„Nazdar dědku“, pozdravil mě Milan ve sluchátku. Přezdívku mě přišil, protože jsem o deset let starší. Momentálně pracoval jako průvodce zahraničních lovců, jimž trofej medvěda grizzly či horského kozla ve sbírce ještě chyběli.

„Nutně tě potřebuji na pár dní, musíš i kdybys nemohl“. Dozvěděl jsem se, že mám zabalit horolezecký vercajk a letadlo do Bella Coola mi odlétá zítra dopoledne. Jako důvod veškerého spěchu uvedl, že jeho klient střelil horského kozla a ten ale spadl do hluboké rokle, kam se bez horolezecké výbavy nedá sestoupit. Klient ti ten výlet štědře zaplatí.

„Já to tedy beru šéfe, na shledanou zítra,“ odpověděl jsem po krátkém přemýšlení. Takový výlet se neodmítá. Tentokrát jsem telefonoval rád. Zamluvil jsem letenku, zabalil pár osobních věcí a pečlivě zkontroloval horolezeckou výbavu. Manželka neměla námitky, když jsem jí ujistil, že můj náhlý odjezd je pracovní záležitost a bude slušně zaplacen. Následující dopoledne jsem již sedel pohodlně v malém tryskovém letadle. Bylo obsazeno jen z necelé poloviny, většinou indiány.
Šmolkově modrá obloha a velké okénko slibovali, že se po dobu letu nebudu nudit. Pilot oznámil, že let do Bella Coola potrvá čtyřicet minut. Do sedadla mne přitiskla tajemná síla a podlaha letadla začala být hodně kopce. Letadlo udělalo velký oblouk s úmyslem letět na sever a v hloubce pode mnou se předvádělo město Vancouver ve své kráse.
Malá tečka na moři, táhla neskutečně dlouhý vor dříví, odliv srovnal jedním směrem desítky zaoceánských lodí čekající na vyložení. Malinké letadlo pod námi směřovalo neznámo kam.
Místo na kterém stojí město, je samo zázrak přírody. Podlaha letadla se srovnala. Rozhostilo se překvapující ticho a já měl pocit že letím do vesmíru. Fascinuje mě síla tohoto vynálezu. Světelný obrázek naznačil, že již nepotřebuji bezpečnostní pás.
Přesedl jsem k okénku na levé straně a zde mě uvítala zcela jiná scenérie. Na jižním cípu ostrova, jehož široký mořský záliv odděluje od města Vancouver se třpytila okna hlavního města Britské Columbie, Victoria. Od něj až na sever, dlouhý horský hřeben dělí ostrov podobný tlustému doutníku na dvě poloviny. Zahlédl jsem i nitku jediné silnice jež se klikatí mezihorskými velikány uprostřed ostrova z východu na západ.
Ostrovu by se díky lesnatému porostu mohlo říkat zelený. Třpyt okének malého městečka na severním cípu ostrova, zmizela za křídly letadla. Nevěřícně jsem s pusou dokořán zíral na nekonečné množství vody pod námi.

Nikde ostrůvek. Vzdálený obzor Pacifického oceánu paprsky slunce osvítily tak, jako by pod hladinou byly zapnuty miliony světlometů. Nedokázal jsem si představit, že až k Japonským ostrovům, kde lidé ještě spí je jen voda, samá voda a tak jsem si raději znovu přesedl k okénku na pravé straně letadla.

Přestal jsem téměř dýchat. V paprscích dopoledního slunce stříbrně zářil nekonečný hřeben vysokých, sněhem a ledem pokrytých hor jež končil až na Aljašce. Ve stínu horských vrcholů v hlubinách kontrastovaly v chladu sytě modrá jezírka. Nikde cesta, nikde domek.Miliony let si zde příroda hospodaří posvém a ještě dlouho bude.
Do pobřeží jako by mořský obr opřel své obrovské dlaně a jeho pokroucené prsty vytvořil nesčetně množství  fjordů, zálivů a ostrůvků. Celé členité pobřeží pokrývá zeleň neprostupných dešťových lesů. Řeky plné losových ryb, svět divoké zvěře, svět sám pro sebe.

Ze snění mě vyrušila informace pilota, že za krátko přistaneme. Měl jsem pocit, že cesta trvala jen okamžik. Tlak v uších mi potvrdil, že klesáme rychle. Scenerie se změnila. Pilot naklonilo letadlo na pravou stranu a vletělo do úzkého fjordu. V nevelké vzdálenosti od křídel letadla se vypínaly šedivé kolmé skály a na nich, sem tam bojoval o život i jakýsi strom. Konečně tenounká čára přistávací dráhy. Pilot s letadlem dosedl jako do peřin.
Neodolal jsem a ohodnotil výkon potleskem. Nikdo se nepřidal. Původní obyvatelé této nádherné země, tento dobrý zvyk asi neznají. V malé letištní hale již čekal Milan.
Při každém setkání mne potrápila jiskřička závisti. Když pán Bůh rozdával mužný vzhled, ten chlap šel určitě dvakrát. Popisovat jej nebudu nechám to na ženské fantazii. K tomu ještě obdržel od přírody silný sexuální apetit jež až na vzácné případy, jsou tyto dary neslučitelné pro spořádané manželství.
Milan nebyl onen vzácný případ a kromě žen, ještě velice miloval popíjení piva.
Ženy jej obletoval. Vynakládaly mnoho energie přetvořit jej k obrazu svému, leč marně. Vydržely s Milanem setrvat ve společné domácnosti maximálně rok, v jednom vzácném případě i roky dva. Poté byl vyhoštěn. Bral to sportovně. Ale na a jednu svou bytnou, jak své partnerky nazýval, vzpomínal.

„ Jo Zuzka dědku, ta byla v posteli nepřekonatelná a ty polívky jaké vařila“. Z plic se mu vždy vydral hluboký vzdech.

Netrvalo dlouho, opět jsem usedl, tentokrát na židli v McDonaldu. Při pojídání karbanátku s hranolky mě Milan informoval, že kozla půjdeme hledat až zítra. Dnešní odpoledne se účastním lovu na medvěda grizzly, takže oslavu našeho setkání musíme odložit na večer.

„Na grizzlyho“? vylétla ze mě otázka. „Jo na grizzlyho“. Odpověděl Milan ležérně, jako by šlo o hon na zajíce a ponořil znovu bramborový hranolek do kečupu. Když jej s viditelným požitkem snědl, pokračoval.

„Američan, chce najít toho kozla, vysolil za odstřel osmnáct tisíc zelených a má ještě povolení na odstřel medvěda. Již týden chodíme po všech možných potocích kde jsou ještě lososy, ale zatím bez úspěchu. Jednou nemá medvěd dostatečný věk, jednou je to medvědice se dvěma prcky.
Včera mě za pár piv poradil jeden indián kam na něj. Je to prý hodně starej grizzly. Benn nás tam odveze lodí. Měl by zde být každou chvilku, šel jen něco vyřídit na poštu“. Zanedlouho jsem opět seděl v autě a jeli jsme do přístavu.

Tentokrát auto řídil Benn, majitelem lovecké společnosti. Pronajímal od vlády k tomuto účelu obrovský revír. Chlap širokých ramen asi padesátiletý a ke dvěma metrům výšky mnoho nechybělo. Rybářský kulich téměř skrýval rezatou kštici. Širokému opálenému obličej dominoval mohutný rozpláclý nos, jeho zakončení dominovala žilkami prokvetlá bambulka a pod ní, závidění hodný zrzavý, zakroucený knír. Ir jak z obrázku.

Cestou do přístavu Milan s šéfem probírali detaily dnešního lovu. S odposlechu jsem vyrozuměl, že čím dříve s lodí vyjedeme tím lépe. Odliv moře začíná po páté odpoledne, a pokud nebudeme na smluveném místě dvě hodiny po začátku odlivu nebude moci s lodí na mělčinách u potoka kam máme namířeno přistát.

Přístav mě uchvátil. Po obou stranách širokého chodníku z prken se houpaly rybářské lodě. Stožáry se kývaly každý jinak, na lodích plno drátěných klecí, sítí, kladek, lan i malých jeřábů. Vzduch byl lehounce prosycen pachem nafty a slanou vůní moře. Když jsme si šli po dřevěném, lehce se houpajícím chodníku mezi loďmi, několikrát se ozvalo,
„Hi Benne“ a krátká výměna slov končila vždy smíchem. To vše podbarvoval křik racků. Milan ukázal na jednu z lodí, „To je Benovo podnik na vodě zde bydlím na ní již čtyři měsíce. V malinké kabině mou pozornost zaujala uzounká postel s vysokým bočním prknem.

„Milane, mám dotaz. Kde to s těmi ženskými děláš, vždyť já mám pochybnosti, že se do té postele sotva vejdu já sám. Pod tmavým knírem blýskl zuby: „ Dědku, když je správná konstelace, tak se najdou místa, že bys nevěřil. Nyní ale není čas na ženský, ty nás čekají večer, za chvilku vyjíždíme. Když jsem vyšel na palubu, Milan se rozesmál.

„V tomhle mundůru nemůže jít, víš vůbec kam jdeme“ a ukázal na chlapa který vězel až po prsa v gumových kalhotách a představil svého zákazníka „To je John z Kalifornie“. John z Kalifornie si mne zvědavě prohlížel, asi jsem nesplňoval jeho představu horolezce, ale ruku k vzájemnému seznámení napřáhl první a vyslovil přání, že doufá v zítřejší úspěch naší výpravy najít kozla.

S rozhovoru nás vyrušily gumové kalhoty jež dopadly k mým nohám. Chlapy měli zábavu, „Dědku, menší už nemám“, informoval mne Milan. Z lodi jež byla většinou celá ze dřeva jsme došli k jiné. Byla stříbrná. Milan na ní zaklepal a nahlas, tak aby to Benn slyšel povídá.

„To je Benovo kráska, stálo ho balík ale uvidíš jak umí pelášit. Nemá to vrtuli, ale vodní trysky“. Benn nás zaslechl a přidal se. Je to opravdu moje kráska, ale po týdnu ježdění když jsem jí koupil, jsem jí jako neovladatelnou chtěl vrátit. Jsem zvyklý na kormidlo a motor s vrtulí.
Poslali instruktora. Po dvou dnech jsem byl zamilovaný. Tato dvanáctimetrová lodička umí takový manévrovací fígle, že to dech bere“. Na důkaz že to tak je,jsem nemusel dlouho čekat.
K našemu cíli, dlouhou mořskou zátokou lemovanou vysokými horami bylo půl hodiny jízdy. Benn stál v kabině za velikým volantem a po vodě jsme letěli. Nic netuše jsem ze závětří kabiny vyšel obdivovat krásu okolí. Vítr se mnou cloumal atak jsem se raději vrátil zpět do závětří. Postavil jsem se vedle Benna a uchopil rukou lehce volant, usmál se a postrčil mne před sebe. Najednou byl ze mne kluk a jízda byla neskutečný zážitek.
S poznámkou, že budeme přistávat jsem se kormidla nerad vzdal, ale nejraději bych Bennovi kormidlo vyrval z ruky.
Aniž by ubral na rychlosti, stočil loď z prostředka zálivu prudce vlevo, podlaha lodi se mě jevila kolmá. Ben loď srovnal a řítil se na skalnaté pobřeží. Ruská ruleta. Buď a nebo.
Když jsme byli od skály na délku tenisového hřiště provedl Ben z lodí otočku doslova na místě. Odstředivá síla mne poslala do dřepu, ale vše proběhlo hladce a loď se vracela po zpěněné stopě kterou jsme se na skálu řítili.
Benn se culil mému pobledlému výrazu a měkce přistál u břehu nevelké říčky.

Z lodi jsme se zpustili na travnatý břeh zaplavený vodou jež mi sahala po kolena. Benn nás upozornil, že nejpozději v sedm večer musíme být na stejném místě, protože začíná odliv a nemohl by bezpečně přistát.Popřál úspěšný lov a byl pryč.
Proti proudu říčky jsme se pomalou chůzí brodili. Někdy po pás ve vodě. Střídali jsme břehy, přelézali, podlézali obrovské padlé stromy, jak jen nám prales dovolil. Říčka se množstvím lososů doslova vařila.
Po čtyřech až pěti letech se vracejí do svého potoka či řeky kde jejich život počal. Zde se vytřou a uhynou. Nic ale nepřijde nazmar. Okolo potoka jsou hody pro medvědy, kojoty, mývaly, bělohlavé orly, racky, vrány, havrany, kachny a další dlouhou řadu živočichů.Potomci lososů zůstanou v sladké vodě rok a poté se vydají na cestu do moře.

Příroda je krutá, z obrovského množství přežije jen několik procent. Asi po hodině namáhavé chůze les trochu prořídl. Zde jsme zvýšili pozornost. Osobně jsem si přál abychom medvěda nestřelili, nepatřím do kategorie mužů jimž lov přináší potěšení.
Bohužel, přání se nesplnilo. Říčka se prudce stáčela do leva a na malé písečné plážičce seděl na zadku grizzly, v packách držel ještě mrskajícího se lososa a pochutnával si spokojeně na růžovém masíčku.

Rána z kulovnice prořízla ticho a bylo o jednoho tvora na zeměkouli méně. Perfektní rána. John byl ve střelbě profík. U grizzlyho poklekl a modlil se. Zvášní zvyk. Později mi vyprávěl, že má doma plnou stodolu vycpaných zvířat a mnoho jich je z Afriky. Asi dvě hodiny jsme s Milanem byli zaneprázdněni stahováním medvědího kožichu.

Cesta zpět byla obtížnější. Trofejní kožich si nezadal s váhou pytle cementu. Střádali jsme se ale k ústí říčky Milan toho měl dost a já také. John se k nám nepřidal. Potěšilo mne, že Benny již na nás čekal. S hekáním a klením jsem mu podal kožich i s batohem na kterém byl přivázán a požádal o provazový žebřík, neboť jsem nebyl schopen na loď vylézt.

„Podej mi ruce, nabídl mi Benny“. Můj mozek díky únavě nepracoval na plný plyn a tak jsem bez otázky proč poslechl. Věřte nevěřte, ten Ir mě uchopil za zápěstí a na palubu vyzdvihl jako malého kluka. Do přístavu jsme dojeli když se již stmívalo. Na ubytovací lodi jsme ještě pracovali na trofeji a na závěr posypali několika kilogramy hrubé soli. John,nadšen úspěšným lovem nás pozval do hotelu na večeři.
Více nás potěšit nemohl, protože kromě hamburgru jsme celý den jídlo šidili. Po vynikající večeři a několika půllitrech piva jsme se cítili královsky, což ocení každý chlap, jež absolvoval podobně náročný den. Milan ožil.

Netrvalo dlouho a již kráčel s otevřenou náručí vstříc dvěma pohledným děvčatům,jež zakrátko představil. Pozvání k našemu stolu neodmítly. Zuzka a Růženka původem z Prahy přijely do Bella Coola z Toronta sbírat houby zvané pine mushroom, jež jsou v oblibě u Japonců a kam se ve velkém vyváží.  Vyrazili mi tím dech, neboť z vlastní zkušenosti vím, že je to velice obtížná a nebezpečná práce. Vyžaduje pohyb v komplikovaném terénu, dobře se orientovat a být připraven na setkání s medvědem.
Sám podobnou zkušenost mám. Malý grizzly, jehož matka medvědice splnila svou mateřskou povinnost a poslala jej do světa aby se staral sám o sebe, chodil za námi téměř celé dopoledne. Můj houbařský partner Tom po něm občas hodil klacek či kámen a snažil se jej odehnat. Ale málo platné, chtěl se kamarádit. My o to nestáli. Mohl jen zabloudit a medvědice pokud by jej našla v naší přítomnosti, velice těžko bychom jí vysvětlovali, že se kamarádíme.

Dívky mé obavy částečně rozptýlily, přijely s velkou partou, takže sami po lese chodit nebudou. Náročný den, ukončený příjemným večerem byl za námi a další náročný čekal. Najít kozla.

Ač neradi, jsme se děvčaty rozloučili, popřáli úspěšné houbaření a vydali se do lodní postele spát každý sám.
Již brzy ráno vodní trysky za lodí zanechávali dlouhý pruh okysličené mořské vody. Asi po hodině Benn loď zastavil. Pátral dalekohledem po vrcholcích skal levého břehu zátoky, rozbrázděné paprskovitě hlubokými rýhami. Po krátké debatě se chlapy shodli, že je to správné místo, kde se před dvěma dny vylodili a určili i přibližné místo kde byl kozel střelen.

Problém ale byl do které rokle spadl. Milan s Johnem se dohodli, že vystoupáme až do míst, odkud se střílelo a snadněji se určí místo kam mohl kozel spadnout. Benn zaparkoval jeho krasavici ke kolmé skále kde nebyl problém se dostat na břeh, popřál nám úspěšnou výpravu. Domluvil čas vyzvednutí a byl pryč. Neměl na starost jen nás, na lodi byli další lovci. Jejich průvodce většinou najímal mezi indiány. Dnes jsme byli oblečeni na lehko. Žádné těžké gumové kalhoty jako včera, ale ve stejné sestavě. Jeden pohled na strmý svah, posetý mohutnými skalami, zarostlý borovicemi a břízou mi napověděl, že se budeme potit a to hodně.

Na místo kde sběratel trofejí John Kaliforňan, odkud picnul kozla, nám trvalo téměř tři hodiny. Při krátkých momentech odpočinku jsme si s Milanem prohlíželi nádherné skalní útvary a vařila se v nás horolezecká krev.
Pokud by chyběl John, asi bychom si to s některou rozdali. Skála je jako ženská, nabízí se různé obtížnosti.
Milan česky nadával na zbytečnou cestu. „Toho kozla nenajdeme, je to již dva dny co jej střelil. Najdeme, jen pár chlupů“. Připomínku jsem nekomentoval.
Milan byl to samé co John. Jen s tím rozdílem, že do lesa nechodil pro trofej ale pro maso. Zdravé maso. Já je při jeho výpravách pro zásoby často doprovázel. V Kanadě se na lov chodí ve dvou. Kdo jde sám, často se nevrátí. V jednom případě si to postřelený grizzly vyřídil se třemi lovci.

Již delší dobu jsem pozoroval kroužící havrany nad jednou z roklí hluboko pod námi, ale dělilo nás několik podobných  hlubokých zářezů v terénu. Upozornil jsem na to a shodli jsme se, že tam by náš kozel mohl být. Konečně jsme si vydechli na místě odkud John střílel. Na ostrých výčnělcích skály se při pádu zachytilo pár chomáčků bílé srsti a kroužící havrani potvrdili že kozel proletěl kilometr kolmou roklí. Neradostné zjištění bylo, že John když viděl kudy budeme sestupovat pomocí lan, vrtěl odmítavě hlavou.

Již když jsme stoupali prudkým svahem od mořské zátoky, ptal jsem se Milana proč, jde John s námi. Ve třech je sestup i profesionálů, mnohem pomalejší a John s horolezeckou technikou nemá žádné zkušenost. Bylo mi vysvětleno, že za odstřel vzácného kozla zaplatil balík peněz a chce si být jist, že je skutečně budeme hledat.
svázali jsme dvě padesátimetrová lana a zajistil okolo nejbližší zakrslé borovice. Konce lan svištěl vzduchem a zmizel v hloubce kolmé skály. John nevěřícně koukal do propasti pod námi. Milan se sarkastickým potěšením navlékl horolezecká sedák a dal krátkou instruktáž jak systém pracuje.

Slanil jsem první, poté John. Trvalo mu to věčnost. S uspokojením jsem zjistil, že Milan přeci jen amatéra zajistil prusíkem, což je smyčka omotaná okolo obou lan a i pokud by Kaliforňan hrůzou omdlel, toto zařízení zabrání pádu. Milan slanil starým způsobem. Lano se vedou pod stehnem a přes rameno. Horolezci si dříve našívali na spodní část kalhot tvrdé plátno aby si nespálili třením spodní část stehna. Po dvou hodinách jsme měli za sebou teprve polovinu vzdálenosti. John se v technice slanění zlepšil a odmítl i jistící prusík. Všiml jsem si, že se již usmívá když pokaždé našel vedle mne pevnou skálu.

Já si ale s uspokojením říkal, dobře ti tak zmetku. To není Afrika a vraždění slonů z auta.
Pokračovali jsme lano za lanem, bez oddechu. Když jsme se všichni sešli na jednom místě, měl jsem již vyhlédnutý strom. Nebyl -li, obětovali jsme z naší výstroje smyčku s karabinou, jež zůstala upevněna ve skalní spáře navěky. Nepočítal jsem kolikrát jsme po laně sjel. Konečně jsem v hloubce pod sebou zahlédl něco bělavého a nadšen možný nález kozla hlásil.

Nespletl jsem se. Stopy potvrdili že zde byl medvídek. S kozla dost chybělo, ale i tak jsme obdivovali jeho mohutnost. Osobně jsem se s kozlem setkal na jedné z horských výletů.
Opřen o mohutný padlý strom jsem v pokleku fotil. Zaslechl jsem zapraskání větviček, připsal jsem to veverkám. Praskání se opakovalo, opatrně jsem vyhlédl přes padlý strom a přestal jsem dýchat. Pár metrů od stromu stálo bílé monstrum a větřilo, cítil mě. Na hlavě kralovaly silné, jen mírně zahnuté rohy. Pod bradou a po krku fousy téměř na zem, nad očima jako trnky, mohutné obočí. Boky pokrývala dlouhá sněhobílá srst. Celé mohutné tělo nad černými kopýtky, nesly až překvapivě silné nohy.

Vyfotil jsem jej, ale byl jsem zklamán. Na fotce byl jen bílý flek, neboť jsem ve chvatu nezaostřil. Nádherný kozel nepostál, vše trvalo snad jen deset vteřin a odešel. Milan mně i Johna vyděsil, když tvrdil, že sebou musíme hnout, protože pokud medvídkovi již vyhládlo mohl by se vrátit. Sotva to dořekl, uvědomil jsem si že jsme beze zbraně. Milan odmítl se s kulovnicí tahat. S noži jsme pracovali jako chirurgové, abychom z trofejní kůže zachránili maximum. Když bylo dokonáno, byl jsem rád že jsme místo opustili a nechali medvídkovi i tak velikou hostinu, takže by neměl mít důvod jít za námi. Slanili jsme ještě několikrát.

Terén se stal schůdnějším, ale i tak, než jsme se dostali k vodě zátoky, užili jsme si sestupu dosyta. Do příjezdu Bena zbývali dvě hodiny. Natáhli jsme se na sluncem prohřátém mechu a užívali si zasloužený odpočinek. Konečně jsme zaslechli hluk motoru a zanedlouho se na hladině předvedla Benovo kráska.


První jeho otázka byla, „našli jste kozla“, když dostal kladnou odpověd, bylo vidět, že se mu velice ulevilo. „Přivezl jsi pivo“, byla následná otázka mířená k Benovi, když Ben kývl, Milanovi se také velice ulevilo a mě i Johnovi také. Večer jsme tentokrát zavítali do nedaleké restaurace jež byla v majetku indiánů. Dobře jsme pojedli a oslavu úspěšného dne jsme započali přípitkem ohnivou vodou. Netrvalo dlouho a Milam přivedl k našemu stolu tři pohledné sguaw. Většina těchto děvčat vykvete v krásný květ, ale ne na dlouho. Velice brzy povadnou. Jejich velkým přáním je vzít si za muže bledou tvář. Pokud ale vznikne podobné manželství, netrvá dlouho. Občas je to jinak.

Přítel Maik se při cestě do Dawsonu ve svých 22 letech se vášnivě zamiloval do indiánské dívky v osadě Teslin, odmítl s kamarádem Jimem dál pokračovat.
Žije tam do dnes a je náčelník osady. Když jsem Teslinem před mnoha lety projížděl a telefoní pokusy selhaly..
Před restaurací zastavil obrovský starý kadlac se staženou střechou, obsazen velkým počtem chlapců v pubertě. Na otázku hledám Maika Z. Tři chlapci zvedli ruku a tvrdili že je to jejich táta. Bylo to moc pěkné setkání. Abych moc neodbočoval.

Děvčata se tulila a když jsem jedné pošeptal lež, že John je svobodný a bohatý Američan, jež hledá ženu, byla opravdu zábava pozorovat jak se Johnovi věnovali. Bylo hodně po půlnoci když jsme uznali, že jsme dostatečně oslavili úspěšný den. Seděl jsem již v autě, když se venku něco semlelo. Několika indiánským mládencům se nelíbla pozornost jež nám děvčata věnovaly. Začala malá strkanice, jež křikem ukončila manželka majitele restaurace. Po krátkých dohadech jsme byli všichni v autě. V městečku jsem se již orientoval a překvapilo mne, že Ben nejede do přístavu ale na opačnou stranu, s nohou na plynu. Při vědomí, že má v sobě láhev skotské mě do smíchu nebylo. Po několika minutách bláznivé jízdy, prudce přibrzdil a stočil auto do protisměru.

Když nebezpečný manévr dokončil, byli jsme schováni za stromy na malinkém odpočivadle a Benn zhasl světla. Dlouhé minuty nic, jen tma. V dálce odkud jsme přijeli se rozsvítili světla auta. Za krátký okamžik se velkou rychlostí přehnalo auto, na jehož korbě se krčil velký počet indiánských žárlivců ozbrojených klacky. Když auto zmizelo za zatáčkou Ben nastartoval a stejně bláznivou rychlostí jel tentokrát do přístavu. V bezpečí kajuty na oslavu vítězného boje beze šrámů jsme se ještě podívali lahvi whisky na dno. Ben mi vysvětli, že si nemůže dovolit žádný krvavý konflikt.
Do rána z hochů alkohol vyprchá a budou jako beránci. Nemají nás v lásce a když se opijí tak dvojnásob.

„Těžká bývá hlavička Ivanova, po mnoha džbán medoviny bohatýrské“, naříkal Milan při ranní očistě. Mně nebylo o nic lépe. V kajutě hostů silně voněla káva , na stole v obrovském pekáči nás čekala hromada velikých uvařených krabů. S rozehřátým česnekovým máslem to byla královská hostina.

Nic netrvá věčně. Ben se Johnem i se mnou vřele rozloučil a odjel s lovci za dalším dobrodružstvím. Na letišti, kam nás odvezl Milan se to opakovalo. Pozoroval jsem nakládání pine mushrum do letadla a usmál jsem se představě jaké asi dobrodružství prožívají česká děvčata v těchto končinách. Ve Vancouvru jsem se s Johnem rozloučil. Pokračoval se svým velikým nákladem trofejí do Kalifornie. A já hlukem velkoměsta domů. Před spaním jsem synkům vyprávěl o velkém dobrodružství a později v posteli manželce opakovaně tvrdil, že tam ženy sice byly, ale všechny strašně ošklivé.
Autor Josef Kouba, 12.03.2020
Přečteno 71x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Tichá meluzína, Lesan
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Ráda a dobře jsem si početla. Krásné zážitky, nevšední život. Přeji ať se stále daří, obzory se rozšiřují a ztrácí v nekonečnu a život dobrodruha i ten rodinný přináší hlavně radost. :o) ST

14.03.2020 20:28:10 | Tichá meluzína

Dík za komentář, BC je nádherný kus země a jeden by roztrhal desítky párů bot aby stačil navštívit každý kout. Stovky krásných jezer, hor k dobývání vrcholů i dlouhých zimních túr na lyžích. Yukon river jsem z Carmax (400km) sjel 2x poprvé obrovskou trempskou partou v roce 2003. (180 účastníků z Čech, Moravy a Slovenska) Nyní již pomalu díky stáří, i když s baťůžkem stále někde courám.

13.03.2020 23:04:14 | Josef Kouba

Kdysi mne ovlivnil Miroslav Podhorský, jako vodák sjel převážnou většinu řek Alasky. Čímž jsem i já koupil "mořák" a činím totéž, v menším. Škoda, že bylo přeloženo jen pár knih a ty zahraniční nekupuji, nejsou laciné a až tak dostupné.
Bohužel "střílející turisty z Jihu" nechápu. Žádnou řeku, žádný kopec, žádné zvíře nelze dobýt ani dobít. Buď vás k sobě pustí, nebo ne. Považuji to za nemoc peněz a malosti z nich vyplývající. Obecně je mi BC bližší než ruská tajga. Prostě určitý servis by měl být nablízku, protože rozměr těchto končin je z počátku pro Evropana na velké rozdýchání.

13.03.2020 19:54:10 | Lesan

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter