Bezproblémová akce

Anotace: smolný den

Bezproblémová akce

aneb

Není snadné zajet z Bystrce do Krpole na hřbitov a zpět.

 O tom jsem se přesvědčila právě dnes. S kamarádem Márou (přezdívaný „Zajíček“, aby nedošlo k záměně s mým manželem Markem) jsme se rozhodli zajet (poprvé) na hrob naší kamarádky Hany s úmyslem položit kytičky a zapálit svíčky, zavzpomínat na ni společně a zapít to na závěr panáčkem griotky a kávičkou, popř. zajíst obědem. Času bylo dost, měli jsme celý den.

Ovšem nešlo to tak, jak bychom si přáli. Začátek byl slibný, „Zajíček“ ráno přijel, zašli jsme do květinářství a koupili vše potřebné. V Krpoli jsme pak byli „co by dup“. Ale nastal tu malý problém. Kde je nějaká odbočka na hřbitov? „Zajíček“ na rozdíl ode mě přesně věděl, kde hřbitov je, ale jak se tam dostat? A tak jsme se brzy ocitli (zcela nedobrovolně) na silnici směřující ke Globusu, u kterého jsme museli otočit a vzít to zpět směr Krpole. U Krpolského nádraží jsme vzdali hledání odbočky a rozhodli se zaparkovat a dojít na hřbitov pěšky. Tady nastal další zádrhel. Na nádraží samé cedule „zákaz vjezdu“, původní parkoviště uzavřeno a tak jsme zajížděli stále dál a dál od nádraží s nadějí, že někde u paneláků zaparkujeme. No hádejte.. ani náhodou..Snad v celém Krpoli probíhalo tzv. čištění ulic a naprosto VŠUDE byl zákaz parkování. Policie už „brala“ všechny ty chudáky, kteří to auto prostě NĚKDE nechat museli. Po dlouhém pachtění se po alespoň malinkém kousku místa, kam bychom naše „přibližovalo“ nacpali, jsme prošli zapadlou uličkou se starými garážemi s pár zaparkovanými auty podobných zoufalců, jako jsme byli my. U jednoho křoviska jsme konečně zaparkovali. Já jsem využila jiného blízkého křoviska k vykonání „čuros“. (tento pojem znáte z předchozí povídky). Uviděla jsem pěšinku, tou jsme se pak vydali a světe div se! – byla to zkratka k nádraží. Tak jsme za chviku byli tam. Zajíček se neustále pokoušel mě přemluvit ke skoku do kolejiště a přeběhnutí na druhou stranu (smělé mládí – Zajíčkovi je na rozdíl ode mě 25!), kde se údajně vyskytoval hledaný hřbitov, ale přece jen jsme to nakonec neriskli (zvítězilo nesmělé stáří-tedy já). Bylo tu plno lidí, stál tu vlak, všude cedule „Vstup zakázán“. Zbaběle jsme nádraží opustili. Já již zcela psychicky vyčerpána z dilematu – skočit, či neskočit do kolejiště, jsem si musela v nádražním automatu za 15 KáČé koupit břečku, tvářící se jako kafe.

 Vypochodovali jsme tedy směle z nádraží a spěchali směrem, který Zajíček označil za správný. Prošli jsme parčík a hledali předpokládanou odbočku a opravdu! Konečně se cesta stočila a my uviděli podchod. Poté, co jsem pronesla větu: „Tak a teď by tu po všech těch zákazech vjezdu a zákazech parkování mohl být i zákaz průchodu!“ nám na chvíli ztuhl úsměv na rtech. Měla to být sranda, ale byla to proroctví. Před námi se totiž objevila přesně tato dopravní značka: „ Zákaz průchodu.“  „Ty vole!“  to snad není možný. Mostek, který tu byl, se opravuje. Zajíček zachoval chladnou hlavu (na rozdíl ode mne): „Dívej, dá se to obejít, za tím je náhradní most“. Uf, to se mi ulevilo. Další překážka překonána.

 Tak teď už snad na hřbitov dorazíme, i kdyby „ trakaře padaly“ a vše bude ok. Po menší delší procházce se opravdu hřbitov objevil. I brána, od které jsme měli počítat druhou či třetí uličku vlevo, kde měl být Hanky hrob. „Super! To bude hračka!“ radovali jsme se předčasně. Procházíme první uličkou, druhou, třetí, stále nic. Tak pro jistotu znova, pak zas, stále nikde nevidíme jméno naší drahé kamarádky. „ No to nám snad dělá schválně! A královsky se baví při tom, jak ji nemůžeme najít !“ A už procházíme další uličky, všechny uličky..jsme uchození, hladoví, žízniví, vyčerpaní.. ( už je dávno po poledni) „Zavoláme Jardovi, ten bude vědět.“ Jarda je Hanky syn. Z telefonu zní stále stejné instrukce. Druhá či třetí ulička vlevo. Tak  jdeme znovu další kolečko. Nic. Úplně zoufalí voláme Petrovi. (Hanky manžel) Ten potvrzuje tezi o uličkách, ovšem doplňuje o zcela klíčovou informaci : Na náhrobku je vytesáno jiné jméno , než bychom čekali. Rodina Ketlova a až dole zcela nenápadným malým písmem Hana Meisnerová. Také číslo hrobu dost „pomohlo“, když se Petr trošku sekl. Řekl nám 64 a bylo to 31. Jen malý rozdíl. J 

Heuréka ! Hrob jsme konečně našli. Tak nějak se musí cítit účastník maratonu, když uvidí cílovou pásku. A tak jsme umístili květiny, zapálili svíčky, poklidili spadané listí a vynadali Haně, že se tak dlouho bavila na náš účet. Zavzpomínali jsme na společné zážitky a na to, jak byla skvělá a jak moc nám chybí… Pak jsme šli zpět k autu, já šla znova na „čuros“ do křoví a chtěli jsme odjet. Na původně plánovaný oběd nebylo ani pomyšlení, bylo jasné, že ho nestíháme.

Jakoby komplikací už nebylo dost, nastal opět menší zádrhel. Zajíčkovo auto nešlo otevřít! Klíč měl vybitou baterii. „Ty vole“ ujelo opět někomu z nás..To fakt není možný! Naštěstí si s tím Zajíček věděl rady. Dveře otevřel nějak mechanicky. Supr ! Ale okamžitě jsme narazili na další „legraci“. Auto nemůžeme nastartovat, když klíč je vybitý. Ach jo. Musíme prostudovat příručku k autu. Zajíček ve zmatku hledá v příručce „Jak ovládat autorádio“ a strašně se diví, že tam nic o nefungujícím klíči nepíšou. „Máro, to chce jinou příručku..“ dávám nevyžádanou, užitečnou radu. Po zvolání : „Já su debil!“ Zajíček pročítá jinou brožuru a za chvíli startujeme. Hurá ! Tady snad všechna smůla končí, co myslíte ? Ne, nekončí. Minuli jsme odbočku na Bystrc (asi únava materiálu – řidiče Zajíčka) a ocitli jsme se v šíleném dopravním kolapsu. Milion aut jedoucích krokem, občas stojících úplně. Takže suma sumárum hodinu z Krpole do Bystrce!

Snažíme se i tak o dobrou náladu, pouštíme si všechny naše oblíbené songy, vždyť se vlastně nic nestalo… Jsme zdraví, auto jede, jen nestihneme ani oběd, ani kafe a ani toho panáčka griotky. Tak hlavně aby zajíček stihnul svůj předvečerní fotbalový trénink.

Před mým domem radši Zajíček nevypíná motor, co kdyby zas nemohl nastartovat ? Loučíme se ve spěchu a těšíme se na další společnou „bezproblémovou“ akci ! :-)