Týden v galerii

Týden v galerii

Anotace: Motto: Sluníčko může hřát i v pozdním podzimu......

Týden v galerii.

 

 

František si vzal z věšáku v předsíni plátěnou tašku se štětci a barvami, do druhé ruky malířský stojan a vyšel do ranního sluníčka. Pečlivě za sebou zamkl dveře a sešel po pár kovových schodech, nad které kdysi kdosi z žertu přišrouboval smaltovanou ceduli „galerie“.

 

Velká státní budova stála na nábřeží a František v ní dlouhá léta dělal správce a údržbáře v jednom. Ona „galerie“ byla nástavba na garážích ve vnitrobloku a původně sloužila jako sklad DKP. Byla plná obrazů starých státníků a jiných budovatelů ze všech kanceláří doplněná harampádím všeho druhu.

 

Jeden starý citát říká, že „život je jedna z nejtěžších věcí, které vás můžou potkat“ a František se o tom přesvědčil po odchodu jejich jediné dcery do zahraničí. Z Věrky, jeho ženy, se stala nesnášenlivá hádavá ženská a tak stále častěji přespával v práci, v malé dílničce na vyřazené válendě, kde už jen čekal, až jejich rozchod definitivně potvrdí i soud.

 

Ředitel byl empatický člověk, který považoval Františka za dobrou duši celé instituce, nechtěl o něj přijít, a tak hledal řešení.

Věděl, že sklad býval kdysi ateliér nějakého dávno zapomenutého malíře. Nechal ho vyklidit, do malé koupelničky nainstalovat sprchový kout, opravit popraskané tabulky velkého střešního okna a do menší místnosti postavit vyřazenou kuchyňkou linku.

Dekret k bytu přijal František se slzami v očích a během pár dní si přivezl i ten zbytek věcí, které ho ještě spojovaly se starým životem.

 

Sluníčko krásné hřálo. Rozložil stojan a štětce na svém oblíbeném místě uprostřed parku na Vyšehradě a pustil se snad už posté do malování panoráma údolí Vltavy.

 

Té dívky si všiml hned když přišel. Seděla na široké hradební zdi, kolena pod bradou a jen chvílemi se zahleděla do hlubiny pod sebou. Nebylo na ní nic zvláštního. Vypadala jako spousta jiných, kteří si vyrazili na procházku, a tak se věnoval tomu, proč sem přišel.

V poledne snědl chleba se salámem, napil se čaje z termosky, ale dívka seděla pořád na stejném místě.

Za soumraku byl obrázek téměř hotový. Sundal ho ze stojanu a začal si balit věci.

 

Ten pohyb zaregistroval jen koutkem oka, a když se otočil, uviděl dívku jak sedí na samém krajíčku zdi, nohy spuštěné dolů a upřeně hledí do prázdna. Rozběhl se k ní a chytil jí za ramena.

Co děláte slečno. Fuj, to jsem se lekl. Pojďte dolů.“

Poslušně slezla ze zdi a jen stála a hleděla do země.

Běžte domů, jak vás taková pitomost mohla napadnout.“ Čekal nějaké vysvětlení, ale dívka se beze slova otočila a pomalým krokem odcházela po cestičce ke kapli.

Fuj to jsem se lekl“,zopakoval si pro sebe.

 

Seděla v šeru na lavičce, hleděla do země a třásla se zimou. Všimla si ho teprve, když už stál přímo proti ní.

Napijte se, to vám udělá dobře“ podával jí termosku s čajem.

Proč nejdete domů?“

Není kam“ řekla tiše.

Pokýval hlavou a prázdnou termosku strčil do tašky.

Tak pojďte, tady vás nenechám.“

 

Ustlal jí na starém gauči, který stál v ateliéru za závěsem vedle koupelny.

Jak se vlastně jmenujete? Máte hlad?“

Petra,“ řekla a nesměle přikývla.

Když se vrátil s namazanými chleby a horkým čajem, tak už spala zabalená do deky.

 

Petra přišla do Prahy před dvěma lety po maturitě z jakési moravské vesničky. Našla si práci jako referentka v PZO. Bydlela ze začátku na ubytovně a užívala si život plný večírků s kamarády.

 

Do Filipa se zamilovala na první pohled. Floutek, kterému rodiče koupili byt i auto, s apanáží se kterou si mohl dovolit vše, co ho napadlo.

Kamarádky jí varovaly, ale ona odešla z ubytovny a nastěhovala se k němu. Život jako na rozjetém kolotoči nemohl skončit jinak, než tříštivou zlomeninou snů a iluzí. Ta se dostavila, když ráno po jednom z bohatýrských mejdanů našla Filipa, jak si v autě před domem užívá s mladičkou blondýnkou. Hádka byla krátká a Filip jí, tak jak byla, vyhodil za dveře s tím, ať už se nevrací.

 

Františku, já jsem vám moc vděčná. Opravdu nevím, jak by to dopadlo, kdybyste tam nebyl. Jsem prostě husa. Já si rychle něco najdu. V práci mi slíbili ubytovnu do týdne.“

 

Staromládenecký život vykukoval z každého kouta, ale zásah ženské ruky udělal své. Najednou bylo všude uklizeno, nádobí umyté a špinavé ponožky v koši za pračkou.

Celé večery si u čaje povídali o životě a prohlíželi obrázky, kterých bylo všude plno.

 

Proč vlastně malujete jen krajinky? Nikde jsem tu neviděla žádný portrét? Nenapadlo vás někdy třeba namalovat nějaký akt?“

Podíval se na ní překvapeně a oba vyprskli smíchy.

 

Za dva dny si Petra přinesla nějaké věci od Filipa a konečně se měla do čeho převléci. Něco si přeprala, ale žehličku nikde nenašla.

 

V pondělí dostanu klíče od pokoje, vydržíte to ještě se mnou?“

Asi budu muset“řekl, ale oči se mu smály.

 

V neděli čekalo na Františka překvapení. Když se vrátil z procházky, přichystala Petra na rozloučenou malé pohoštění. Koupila pár chlebíčků, zákusky a dokonce i láhev vína.

Za ten týden si na sebe tak zvykli, že mu opravdu přišlo líto, že to končí. Dopili víno a František se omluvil, že musí ještě dokončit jeden obrázek. Petra umyla nádobí a za závěsem si rozsvítila malou lampičku.

 

Stál u stojanu a pozoroval přes závěs stínohru dívčího těla. Možná to bylo tím vínem, ale najednou pocítil to, na co už téměř zapomněl. Položil štětce, paletu a šel do koupelny.

 

Petra dočetla kapitolu a natáhla se pro skleničku s vodou. Zjistila, že je prázdná, a protože nechtěla rušit, potichu se vydala jen v županu a papučích do koupelny. Když otevřela dveře, slyšela sprchu a i přes závěs jí bylo hned jasné, co se za ním děje. Tiše položila skleničku a udělala pár kroků.

 

Když se rozhrnul závěs, ztuhl v půli pohybu a zíral na dívku před sebou. Usmála se na něj a nechala sklouznout župan na zem. Chtěl něco udělat, pohnout se, ale položila mu prst přes ústa, sedla si na bobek a beze slova si ho vzala do pusy.

Bylo to nečekané a rychlé. Jediné co si pamatoval, že jí v určitou chvíli zajel rukama do vlasů a přitiskl si její tvář do klína.

Jak rychle se objevila, tak i zmizela. Cestou se na něj usmála přes rameno, sebrala ze země župánek a byla pryč.

 

Ráno ležel v posteli a čekal, až odejde do práce. Bylo mu trapně a nevěděl co by jí řekl.

 

Celý den měl spoustu práce, protože zaskakoval za nemocného údržbáře. Domů se vrátil až okolo šesté a pocítil najednou nezvyklé ticho. Když rozsvítil, všude kolem bylo uklizeno, Petřiny věci pryč a na stole vzkaz.

 

Děkuji za všechno Františku, vždycky vám budu vděčná, zavolejte, Petra a telefonní číslo.“

 

Zapsal si pečlivě číslo do notýsku, ale stejně nikdy nezavolal.

 

Jen jeho obrázky byly od té doby nějak veselejší.

Začali se na nich objevovat maminky s kočárky, rodiny na procházce nebo milenci v objetí na lavičkách.

 

 

 

Autor stromeček, 08.04.2021
Přečteno 16x
Tipy 1
Poslední tipující: Lesan-2
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Františkovi dajli-medaili za lidství a Petrušce za vynikající řešení krizového stavu, bezrouškovou metodou.
Jo abych nezapomněl, autorovi pochvalu, za čas a vhození téma do "stroje času".

09.04.2021 10:28:10 | Lesan-2

No jasně, každá pomocná, třeba i ruka se hodí....:-)

09.04.2021 12:45:47 | stromeček

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter