Nebeská úča

Nebeská úča

Anotace: Někdo má život k prožitku a někomu osud naloží na bedra kříž, jak k cestě na návrší Golgoty. Jsou lidé, kteří mají v paměti kořínky a z povzdálí jsou němými svědky jejich milníků života. Nuže, zaposlouchejme se...

 

 

 

 

Soudružka učitelka Nebeská: mladá, svobodomyslná s  opravdu nebeským vzhledem a vlasy natupírovanými do nadýchaného mikáda. Vyučovala český jazyk a dějepis. Byla matkou dcerky, postižené encefalitidou zánětu mozkových blan. Ke všemu, aby toho nebylo málo, loňského roku její matka zemřela po vleklé nemoci na rakovinu sleziny. Její otec s politickou kádrovou skvrnou se často opíjel a choval se k lidově demokratickému režimu reakcionářsky. To jen hrubý obrys jejího neutěšeného života.

Dále jsou tu dva její kolegové. Kantoři vytrvale soupeřící o její srdce, Jiří Bílý, seladon a tělocvikář.  Suplent českého i ruského jazyka. Třicátník, příznivec a zastánce školních tělesných trestů.

A druhý, shodou okolností opět tělocvikář, Josef Postler v přibližně stejném věku, jak Bílý. Byl menší, svalnaté postavy, introvert a suplent matematiky i fyziky. Posta, jak jej žáci přezdívali, byl mezi žáky oblíbenějším díky jeho „legendárnímu činu!“

 

V hodině tělocviku na přilehlém školním hřišti stál u pískového doskočiště učitel Bílý. Byl obklopen hloučkem žáků a před skokanskou tyčí vysvětloval teorii skoku „stredla.“

Na dohled vše sledovala se založenýma rukama a v úhledně krátkých šatičkách přihlížející „úča“ Nebeská. Zřejmě tu byla ve svoji volnou hodinu na pozvání tokajícího kolegy Bílého, který se před ní s vykasanými rukávy očividně předváděl. Konečně učitel ukončil teorii následně elegantně provedeným skokem přes tyč, kterou si sám předem pozvedl do slušné výše. Hlouček žáků zašuměl uznáním! Učitel z pískoviště bystře vyskočil. Oklepal si svoji parádní teplákovou soupravu s olympijskými kruhy a nápisem CS TEAM.

Pohlédl směrem k Nebeské, která v náznaku zatleskala a vyslala k němu milý úsměv.

Náhle se objevil listinou v ruce Postler. Kráčel k Nebeské, kde ji s několika slovy předal. Bílý zbystřil pozornost!

 Z hloučku se vyčlenil žák Uxa.

„Soudruhu učiteli, mohl byste, prosím, nám taky ukázat, jak umíte skákat Brumelův styl stredly?“ Žádal vyzývavě.

„Žáku Uxo, vaši hodinu teď řídí učitel Bílý. A navíc, nejsem na to ani prakticky oblečen. Takto v kalhotách s puky a lakýrkami na nohou?“

„Soudruhu učiteli, prosíím!“ neodbytně žadonil Uxa a ostatní spolužáci se k němu začali přidávat!

„Alespoň jedéén.“ volali jeden přes druhého.

Postler zaváhal a pohlédl na svého kolegu, který zaraženě sledoval situaci. Naléhání neustávalo a Nebeská se zájmem sledovala, jak se věc vyvine. Postler rozhrnul pažemi kruh žáků a kráčel k Bílému.

„Ti kluci… hm, já vím, Jirko. Aby byl od nich pokoj, jednou si formálně skáknu. Nebude ti to vadit?“

Bílý se zatvářil lhostejně.

„Ale jo. Tak si skoč… jestli chceš.“ Odpověděl, a očima sledoval, jak se jeho kolega vysvlékl ze saka a opatrně jej položil na nejbližší ostrůvek pažitu trávy. Rozvážně si odkrokoval a vyčlenil diagonálu rozběhu. Chvíli se upřeně zadíval na skokanskou konstrukci. Zaváhal, a vykročil směrem k tyči, kterou – k překvapení všech, zvedl o dobrých pět centimetrů výš! Bílý se neubránil výsměšnému úšklebku. Postler opět zaujal pozici rozběhu. Několik vteřin se soustředil.  S přískokem k náčiní úspěšně zlehka zaplachtil nad tyčkou a dopadl do pískoviště! Nastalo několika vteřinové ticho - před následným výbuchem aplaudujících žáků. „Borec“ zvedl z trávy sako a snažil se tlumit dotyky žáků, kteří jej uznale plácali po ramenou.

Nebeské měkce rozkvetly oči! Učitel Bílý se konečně probral k realitě a směrem ke kolegovi (snad aby zůstal nad věcí) učinil uznalé gesto. Bylo to zřejmé. U Nebeské Postler zabodoval! Bílému nezbývalo jiného, než „odzvonit“ školní hodinu.

 

 

Jaké má náhoda úmysly?

Nastaly prázdniny a žák Péťa Horný se ocitl na pionýrském táboře. Jeho vedoucím oddílu byl muž se skleněnou protézou oka a jmenoval se Čepelák. Vlastně by si atrapy oka nikdo nepovšimnul nebýt dne, kdy se v umývárně při ranní hygieně vmísil mezi děti. Oko z očnice vyjmul a před strnulými dětmi si jej opláchl pod tekoucí vodou. Jako by nic si protézu ležérně vložil nazpět a odešel.

O mnoho let později vyšlo na veřejnost, že jeho otec byl výše postaveným členem STB.

Sám Péťa nebyl na táboře po prvé a pobýval na nich rád. Teď zvláště, když zjistil, že jedna z místních vedoucích je – shodou náhod, učitelka Nebeská! I ji potěšilo, když mezi tolika dětmi zahlédla známou tvář. Když se s ním potkala, na jeho pozdrav odpovídala úsměvem.

Asi po týdenním pobytu nemohl po večerce Péťa usnout. V ubikaci bylo dusno k zalknutí. Zřejmě tomu byl na vině odpoledním sluncem naakumulovaný žár v obvodních stěnách montovaných budov. Mezi dvěma pokoji Péťova oddílu byl vklíněný pokoj vedoucího, tedy pokoj, již výše zmíněného Čepeláka. V této dusné noci, Péťa zaslechl sténající nářek ženy, smíšený s  bručivým funěním. Ve škvíře nad prahem prostupovalo světlo, které jako magnetické oko pulsovalo a měnilo tvar. Zvuky nabývaly na intenzitě… až pojednou nastal naprostý klid.

Po několika minutách se ozval plačtivý, vzrušený hovor ženy s mužem, kdy jeden druhému se snažil vnutit své argumenty. Když na Péťu konečně doléhalo spaní a klížily se mu oči, rozhovor pojednou utichl. Magnetické oko pod prahem zhaslo. Kdosi vstoupil do jejich pokoje! Několik vteřin postava zůstala stát u dveří, než se vydala směrem k jeho posteli. V segmentu osvětleným měsíčním svitem, Péťa rozpoznal rysy tváře učitelky Nebeské. Zastavila se u boku postele a zaslechl vzlyk. Následně se vysmrkala do kapesníku.

„Soudružko učitelko!“ špitl a posadil se na matraci.

„Jak to, že ještě nespíš, Petře? Měl bys už!“

„Já vím.  Co se vám stalo?“

„Ale to nic, víš, spi už!“ řekla a povzdychla si.

Klukovi šla hlava kolem. Cítil její smutek, který začal nekontrolovaně ovládat jeho emoce.  Naklonil trup a pažemi jí obejmul těsně nad koleny. Čelo si opřel do stehen. Sesunula se na postel a on pocítil, jak se celá chvěje. Otřela si kapesníkem oči a nos. Přemítavě mu v příšeří hleděla do tváře.

„Byl na vás někdo zlý, že jo? Já to slyšel a …“ Nebeská mu vlhkou dlaní zakryla ústa.

„Ssst! Ne tak hlasitě! Kluci spí, tak ať je neprobudíme.“ řekla tajemnou dychtivostí.

„Povídám, že nějaký chlap byl zlý. Určitě! Slyšel jsem to“ řekl už poučen šeptem.

„ Na světě už tomu tak bývá, víš, zlatíčko. Lidé si někdy moc ubližují a vědomě ubližovat je velké zlo! Ještě jsi malý a je dost pravděpodobné, že se s něčím obdobným v životě střetneš.“ potáhla nosem a otřela si hřbetem ukazováčku oči.

„Už si někdy, Péťo, byl zamilovaný do dívky?“

Byl v rozpacích! Ale nakonec… To okolní příšeří mu dodávalo odvahy.

„Byl! Dříve v Horažďovicích do Jitušky.  Teď v Pročově do Věrušky z naší třídy.

„Do Věrušky?“ zamyslela se učitelka.

„Ach, ty myslíš Rudíkovou! To máš tedy kluku dobrý vkus.“ prohlásila a mezi slzami se jí objevil shovívavý úsměv.

„A umím se líbat, jako Fanfán Tulipán.“ vychrlil ze sebe. Nečekaně jí uchopil za rameno a přiblížil svá ústa k jejím. Ona v poslední chvíli stačila uhnout a Petrovy rty jen zavadily o její tvář.

„Ale no ták, copak to děláš? Prosím tebe! Takové způsoby. Jdi ty, rozumbrado. Jsem tvoje učitelka a oproti tvé Věrušce jsem již odrostlá.“ kárala neomalence, který klopil smutné oči.

„Víš ty co, Fanfáne? Už koukej spát! Já u tebe chvíli zůstanu… než usneš. Ano?“ řekla laskavým hlasem. Jemně ho paží postrčila ke zdi a přilehla k jeho zádům. Prsty mu vískala ve kštici a on z hluboka vdechoval její „decentně štíhlou“ levandulovou vůni. Hlavou se mu honily myšlenky, ale cítil se jak v ráji. Do této chvíle si myslel, že hebké dlaně může mít jen Panna Marie, na oválném sakrálním obraze v ložnici jeho tety. Spánek ho rychle zbavoval bdělých myšlenek a usnul.

 

Rozednilo se!

Zvuk polnice vyzýval spáče k ranní rozcvičce. Péťa ležel bez hebkosti a vůně na lůžku sám. Kolem postelí poskakovalo v trenýrkách několik chlapců z oddílu a zmateně hledali svoji obuv. Chvilku se Péťa ujišťoval, že noční událost nemohla být snem. Protáhl se. Konečně vstal s postele. Oknem proudily ranní paprsky, které opět slibovaly pěkný den.

S učitelkou Nebeskou se pravidelně potkával několikrát denně. Teď k němu vzhlížela s tajemným pohledem, ale vlídný úsměv se kamsi vytratil.

Poslední večer před odjezdem domů, se v táboře uskutečnil rozlučkový táborák. Opékaly se špekáčky a dva z vedoucích doprovázeli hrou na kytaru zpívající učitelku Nebeskou. Zpívala skvěle! A nebylo divu, když měla dobrou průpravu z účinkování v big beatové skupině „Bláznivý mrož.“

 

Na podzim následného roku nás tragicky opustila! Životní osud si s ní zahrál krutou hru.

Zemřel její otec, který jako politický vězeň pracoval v Jáchymovských uranových dolech. Zdravotní stav její dcerky se – bohužel, ani nestabilizoval. Naopak! Prý už ani neexistovala reálná naděje na zlepšení jejího zdravotního stavu. Byla denně „dopována“ velkým množstvím léků. Nakonec jí selhávaly ledviny i játra. Permanentně byla hospitalizována v Okresní nemocnici.

Na Nebeské se začaly negativně podepisovat i její neurovnané partnerské vztahy.

Již vzájemný vztah s prvým mužem a otcem dcery byl plný emocí, které by se mohlo bez okolků přirovnat klasice filmu „Manželství po Italsku!“ Neustálé principiální hašteření a střety. Věčné manželské odluky a příchody s vášnivým usmiřováním nakonec vyústilo v definitivum. Manžel se „zapomněl“ vrátit ze služební cesty z Hamburgu. Pracoval na lodním šífu u Plavby Labsko – Oderské. Svým činem nejen zaskočil svoji ženu, ale i orgány státní správy, u kterých musel projít přijímacím labyrintem prověrek a nezbytných lustrací.

Jeho žena od něho dostala po půl roce zcenzurovaný dopis. Omlouval se a několika pragmatickými větami líčil, že jejich schizofrenický vztah by nadále neunesl spolužití ani rozvod. Že emigrací navždy zamezil do budoucna praktickou možnost vzájemné averze. Pro jistotu (!) byla cenzurou vymazána data jeho pobytu. Jako rodinnou „alimentační kompenzaci“ dostala od jeho rodičů kompletně zrekonstruovanou chalupu u Vráže. Od STB osobní pozornosti a několik předvolání k výslechu.

Až o mnoho let později a po trpělivém pátrání Petr zjistil autora i příčinu oné proplakané noci jeho učitelky na táboře. Strůjcem byl již výše uvedený syn, vysoce postaveného estébáka Čepeláka. Ten zneužil její tristní situace. Za její mileneckou přízeň ji nasliboval, že její dceři přes jeho vlivného otce, zařídí špičkové sanatorium v zahraničí s velmi dobrými léčebnými výsledky. Léčebný pobyt se – samozřejmě, neuskutečnil! Později od ní vyžadoval pohlavní styk, výměnou, za pořízení politické shovívavosti k emigraci jejího manžela. Pro rodinný morální škraloup jí ze školství hrozil reálný vyhazov. Nakonec „dostal“ Čepelák výměnou alespoň její tělo. Mimo jejího (zatím jen trpěného) učitelování, nezařídil vůbec nic!

 

Tím posledním polínkem do ohně byl její hroutící se milenecký vztah s kolegou Bílým. Na její chalupě se spolu opili, což naplnilo rčení „co na srdci, to na jazyku!“

Strhla se mezi nimi hádka, kde bylo prestiží, kdo a jakým slovem jeden druhého nejbolestněji zasáhne. Nakonec zřejmě vyhrála Nebeská. Bílý se urazil a odjel autem kvapně domů. Notně zpitá a zoufalá Nebeská, stačila v kuchyni rozmlátit rodinný porcelán a nakonec otevřela všechny hořáky plynového sporáku!

Na druhý den ji našli místní chataři a zavolali Bezpečnost. Její posmrtný stav byl hrůzný. Zřejmě v polovině své smrtelné agónie se rozhodla rozhodnutí zvrátit. Cestou ke sporáku už omámená upadla na zem. Na původní prkenné podlaze se za nezměrného úsilí snažila doplazit k cíli! Děsivým důkazem toho byly třísky ve zkrvaveném obličeji a četné třísky hluboko za nehty.

 

Pan Čepelák (už jako stranický funkcionář Místního národního výboru) měl ironicky, ale rádoby černým humorem v hostinci prohlásit.

„Kdyby Nebeská, na tý chalupě neměla tak starou blbou prkennou podlahu, a měla tam – třeba linoleum, tak by jí to od její blbosti sice neodpomohlo, ale mohla ze světa alespoň odejít pořád krásná!“

Jistě její tragický skon nedolehl jen na Péťu, ale i na celý učitelský sbor. Nezbývá, nežli doufat.

„Ať je nám jednou cesta schůdnější. K bráně, Nebeské!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                 

    

 

             

             

                           

 

 

 

         

 

      

          

 

 

 

 

       

 

 

      

 

 

                

 

  

 

 

 

                  

     

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                      

 

 

 

 

  

 

 

 

       

          

  

  

 

 

 

                       

        

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor šerý, 11.11.2020
Přečteno 397x
Tipy 31
Poslední tipující: J's .., Kubíno, Iva Husárková, Rozmarýna, zdenka, Ziny, Danger, Emily Říhová, jitoush, kudlankaW, ...
ikonkaKomentáře (41)
ikonkaKomentujících (15)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

... životní takové co se navždy otiskne do srdce.. a to volné moře? ..třeba to je prostor pro pokračování...

17.09.2021 11:19:25 | J's ..

To máš pravdu. I tečka může být na počátku velkým písmenem a otevřít nový příběh. Proč bychom na ní měli brát zřetel. Mám teček plnou hlavu... tak uvidím.
Děkuji, za nahlédnutí J's.. *

22.09.2021 22:37:25 | šerý

Dneska jsem šel na “jistotu” podle tipu a udělal jsem dobře. Snad moje slabost pro ponuré příběhy. Hezké

27.12.2020 00:25:56 | DVCstrelec

Díky, za tvůj příznivě projevený instinkt a nahlédnutí. Ať se daří, DVDstrelce.

09.01.2021 16:56:28 | šerý

každý má svůj osud ... kdo ví ... děkuji ... pro Tvé spolužáky by to mělo zřejmě nedocenitelný význam ... úsměv.z

02.12.2020 19:27:29 | zdenka

To s osudem je fakt. Někdo má hebký, tak. Někdo drsný, na omak.

Víš, Zdeni, třídní srazy už máme jen sporadicky. Vlastně naposledy - jo, před šesti roky. Ale vždy si naší učitelku Nebeskou, připomeneme.
Jsem opět velmi potěšen, že sis přečetla. Děkuji*

02.12.2020 19:39:47 | šerý

hezky napsaný život,bylo mi potěšením číst,děkuji

29.11.2020 22:54:55 | Danger

Kterého autora by nepotěšil zájem vnímavého čtenáře?
Jsem rád, za Tvá slova*

29.11.2020 23:03:30 | šerý

jen takový detail...proč máš pod dílem takovou dlouhou mezeru modra...je to moře slz...

29.11.2020 23:11:29 | Danger

Někdy rarach textový editor. Nevím proč a vůbec netuším, že se mi tak někdy rozjíždí text a dělá pod publikovaným tolik modra. Nejsem tak technicky zdatným, abych to nějak eliminoval. A tak nezbývá, nežli spoléhat na čtenářův nadhled. Díky za postřeh a omlouvám se.

29.11.2020 23:51:32 | šerý

tak to jsme dva co nejsme technicky zdatní :-) a omlouvat se nemusíš,jen jsem čekal nějaký šifrovaný vzkaz...:-)

30.11.2020 08:40:20 | Danger

Smutné a emotivní... i takový někdy, bohužel, život umí být...
Krásný večer, milý Šerý

18.11.2020 21:58:06 | Emily Říhová

Hurá, Emily! Jsem moc rád, že patříš do mé čtenářské family*

Třeba někdy napíši něco veselejšího k Tvému úsměvu. Začnu v dohledné době chodit na kurzy "Šimrání po klávesnici." To by v tom byl zamračenej čert, aby se ze mě nestal rozřehtávač.
Děkuji za stopu*

18.11.2020 23:26:00 | šerý

Jéje, to je radosti :D
Snažím se tu tak nějak probrouzdávat, někdy je času víc, někdy míň... a ráda se zatoulám i k Tobě... tak se budu těšit až zase "pošimráš" klávesnici a ráda se přijdu i zařehtat ;)
Měj krásný večer a dobrou noc (*)

18.11.2020 23:34:58 | Emily Říhová

...Šeráčku milý.....Ty prostě umíš vypravět....tak nějak se to vylupuje
a to díky Tobě,protože prostě máš v sobě literární "louskáček"./úsměv/Tvá
učitelka českého jazyka,jak si mi tenkrát vyprávěl v Jazzové sekci na čtení,měla naprostou pravdu....Ty by si svedl napsat knížku...ráda čtu
Tvé prozaické texty...nejen básně.....Ji./úsměv/

18.11.2020 19:55:26 | jitoush

Těším mě, těšíš. To mě hódně blaží, že se zastavíš i u mé prózy*
Psaní mě bavilo a už v dětských letech. Má češtinářka mě měla v oblibě a byla to takova má trpěliva a laskavá andělka. V dospělosti při třídních srazech mě vyčítala, že jsem se na psaní a publikování vybodl. No však víš, Jitulko. Život i sebevědomí se někdy tak zkomplkuje...
Tak alespoň hodně pozdní návrat k mému dřívějšímu literárnímu apetýtu. Bez ambic, ale s potěšením, že to někoho v mém okolí a Literu baví číst.
Děkuji moc za přízeň a přečtení.

18.11.2020 23:01:17 | šerý

Gratuluji, Kudlanko k Tvé bezva sezibilitě. Víš, ta vnímavost od poety potěší* Děkuji za pohled.

13.11.2020 23:15:29 | šerý

Mocný příběh...Možná až příliš pro senzitivního čtenáře. Tip

13.11.2020 20:33:04 | kudlankaW

krásně se čte, šerý, jako obvykle...ale jak říká Frr...a opět "ale": Ty's to vysvětlil...za mě musím říci, ty smutné příběhy mě nějak více zaujmou...ale to asi většinu čtenářú, nějak víc to zblíži...snad každý něco smutného prožil či jako blízký divák spoluprožíval...a na radost, obzvláště tu náhodnou,se rychleji zapomíná než na smutek...měj se fajn, šerý...m

13.11.2020 13:30:32 | mapato

Dobré zprávy a humorná prezentace se v dnešní době už tolik nenosí. A je to trochu paradox, že v době předválečné době krize, budování komunizmu vznikalo tolik humoru a kvalizní tvorby. V posledním dvacetiletí prosprity, jakoby nás zaplavila otrava. Místo abychom využili prostor k radosti a necenzurovaného humoru, tak je kolem sposty skepse, děsivosti a negativizmu. Těžké si v tomto prostředí hledat radost a humor. Já sám se zase v tvorbě, tak moc o humor v ani už nesnažím. "Není takový odbyt!" Ale to není skuhrání a brekot. Bylo by to kontraproduktivní, protože já sám jsem toho ůčasten a podílím se na tom - i když, ne takovým způsobem, jako naše zakomplexovaná a šerá média. Nuže čekání dalších na příchod inteligentního humoru Wericha, Janžurové, Horníčka, Kopeckého, Suchého aj. je čekáním na Godota. Ale kdo ví, třeba...
Díky, Mapato, za nakouknutí a podmětnou úvahu.

13.11.2020 16:51:07 | šerý

... koukám těch překlepů. Omlouvám se.

14.11.2020 00:37:55 | šerý

No teda, tak tohleto není nic na mlsání, opět jedna z tvých "hustých", jsem si pak musela zajít do cukrošky a la šerý po jeho bystřinkách a zvídavých verších. Už večer jsem zaznamenala, že vložils nové dílo, ale nechala jsem až na den, abych neměla špatné spaní, protože jsem tak nějak tušila. Nuž ale pobrala jsem to, protože miluju život a vím, že nepřináší jen růžovou. A tobě velké uznání, že nepřinášíš pouze pozlátko. PS Tak příště zas nějakou tu a la aforismy šerý :-) Mávám a posílám úsměv!

12.11.2020 09:51:13 | Vivien

Tedy! Ne že na mě svedeš "nacukrovaná kila" kterými sis kompenzovala mé husté autorské manu. Za to jednou-když už, budou moci příchozí Vánoce. Jak zde píšu níže. Životy, jsou k štěstímu i zmaru roboty. Ale užijme si jej a říkejme si, co má říkat třeba jepice. Máme početné koníky času, na které můžeme přesednout a změnit rytmus a směr. Milujme život a mějme k němu toleranci. Nemá to s námi taky lehké!
Nové aforismy jsem nějaké vymyslel a právě je dopisuji. Tak v brzké době půjdou na zdejší modré molo. Děkuji za pomávání a zejména Tvůj usměv. Virtuálně jsem jej slupnul, jako malinu.

12.11.2020 14:52:11 | šerý

A to víš, že je na tebe svedu, co tvé dílko - to mé kilečko, vykrmuješ nás tu zdařile, už se těším na avizované aforismy, ty minulé jsem zas já slupla jak malinu a řehnila se při čtení tak hlasitě, že soused shora bouchal, že už je po desáté :-)

12.11.2020 16:44:35 | Vivien

Jejdy, tak pozdravuj souseda. Ať si dá špunty do uší - nezbeda!
Asi tragéd. Je radši, když spláchneš záchod. Má to snad, za smuteční pochod...

12.11.2020 16:54:55 | šerý

... běhá mi mráz po zádech ...
... mé empatie při čtení otevíraly obrazy hrůz bývalého režimu ...
... a beznadějné situace obyčejných lidí ...
... můj dědeček byl v uranových dolech a jeho vyprávění nebylo pro slabé povahy ... máš mé empatie šeráčku ...

12.11.2020 07:39:20 | Marcella

Jsem rád, za Tvůj úsudek a nekašírované uchopení té doby. Už jen to poválečné převzetí fašistických metod mučení (!) odpůrců režimu (či jen z toho podezřelých) zřízení pracovních lágrů pro politické vězně, politické propagandy, které započala už "výchovou" u samotných Jiskřiček, Pionýrů až po ČSM . Mnohými praktikami byla ispirována Hitlerjugend.
Kdo se v tomto politickém zřízení angažoval, nebo alespoň mu alibisticky nepřekážel, tak proplouval a měl relativní klid. Změnou režimu nastaly jiné problémy manipulace lidí. Ale dnes zaleží na díle našeho svobodného rozhodování a ignoraci masmediálního politického i konzumního našeptávání.
Děkuji za názor, Marcello.

12.11.2020 14:22:37 | šerý

skočil jsem si...

12.11.2020 01:24:51 | enigman

Je mi ctí a potěšením, Enigmane. Dobrá zpráva*

12.11.2020 02:12:12 | šerý

Uznání za překvapivě dobrý text, odlehčení ve střední části a nepřekvapující dobu.

12.11.2020 00:15:22 | Lesan

To je bezvadné, že si pobral* A moc si vážím, když si pro mě ztratil slovo. Děkuji, Lesane.

12.11.2020 02:06:22 | šerý

hořké propasti většiny Tvých vyprávění mě nenechávají milý barde na pochybách, že patrně některé Tvé osobní příběhy, jež ponecháváš v uctivě ohleduplné zasutosti, vybrousily Tvůj znamenitý narrativní styl do mrazivě oslňujících finess nekašírovaných lidských tragédií...znovu a znovu připomínám svůj obdiv, jenž chovám k rozsahu žánrů Tvé tvorby,
jež je závažným svědectvím vypvídajících upřímně o strašlivých kolizích, které se v našem skutečném světě žel často odehrávají...ST***

11.11.2020 23:29:36 | Frr

erratta ..."vypovídajících TÉŽ o"...pardon..vždyť přece veškerá Tvá POEZIE je hymnem na zářící démanty obdivovaného světa....!!!!!! :-D***

11.11.2020 23:55:59 | Frr

A to si trefil! Dolce vita. A myslím, že je hymnem pro oba dva. Milujem jej spolu. Byl pro nás princeznou s dolíčky, až po součastnou šik dámu s kamélií. Život je úžasný i když někdy panovačný. Jako dnes. Ráno mlha... a teď? Ze skořápky žloutek slunce. Krása!***

18.11.2020 13:11:27 | šerý

Miluji dobré zprávy! Právě jsem si jednu od Tebe rozbalil. Některá má témata jsou někdy až tragická. Ale lidskost je plná barev a zejména kotrastů. Z jeskyně k tobě doléhá příjemný, sedmihlavý sbor a když se z tebe sype cukr - ejhle. Z jeskyně vyleze dračí saň. Musíme psát i o zlu, aby mohla vyniknout i lidskost a empatie. Když se žena odlíčí (a ty si neodložíš brýle) tak se nechat svést její duší. I to je chvění a prožitek. Ale Tobě, můj Vážený Barde, nemusím nic naznačovat. Život se sice jeví jak nevábná rašelina. Ale těch rozkvetlých Azalek nahoře. Kontrasty... a my o nich víme!**
Velké díky, za přečtení. Lepšího pocitu ve mě není...

12.11.2020 01:56:29 | šerý

Milý Šerý, jsem ráda, že jsi po delší době ponoukl nám něco z TVÉ tvorby.
...
Tvé vyobrazení života paní učitelky a všech  kolem, kteří jejím životem procházejí. Je opět hodně živé a surové..tak jako život sám.  Mnohým se nedaří, nedařilo život prožít a pod velkou tíhou svého kříže..se životem snaží vše zvládat.  I doba a jednotlivé povahy. Nevím jak to děláš..že udržíš ten kontext a vše zapadá jako puzzle. Sama jsem zkoušela a mám rozepsané..ale je těžké psát některá témata..člověk při psaní i prožívá ty emoce..já to nedokázala dopsat.  Můj stejně starý bratranec..nezvládl svůj životní boj a těch příběhů mám opravdu dost. Jen jsou tak citlivé..že se i bojím..že to ani nepodám tak, jak by se mělo.
A ..ty všechny souvislosti kolem postavy učitelky..kdo jaký a proč měl zájem, tíha a opravdu hodně velká je cítit z toho osudu a ona jako silná žena..to využívání a vliv moci i nadřazenosti,konfliktní situace, vyústění
..jsi napsal..že člověk do příběhu vstoupí..ne jednou nohou, ale oběma. Moc jsem si i srovnávala s některými příběhy
..které znám. Máš dar zkrátka a cit pro vykreslení a opět jsem se moc ráda do tvého tebou psaného textu vnořila. Líbí se mi i vykreslení Péti, který měl na paní učitelku jen ty krásné vzpomínky.
Její osud je ale velmi krutý.  Některé životy..a v hlavě mi běží celý život mojí maminky.
To zkrátka některé ty momenty.
Ale je to úplně jiný příběh.  Jen za určité doby..i z vyprávění..a poskládané v souvislostech ..různých i těch pohledů.  Jako dítě mnohé člověk vnímá, ale postupem času..zase se pohledy skládají do více těch..co tvoří hmotně účelnější příběh. A některé v životě nelze ovlivnit i když sebevíc chceme..tak se dějí.
Omlouvám se, za komentář..kde to není jenom k příběhu.  Zamýšlím se a silně mě zasáhl.  Opravdu hodně emotivně.
Měj se krásně milý Šerý **
Děkuji za možnost  v tvém okénku pobýt.* ST :)

11.11.2020 22:07:30 | jenommarie

Opět mi nezbývá, nežli poděkovat za návštěvu a Tvoji empatickou reakci. Máš pravdu. Je někdy těžké vyprávět příběhy bez vnitřních emocí a nechat výhradně "pracovat" city u výsostného čtenáře - a zejména. Udržet si odstup a nevnucovat moralizující pohled, jen vymezit k tomu prostor. Úskalí je samozřejmě více. Vím o Tvém (i Jitusch) přesvědčení "vztahy a osudy na tísíce způsobů." Není jednoduché unifikovat povahy k jakémusi ideálu či sjednotit podmínky k štěstí. "Každý to má jinak!"
Tak já se jen nimrám v životech. Bolest, eufórie, milování, štěstí, láska, lidskost, humor, mezilidské vztahy, tělesná žádostivost, úsměv, krása života... uf témat, kam se jen kolem podíváš. Baví mě ta autorská výpověď o pohledu na život a svět. Je to vidět i na Literu. Ta úžasná zdejší autorská invence a snaha prezentovat a sdělit. Super! Nakonec i Ty, svým umem a sdělením přispíváš* Třeba si mimo rank poezie najdeš i jiné žánry... nikdy neříkej nikdy. A nemusí to být nic citlivě bolestivého, a třeba jen... ?
Jsem rád, že mě čteš. Děkuji.

12.11.2020 01:18:17 | šerý

Moc TI děkuji milý Šeráčku. No zanechala ve mě velkou stopu.Mám jednu pro zítřek, inspirována právě touto tvojí. Některé vzpomínky by člověk raději už nelovil..u mě to vyvolalo. Nejednou jsme se stěhovali, maminka měla hodně sester
..všichni dělaly od útlého mladí..a těch příběhů..ale nejvíc..co se dotýká přímo..je s mojí maminkou. Jsou tam ta hodně bolestivá, která se ovlivnit nijak nedala. Ale báseň jsem napsala spíše k tvému scénáři. Snad ti to nebude nijak vadit.
Nic konkrétního, jen zachycené
pocity. Opravdu jsou ještě dnes.
Ta inspirace na psaní..jiných žánrů..zde díky Literu také je..jen nejsem schopná, jak už jsem psala..dokončit..ponořuji se moc..třeba se mi to někdy podaří :).
Moc TI děkuji za tvá povzbuzující slova a budu se těšit na nějaké tvé další dílko. Krásný den ti přeji. ** S pohodou a úsměvem na tváři.

12.11.2020 12:41:45 | jenommarie

Dobrá zpráva. A já Ti přeji jen vše dobré a zdařilé dotyky inspirace na klávesnici.

12.11.2020 14:28:57 | šerý

:);) děkuji TI

12.11.2020 14:32:39 | jenommarie

Překlep -ucelenější

11.11.2020 22:22:59 | jenommarie

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí