Láska za časů koronaviru

Anotace: Láska kvete v každé době.

Za oknem autobusu ubíhala rychle krajina. Vysoké hory se sněhovou čepicí vystřídala údolí, na jejichž jižních svazích se zelenaly vinice, podél údolí zběsile proudily rozbouřené jarní vody v řekách. Zářící slunce pohasínalo, jeho intenzita se snižovala úměrně s časem, a pomalu zapadalo. Za oknem se šeřilo a postupně se krajina ztrácela v nastávající tmě. Občas se objevily odlesky pouličních lamp, jež osvětlovaly italská města a vesnice, v jejichž blízkosti se táhla dálnice.
„Už jsme v Rakousku?“ uslyšela Jáchymův tichý hlas.
„Já myslím, že jsme ještě v Itálii.“ odpověděla Stella a přitlačila svou tvář ke sklu, aby lépe viděla. Za oknem autobusu se rozprostřela neprodyšná tma. Cítila, jak ji Jáchym stiskl ruku, jejich prsty se propletly jako proutky v košíku. Zatímco Stella vychutnávala příjemné teplo jeho ruky, hlavu si položila na jeho rameno. Zavřela oči a v mysli se vrátila o několik dnů nazpátek.
Na lyže do Itálie se těšila od Vánoc, kdy jí napsal kamarád a zároveň majitel malé cestovní kanceláře, že letos plánuje lyžování v Itálii, v lyžařském středisku Val di Fiemme. Pokud má zájem, ať se ozve. Neváhala ani minutu. Okamžitě mu odepsala stejně jako její tři kamarádky, se kterými brouzdá už několik let italské, rakouské a francouzské sjezdovky. Těšila se na začátek března, na jarní prázdniny, kdy bude mít konečně volno a na horách si odpočine od pracovních povinností, od školy, do žáků. Konečně si pokecá s kamarádkami, na něž nemá v průběhu školního roku moc času. Potká se se známými, se kterými se setkala před rokem na společném lyžařském zájezdu.
V průběhu ledna se z novin, z radia, z televize a z internetu dovídala, že v Číně, ve městě Wu-chanu, se objevil nový virus, který je velmi nebezpečný, nakazilo se jím obrovské množství lidí, chybí lékaři, zdravotní sestry, a umírají tam především starší lidé nebo lidé s oslabenou imunitou. Šílené záběry v televizi byly tragické a tristní, ale Stellu nepříjemné informace neiritovaly, protože se ujišťovala, že Čína je daleko a koronavirus se do Evropy nedostane, jako před léty do Evropy nedoputoval SARS. Na začátku února se z novin dočítala, že se virus dostal do severní Itálie, kde hlavně v okolí Milana onemocnělo pár lidí. Nevěnovala této znepokojivé informaci větší pozornost, poněvadž Milano je město, které leží daleko od lyžařského střediska, kam měla namířeno. Během dvou týdnů se situace v Itálii změnila, počet nakažených se vyšplhal na tři sta, deset lidí zemřelo. Koronavirus se rozšířil do oblasti Lombardie a Benátska. To už nejenom Stella, ale i její kamarádky a ostatní účastníci lyžařského zájezdu znervózněli a začali řešit, jakým způsobem se zachovají. Někteří zájezd zrušili, protože se báli možné karantény, že by zůstali trčet čtrnáct dnů v Itálii. Cavalese, město, ve kterém měli být všichni ubytováni, leží asi 200 km od Lombardie a 100 km od Benátska. V té době se nejednalo o rizikovou zónu. I když přibývalo v Itálii nakažených a už i umírali na virus lidé, Stella se rozhodla, že na hory pojede. Utěšovala se, že jí nic nehrozí, i když její maminka, jež pracuje stále jako praktická lékařka, cestu své dceři nedoporučovala.
Asi tři dny před odjezdem zavolala Edita a sdělila jí, že vzhledem ke své funkci ředitelky domova seniorů, do Itálie nepojede. Stella byla sice překvapena, ale chápala Editino rozhodnutí. Další dvě její kamarádky Leona a Petra, naopak byly stále nadšené a vůbec neuvažovaly, že by zůstaly doma.
„To bych přišla o prachy, že?“ konstatovala Petra.
„Možná by ti cestovka vrátila tisícovku…“ dodala Stella.
„ Tak to jim nenechám. Přece nejedeme do rizikové oblasti a včera v telce premiér prohlásil, že pokud se jedná o nerizikovou oblast, tak ji můžeme navštívit.“ pronesla rozčíleně Petra.
„Holky, ale je to smutné, že se čínský virus šíří tak rychle a zasahuje celou Evropu. Důležité je nepanikařit, jenže jak tomu zabránit, když média v lidech vzbuzují paniku a lidé skupují potraviny, jako kdyby byla válka. Je sice riskantní jet do Itálie, ale stejně virus dorazí do Česka. Já mu dávám tak týden, dva.“ dodala Leona.
Odjezd do Itálie byl stanoven na sedmou hodinu ranní. Stella se nejprve přivítala s účastníky zájezdu, které znala z předcházejících let, ale všimla si, že je do Itálie pojede i pár lidí, které viděla poprvé v životě. Nijak moc jejich tváře nezkoumala, protože hned padla do objetí své kamarádky Leony, jež byla nadšena z odjezdu, a na celé kolo křičela: „Holky, jsem tak ráda, že vás vidím a že si s vámi lyžování užiju.“
„No, jen aby si nás tam nenechali jak ty Čechy, kteří museli zůstat v karanténě na Kanárech,“ dodala Petra, „jo a nesmí vycházet ani z pokoje.“
„To bych nepřežila,“ pověděla Stella vymaňujíc se z objetí Leony.
„Co když Edita bude mít pravdu, zavřou nás a budeme tam jako ve vězení.“ ozvala se Petra.
„Petro, nesýčkuj. Znáš Editu. Opatrná paní ředitelka, k tomu zodpovědná. Ale my přece máme s sebou medicínu? Nebo jste nic ostřejšího nevzaly?“ zeptala se Leona.
„Ale vzaly, já mám půl litru rumu, slivovici a tři a půl litru vína.“ prozradila Stella.
„No jo, jenže alkohol na zpropadený virus made in China nezabírá.“ opáčila Petra.
„Holky, pojďme už do busu, vidím, že je vše naloženo a za chvíli odjíždíme.“ sdělila zívající Petra.
Všichni nastoupili do dvoupatrového autobusu, ve kterém nebyla obsazena všechna místa. Asi deset lidí se rozhodlo, že nebudou riskovat a na lyže do Itálie nepojedou. Stella měla sedět s Editou, a jelikož Edita zůstala doma, tak se její prostor rozšířil o jedno sedadlo. Na sedadlo před ní se usadily kamarádky. Když se Stella otočila dozadu, aby zjistila, kdo v její blízkosti sedí, všimla si, že na sedadle za ní je neznámý muž asi stejného věku jako ona. Jejich pohledy se střetly, muž se na ni usmál a řekl tiše: „ Ahoj, já jsem Jáchym.“
„Jáchym? Z filmu Jáchyme, hod´ ho do stroje?“ vyhrkla ze sebe.
„Tak nějak.“ odvětil Jáchym.
„Ježíšmárja, promiň, že jsem to na tebe tak vybalila, ale s názvem filmu mám své zkušenosti.“
„Jaké? Mohu je znát?“
A tak mu Stella začala vyprávět tolik omílaný příběh jejích rodičů. Poznali se v menze na vysoké škole v Brně. Asi po měsíci tzv. chození Stellinu maminku, Marii, pozval Pavel, Stellin tatínek, do kina na český film Jáchyme, hod´ ho do stroje. Hlavní roli Jáchyma hrál Luděk Sobota, kterého v té době maminka absolutně nesnášela, ale film ji natolik zaujal svými gagy, při kterých se nasmála jak nikdy, a Jáchym, alias Luděk Sobota, se nakonec stal jejím oblíbeným hercem. Prý tehdy prohlašovala: „Až se mi narodí syn, bude to Jáchym.“ Jenže kluk se jí nenarodil, ale narodila se jí jen jedna holka.
„Aha. A jak se jmenuješ ty? Jáchymka?“ zeptal se.
„Blázníš, tak zase mamka nebyla prdlá. Jmenuju se Stella.“
„Tak Hvězda nebo Star?“ opáčil a zaculil se.
„Tak nějak.“ Mrkla na Jáchyma.
Cesta do Val di Fiemme trvala skoro dvanáct hodin. Hodně plkala s kamarádkami a se známými, ale většinu času strávila rozhovorem s Jáchymem. Dokonce si k němu i přisedla, neboť místo vedle něj bylo volné. Dověděla se, že se na zájezd přihlásil na poslední chvíli, když zjistil, že se ze zájezdu odhlásilo pár lidí. Měl zaplacené lyžování v Passo Tonalle, ale asi týden před odjezdem mu cestovka oznámila, že zájezd se ruší pro malý zájem. Kupodivu dostal vráceny peníze a tak zjišťoval další možnosti lyžování a od kamaráda se doslechl o lyžování v Cavalese. A je tady. Přestože si Stella myslela, že Jáchym je učitelem, velmi brzy ji vyvedl z omylu a sdělil jí, že vystudoval ekonomii a pracuje na úřadu práce.
Do Val di Fiemme dorazili večer, ale hned první ráno je přivítalo italské slunce, které právě vycházelo nad horami.
„Holky, to bude lyžovačka!“ vykřikla ještě rozespalá Petra.
Lyžovačka to teda byla. Celé čtyři dny je na svazích doprovázelo slunce, holky si na obličej nanášely krémy s faktorem 30-50, aby se nespálily. Všechny dny s nimi lyžoval i Jáchym a holky si Stellu dobíraly.
„ On se do tebe zamiloval.“ pronesla asi třetí den Leona.
„ Ale ne, vždyť mě ani nezná.“ odpověděla Stella a její tvář se zbarvila do nachova.
„Ty se červenáš, Stellinko? To vypadá, že jeho city opětuješ.“ Rýpla si do Stelly Leona.
„A to jsi nám přísahala, že už nechceš žádného chlapa, že jsou to zmetci, že jsou to hovada a že jsou všichni stejní. Že by Jáchym byl jiný? To se mi nechce věřit.“
Stella raději mlčela, ale věděla své. Čím dál více jí byl Jáchym sympatický a stávalo se jí, že na něho příliš často myslí. Vypadal dobře. Sice mohl být o trochu vyšší, ale i když si vezme boty s podpatky, bude stejně vysoká jako Jáchym. Poslední večer, kdy při víně došlo i na zpěv, ji v nestřežené chvíli vzal za ruku. Nebránila se. Nechala svou ruku v jeho a jen cítila teplo a příjemno. Vše proběhlo beze slov. Spát šla až po půlnoci a na dobrou noc dostala od Jáchyma pusu.
Poslední den lyžování proběhl v pohodě, slunce svítilo, jako kdyby vědělo, že lyžaři, kteří sjíždějí sjezdovky, jsou v letošní sezóně poslední. V poledne oba odpočívali před hospodou na lehátkách, pomalu usrkávali ze skleničky oranžový aperol, své tváře vystavovali prudkému slunci a sledovali lyžaře, jak sjíždějí sluncem zalitý protější svah.
Stella zavřela oči a snažila se vychutnávat sluneční paprsky, které jí dopadaly na hebkou tvář. Cítila, že jí opět Jáchym vzal za ruku.
„Spíš?“ zeptal se Jáchym.
„Ne, jen přemýšlím.“ opáčila Stella.
„A mohu vědět o čem? Že by o mně?“ dodal.
„To ani náhodou, to by sis moc fandil.“ Usmála se a stiskla mu ruku.
„Sleduješ na idnes zprávy, že? A víš, že koronavirus v Itálii roste geometrickou řadou a že už mnoho lidí, především starých, nemoci podlehlo. Co když se tady nakazíme a čínský virus přivezeme do Česka.“ vyslovila s obavou otázku.
„Stello, nesýčkuj. Jsme přece na horách a tady nám nic nehrozí. A když už jsi vzpomněla čínský virus, tak v Česku je nakaženo jen pět lidí.“
„Víš, dnes mi mamka psala, že sice onemocnělo jen pět lidí, ale každý z nich mohl už nakazit další tři lidi, to už je patnáct lidí a těch patnáct mohlo nakazit další tři…“
„Ty učíš matematiku?“ Zlehčoval situaci Jáchym, přestože věděl, že Stella učí angličtinu a dějepis.
„Ne, ale násobilku ještě umím. Víš, mamka je praktickou lékařkou, takže něco o chřipce ví. Psala mi, ať se ničeho nechytám, když nemusím, ať nenasedám do kabinky s Italy, a hlavně ať si umývám často ruce. Jo, ať se s nikým nedržím za ruce.“
„I tu poslední větu?“ otázal se Jáchym.
Stella se zaculila, otočila hlavou na znamení, že si poslední větu vymyslela. Ale i tak v duchu přemýšlela, co by řekla její matka na to, že tady sedí s neznámým klukem, do kterého se možná zamiluje, a pak jí zbydou jen oči pro pláč. Co ji doma čeká? Maminka jí psala, že asi půjde do karantény, protože těch pět nakažených přicestovalo z Itálie, ale z rizikové oblasti. Když Stella oponovala, dostalo se jí poučení, že momentálně je každý, kdo přijede z Itálie, rizikový. Ráno se o tom bavila s holkami a ty ji nabádaly, ať zbytečně nepanikaří.
„Stello, už jsme v Rakousku a máme na 15 minut rozchod.“ uslyšela Jáchymův hlas. Probudil ji ze spánku a ona nejprve vůbec netušila, kde se nachází. Ale v mžiku si uvědomila, že je v autobuse a že se vrací domů z lyžařského zájezdu, prý z jámy lvové. Ještě rozespalá se nasoukala do lyžařské bundy a následovala do temné noci Jáchyma. Před sebou spatřila štěbetající kamarádky, Leonu a Petru, jež si sdělovaly nové informace o covidu-19. Zaslechla jen poslední slova jejich hovoru, že situace je pod kontrolou a v Česku je celkem šest nakažených.
Bez další zastávky se kolem šesté ranní vrátili domů, kde na ni padla únava, zalehla do postele a upadla do hlubokého spánku, z něhož ji kolem desáté hodiny probudil známý zvuk mobilu. Uvědomila si, že jí přišla na Whatsapp zpráva. Ještě rozespalá se mrkla na displej mobilu a zjistila, že zpráva je od Jáchyma.
„ Ahoj lásko, jak to dnes nebo zítra vidíš? Potkáme se někde?“
„Dnes asi ne, musím jít za rodiči, vyprat a trochu tady uklidit. Snad zítra.“ Vyťukala slova v mobilu, zatímco se kolem ní otírala vrnící Mína, její bílo-mourovatá kočka, jež ji po pěti dnech vítala.
Ještě dopoledne Stella zavolala mamince a oznámila jí, že se odpoledne staví, ale dostalo se jí zákazu s vysvětlením, že bude dobré, když zavolá na státní hygienickou stanici a zeptá se, jestli nemá raději zůstat doma vzhledem k tomu, že navštívila Itálii, i když nebyla v ohnisku nákazy. Ovšem dovolat se na hygienu bylo velmi náročné, nakonec měla štěstí a paní hygienička jí doporučila, zvláště když pracuje s dětmi, ať zůstane čtrnáct dnů doma, buď v karanténě, nebo nechť se domluví se zaměstnavatelem. Následoval rozhovor s panem ředitelem, který byl velmi vstřícný, a doporučil jí zůstat doma aspoň týden a pak se uvidí. Dodal, že uvažuje, že dětem dá pět dnů ředitelského volna, protože mnoho z nich navštívilo s rodiči o jarních prázdninách Itálii, Rakousko a Slovensko. Stella si oddechla a věřila, že za týden se do školy vrátí.
Po obědě si pustila televizi a zděsila se, poněvadž tam stále dokola běžely zprávy o koronaviru, každá instituce se předháněla v tom, co svým zaměstnancům doporučí, zakáže, přikáže. Nedovedly se dohodnout. Hrůza. Zavolala Leoně a Petře, zatím neměly žádné konkrétní informace od zaměstnavatele, jak se mají zachovat po příjezdu. Taktéž mluvila několikrát s Jáchymem a ten jí sdělil, že do pondělí má být doma. Situace kolem koronaviru ji natolik pohltila, že málem nezareagovala na Jáchymova slova: „Mám o tebe strach. Asi jsem se zamiloval.“
V první vteřině nevěděla, co mu má odpovědět. Slova, která by ji za normální situace potěšila, byla pronesena v ne příliš vhodné době, ale její babička jí vždy říkala: „Láska kvete v každém věku a v každé době, to si zapamatuj, Stellinko.“
Druhý den odpoledne už seděl Jáchym na sedačce v jejím malém bytě, objímal ji a společně sledovali televizi, kde premiér oznámil, že všichni, kteří se vrátí z Itálie po půlnoci, tedy 7. března, musí jít do nařízené čtrnáctidenní karantény i přesto, že se virus šíří pomalu. Zatím onemocnělo jen dvanáct lidí, ale málo se testuje, takže nakažených je určitě více, někteří nemusí mít příznaky, tzn. zvýšenou teplotu, kašel, únavu. Katastrofický scénář prožívá Itálie, na severu byla vyhlášena karanténa, ve které se ocitlo asi šestnáct miliónů lidí, a sedm tisíc je nakažených. Dokonce Italové zavřeli i všechny sjezdovky.
„To jsme měli štěstí, že jsme si ještě zalyžovali.“ prohlásil Jáchym.
„Myslíš? Ale i když jsme nebyli v rizikové oblasti, moli jsme si dárek převázaný koronastužkou přivézt. Nebo už jsme si ho přivezli. A nakazíme se navzájem.“ dodala a vzdychla Stella.
„Neber to tak tragicky. My se spolu můžeme vidět, držet se za ruce, objímat se, líbat a i stýkat…pluli jsme na jedné lodi, na které se virus vyskytoval, nebo také ne, kdoví.“
„Jo? I stýkat se můžeme? Není to nebezpečné?“ Usmála se potutelně Stella.
„Neeee…“
Přitáhl si ji sobě, objal, letmo ji políbil na smyslné rty. Nebránila se, naopak rty mírně rozevřela, aby byl prožitek silnější a přitulila se k Jáchymovi. Přivřela oči a cítila, jak se s ní svět točí. Přestala si uvědomovat čas, všechno se scvrklo do jakési fialové tmy, kde vnímala postupně zrychlující dech, jenž rezonoval mezi čtyřmi stěnami, a byl ukončen tichým výkřikem.
„Mňau, mňau.“ Byly první zvuky, jež Stella a Jáchym zaregistrovali, protože v ten samý moment vyskočila Mína na postel, kde se z milostného aktu oba vzpamatovávali. Mína si vítězoslavně sedla mezi ně a začala bránit svoji paničku.
„Máš konkurenci.“ Usmála se a pohladila Jáchyma po tváři.
V týdnu vláda rozhodla, že uzavře školy, protože čínský virus se šíří velmi rychle, během šesti dnů bylo nahlášeno devadesát čtyři případů nákazy. Většinou se jednalo o lidi, kteří se vrátili z Rakouska a Itálie, kde trávili s dětmi jarní prázdniny. I proto se Stella rozhodla přijat vlastní karanténu, neboť se dostavil strach. I proto se domluvila s Jáchymem, že se čtrnáct dnů neuvidí, že si budou jen volat, protože nechtějí riskovat, že by někoho nakazili. Většinu času strávila doma, občas, když se venku vysvitlo březnové sluníčko, se vydala na procházku. Vzhledem k tomu, že se uzavřely školy, trávila většinu času u počítače, kde zadávala svým žákům úkoly, které měli plnit. Vůbec neměla s touto aktivitou zkušenost, takže očekávala, jak její dítka zareagují a byla mile překvapena. Hned se ozývaly a vyplněnými úkoly a pozdravy.
Stav ohrožení, který byl vyhlášen, ji nepřekvapil, stejně už týdne seděla jen doma, s nikým se nestýkala, potravin měla v lednici hodně, protože pár dnů, než odjela do Itálie, byla nakupovat v Lidlu, kde probíhal tzv. italský týden, takže si nakoupila spoustu sýrů, těstovin, dokonce i tiramisu. Stav ohrožení přešel o pár dnů později ve stav nouze, neboť čínský virus zachvátil celou Evropu, nejhůře je na tom Itálie se sedmi sty mrtvými. Stav nouze spočívá v rušení všech akci nad třicet lidí, zavřeny jsou všechny restaurace, divadla, kina, jen obchody s potravinami, drogerií a léky jsou otevřeny. Postupně jsou uzavírány hranice, lidé už nemohou nikam vycestovat a všichni, kteří se vrací do republiky, musí strávit čtrnáct dnů v karanténě.
Dostavila se nervozita a ani rozhovory s Jáchymem ji neuklidnily. Nejhorší moment prožívala v den, kdy se od Leony dověděla, že její bratr byl pozitivně testován na covit-19 a že se vůči němu spustily na facebooku negativní reakce jen proto, že si virus přivezl z Itálie. Stella znervózněla a necítila se dobře. Tváře měla rozpálené, ale teploměr zvýšenou teplotu neukazoval. Propadala panice. Co když virus v sobě má? Neměla strach z nemoci, ale z reakce z okolí. Dopadla by jako Michal, bratr kamarádky? Budou jí lidé spílat, že si užila lyžování, že kvůli ní musí být doma, přicházet o peníze. Nechce zažít hon na čarodějnice. Před čtrnácti dny byla situace jiná. Kdo mohl předvídat, že se virus bude šířit rychlostí zvuku. Každý je po bitvě generál.
„Už aby uběhlo čtrnáct dnů, snad proklatý virus v sobě nemám. Snad jsem zdravá.“ říkala si v duchu. Každý den ji v to ujišťoval Jáchym a tím, že ji neustále opakoval, že na ni stále myslí, že je mu bez ní smutno, že ji má rád a že už se těší, až se za pár dnů potkají. Taktéž telefonáty s matkou ji dodávaly odvahy už proto, že maminka je lékařkou. Stěžovala si však, že k ní chodí pacienti a ona se nemá jak chránit. V zásobě měla sice roušky, ale už se spotřebovala a nemůže sehnat nové.
„Mami, co kdybych ti roušky ušila. Mám zánovní šicí stroj a šít mě naučila babička, pamatuješ?“
„To by bylo super, Stello, “ sdělila jí do mobilu maminka, „snad na internetu najdeš nějaký návod.
Stella ještě ten den vyhledala návod. Nebyla první, koho napadlo šít roušky, protože jich byl velký nedostatek. Hned první se jí povedla. Černá s bílými hvězdičkami a bílými šňůrkami. Vyfotila se a fotku dala na facebook jako profilovku. Sklidila velký úspěch a hodně přátel ji oslovilo, jestli by jim něco tak hezkého mohla také šít. A tak šila. Pro Frantu, Pavla, Leonu, Jirku, Editu, Petru, pro sousedy a hlavně pro maminku, která je rozdávala v ordinaci svým pacientům. Několik speciálních ušila i pro Jáchyma. Za pár dnů nastoupí do práce a právě na úřadech je zapotřebí roušek, poněvadž člověk nikdy neví, kdo si přijde vyřizovat žádost o rodičovský příspěvek, příspěvek na nouzi atd.
17. března byl vyhlášen zákaz pohybu osob, který spočíval v tom, že lidé by měli zůstat doma, nikam nevycházet, jít pouze do práce a nakoupit to nejnutnější, popřípadě jít se na chvíli projít do přírody. Media hlásí, že je už nakaženo tři sta lidí a pouze tři lidé se vyléčili. Upozorňují, že se mají chránit především lidé starší šedesáti pěti let, ale někteří senioři si upozornění neberou moc k srdci. Chodí si nakupovat, kdy se jim chce, nenosí roušky a chovají se nezodpovědně. Když se jeden novinář ptal staré ženy, proč si nakoupila málo potravin, odpověděla mu: „Pane redaktore, to mi na dnes stačí a zítra si půjdu nakoupit znovu.“
„A vy se nebojíte?“ zeptal se kroutě hlavou.
„Víte, to je jediné mé potěšení vyjít si nakoupit, zjistit, kde jsou slevy, povyprávět si. Byly doby, kdy jsem oběhla za den i čtyři obchody.“
„A kolik je vám let?“
„Letos mi bude osmdesát.“ Pochválila se stařenka a odcházela.
Když viděla Stella roztodivný rozhovor v televizi, udělalo se jí mdlo. Nechápala, že se senioři chovají tak nezodpovědně. Vzpomněla si na svou babičku, která před rokem zemřela. Jak by se asi zachovala ona? Pracovala skoro čtyřicet pět let jako učitelka. Určitě by byla zodpovědnější než tato stařenka, protože vždy sledovala, co se děje u nás i ve světě a zaregistrovala by, že se na Olomoucku dostalo do karantény několik obcí, kde se větší množství lidí nakazilo například na oslavě, plese, nebo že nejhorší situace je v Itálii, kde se virus šíří stále rychleji a vyžádal si už tři tisíce čtyři sta obětí.
Po čtrnácti dnech Jáchym nastoupil do práce. Přestože zastával funkci vedoucího pracovníka, hned první den strávil za přepážkou, kde pomáhal vyřizovat žádosti o přídavky na dítě, na bydlení, protože úřad práce jel na částečný provoz, neboť část pracovníků zůstala doma, část pracovala. Nechápal, proč zrovna v době, kdy se virus šíří napříč společností, lidé nevyčkají a jdou si vyřizovat žádosti. Nebylo jich mnoho, ale i tak se už první den použil roušku, jež mu z lásky ušila Stella, i když věděl, že on sebe rouškou neuchrání, ale uchrání jiného člověka. Těsně před ukončením úředních hodin, přišla požádat o rodičovský příspěvek mladá hezká maminka, která permanentně pokašlávala. Hned jí nabídlo roušku, kterou mu dala navíc Stella. Do 15 minut bylo vše vyřízeno a pokývnutím hlavy se s paní rozloučil.
V té době Stella nakupovala v Tescu. Přestože ještě rouška nebyla povinná, Stella si přikryla část obličeje červenou rouškou s černými puntíky. Dokonce si vzala své rukavice a snažila se vyhýbat lidem, neboť neměla zájem si koronavirus přinést domů. Byla natěšená, protože večer se měla konečně setkat s Jáchymem. Pozvala ho na večeři, a tak přemýšlela, co dobrého mu přichystá. Zvítězil losos a opékané brambory. Vše, co chtěla nakoupit, stihla během půl hodiny a spěchala domů.
Odpoledne se šla na chvíli projít. Vyřídila pár telefonů. Volala si s přáteli, zjišťovali navzájem, jak se mají, jestli je koronavirus nedostal, občas si posílali legrační videa a fotky, která je ve vážné situaci sbližují a posilují. Dokonce i její konzervativní matka se odhodlala a poslala pár legrácek. Stella si slíbila, že ji zítra konečně navštíví, protože cítila z rozhorů, že je maminka ze své práce unavená. Sice nepatří do ohrožené skupiny, za dva roky jí bude šedesát, ale pracuje ve zdravotnictví a Stela ani neví, jestli třeba někde nevypomáhá, neboť vždy musí být tam, kde se něco děje.
Po příchodu domů se první zastavila v koupelně, kde si myla ruce tak intenzívně, že ani nezaslechla zvuk mobilu. Až na druhé vyzvánění zvedla radostně mobil, když se na displeji objevilo jméno Jáchym.
„Ahoj!“ zněla její první slova a na tváři se jí objevil úsměv, které se najednou změnil v děsnou grimasu.
„Co se proboha stalo? To jako nepřijdeš? To není přece možné. Já mám připraveného lososa…“ Věděla, že mluví z cesty. Věděla, že říká nesmysly, ale zpráva od Jáchyma ji zcela rozhodila.
Dověděla se, že dnes dopoledne jednal Jáchym s jednou paní, která se před několika dny setkala s mužem, jenž byl pozitivně testován na kovid-19 a paní musela v rámci trasování nahlásit všechny osoby, s nimiž v poslední době přišla do styku. A mezi nimi uvedla i Jáchyma. Hygienická stanice vydala nařízení, že všechny osoby, které se s paní setkaly, musí do karantény.
„ Nezlob se, Stelli, ale fakt za to nemůžu a momentálně nebudu riskovat, že nakazím i tebe. Stejně mě budou asi testovat, takže pokud budu v pořádku, uvidíme se co nejdříve a pak naše setkání oslavíme.
„Jo, jo.“ Naplákala Stella a neviděla situaci moc růžově. Místo přípravy večeře si sedla k šicímu stroji a začala šít další roušky, jejichž nošení bude od zítra povinné, neboť stav se nelepší, nakažených je víc jak tisíc a podle odborníků bude počet narůstat a snad na konci dubna by mohlo být nemocných až deset tisíc. A mezi nimi bude možná i Jáchym, říkala si v duchu Stella. Stále nejhorší situace je v Itálii, kde již zemřelo pět tisíc lidí a padesát čtyři tisíc je nakaženo. Postupně se covid-19 zabydluje v celé Evropě a i v celém světě.
V den, kdy v Česku zemřel první člověk na covid-19, devadesáti pětiletý muž, se Jáchym dozvěděl, že jeho test je pozitivní. Dlouho přemýšlel, jak nepříjemnou informaci sdělí Stelle. Byl nervózní a vůbec netušil, jak takovou zprávu přijme. Nejprve přemýšlel o Whatsappu, ale nakonec vytočil číslo a seznámil ji se smutnou zprávou.
„To přece není možné.“ zněla její slova.
„Mám to černé na bílém.“ dodal Jáchym.
„Nezmýlili se? Blbá otázka, že.“
„Stello, nezmýlili. Paní, která mě nakazila, je také pozitivní. Seděla proti mně asi tak metr po dobu patnácti minut. A neměla roušku. Já jsem jí posléze roušku daroval, ale bylo to evidentně pozdě. Kdyby přišla o den později, bez roušky bych ji nepřijal. Ale znáš to, pozdě bycha honiti. Nějak to snad přečkám. Říkala jsi, že bratr Leony měl jenom teplotu, ale jinak nic?“
„Jo, jen teplotu, trochu ho bolela hlava, ale nakazil i manželku. Jejich šestiletý syn je zatím zdravý.“
„Snad i já budu mít lehký průběh.“ dodal.
„A bolí tě teď něco?“ zeptala se.
„Nic mě nebolí, jen trochu pokašlávám a mám mírně zvýšenou teplotu. Jinak jsem OK.“
„Ježišmarjá, jak OK. Máš nemoc, na kterou se umírá…a…“
„Ale já ti neumřu, to slibuji.“ opáčil Jáchym.
„Ale ty mě vůbec neznáš. Nevíš, že přitahuji vše negativní. Nenašla jsem odvahu ti tuto nepříjemnost sdělit. Například jeden můj kamarád, no byl to přítel, byl se mnou lyžovat a zlomil si komplikovaně nohu, druhý, také přítel, ale teď je to jedno…, na kole spadl tak nešťastně, že si způsobil otřes mozku, ale byl to debil, neměl totiž přilbu. No a třetí se málem utopil v moři, když mi zachraňoval klobouk. Chápeš to? Klobouk ho stál málem život. Moje mamka mě často upozorňovala, že všechny chlapy odrovnám, že jsem jak nevybuchlá nálož.“
Povídali si dlouho do noci. A nejenom v den, kdy se Stella dověděla o covidu-19. Vyprávěli si, co všechno zažili a co by chtěli zažít. Ze začátku vnímala, že se Jáchym přemáhá, že mu není zcela dobře, ale když se ptala na jeho zdravotní stav, odbyl ji slovy, že mu nic není, i když zřetelně slyšela, že jeho kašel je silný, avšak postupem času kašel ustával, až se jednoho dne vytratil z jejich života.
Zatímco byl Jakub nemocný, zlepšilo se počasí natolik, že Stella mohla vyrazit na kole. Musela mít přes nos a ústa roušku, protože se koronavirus šíří dál a nemá slitování s nikým. Zasahuje zdravotníky, dostal se i do domovů seniorů a kosí je. V Itálii a Španělsku je situace šílená, teď k nim přibyla i Anglie, dokonce onemocněl i princ Charles a premiér, v Americe je nejvíce postižený New York, už tam zemřelo asi deset tisíc lidí. Čínský virus se šíří jako mor a nikdo si není ničím jistý. Velkým problémem jsou ochranné pomůcky. Vláda tuto oblast podcenila a teď čeká na roušky, respirátory a další pomůcky z Číny, která vystupuje v roli zachránce a vláda si neuvědomuje, že právě z Číny se covid-19 dostal do Evropy a do světa.
Po čtrnácti dnech se cítil Jáchym zcela zdrav, ale čekaly ho ještě dva po sobě jdoucí testy, které měly potvrdit, že je na covid-19 negativní, že už nemůže nikoho nakazit. Stella byla ze všeho nervózní, i když se z medií dovídala, že se sice počet nakažených zvyšuje, ale je to i tím, že se více testuje, ale důležité je, že se už kolem dvou set lidí uzdravilo a umírají vesměs staří a nemocní lidé. Stále musejí lidé nosit roušky a velice pečlivě dbát na hygienu. Ve světě je situace mnohem horší, především v USA.
A do koronavirové doby přišly Velikonoce. Nádherné jarní počasí vylákalo mnoho lidí do přírody a i Stella si vyjela na kole. Navštívila rodiče a v neděli večer si povídala s Jáchymem.
„Kdy se už konečně sejdeme?“ ptala se.
„Během dvou dnů budu vědět výsledky druhého testu a pak už nám nic nebude bránit se potkat. Už se těším, až tě obejmu.“ opáčil Jáchym.
Povídali si dlouho do noci. Únava z celého dne udělala své a Stella brzy usnula.
„Crrrrrrrr.“
Stella otevřela oči a podívala se na displej budíku. Zjistila, že je teprve osm hodin.
„Kdo mě to tak brzy ruší? Mrskání je přece zakázáno!“ zakřičela. Přesto se donutila vstát a šouravým krokem se plížila ke dveřím.
„Crrrrrrr.“
„Už jdu.“ pronesla naštvaně, otevřela dveře a zůstala stát jak solný sloup.
Ve dveřích stál Jáchym s otevřenou náručí, v níž ve vteřině skončila.