Nejlepší kamarádka?!

Anotace: příběh z mého života, moje pocity, moje vzpomínky... prosím o hodnocení a komentáře...

Odmala jsem bývala samotářka. Bydlela jsem na vesnici, která sčítala necelou stovku obyvatel. K dětským hrám jsem využívala mých imaginárních přátel a byla jsem spokojená. Když jsme se po mém nástupu do první třídy přestěhovali, můj život se od základu změnil a mohla za to dívka, která se jmenovala Andrea.

Pamatuji si, když jsem seděla nad obědem a ona přišla, zaklepala u nás na dveře a zvala mě ven. Vnučka naší sousedky. Andrea. Byla drobná, měla tmavé vlasy po ramena a bledou pihatou tvář.

Ukázala mi svět her, svět tajemství, svět nových překvapení. Věřila jsem, že tohle bude má celoživotní kamarádka. Vzorem mi byla máma, která stále udržuje kontakt s kamarádkou, se kterou vyrůstala snad od kolébky.

Dětský svět je tak nevinný. A přesto mě mnohdy dohnalo k slzám, když Andrea musela odjet po víkendu domů nebo když jela někam na prázdniny. Jednou jsem se vrátila domů z dovolené u moře a plná štěstí jsem se dozvěděla, že Andrea bydlí u její babičky, naší sousedky. Byla smutná, pohublejší než kdy jindy. Později jsem se dozvěděla, že se s mámou přestěhovaly pryč od jejího táty, protože to byl alkoholik a často se vybíjel na matce a Andrey zlost. Všichni mi říkali, že jsem ta, která jí ukázala novou cestu života.

Nakročily jsme společně do puberty. První menstruace, první lásky, první starosti. A já začala cítit, že už to není jako dřív. Andrea je člověk nesmírně společenský, je zvyklá se pohybovat mezi partou lidí, ale já mám raději klid a soukromí. Maximálně ve dvou. Tohle nejspíš nikdy nemohla pochopit. Byla o ročník výš, její spolužáci mě nebrali. Chápala jsem, že se mne mnohdy chtěla zastat, když mě kluci popichovali, ale mě to nesmírně ubližovalo. Připadala jsem si jako malá blecha, co se nedokáže obhájit. A potom se to stalo. Našla si jinou kamarádku. Moře slz kvůli ní padlo – z mé tváře. Najednou mi přišlo, že můj život vlastně ani nemá smysl. Andrea se mnou nechtěla jet pomalu ani na bazén, ale na jakékoliv akci nebo atrakci, kde jsem se objevila já (bohužel s rodiči), narazila jsem na Andreu a tu její „novou“. Byl to tak ponižující pocit! Uzavřela jsem se do ulity a snažila si žít vlastní život, ale zapomenout nešlo.

A potom začala být Andrea zase čím dál bledší, propadlejší. S mámou si našly nový byt, ale přesto byla Andrea často u babičky. Jednoho dne za mnou přišla a vyplakala se mi na rameni. Její kamarádka nebyla tak dokonalá, jak se zdálo. Byla strašně žárlivá a Andreu odtrhávala od kolektivu, který byl pro ni životem. Pokud se na ni jen někdo usmál, „nová“ Andreu táhla pryč. Všechno vyvrcholilo tím, když se šla Andrea po škole projít se spolužačkou. „Nová“ je potkala a vlepila Andrey facku. Všichni kolem ohromeně koukali… A tak jsme se vlastně po několika měsících zase daly dohromady a já se zase stala tím nejšťastnějším člověkem. Odpustila jsem jí.

Rok se sešel s rokem. V mobilu měsíc stará smska od ní. Na další neodepisuje. Proč? Ptám se pořád dokola. Před dvěma léty se naše cesty rozešly. Ona šla na střední, já rok po ní. Každá z nás si začala žít svůj život, ale ona mi celou dobu chyběla. Vždycky, když byl víkend, čekala jsem, že ona přijde, zaklepe. Tak se stalo snad jen párkrát. Ona už žije dlouho život beze mě. Byla jsem pro ni někdy vůbec něco? Chtěla bych vrátit dětská léta, ale nejde to. Bylo mi s ní skvěle, aspoň v tu dobu. Ale teď, když jsem na střední škole našla opravdovou nejlepší kamarádku, která mi dokáže kdykoliv pomoct a nevykašle se na mě. Říkám si… Mohla pro mě být Andrea tou nej? Co když zase jen bláhově vkládám někomu vlastnosti nejlepšího přítele? Nechci být sama, nechci si hrát s imaginární osobou... Prosím, pomozte!