Zapal svíčku

Zapal svíčku

      Ten den byl ponurý, stejně jako poslední Moničiny týdny. Vzbudila se až v poledne. Venku bylo zataženo, mrholilo, všechno listí už bylo spadané a rozkládalo se po ulicích i parcích. Monika vstala s odporem, šla do koupelny a znechuceně si prohlížela svůj odraz ve špinavém zrcadle. Po dlouhém týdnu si dala koupel a upravila si vlasy. Včera sama sobě slíbila, že si dnes vyrazí aspoň na její oblíbenou kávu. Teď toho litovala, ale nebyla z těch, co neplní své slovo. V hromadě oblečení, které přetékalo z křesla, vyhrabala triko, svetr a kalhoty, které nebyly špinavé a moc nesmrděly. Rozhlédla se po bytě. Bydlela v podkrovní garsonce, která teď připomínala spíše skladiště nebo skládku. Zašklebila se. Křeslo pod horou prádla téměř nebylo vidět, skříň nešla dovřít, z šuplíků komody přetékal nepořádek a postel nepřevlékala už snad měsíc. Otočila se, kuchyňka byla plná špinavého nádobí a zbytků jídla, na kterém se už tvořila plíseň. Bylo to odpudivé. „A takhle vypadám i uvnitř,“ řekla sama sobě, popadla tašku a vyšla ven.
      Monika prožívala období silných depresí. Zanedbávala sebe, hygienu i byt. Byla v pracovní neschopnosti, protože by v práci udělala víc škody než užitku. Střídaly se u ní období hlubokého smutku a obrovské nenávisti k sobě i k celému světu. Dnes u ní převládala právě nenávist, z níž pramenil vztek. Už za rohem se proklínala, že vůbec vyšla ven. Rozčilovaly jí davy lidí, které kolem ní procházely, byla vzteklá při pohledu na zamilované dvojice a malé děti. Monice bylo 31 let, byla svobodná a bezdětná. Hluboko v sobě toužila po pravé lásce a rodině, ale teď jí to připadalo spíše otravné a malicherné.
      Došla do kavárny, posadila se a čekala. Čekání nenáviděla, teď ještě víc než dřív. Po pěti minutách přišla ke stolu číšnice: „Dobrý den, co vám mohu nabídnout?“ a usmála se. „Café Latté,“ odpověděla vzteklým tónem Monika. Číšnice odvětila se zatuhlým úsměvem: „Hned to bude,“ a pelášila připravit kávu. Monika se rozhlížela kolem sebe. U vedlejšího stolu seděla starší paní s pánem, očividně manželé už několik desítek let. O několik stolů dál seděly dvě ženy se dvěma dětmi. Jinak bylo v kavárně prázdno. `To nechápu, co té číšnici tak dlouho trvalo, když tu nikdo není. Snad ty děti nebudou dělat bordel,‘ pomyslela si Monika. Chtěla si jen v klidu vypít kávu a zase si doma zalézt do postele. Číšnice už byla zpět a položila kávu před Moniku: „Prosím,“ řekla s úsměvem. „Hm,“ odpověděla Monika a na číšnici se ani nepodívala.
      Ponořila se do svých myšlenek. Psychický stav se jí zhoršil před dvěma měsíci kvůli několika věcem – v práci byla v dlouhodobém tlaku, s přítelem zažívala těžký rok, který nakonec skončil právě před dvěma měsíci rozchodem, protože zjistila, že její přítel má poměr s její nejlepší kamarádkou. Ztratila tak dva blízké lidi najednou. Když si na to vzpomněla, otřásla se hnusem a vzteky. Nechápala, jak jí to mohli udělat. Když bývalý přítel odcházel, na rozloučenou jí řekl: „Nediv se, že to takhle dopadlo, pořád jsi negativní a není s tebou k vydržení, udělej se sebou něco, nebo skončíš sama.“ To byla jeho poslední slova, než práskl dveřmi. „Debil,“ řekla Monika pološeptem, ale starší paní u vedlejšího stolu ji slyšela. Otočila se na ní, Monika protočila oči a upila ze své kávy. Nestála o ničí pozornost. S nikým už přes měsíc nemluvila. Právě před měsícem u ní byla naposled její sestra, převlékla jí postel, trochu poklidila a nutila Moniku, aby se vzchopila a začala se o sebe starat. Monika nesnesla její řeči o tom, že bývalý přítel není jediný chlap na světě a že se má prostě víc snažit. Za hysterického řevu o nepochopení ji vyhodila z bytu.
      Teď seděla sama v kavárně a nebylo jí to ani trochu příjemné. Z jejího výrazu bylo patrné, že je jednak velice smutná, ale také velice otrávená celým světem. Děti u nedalekého stolu se začaly pošťuchovat a nahlas se smály. Monika to vydržela dvě minuty, pak se obrátila na ženy a řekla: „Můžete si ty své děti laskavě uklidnit?“ V tónu jejího hlasu byl téměř hmatatelný vztek až zuřivost. Ženy na sebe vykulily oči a snažily se dětem vysvětlit, že musí být v klidu, protože paní je nevrlá. To ji dopálilo, zuřivě oddechovala, dopila kávu a zvedla se k odchodu. Když vstala, ucítila, že ji někdo chytil za ruku. Škubla sebou a podívala se. Držela ji starší paní. „Nezlobte se, slečno, jen vám chci říci, že je lepší zapálit svíčku, než si stěžovat na tmu. Mějte se, jak nejlépe dokážete,“ řekla jí, pustila a otočila se zády. Monika byla tak překvapená, že neřekla ani slovo. Šla k pultu, zaplatila kávu a odešla směrem k domovu.
      ‚Co to mělo být?‘ přemýšlela po cestě. Už nevnímala lidi kolem sebe, ani mrholení, ani mrtvé listí. Došla domů, zabouchla dveře, šla ke křeslu, ze kterého jedním pohybem shodila všechno prádlo, sedla si a přemýšlela dál. Skrz okno na ni začalo svítit Slunce, příhodně v okamžiku, kdy se i jí rozsvítilo. „Vždyť já tu marním úplně zbytečně život,“ řekla a podívala se kolem sebe. „Takhle to dál nejde!“ Byla odhodlaná svoji situaci změnit. Celý zbytek dne pak věnovala úklidu své garsonky, která na konci dne vypadala jako ze škatulky. Byla z toho vyčerpaná, ale byla šťastná. Po tolika týdnech! „Dobrý začátek,“ řekla se spokojeným výrazem ve tváři, „teď je na čase urovnat vztahy.“ Zvedla telefon a zavolala sestře. Omluvila se jí za své jednání a uznala, že měla pravdu, jen že jí trochu trvalo, než jí to došlo. Domluvily se na tom, že spolu příští týden zajdou do kina. Vše bylo odpuštěno. Měla radost. Spát šla po dlouhé době s úsměvem na rtech.
      Druhý den šla k doktorovi, aby jí ukončil neschopenku. Ještě téhož dne dala v práci výpověď. Zaměstnání, které dělala, ji nenaplňovalo, jen jí stálo spoustu sil. Po cestě domů šla kolem kavárny, kde se objevil inzerát, že shání obsluhu. Neváhala ani chvilku, vstoupila dovnitř a šla rovnou k pultu. Tam stála stejná číšnice jako minulý den. „Dobrý den, mám vážný zájem o práci číšnice,“ řekla a dodala: „a moc ráda bych se Vám omluvila za včerejší den. Mrzí mě, že jsem se chovala neuctivě.“ Číšnice si ji chvilku prohlížela, pak se usmála a řekla: „Vyplňte, prosím, tento dotazník. Máte zkušenosti v oboru?“ „Nemám,“ řekla Monika, „ale cítím, že je to pro mě to pravé,“ a zeširoka se usmála. U kávy vyplnila dotazník, popovídala si s číšnicí a vyrazila domů. Jak krásný pocit byl přijít do uklizeného bytu, mít v pořádku vztah se sestrou, skončit v nenáviděné práci a – zazvonil telefon. „Dobrý den, tady majitelka kavárny U Svíčky. Před chvílí jsme si spolu povídaly a já mám pocit, že byste tu práci opravdu měla dělat. Kdy můžete nastoupit?“ ozvalo se v telefonu. Monika se usmívala, domluvila se na příští den a měla pocit, že lépe už být nemůže. Večer seděla v křesle a pozorovala Měsíc. „Kdyby nebylo té paní, došlo by mi to někdy?“ zamyslela se, usmála a v duchu byla paní z celého srdce vděčná.

Autor patrma, 11.11.2020
Přečteno 100x
Tipy 4
Poslední tipující: Emily Říhová, Knoflík
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Až moc prvoplánové, čekal jsem něco “nečekaného” a bohužel jsem se nedočkal. Empatické podání myšlenek hrdinky je ale příjemné.

25.12.2020 23:15:48 | DVCstrelec

Někdy stačí málo...
Krásný večer (*)

18.11.2020 22:10:28 | Emily Říhová

Časová linka mi připadá příliš ostrá, něco jako "obrácení Ferdiše Pištory". V prvé části vyrýsovaná jednoznačná anti hrdinka. Navazuje neprodleně závěr. Jako čtenář nemám o čem přemýšlet. Snad jen o té kouzelné babičce, co pronesla pozoruhodné memorandum, hodné zapamatování.

12.11.2020 18:55:49 | Lesan

Někdy potřebujeme popoSTrčit :)

12.11.2020 07:36:43 | Knoflík

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter