Tvůrčí Osobnost

Tvůrčí Osobnost

Anotace: Mládí, zamilovanost a vše, co k tomu patří. Proč se ale Daniela, vysněná partnerka, se kterou si Martin bezpochyby dokáže představit budoucnost, tak nekompromisně straní jeho přátel a rodiny? Najde na tuto otázku Martin odpověď?

Ležel jsem na posteli a spokojeně si pískal melodii jakési písničky, kterou jsem ráno slyšel v rádiu a nemohl se jí zbavit. Ve dveřích jsem viděl Danielu, která si odskočila do lednice pro minerálku a nyní se vracela zpět do ložnice. Byla zcela nahá. Náhle jsem si uvědomil, že jsem asi poprvé ve svém životě opravdu šťastný. Kdybyste viděli tu nádheru, kterou jsem já v tu chvíli měl zrovna před očima, taky byste byli. Její štíhlé sto sedmdesát centimetrů vysoké tělo se ladně blížilo k mé maličkosti, tím myslím svou osobnost, to jen aby bylo jasno. Pevné dvojky se jí pohupovali v prostoru a ta její kulatá prdelka…bože můj, děkuju! Zprostřed jejího vyholeného klína na mě vykukovala tenká, roztomilá čárka. Vymodelovala si ji tam na mé přání. Takový malý detail a jak moc to člověka vzruší. Tím tedy nechci mluvit za všechny chlapy, každopádně z toho pohledu se můj nebližší přítel opět probral k životu.

   „Ale podívejme.“ Utrousila Daniela, když si všimla právě postaveného stanu pod peřinou. „Před chvíli jsme dohráli docela divokej match, to ještě nemáš dost?“

   „Očividně.“ Řekl jsem na to a popadl ji kolem pasu. Překvapená mým nečekaným popudem roztomile vřískla pištivým hláskem, který my muži po mutování obvykle nejsme schopni vydat. Praštil jsem s ní zády o matraci a začal ji líbat důkladně a všude. Naše druhé dnešní milování trvalo o něco déle než to první, ne však o moc. Můj orgasmus se dostavil až po tom jejím, což se nestává často, a proto jsem byl na svůj výkon náležitě hrdý. Padl jsem jako hruška na záda vedle ní a ztěžka oddechoval. Jako obvykle jsem se po sexu usmíval jako debil, což mi stejným výrazem v tu chvíli dala najevo. Vydržela mě však imitovat asi jen dvě sekundy, poté vyprskla smíchy doopravdy. Rozesmála mě.

   „Já vím, jsem jako včelka, ta tě taky píchne a umře.“ Předběhl jsem Danielu, která už se nadechovala, aby dozajista pronesla ohraný vtípek z Kameňáku. Spokojeně se uculila a s tím, že už nemá co dodat, mi položila hlavu na hruď a přitulila se. Hladil jsem ji ve vlasech, pak na zádech a aby mi dala najevo, že jí to je příjemné, začala příst jako kotě. Poslouchala, jak mé divoce bušící srdce postupně ubírá na tempu.

    „Strašně moc tě miluju.“

   „Já tebe víc.“ Opáčil jsem a dal jí pusu.

   „Ne, já víc.“ Soupeřila semnou, v jejím hlase jsem rozpoznal soutěživost.

„Já víc, a víc už to nejde.“ Vytáhl jsem takto svůj trumf, který neměla čím přebít. To se jí nelíbilo, takže mě kousla do ramene.

        Chvíli jsme jen tak leželi a vychutnávali si pomalu odeznívající pocity z milostných hrátek. Pak jsem bohužel začal přemýšlet. Potřeboval jsem s ní mluvit o něčem, o čem jsem moc dobře věděl, že jí nebude dvakrát po chuti.

   „Zlato?“ Zkusil jsem to nenápadně.

   „What‘s up?“ Použila svou obvyklou tázací větu, když jsem se jí na něco ptal takto nepřímo. Atmosféra rázem zhoustla.

   „Máma se mě zase ptala, kdy bude mít tu čest tě konečně poznat.“

Namísto odpovědi mě její prsty přestaly hladit po prsou a zastavily se zhruba u šestého žebra odshora na levém boku.

   „Vím, že jsme to už řešili, ale není už načase…“

   „Dočkej času.“ Skočila mi do řeči.

   „To mi ale nestačí.“ Zareagoval jsem trochu popuzeně. „To samé si mi řekla posledně. Promiň, ale jsme spolu dva roky. Začíná to být dost divný.

   „A co chceš ode mě slyšet?!“ Zvýšila náhle hlas, její nepřiměřená reakce mě poměrně zaskočila. Vztek, to u ní bylo něco vzácného.

   „Řekla jsem ti, že mám své důvody, proč nechci poznat tvou mámu.“

„Nejde jen o mámu.“ Namítl jsem. „Ty nechceš poznat nikoho z mých blízkých. Když jsme posledně šli kolem domu mýho bráchy, chtěl jsem se zastavit na pokec a představit tě, ale ty ses málem sesypala, když jsem to navrhl. Co se týče mých kamarádů, je to to samý. Nerozumím tomu. Mohla bys mi říct důvod? Nic víc nežádám.“

   „Dozvíš se ho, slibuji.“ Špitla. „Nebude se ti to ale líbit, na to se prosím připrav.“

Její odpověď mě trochu vyděsila. Chvíli bylo ticho, jak jsem zvažoval, co na to říci.

   „Dobře, a kdy že se to dozvím?“

Povzdechla si. „Jak jsem řekla, brzy. Vím, že to nemůžu tajit věčně, chci si jen užít toho času, kdy to ještě nemusíme řešit. Stačí ti to prozatím takto? Můžeš být ještě chvíli trpělivý?“

„Samozřejmě že můžu.“ Odpověděl jsem na její otázku co nejšetrněji a usmál se.

   „Děkuju, zlato.“ Opětovala mi úsměv a políbila mě.

Nechápal jsem to a toužil jsem znát pravdu. Její celková zdrženlivost v této oblasti bylo to jediné, kvůli čemu jsme se kdy dohadovali. Krom toho v našem vztahu neexistovalo zhola nic negativního. Nikdy neproběhla jediná hádka, nebylo nic v čem bychom si nerozuměli. Na vše jsme měli vždy stejný názor, dokonce i záliby jsme měli společné. Oba jsme si rádi vyjeli na kolech, šli si zaběhat, hráli jsme PC hry, chodili plavat. Oba jsme četli nejraději sci-fi, detektivky, thrillery, o čemž jsme pak dlouze diskutovali a filozofovali. Hráli jsme společně na kytaru a měli rádi podobnou hudbu. Byli jsme si zkrátka podobní jako vejce vejci, o vzhledu samozřejmě nemluvím.

        Když jsem Danielu poprvé pozval k nám domů, že bych jí při té příležitosti rád představil mámě, čekal jsem prostý souhlas a že bude ráda. Její reakce mě ale udivila. Nekompromisně to odmítla a vypadala zděšeně. Vůbec jsem to nechápal a několikrát se jí ptal, co se děje. Jasnou odpověď jsem ale nedostal. Bylo to opravdu divné. Celkem o nic prozatím nešlo, tenkrát jsme spolu chodili sotva půl roku, takže jsem to nechal být. Za další půl rok to ale nebylo jiné a já začal mít zlé tušení, že něco není v pořádku. Vrtalo mi to hlavou a později jsem se nemohl ubránit nutkání přijít tomu na kloub.

   „Jak je tohle vůbec možný?“ Přerušil jsem ticho.

   „Možný co?“ Zeptala se Daniela a nechápavě na mě vykulila ty své uhrančivé velké oči, což byl pohled, který mě dostával do jakési agónie.

   „Jak je možný, že jsem zrovna já našel tak okouzlující, inteligentní a úžasnou holku?“

   „Jdi ty. Nic z toho nejsem.“ Mávla rukou a trochu zčervenala.

   „Jak tohle můžeš říct? Podívej se na sebe. Si dokonalá. Na druhou stranu jsem tu já, neatraktivní zoufalec, co si poprvé vrznul ve dvaceti a do té doby neměl koule na to holku ani oslovit.

   „S tvým sebevědomím bychom měli něco udělat.“ Řekla rozhněvaným tónem, vyskočila jako kočka, sedla si na mě a dlaněmi mě přimáčkla obě ruce k matraci.

   „Teď mě dobře poslouchej.“ Řekla, zatímco svůj obličej tiskla téměř na můj, což jsem si zprvu mylně vykládal jako polibek; hned na to mi ale došlo, že chce pouze zdůraznit svůj projev ke mně.

   „Si chytrej, hezkej kluk, co to má v hlavě srovnaný, miluje mě a staví na první místo. Navíc je s tebou i sranda. To jsem vždycky chtěla a jsem přešťastná, že jsem tě našla v tak brzkém věku. Spoustě lidem se to nepovede celý život, tak nedumej nad kravinama a buď šťastný, javor?!“ Poslední slovo téměř zařvala.

   „Říká se jasan.“ Odvětil jsem po chvilce, a oba jsme se začali znovu smát.

To byla celá ona. Bože, jak já jí miloval. S vášní jsem ji líbal a usoudil jsem, že je čas na třetí kolo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale zprvu sladké milování se brzy proměnilo v divoké šoustání. Po půl hodině ustavičného přirážení jsem znovu ležel na zádech vedle ní a pozoroval, co to s ní provedlo. Lapala po dechu a otírala si pot z čela. Nevěřícně po mně pokukovala.

   „Co to sakra mělo být?!“

   „Ale tak zlato, už si plnoletá, tohle ti už doma dávno měli vysvětlit.“

   „Blboune.“ Řekla a praštila mě pěstičkou do ramene.

   „Chtěl jsem ti jen ukázat, jak moc jsem s tebou šťastný.“

Několikrát se zhluboka nadechla, poté pravila „Tak takhle buď šťastný častěji, ty kanče.“

   „Ano madam.“ Řekl jsem a v tu chvíli můj zrak zamířil k hodinám na zdi vedle krbu.

   „A do prdele!“ Vykřikl jsem zděšeně.

   „What‘s up?!“

   „The Clock!“ Ukázal jsem na staré, ručně vyřezané hodiny s kukačkou.

Bylo za minutu deset, tedy čas, kdy se babička obvykle vracela z kostela.

   „A do prdele!“ Zopakovala po mně Daniela, vyskočila na nohy a začala se strojit.

Taky jsem vyskočil a hledal oblečení, které jsme ze sebe strhali, když jsme se na tajnačku k babičce vloupali, jako již mnohokrát předtím.

Daniela si ale ani nestačila obléci kalhotky a už jsme slyšeli chrastit klíč v zámku. Oba jsme znehybněli jako zmražení a vyděšeně se na sebe podívali. Bleskurychle jsem porovnal prostěradlo postele, zatímco ona posbírala naše věci, potom jsme jako myšky vklouzli do kuchyně.

   „Okno.“ Zašeptala Daniela a já pochopil, že je to jediná úniková cesta. Na nic nebyl čas. Nechtěl jsem, aby nás tu moje pobožná babička načapala, jak nás pánbůh stvořil. Zároveň by to nebylo dobré i kvůli Daniele, která se z nějakých důvodů prozatím nechce setkat s mou rodinou a hádám, že už vůbec ne takto.

        Otevřel jsem okno a na jeho římsu Danielu vysadil. Babička žila v rodinném domku, nebyl tedy problém vyskočit v přízemí ven na zahradu. Udělala tak bez váhání a já ji následoval. Nemohl jsem si pomoci ani kousáním do jazyka. Co nejtišeji to bylo možné, chechtal jsem se až mi slzeli oči a jelikož už Daniele bylo jasné, že jsme z maléru vyvázli, připojila se ke mně hned, co mě v tomto záchvatu spatřila. Tiše jsem za sebou zavřel okno a utíkali jsme téměř nazí zahradou pryč, jako Adam a Eva v ráji. Cestou jsem si všiml, že má Daniela problém utíkat a jednou rukou se drží mezi nohama. Doběhli jsme za stodolu, kde jsme se konečně mohli nerušeně obléci.

   „Něco tě bolí, že běžíš jako by tě kulovnicí do zadku trefili?“

   „Co myslíš, blbečku?“ Řekla mi na to a já stále nechápal.

   „Bolí mě frnda z tý tvý poslední akce, pane nechápavý.“

Vyprskl jsem smíchy, za což jsem schytal dloubnutí do žeber. Opustili jsme babiččin pozemek dírou v plotě v zadní části zahrady a zamířili směrem do centra města. Cestou jsme se stále smáli této komické situaci a diskutovali o případném trapasu, kdyby nás tam babička nachytala. Drželi jsme se za ruce, jak ale měla Daniela ve zvyku, pustila se mě, jakmile jsme dorazili mezi lidi. Toleroval jsem jí to, i když mi to už dlouhou dobu dost vadilo. Nejprve jsem si myslel, že se za mě stydí, poté jsem pochopil, že v tom hraje roli stejný důvod, jako to, že se nechce setkat s lidmi okolo mě. Už se párkrát stalo, že jsme náhodně potkali někoho mě známého, se kterým jsem musel prohodit pár slov, případně jsme si jen zamávali naproti přes cestu. V takovou chvíli Daniela dělala, že mě nezná, což mě pokaždé zasáhlo.

        Cestou k bytovce, kde bydlela s otcem, jsme si povídali, ale dotknout jsem se jí jako obvykle nemohl. Loučení probíhalo vždy před jedním parkovištěm kus odtamtud, teprve až když se ujistila, že nás nikdo nevidí. Krk bych za to dal, že v tom měl prsty její vypečený tatík. Řekl bych, že je to nějaký šílenec, který kdyby ji viděl s klukem, seřezal by ji a dlouhou dobu by nesměla vyjít z domu. To byla ovšem jen spekulace. Na druhou stranu, z toho mála, co mi o otci vyprávěla, by něco podobného nesedělo. Údajně to je starostlivý otec živící dceru jedináčka bez manželky, jež před lety zemřela na rakovinu. Vlastně stejný případ jako u mě, až na to, že mě vychovávala matka a otec zemřel při nehodě na stavbě. Byl jsem zmatený. Věřil jsem ale Danieliným slovům, že mi tuto záhadu brzy osvětlí. Alespoň jsem v to doufal.

   „Je skoro jedenáct, takže ve čtyři sraz tady?“

   „Jo jo.“ Odpověděla a políbila mě, přičemž nervózně pokukovala po okolí.

   „Zatím pa, zlato.“ Dodala a vykročila směrem domů.

   „Ahoj.“

Chvíli jsem stál a pozoroval ji, jak odchází. Kroutila tím svým hezkým zadečkem v krátké sukni a vlasy jí vlály v letním vánku. Než vešla dovnitř, před vchodem se na mě ještě otočila a zamávala mi. Gesto jsem jí opětoval, poté se i já otočil a odešel.

        Neměl jsem to daleko, proto jsem tuto cestu vždy absolvoval pěšky. Asi po deseti minutách jsem dorazil do ulice, kde jsem bydlel. Vedla tudy dlouhá asfaltová cesta, vlevo tekla řeka a vpravo se táhla řada rodinných domků. Náš byl třetí od začátku, dvoupatrová pět plus jednička se žlutou fasádou a oranžovou taškovou střechou.

   „Ááá, milostpán se uráčil vrátit domů, stavme slavobrány.“ Přivítala mě mamka známou větou ze starého českého seriálu „Bylo nás pět“, na který jsme spolu předchozí den koukali, přičemž zrovna zalévala květiny před domem.

Nic jsem na to neodpověděl, jen jsem se ušklíbl a pokračoval dovnitř.

   „No co mlčíš? Takhle se chodí k obědu?“ Nedala se odbít máma a požadovala nějaké vysvětlení.

   „Trochu jsem se zdržel s Danielou na nákupech, promiň.“ Zalhal jsem a ihned se zastyděl. Nerad jsem mámě lhal a copak jsem jí mohl říci, že jsme šukali u babičky v domě? Vybavil jsem si ony scény, jež se udály takřka před chvílí a nemohl se dočkat večera, až si to zopakujeme na našem oblíbeném místě na jedné louce u lesa na kraji města, kam pravidelně chodíme k večeru na piknik. Po setmění pozorujeme oblohu a učíme se poznávat souhvězdí. Vím je to otřepaně romantická záležitost, nám se to ale líbí, takže si trhněte nohou.

   „Zvláštní.“ Řekla mi na to máma, nad čímž jsem se pozastavil, protože to nebyla reakce, kterou bych čekal.

Opět jsem nic neřekl, jen jsem dal hlavu na stranu a přimhouřil pravé oko.    

Máma se opřela o stěnu domu a trochu pobaveně na mě pohlédla. „Paní Kropáčkové se zdálo, že tě asi před hodinou viděla nahatého vyskakovat z okna babiččina domu.“

Zdřevěněl jsem na místě a čelist mi nevědomky spadla téměř na podlahu. Přál jsem si zakousnout se do nejbližšího stromu a dělat suchou větev.

   „Ta stará, šmírácká ……!“ Nadával jsem v duchu a napadalo mě hned několik titulů, kterými bych babiččinu stoletou sousedku označil. Intenzivně jsem se pokoušel přijít na nějakou dobrou výmluvu.

   „Volala mi to babička. Řekla jsem jí, že se Kropáčková určitě plete, že se jí jen něco zdálo, nicméně mi také bylo sděleno, že našla náhradní klíč ve dveřích. To je trochu divný, nemyslíš?“

To byl konec. Neměl jsem jinou možnost než kapitulovat a přiznat barvu.

   „Dobře, dobře, dostala si mě. Byl jsem tam.“

   „Vážně?“ Zeptala se máma přehnanou ironií. „A copak si tam dělal, že si běhal nahatý po zahradě?“

   „Tak sám jsem tam asi nebyl, že?“ Opáčil jsem stejným tónem a nervózně se poškrábal za uchem.

   „Chápu. A to si nemůžete s Danielou najít k šoupání jiný prostor než babiččin dům?“

   „Mami!“ Zahulákal jsem.

   „No co? Hele je to lidský. My dva jsme měli vždycky kamarádský vztah a o těchto věcech se spolu dokázali bavit. Snažila jsem se z tebe nevychovat stydlína, ale co mám babičce říct?“

Pokývl jsem rameny. „Ty už něco vymyslíš.“

   „No, to je hezký.“ Rozhodila máma rameny. Takže nakonec to za tebe budu muset žehlit já. Proč si tu svou neznámou k těmto účelům nepřivedeš sem, když nejsem doma?“

Nevěděl jsem co odpovědět. Jasně že by to dávalo větší smysl, ale co jsem měl dělat, když Daniela nechtěla?

   „Už jsem ti říkal několikrát, že se stydí.“

   „A tobě to nepřijde divný?“

   „Mami nech to na mě, ano?“

Povzdechla si a přikývla, poté se odmlčela.

„Hele řešíme to spolu, ok? Brzy ti ji představím. Uvidíš, že si ji zamiluješ, je úžasná.

Souhlasila, viděl jsem však na ní, že si o tom myslí své.

   „Napadlo mě, jestli zatím nebude její otec.“ Svěřil jsem se a ona se na mě zvědavě podívala.

„Proč myslíš?“

   „No, vždycky se loučíme kus od domu, kde bydlí. Když někde jdeme za ruce, ohlíží se a vypadá nervózně. Ve městě spolu chodíme bez kontaktu jako kamarádi. Vysvětlení toho všeho mi nedala, pokud se chceš zeptat.“

Máma se zamyslela. „Myslím, že máš pravdu. Buď to, nebo má nějaký psychický blok z minulosti. Také by mohlo jít o stalking ať už by jí pronásledoval otec, nebo třeba bývalý přítel. Je kupa možných vysvětlení.“

   „Jo, ale přítele neměla, co vím, v tomhle jsme na tom stejně.“

Opět nastala pauza, poté se máma vrátila k předchozímu tématu. „Doufám, že můžu počítat s tím, že už podobný telefonát od babičky mít nebudu?“

   „Neboj.“ Ujistil jsem ji a přemýšlel jsem, kde se budeme s Danielou scházet v zimě, když babiččin barák už nepřichází v úvahu.

   „Dobrá. Tak se pojď najíst, ty můj exhibicionisto.“

   „Haha. Fakt vtipný.“

   „Že jo?“ pokračovala máma s posměšky a já věděl, že to budu mít na talíři i u oběda.

V kuchyni jsem z hrnce sundal pokličku a s radostí zjistil, že se v něm nachází můj oblíbený pokrm, segedínský guláš. V pekáči pod hadrou ležely dvě šišky domácího houskového knedlíku. Usadil jsem se u jídelního stolu a mamka mi naservírovala vydatnou porci. Když jsem dojedl, odříhl jsem si, za což jsem byl ihned pokárán.

   „Jako malého si mě za říhnutí chválila a říkala si hodný Martínek, tak je to dobře.“ Argumentoval jsem, účinek to však mělo nevalný.

Po obědě jsem si udělal kafe a odebral se do svého pokoje. Sedl jsem si na svou oblíbenou retro jezdící židli, řekl bych, že snad první svého druhu a zapnul jsem stolní počítač, který jsem si nedávno sám sestavil. Byla to herní mašina, po které jsem vždycky toužil a teď jsem ji konečně vlastnil. Ke kafi jsem si otevřel pytlík arašídů v čokoládě a na ploše monitoru jsem klikl na ikonu s názvem „WOT“ neboli „World of Tanks“. Jednalo se o celosvětově známou počítačovou hru, kde jako velitel různých tanků z první poloviny dvacátého století svádíte neúprosné bitvy s dalšíma online závislákama.

        Lidé spolu obvykle začínají chodit nedlouho po tom, co se potkají třeba na nějaké zábavě, v práci, nebo na seznamce. Já jsem Danielu poznal online, nikoliv na žádných internetových stránkách k tomu určených, nýbrž právě zde, ve světě tanků. V životě by mě nenapadlo, že hraní počítačových her mě přivede k dívce mých snů. Dle mých statistik ve hře jsem zjistil, že ten osudný den jsem stejně jako dnes u kafe a něčeho sladkého klikl přesně po osmnáctitisícátý čtyřistatřicátýsedmí na červeně označené políčko „BITVA“. Toto číslo se rovná počtu mnou odehraných bitev ve hře, a právě v bitvě číslo „18437“ jsem poznal svou lásku. Dalo by se říci, že jsem si Danielu musel opravdu tvrdě vybojovat, protože jedna bitva mi trvala v průměru asi deset minut, krát můj počet bitev je asi 3073 odehraných hodin, děleno dvaceti čtyřmi se rovná něco málo přes 128 odehraných dní.

        Jako v každé bitvě, hrálo se patnáct hráčů proti patnácti a mně se tato bitva náramně vydařila. K osmi tzv. „killům“ neboli počtu mnou zničených tanků v bitvě mi zásadně přispěl hráč pod přezdívkou „Nakažlivá Choroba“. Tento hráč se mnou hrál v týmu, a i když se bitva zdála prohraná už po třech minutách hry, díky mým a jeho schopnostem přišel nečekaný obrat. Sami dva proti deseti nepřátelským, krvelačným tankistům jsme ničili jeden jejich stroj za druhým, navzájem si kryli záda, až nakonec hráč Nakažlivá Choroba zasadil poslední ránu poslednímu tanku a ve středu displeje se objevil zelený text „Vítězství“. Já s osmi killy na kontě jsem zajásal bojovný pokřik, můj kolega se šesti killy si mě v tom momentě přidal do takzvané čety, která sloužila k tomu abychom mohli hrát záměrně další bitvy společně.

        Ten den jsme spolu odehráli několik dalších hodin a šlo nám to opravdu výborně. Oba jsem se spojili přes program „TeamSpeak“, jenž nám umožňoval spolu mluvit přes mikrofon u sluchátek, abychom si nemuseli zdlouhavě psát v herním chatu a lépe se dorozumívali, co se týče taktiky boje. Také jsme se představili a řekli si pár slov o sobě navzájem. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem zjistil, že mluvím s holkou. Měla krásný hlas a její zápal do hry, stejný jako byl ten můj, mě ohromil. Hráli jsme spolu další den a ten další taky, až jsem se zeptal, v jakém že městě to právě dřepí u počítače. Bylo mi řečeno že v Praze, nicméně se tento nadcházející víkend stěhuje do Hradce Králové.

        Vykulil jsem oči a oznámil jí, že tam bydlím i já. Zasmála se se slovy, že to je parádní náhoda, a že bychom se klidně mohli sejít v reálu, pokud nic nenamítám. Přes můj stud k ženám jsem souhlasil, aniž bych vlastně věděl, jak vypadá. Profil na Facebooku ani na jiných sociálních sítích neměla, prý si své soukromí ráda drží pod pokličkou. Sama po mě můj profil ani fotku nechtěla, tak jsme se jednoduše nechali překvapit.

Tenkrát jsem přešlapoval před Futurem sem a tam a nervózně čekal, až se objeví. A najednou tam stála. Nádherná holka s úsměvem od ucha k uchu. Myslel jsem, že se mi podlomí kolena. Má nervozita jí prý přišla roztomilá. Seděli jsme s láhví vína v parku, protože údajně neměla ráda kavárny ani restaurace plné lidí a preferovala soukromí. Několik hodin jsme se smáli a dobře bavili, což stačilo na to, abych se bezhlavě zamiloval. Nebyla jen půvabná ale i inteligentní, vtipná, výřečná a na nic si nehrála. Naslouchala mi, neskákala mi do řeči, což se nedalo říci o mně.

Nedával jsem tomu ale žádnou šanci. Říkal jsem si, že na mě nic není a co by asi tak dělala s dvacetiletým panicem, co se holky dotkl pouze jednou na věnečku, když při tanci zakopl, svalil se s ní na zem a skončil hubou v jejím bujném poprsí. Opak však byl pravdou. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale i ona se do mě zamilovala, a to jako že hodně. Byl to sen, kterého jsem se nikdy, za nic na světě, nechtěl vzdát.

   „Nakažlivá Choroba je online“ Objevilo se mi v chatu přátel ve hře a já se usmál. Zapnul jsem program „TeamSpeak“. Byla již připojená v naší v naší zaheslované místnosti, kam nikdo jiný kromě nás dvou neměl přístup.

   „Zdravím, Nakažlivá Chorobo.“ Promluvil jsem do mikrofonu, jen co jsem se připojil do místnosti.

   „Zdravím MASEMENONASAKU.“ Pozdravila mě i ona mou herní přezdívkou, která mi již nyní přišla trochu dětinská. Ve WOTKU byla ale celkem populární, proto jsem ji nikdy nehodlal změnit. Co se té přezdívky týče rád bych podotkl, že nejde o žádné japonské jméno.

„Nemáš pomáhat mámě na zahradě?“ Zeptala se Daniela a chvíli si na mou odpověď musela počkat, protože jsem si právě nacpal pusu oříšky. Jakmile jsem sežvýkal obsah v puse, napil jsem se kávy a řekl „Máme poobědní pauzu, tak ji využiju a dám si pár bitev než pudu makat.“

   „OK. Už jsem ti poslala pozvánku do čety.“

        Klikl jsem na „Přijmout pozvání“ a vyskočilo mi okno, ve kterém jsem viděl naše přezdívky. Vedle Danieliny přezdívky již svítila ikona znázorňující úroveň tanku, konkrétně římská číslice „VIII“, kde maximální je X a minimální I. Vpravo od této ikony byl písmeny popsán typ tanku a vlevo obrázek vlajky daného národa, ke kterému tank patřil. Celé to vlastně znamenalo, že Daniela si jakožto velitel čety vybrala do bitvy tank osmé úrovně a já si tak mohl zvolit druh tanku jaký jsem chtěl, ovšem pouze stejné úrovně jako zvolila ona. Osmiček jsem měl hned několik a bylo to samozřejmě na domluvě, mně ale bylo jedno, jakou úroveň budeme jezdit, proto jsem klikl na „připraven“ a stejně jako u její přezdívky se vedle mé k tomu všemu rozsvítila zelená tečka.

        Daniela spustila bitvu a tím naši dvoučlennou četu zařadila do systému rozdělování náhodných hráčů do týmů. To vždy trvalo několik sekund, výjimečně i minut, záleželo na množství hráčů na serveru, kterých zde ale obvykle bylo nonstop spousta. O pár sekund déle se spustila bitva a náš i nepřátelský tým musel ještě strpět třicetisekundový odpočet, během kterého se hráči automaticky připojovali do bitvy. Někteří dříve, někteří déle, záleželo na rychlosti připojení internetu a výkonu počítače.

        Když odpočet skončil, bitva započala a hráči s různými typy tanků a národů se rozjeli do všech stran mapy. Někteří si hledali dobrý úkryt či pozici, odkud mohli nepozorovaně čekat až se objeví nějaký cíl, jiní se hnali co nejrychleji k nepřátelské startovní pozici s nabitými děly a touhou z nich konečně vypálit a nadělat z nepřítele fašírku. Jelikož jsme já i Daniela, stejně jako ostatní hráči, znali mapy hry nazpaměť, věděli jsme přesně kam jet a co dělat.

        Bojovali jsme, vyhrávali a prohrávali a asi po hodině hraní, před koncem páté bitvy, se stalo něco neobvyklého. Zrovna jsem se ptal Daniely, jestli vidí se svým dělostřelectvem na těžký tank, který mě, schovaný za skálou pár metrů přede mnou, ohrožoval..

   „Vidím, vydrž, nabíjím, ještě dvanáct vteřin a…“ ˇŘekla, ale větu nedokončila.

   „Haló.“ Řekl jsem, ale neozývala se. „Si tam? Stalo se něco?“ Stále ani hláska, poté mi hlasový systém programu TeamSpeak oznámil větu: „User disconnected from your channel.“.

To bylo divné. Znamenalo to, že se Daniela odpojila z místnosti. To se někdy mohlo přihodit, když například vypadlo připojení k internetu. Za celou dobu, co spolu hrajeme se jí to ale nestalo. Podíval jsem se na její aktivitu v bitvě. Do chatu nic nepsala. Po chvíli byl můj tank zničen nepřítelem a já se mohl proklikat na pohled jejího stroje z ptačí perspektivy. Její tank a dělo zůstávaly nehybné až do konce bitvy. Z toho jsem usoudil, že v tom asi opravdu bude její připojení. Daniela nepatřila k lidem, kteří by se jen tak odpojili z komunikační místnosti nebo dokonce ze hry.

Chvíli jsem jen seděl a čekal, že se po chvíli znovu připojí, jen co restartuje router nebo počítač. Když se tak nestalo, zvedl jsem mobil a vytočil její číslo. Vyzvánělo to, ale hovor nepřijímala.

   „Co se asi děje?“ Ptal jsem se sám sebe. Nakonec jsem to nechal být s tím, že mi určitě později zavolá a situaci objasní. Bylo na čase být hodným synáčkem a jít pomoci na zahradu. Oblékl jsem si montérky a sešel do přízemí. Holinky jsem měl už přichystané venku před dveřmi. Byl krásný slunečný den. Popadl jsem naší strunovku opřenou o zeď v kůlně, doplnil nádržku benzínem po okraj a nastartoval motor. Sekaní šlo po našem rovném pozemku snadno jako vždycky. Během toho jsem třikrát kontroloval mobil, jestli mi už Daniela nevolala. V tom hluku jsem nic neslyšel, žádný zmeškaný hovor jsem však neměl. Když jsem práci skončil, zkusil jsem znovu zavolat sám, stále to nikdo nezvedal.

        Do naší schůzky v 16:00 zbývaly ještě dvě hodiny. Pokukoval jsem po zahradě a hledal nějakou práci, kterou bych se zatím zabavil. Moc toho nebylo. Napadlo mě ale, že jsem minulý týden nestihl dotřít jednu třetinu plotu kolem domu. Promíchal jsem zbývající, již naředěnou, hnědou barvu a dal se do práce. V další hodině jsem začínal být opravdu nervózní.

Napadaly mě desítky hrůzných představ toho, co se mohlo právě dít u ní doma, až sem byl sám na sebe naštvaný, jaký jsem paranoik. Mezi třetí a čtvrtou hodinou odpolední jsem už jen seděl na schodech před domem a koukal do blba. Máma si toho samozřejmě všimla a vyptávala se, jestli se něco děje. Odbil jsem jí prostým „Ne, nic.“, a odebral se do svého pokoje, kde jsem se převlékl, lehce zkulturnil a vyrazil na místo schůzky předčasně.

Dorazil jsem tam za pouhých pět minut. Už z dálky jsem si všiml holky sedící na lavičce před parkovištěm. Halvu měla skloněnou nad klínem, lokty byla opřená o stehna a dlaněmi se držela za obličej. Trvalo mi jen pár sekund, než mi došlo, že je to Daniela. Rozeběhl jsem se jejím směrem a pár metrů od ní zvolal její jméno, načež pozvedla hlavu a – v tu chvíli jsem se zastavil. Byl jsem v šoku. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Byla rozcuchaná, plakala a na tvářích měla černé čáry od slz a rozteklého líčení. Pod levým okem měla fialový monokl, velký jako pěst dospělého muže, a u nosu měla zaschlou krev.

Když jsem se vzpamatoval, přiskočil jsem k ní se slovy: „Co se proboha stalo? Jakej hajzl ti tohle udělal?!“

Nebyla schopná slova, jen vzlykala a potahovala nosem, proto jsem si k ní sedl, obejmul ji a snažil se ji utěšit vlídnými slovy a hlazením po vlasech. Když se trochu uklidnila, opatrně jsem jí položil stejnou otázku jako prvně. Opět bez odpovědi. Položil jsem jí své dlaně na tváře, podíval se jí do očí a zeptal se znovu, jen tentokrát jinak.

   „Kývni, jestli mám pravdu. Udělal ti tohle tvůj táta? Udělal ti to kvůli mně, kvůli tomu že nás spolu viděl nebo něco podobného?“

Stále neodpovídala, v jejích očích jsem ale zahlédl nepatrný, leč jasný souhlas. Panenkami pokývla směrem dolů, což mi stačilo. V tu chvíli se mě zmocnil příšerný vztek. Doslova jsem se rozklepal, začal jsem skřípat zuby a prsty se mi sevřely v pěsti.

   „Počkej tady.“ Nařídil jsem Daniele, vstal a vyrazil směrem k domu, kde bydlela.

   „Co chceš dělat?!“ Ozvalo se zamnou, já se ale ani neotočil, pouze jsem znovu nahlas pronesl předchozí příkaz.

Před vchodem, kam jsem už tolikrát viděl Danielu vcházet, stály prosklené dveře, k mému štěstí pootevřené. Prošel jsem jimi a vystoupal shody do druhého a posledního patra budovy. Byly zde troje dveře od tří bytů. Hned u prvních z nich jsem na jmenovce přečetl jméno „Šulcovi“. To bylo ono. Zazvonil jsem na zvonek. Žádné kroky, nikdo nepřišel otevřít. Zazvonil jsem znovu a pak ještě jednou dlouze.

   „Už du, panebože!“ ozvalo se z onoho bytu a má zuřivost se ještě zintenzívněla.

Dveře se otevřely a přede mnou se objevil asi padesátiletý muž, zhruba sto osmdesát centimetrů vysoký, bez vousů, s oholenou hlavou do hladka a zvědavě si mě prohlížel. Stalo se to rychle a nemilosrdně. Využil jsem momentu překvapení a napálil mu pěstí pod levé oko, zrovna tam co praštil svou dceru, takovou silou, že se mu podlomily nohy a praštil sebou zády o podlahu. Muž se nezmohl na žádný odpor, jen ležel na zemi a šokovaně na mě hleděl. Byl jsem rád, že ho rána neuspala, protože jsem mu hned po té klekl pravou nohou na hruď, zblízka se mu podíval do očí a výhružně jsem zvedl pravý ukazováček.

   „Poslouchej ty hajzle. Je mi jedno, co máš za sebou nebo jestli si nějak marod na hlavu. Skutečnost se má tak, že ještě jednou stáhneš ruku na Danielu, tak tě bez milosti zabiju.“ Řekl jsem pomalu, jasně s ledovým klidem, což překvapilo i mě samotného.

Poté jsem se postavil na nohy a dodal jsem „Danielu tu teď nějaký čas neuvidíš a po domluvě s ní uvidíme, jestli se vůbec ještě někdy vrátí. Ty nás teď necháš v klidu, nebudeš ji kontaktovat a opovaž se volat policii. Brzy se tu stavím a řeknu ti, jak to bude dál. Je ti to jasný?“

   „Já, já nechápu…“ koktal a chránil si rukama obličej proti dalšímu, případnému útoku z mé strany.

   „Je ti to jasný?!“ zvolal jsem důrazně, na to ten parchant přikývl.

   „Fajn, uvidíme se.“ Řekl jsem na konec, otočil se a odešel.

V přízemí stála před hlavními dveřmi Daniela, a koukala na mě s pusou do kořán. Vyšli jsme ven a vydali se zpět směrem k místu, kde jsem ji předtím našel sedět. Zatáhla mě za ruku a zastavila mě. Stoupla si přede mě a očima mě začala probodávat pohledem.

   „Cos to udělal? Čeho tím chceš dosáhnout?!“ Vykřikla na mě a já chápal její rozhořčení. Vždyť jsem jí právě zbil otce. Měla právo být na mě naštvaná. Musí ale chápat, že někdo musí v této věci zasáhnout.

   „Nikdo, ani tvůj otec tě nebude mlátit. Neudělala si nic špatného. Nedovolím, aby na tebe ještě kdy stáhl ruku. Miluji tě Danielo a chci pro tebe jen to nejlepší.“

Chvíli mlčela, poté mě objala a opět se rozplakala. „Já tebe víc, a víc už to nejde.“

Oba jsme se navzdory situaci usmáli a políbili se.

   „Půjdeme.“

   „Kam?“ Podivila se nad mým návrhem a v její tváři jsem spatřil strach.

   „Tady bydlet nemůžeš, určitě ne teď, dokud se vše nevyřeší.“

Daniela se zamyslela „Nechci vypadat nevděčně ale doufám, že tím nemyslíš u vás doma? Říkala jsem ti, že…“

   „Ne. U nás ne.“ Zastavil jsem ji v polovině věty „Neboj, vím že to bys nechtěla a já sám nechci vysvětlovat mámě tuhle situaci a co jsem právě udělal. Navíc, chtěl bych tě představit mámě jiným způsobem než tímto. Tam, kam půjdeme, se ti bude líbit.“

Popadl jsem ji za ruku a rychlejším krokem jsem ji odvedl jsem k asi kilometr vzdálené budově, v jejímž nejvyšším bodě se tyčil nápis „Hotel Grand“. Vešli jsme na recepci, kde, jak jsem čekal, zrovna pracoval můj známý. Nebyl to můj kamarád, pouze člověk, se kterým jsem kdysi měl co dočinění.

   „Toho recepčního znám. Nechci tě postavit do nepříjemné situace, tak ti to říkám předem. Klidně jen stůj zamnou a nic neříkej.“ Zašeptal jsem, načež se na mě usmála a do ucha mi zašeptala „Děkuju.“

Ve tváři jsem viděl její nervozitu. Ta fóbie z konfrontace s lidmi po mém boku a vůbec celkově…měl bych k tomu tolik otázek, nebyla na to ovšem vhodná doba. Měla za sebou špatný den a nechtěl jsem přilévat olej do ohně. V duchu jsem proklínal jejího otce a ptal se sám sebe, co jí to asi celou tu dobu prováděl, že se chová takto podivně.

   „Nazdar, René.“ Pozdravil jsem recepčního.

   „To jsou k nám hosti.“ Odvětil s nádechem ironie.

   „Chci útulný dvoulůžkový pokoj s manželskou postelí, vlastní koupelnou a televizí. Prozatím na tři noci, potom se uvidí, jestli pobyt ještě prodloužím.“

René si mě přeměřil neurčitým pohledem, poté se nahnul a podíval se směrem ke vchodu hotelu. Nějakou dobu mlčel, až jsem si myslel, že mě snad neslyšel. Když jsem se mu větu chystal zopakovat, promluvil.    

   „Dvoulůžkový pokoj?“ Řekl, jako by ho na tom cosi zaskočilo. Ve skutečnosti ho ale zcela určitě zaskočila momentální vizáž Daniely. Ten monokl pod jejím okem, mě, jako jejího partnera, patrně nestavěl do dobrého světla.

   „Ano, dvoulůžkový pokoj. Ten nejhezčí, co máte.“

René zakroutil hlavou, načež něco začal vyťukávat do klávesnice počítače. Vždycky byl podivín, proto mě jeho chování nepřekvapilo. Napadlo mě, že jestli byl takto zdvořilý ke všem hostům, pravděpodobně mají volné všechny pokoje v hotelu.

   „Takže, pokoj pro dva, na tři noci. Vlastní koupelna a televize na pokoji je samozřejmostí. V ceně jsou po celou dobu pobytu snídaně formou bufetu, vždy od sedmi do deseti ráno, a to i v den odjezdu, pokud pobyt neprodloužíš. Dále, pokud zkonzumuješ něco z minibaru na pokoji, případně si tam něco objednáš, bude ti to automaticky naúčtováno v den odjezdu. Je-li takto vše v pořádku, dělá to pět tisíc devět set pět korun.“

Odkašlal jsem si, poškrábal se na hlavě a podíval se na něj. „Tak drahé to určitě nebude.“

   „Co prosím?“ Zeptal se recepční a pozvedl obočí.

Já však moc dobře věděl, že mi rozumí. Nahnul jsem se přes pult a cosi mu pošeptal. Chvíli bylo ticho, načež René podrážděně přehodnotil svůj předchozí výrok. „Dělá to dva tisíce osmdesát korun.“

   „To je lepší.“ Nasadil jsem zdvořilý úsměv a podal Renému svou kreditku a občanský průkaz.

Dostali jsme klíč od pokoje s číslem 12 spolu s informací, že se pokoj nachází ve třetím patře, na konci chodby vlevo.

Daniela vypadala zmateně. „Co to bylo?“ Zeptala se mě hned, jakmile jsme vlezli do výtahu a zavřeli se za námi dveře. Znovu jsem se usmál, protože tu otázku jsem samozřejmě čekal.

   „Asi před třemi lety jsem brigádně pracoval v jednom obchodě s elektronikou. Mimo mě tam brigádničil taky René. Ztráceli se tam drahé věci a jelikož byl majitel můj strejda, pověřil mě, abych zavedl kamerový systém. Ne, jen na jednu část obchodu, ale do všech koutů. Kamery byly nenápadné a René o nich nevěděl. Když jsem ho jedním záznamem usvědčil, dohodli jsme se, že dá výpověď, všechny věci vrátí a já záznam nikomu neukážu. Strejda koukal jak chleba z tašky, když jednou ráno přišel do obchodu a přede dveřmi byla krabice s těmi odcizenými kousky. Ten záznam sem si ale nechal. Říkal jsem si, že by se někdy mohl hodit. A podívejme, hodil.“

Daniela vypadala překvapeně. „Takže jsi toho teď využil a jsme tu na tři noci za pár šupů, jo?“ Řekla pobaveně.

   „Jo. Taktně jsem mu naznačil, že ten záznam stále mám a stále je použitelný. Tenkrát z toho vyvázl snadno, takže tohle gesto pro nás může brát jako odškodné.“

   „Neustále mě překvapujete, pane Colombo.“ Usmála se. Bylo na ní vidět, že z ní stres trochu opadl. Vystoupili jsme z výtahu ve třetím patře a došli jsme na konec chodby dle instrukcí od Reného. Když jsem odemkl dveře, nestačili jsme se divit. I za plnou cenu by to bylo levné, za takový luxus. Pokoj byl krásný a čistý. Vonělo to tam pro mě neidentifikovatelnou vůní, pro můj nos to byla ve srovnání s mým pokojem doma velká hitparáda. Červený koberec položený na parketách dokonale ladil s povlečením manželské postele. Stejně tak i s bíločervenými závěsy a podobně barevnými zdmi. Koupelna byla prostorná a plně vybavená. Byla tam vana i sprchovým kout, záchod s veškerým vybavením od sprchových gelů, až po ručníky. Co se týče vybavení pokoje, byl tu již zmíněný minibar plný vychlazených nápojů, televize LG, pohovka a několik květin.

Moje úspory z brigád při studiu tedy rozhodně nebyly vyhozené z okna. Navíc takové soukromí jsme měli s Danielou poprvé.

   „Ujde to.“ Konstatoval jsem.

   „Ujde to? Je to pecka!“ Zajásala Daniela a já byl rád, že přišla na jiné myšlenky. Jako kdyby naše myšlenkové pochody byly propojené, bez jakékoliv domluvy jsme se rozeběhli proti posteli, vyskočili do vzduchu a zády dopadli na měkkou matraci. Chvíli jsme se tulili, potom její ruka sklouzla k mému rozkroku. Rozepla mi poklopec a pak, no řekněme, že to bylo moc příjemné. Když skončila došlo mi, že tak precizně mi ho nevykouřila žádná z těch tisíců imaginárních holek, které jsem si v minulosti představoval před spaním. Následující večer jsme strávili spoustu času milováním. Nejen v posteli, ale i ve sprše, ve vaně, na pohovce, prostě kde se dalo. Za zmínku stojí moment, kdy Daniela otevřela okno v pokoji vedoucí na ulici. Nahá se opřela o parapet a užívala si polohu zezadu, zatímco ji vzrušovala představa, že nás kdykoliv mohou zpozorovat kolemjdoucí, nebo lidé žijící v budově naproti hotelu. Potvůrka nemravná. Později jsme si vychutnali asi dvouhodinovou, bublinkovou koupel a o tom, co se dnes událo, jsme se již nezmínili jediným slůvkem. Nechtěli jsme si kazit naší první noc v nerušeném soukromí takového luxusu.

        Ráno jsem nechal Danielu spát, napsal jí vzkaz, že se brzy vrátím a odešel jsem z hotelu. Zaskočil jsem domů pro nějaké čisté oblečení a malou krabičku, co jsem měl schovanou v šuplíku. Cestou zpět jsem koupil dva kartáčky na zuby, které nebyly součástí vybavení koupelny hotelu. Doma jsem ještě takticky zalhal mámě, že s Danielou jedeme na víkend do Českého Ráje. Byl krásný páteční den, to mě ale neuchránilo před trapasem, kdy jsem se stavil v obchodě s dámským prádlem a snažil se koupit Daniele alespoň jedny kalhotky. To proto, aby nemusela vyjít ven na ostro. Ty její jsem totiž během vášnivého večera v hotelu roztrhal. Kdypak vidíte chlapa kupovat jedny dámské kalhotky? No, prostě trapas. V tom obchodě už jsem se nikdy neukázal. Po cestě v květinářství jsem koupil kytici růží a vydal se zpět do hotelu.

        V recepci opět seděl René. Když jsem kolem něj procházel se všemi těmi věcmi, divně na mě zíral. Ten člověk mi zkrátka neseděl a nemyslel jsem, že by se to někdy mohlo změnit. Danielu jsem našel v posteli. Na tom by nebylo nic divného, kdyby kolem ní neležela na matraci bohatá snídaně.

   „Objednala jsem nám jídlo na pokoj, zlato.“

   „No paráda.“ Řekl jsem, sedl si k ní a políbil ji. Předal jsem jí kytici, krabičku s dárkem a popřál jí krásné druhé výročí.

   „Miluji tě.“ Dodal jsem a ona mi ta slova něžně opětovala. V krabičce byl stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru delfína. Delfín byl pro ni symbol inteligence, přátelství, radosti a empatie. Proto mi to přišlo jako vhodný dárek, a to se vzápětí ukázalo jako správná volba. Milovala tahle stvoření! Často o nich mluvila, měla jejich obrázek na tapetě v mobilu, a dokonce měla jednoho malého delfínka vytetovaného na bříšku. Oči se jí rozzářili, a dokonce jí ukáplo několik slz. Poděkovala mi a do ruky mi vložila dva předměty.

   „Když jsem se vzbudila, a ty jsi byl pryč, využila jsem čas k tomu, abych ti zašla koupit dárek. Už jsem pro tebe jeden připravený měla, ale mám ho doma, kam, jak víš, není moudré teď chodit. Proto tohle ber jen jako předehru.“

V ruce jsem držel dva lístky do kina na film „Ready Player One“, natočený režisérem Stevenem Spielbergem, podle stejnojmenného románu a světového bestselleru spisovatele Ernesta Clina. Ten jsme oba četli dvakrát a tak trochu nám změnil životy. Tím zase dojala ona mě. Znovu jsme se políbili. Poté jsem zjistil, že tam seděla pouze v tričku, jinak na sobě neměla zhola nic. Z mého pohledu jí bylo jasné na co myslím. Po souloži jsme si zašli do sprchy, poté jsme se konečně nasnídali. Měl jsem hlad jako vlk. Otevřel jsem okno, abych vyvětral.

   „Je tam krásně. Půjdeme se projít?“ Navrhl jsem.

   „To bude fajn.“ Souhlasila, dopila svůj čaj a kývla směrem k lístkům do kina, ležícím na posteli. „Ten film začíná v pět.  Už se na něj těším. Co budeme dělat, krom procházky, do té doby?“

   „Chtěl bych se stavit na hřbitově, tátovi na hrob. Víš, že dnes je to osm let, co zemřel?“ Řekl jsem a Danielu to evidentně překvapilo.

   „To je teda náhoda. Škoda, že jsme se nepoznali o den dřív. Nepřipomínalo by ti naše výročí tak smutnou skutečnost.“

Měla pravdu, bylo to zvláštní.

   „Někde cestou koupíme svíčku na hrob a zajdeme tam. Pak bychom se mohli jít někam naobědvat a probrat, jak budeme postupovat, co se týče bydlení a tvého táty.“

Daniela po mých slovech zesmutněla.

   „Mám pro tebe ještě jeden dárek.“ Řekl jsem a vyndal z kapsy svých kraťas pohozených na zemi růžové kalhotky. Zvědavě si je prohlédla, načež se začala upřímně smát.

   „Co se tlemíš? Jejich nákup mě stál pořádný kus mé mužské hrdosti, tak si jich važ.“

   „To věřím. Opravdu hezké gesto, děkuji ti. Nicméně, ty jediné, co jsem tu měla, jsi zničil ty, tudíž sis ten trapas zasloužil!“ Řekla na to a smála se dál.

Když si je následně oblékla, usoudila, že jsem velikost dokonale trefil, za což jsem byl rád. Pozoroval jsem ji nahou a měl jsem chuť ji znovu pomilovat.

Všimla si toho. „Ty si neuvěřitelnej. Máš ty vůbec někdy dost? Teď jsme se osprchovali, tak počkej až se vrátíme.“

   „Nic jsem neřekl.“ Namítl jsem.

   „Ani nemusíš.“ Ušklíbla se a začala se oblékat.

Cestou na hřbitov jsme odlovili několik kešek, přičemž u jedné finálky bylo přemudlováno. Sedli jsme si opodál na lavičku a čekali na vhodný moment, až se civilisté ztratí z dohledu. Lidí však na tomto místě stále jen přibývalo. Než bychom důmyslnou skrýš drobné krabičky vyzradili zvědavcům, raději jsme jako správní kačeři odešli s tím, že si kešku vyzvedneme jindy, až tu nikdo nebude. Kdo z vás neví, o čem je řeč, nechť navštíví tetičku wikipedii a zadá do vyhledávače pojem „geocaching“. Kdo z vás neví, co je wikipedie, prostě to pusťte z hlavy.

        Na hřbitově bylo, pro změnu, liduprázdno. Přistoupili jsme k hrobu a pozdravili tátu, jako by tu s námi doopravdy byl. Vždy jsem na tomto místě jeho posledního odpočinku k němu mluvil nahlas. Dělalo mi to radost a měl jsem pocit, že mě slyší. Daniela se zachovala skvěle, jako vždy. Mluvila k němu rovněž a hrála tak tuto, řekněme terapeutickou, hru se mnou.

   „Taky mi pomáhá k němu mluvit.“ Řekl kdosi za našimi zády.

Lekl jsem se a když jsem se otočil, spatřil jsem svou mámu. To nebylo dobrý.

   „Ahoj mami.“ Nervózně jsem pozdravil a podíval se na Danielu. Celá ztuhla a vypadala jako by se silou vůle snažila vypařit. Mělo mě napadnout, že tu dnes máma bude. V duchu jsem si nadával, jaký jsem vůl. Už se nedalo nic dělat, musel jsem Danielu představit. Přemýšlel jsem, jak to co nejšetrněji provést. Pak mě napadlo, že je máma dost bezohledná. Vždyť ode mě věděla, jak na tom Daniela je. Muselo jí dojít, že když sem za námi přijde, uvede Danielu do rozpaků a způsobí jí tím trauma. Na jejím místě bych se otočil a odešel, jen co bych nás zahlédl. Počkal bych třeba v autě a šel bych na hrob poté, co bychom odešli. Byl jsem na mámu právem naštvaný! Nechápu, proč to udělala! Nicméně stalo se a dělat jí tu scénu? To by ničemu nepomohlo.

   „Nemáte být na výletě?“ Řekla máma a položila nějakou kytku na hrob.

Okamžitě jsem poznal tón, kterým to řekla. Znamenal vědomí, že jsem jí lhal, ale já opravdu neměl náladu se jí zpovídat ze lži. Zvláště ne teď, když se zachovala jako hloupá husa.

   „Mami, rád bych ti představil Danielu.“ Řekl jsem a snažil se nedat najevo své rozčilení. Daniela se zatím dívala tupě do země a stiskla mi ruku tak silně, až jsem ucukl bolestí.

   „Takže se to konečně někam hnulo?“ Řekla máma. Po jejím výroku mi spadla pusa k zemi. Naprosto jsem nechápal, o co jí jde. Evidentně se snažila dát Daniele najevo, že moc dobře ví oč kráčí. V tu chvíli jsem nebyl naštvaný, ale přímo rozzuřený.

Ruply mi nervi. „O co ti sakra jde?!“ Vykřikl jsem a hned toho zalitoval, protože se Daniela vedle mě rozplakala.

Máma se na mě nechápavě podívala. „Ty jsi pil?“ zeptala se mě.

   „Co prosím?! Já, jestli jsem pil?! To snad ty, ne?!“ Křičel jsem dál, protože už stejně bylo všechno jedno.

   „Martine, laskavě se uklidni! Asi si nerozumíme. V klidu mi vysvětli, proč na mě křičíš.“ Řekla, jako by jí opravdu nedocházelo, jak pitomě se chová.

   „Ty se ještě ptáš proč? Vždycky jsem si myslel, že jsi taktní a ty uděláš tohle! Víš, jak na tom Daniela je a ty sem za námi přijdeš a pokládáš mi takové otázky, jako by nic!“

Máma na mě koukala jako bych spadl z višně. Chvíli mlčela, a pak se mě podivným, opatrným tónem zeptala: „Jak to myslíš, že jsem sem přišla za vámi? Děláš si srandu nebo snad ti přeskočilo?“

Nechápal jsem. „Proč by mi mělo přeskočit, proboha?! Jsi snad slepá? Nevidíš, že tu nejsme sami?!

Máma zakroutila hlavou. Opět se na chvíli odmlčela, oba jsme na sebe nechápavě hleděli. Rozhlédla se po blízkém okolí, poté jsem v její tváři zachytil zoufalý výraz, který jsem u ní ještě nikdy neviděl. Naskočila mi z něj husí kůže. „Co se to tu sakra děje?!“ Proběhlo mi hlavou.

   „Martine, o kom to mluvíš?“ Zeptala se a ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. „Jsme tu jen my dva.“

   „Cože?“ Podíval jsem se na Danielu, které proudem po tváři stékaly slzy. Na její výraz nikdy nezapomenu. Byl v něm obrovský zármutek a ještě něco. Něco, co mi došlo až o pár sekund později. Náhle jsem vše pochopil. Dívala se na mě pohledem, kterým jako by se mě ptala „Tak už rozumíš?“ Zatočila se mi hlava a omdlel jsem.

 

 

 

 

 

 

       

 

 

 

Závěr

 

Od té doby už jsem Danielu nikdy neviděl. Mým prozřením zmizela z mého života navždy. Doslova se mi rozplynula před očima, jako pára nad hrncem. Nebudu lhát, nechtěl jsem tomu uvěřit. Od té události na hřbitově uběhly již dva roky a po celou tu dobu se léčím se závažnou nemocí. Diagnostika: Schizofrenie. Nyní už vím, proč babiččina sousedka viděla vyskakovat nahého z okna pouze mě. Už vím, proč se na mě René na recepci hotelu tak divně koukal, když jsem chtěl dvoulůžkový pokoj sám pro sebe. Došlo mi, proč se Daniela stranila lidem. Jen tím oddalovala pravdu. Vlastně já jsem ji oddaloval. Jelikož byla Daniela jen výplodem mé mysli, snažil jsem se tak sám sebe chránit před skutečností. Dokonce se u mě našli věci jako Danielin mobil s tapetou delfína na displeji, onen řetízek s přívěškem, který jsem jí dal k výročí. I její účet v tankové hře byl skutečný. Stvořil jsem ji zkrátka se všemi detaily. Co se týče incidentu s jejím otcem, jednoduše řečeno, zmlátil jsem nevinného obyvatele jednoho hradeckého domu, který byl tak v šoku a bál se o svůj život, že mi raději vše odkýval, ačkoliv vůbec netušil, o co se vlastně jedná.

I když Daniela nebyla skutečná, má láska k ní byla. Pro mě existovala. Je to stejný pocit, jako když vám zemře partner, láska vašeho života. Najednou tu prostě není. Po důkladném pozorování a spoustě nekonečných sezení můj psychiatr tvrdí, že jsem žádné další fiktivní osoby nestvořil, což prý však neznamená, že nestvořím v budoucnu.

        Jasně, že jsem se snažil vrátit Danielu zpět. Takhle to ale nefunguje. Zkrátka to nejde, když to dělám záměrně. Pomáhá mi malování. Stal se ze mě dobrý portrétista, a tak jsem ji alespoň zachytil na plátně. Výsledek mě vskutku potěšil. Jelikož existuje pouze v mé paměti, nikdo jiný by ji namalovat nedokázal. Když se tak dívám na její obrázek a vzpomínám, co vše jsme společně prožili, jak byla dokonalá, soudím, že jsem zatraceně dobrá tvůrčí osobnost.

        Myslím, že už nejsem nemocný. Podle mě to byla pouze jednorázová záležitost, kterou přisuzuji mé bujné fantazii a zoufalosti, že jsem ve dvaceti letech ještě neměl dívku. Máma mi je, jako vždy, po celou dobu velkou oporou. Trápí ji, že jsem nemocný. Vidím to na ní. Její pohled na mě to ale nezměnilo. Přijala to docela dobře. Rozhodně už jsem v pořádku, stačí o tom už jen přesvědčit ostatní. Jo a táta? Ten je prostě nejlepší. Zrovna včera mi říkal, že si taky myslí, že už jsem z toho venku.

 

KONEC

 

Autor MimoReal8, 25.10.2020
Přečteno 107x
Tipy 2
Poslední tipující: Rozmarýna
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter