Vše má svůj začátek

Anotace: Příběh je napsán samotným reálným životem

Mé dětství bylo bezchybné, spousta kamarádů, milující rodiče, bratr a v podstatě bezstarostný život, tedy až do chvíle, kdy jsem otevřela oči a jen stěží hltala to všechno, co se na mě sesypalo.

Moje máma vždycky říkala, že táta je unavený, když přišel večer domů. Možná na tom něco pravdy bylo, ale alkohol byl zřejmě silnější. O svém dokonalém životě jsem ztratila iluze ve chvíli, kdy otec přišel domů a zmlátil mámu a já byla bohužel zrovna u toho.
Pro dítě není nic horšího, než když vidí hádky svých rodičů a veškeré iluze jsou pryč a právě tehdy to všechno začalo.
Jelikož byl můj táta známý alkoholik a měl spoustu, jak on říkal, kamarádů, kteří se doma chlubili tím, kolik toho s kým vypili, stalo se, že se to dostalo i ke klukovi z mojí třídy, který měl tenkrát tátu ve vězení. Jelikož od sebe a svých problémů chtěl odvrátit pozornost, otočil ji na mě. K mému bohužel se zapojila i velká většina třídy. Tenkrát mi bylo 12 let a začala moje šikana na základní škole. Bez sebevědomí a s ponížením se mi hroutil svět. A mé pocity? Bezmoc a zoufalství.

Spolužáci se mi posmívali, že nemám značkové oblečení, že mám ke svačině jen chleba s máslem nebo se sýrem a žádnou šunku, že jsme sociálové bez auta a majetku. Bylo mi příšerně a stěžovala jsem si doma mámě. Jediné co mi řekla bylo: „hoď to za hlavu a nevšímej se jich“.
No jo, jí se to řeklo, ale ona v té třídě neseděla a neposlouchala, jak je ubohá, chudá, špinavá, hrozná a má tátu alkoholika. Nevěděla čím si procházím, ale pravdou je, že i ona měla dost problémů a tak nevím, která z nás to tenkrát měla těžší. To vše trvalo celé tři roky, než jsem opustila základku a šla na učňák. Pak teprve jsem zjistila, že jsem silnější a průbojnější.
Dodnes nesnesu jakékoliv bezpráví na druhých, obzvlášť na ženách a dětech.

Když se podobná situace stala i mému synovi před pár lety, zprvu jsem se zachovala stejně, jako tenkrát ona. Když jsem zjistila, jakého rozměru je ta jeho šikana a osobně jsem dokonce byla i svědkem synova napadení spolužáky, okamžitě jsem začala jednat. Sice pod návalem emocí, ale s připomínkou mého dětství, kdy to neřešil nikdo. Nasadila jsem veškeré zbraně, abych to řešila líp, než tenkrát moje máma.

Závěrem?

Pokud se někomu děje nějaké bezpráví, šikana fyzická nebo jen psychická, která je mnohdy horší, než kdyby člověk dostal facku, kontaktujte kohokoliv, mluvte o tom s kýmkoliv, neduste to v sobě, protože pak vás to ovlivní natolik, že nezvládnete přijmout společnost.
Ať dítě nebo dospělý, kohokoliv kdokoliv omezuje, obraťte se na policii, člověka v tísni, na jakoukoliv nadaci, na jakéhokoliv psychologa nebo psychiatra. Není třeba se stydět, říct si o pomoc.
Každý by si měl vážit sám sebe, protože člověk má svoji cenu a svoji hodnotu a nikdo nedal druhým právo komukoliv to upírat a ubližovat !!!