Já som mala žužužu

Anotace: Není o mně? Naštěstí. Snad ale bylo by, kdybych měla pech... A nenajde se nikdo taký copak, kdo ten pech má? Relativně jen. Možná štěstí.

„To tričko máš roztržené.“
„A má bejt?“ Co po mně chceš? Abych ti snad za tuto informaci poděkovala? Mně na tom nezáleží. Ne všichni jsou tak povrchní, drahá. To mi ale pije krve litry...
Zvoní. Tobě odzvonilo už dávno, takže z toho nemáš takovou radost, jako zbytek třídy. Jdou si zakouřit a pak na nákupy. Tak je alespoň vidíš ty. Namyšlené, povrchní, falešné, všechny stejné.
Neměla jsi zůstávat na základní škole. To si opakuješ stále dokola už dva roky. Ale co z toho, už to dlouho trvat nebude.
Potřebuješ si koupit zelené bombičkové pero. Není to nic snadného! Po čem není výdělečné poptávky, to není k dostání. Ani tak ale nejde o tu propisku... Je to tak se vším. Jak něco není „in“, kdo by to nabízel? Město je tak prázdné, ale prodrat se jím skoro nejde.
Všude jich spousta. Všude ta spokojená spousta. Dokonalá. Proč soudit člověka podle nějaké osobní hodnoty? Psychické snad? Jednodušší je „hodit mrkec na vohoz“ a nevyvratitelně zjistit, že dotyčný nestojí za nic. To je snadné, přidám se!
Odfrkneš si, odmítavě zakroutíš hlavou a usměješ se. Srandičky srandičky.
To není normální, tak proč se to zdá být?!
Koupíš si červenou propisku, sjedeš náměstí posledním nenávistným pohledem a zabočíš. Vydáš se na cestu domů. Myšlenky tě honí všude, nedají pokoj, ale aspoň je nemáš na očích, když jdeš parkem. Tam jsi sama. S pomerančem v baťohu a rukama v kapsách.

„Co je, dcerko?“
Všechno!! „Nic.“ A křečovitý úsměv. „Koupila jsem si tu tužku.“
„Ano? To je dobře. Konečně budeš spořádaně psát jako ostatní, všechno správně. Jdu pracovat. V sedm máme večeři.“

Nemá to cenu, je to jen utrpení! Splynout s davem, přestat vyčnívat, přestat odporovat. Ztuctovatět, vzdát se, nechat si mluvit do života moderními radami křičícími odevšad. Vyprázdnit ten obsah myšlenek, úvah a zahloubat se do nejzávažnější otázky lidstva: „Se třpytkama, nebo bez?“
Nakonec si to uvědomíš. Ona nenávist k nim byla odmítaná láska, svým způsobem. Odvracela ses od nich a záviděla jim tu lehkost a pohodlnou prázdnotu. Onen životní styl, který je mnohem snazší přijmout, než se snažit nějak samostatně existovat.
Cítíš, jak ti v růžově křiklavém světě mizí ten tvůj dosavadní. Jak se tvá osobnost začíná měnit ve slečnu z časopisu. A je ti hej! Už víš, co. Co dál. No to je jasné... Do města!!

„Co je, dcerko?“
„Nic, mami, jenom...“ utrápeně se nadechneš, dramaticky vydechneš a pokračuješ. „Byla jsem na nákupech, zrovna jsem si vybírala ty ponožky za pět set devadesát, a jeden kluk kolem mě prošel a ANI SE NA MĚ NEPODÍVAL. Tak jsem z toho trochu špatná.“
„Hmm. No, už musím jít pracovat. Uvidíme se v sedm u večeře.“

„To tričko máš roztržené.“
„Ach, no to je mi trapné... mockrát děkuji.“
Zvoní! Konečně...