Puberta mého dítka

Anotace: Usměvavé i žhavé momenty v životě ;-)

Nejčastěji se při psaní zabývám svým životem, ale nyní bych vám ráda představila příběh jednoho ze svých synů, který v současné době probíhá dost divokou pubertou a tak bych se s vámi ráda podělila o své zkušenosti a řešením různých situací. Mému synovi bylo tenkrát dvanáct let a kdo má děti puberťáky, už teď tuší, o čem bude příběh pojednávat. Je narozený ve znamení Lva a tak na sebe dost často jako dvě ohnivá znamení narážíme a pak právě vznikají ty situace, které zná velká většina rodičů.

Už jako škvrně byl divoký, ale nikdy se to nijak zvlášť neprojevovalo. Byl to takový, jak se říká, benjamínek rodiny. Byl nejmladší ze všech třech dětí a tak byl trochu protěžovaný, jak už to u nejmenších bývá. Většinou jim všechno projde a odnesou to ti starší. U nás se stalo, že dva starší kluci byli na sebe dost vázaní a tak s příchodem nejmenšího nastal chaos. Prostřední synek nechtěl nejmladšího vůbec přijmout. Do jeho půl roku chodil okolo kolébky velikým obloukem a když se naučil mluvit, tak pořád dokola opakoval, že jeho brácha je jen ten nejstarší. Byla jsem z toho zoufalá, protože jsem měla ráda všechny tři stejně, jen ten nejmenší vyžadoval více péče a starostí. Zřejmě u starších převládal pocit, že se jim málo věnuji, ale pletli se.
Jak čas ubíhal a rostli, tak se jejich vztahy zlepšovali a čím byli starší, tím to bylo lepší. Nejblíže k sobě měli v době, kdy nejstarší chodil ke svému tátovi, protože jsme měli střídavou péči (to sice byla také šílenost, ale o tom v jiném příběhu). Školka, kamarádi a základka. Náš kámen úrazu, ale bylo dobře, že jsme zjistili včas, že má těžkou formu ADHD, k tomu různé dys... a byl problém na světě. Za nás jsme byli divocí, ale pro dnešní děti je na to už pojmenování. Normálně se to řeší pouze s pedagogicko-psychologickou poradnou, ale u nás to už bohužel nešlo. Jeho divokost a neudržitelnost normálního chování byla vyčerpávající jak pro učitelku, tak i pro mne. Zřejmý neklid, vyrušování, nesoustředěnost, neustálé poznámky a stížnosti, moje návštěvy ve škole. No co vám budu povídat, kdo to zažil, chápe.

Jelikož už to byl stav, který byl neudržitelný, navrhli nám dětskou psychiatričku. Naštěstí to je úžasná doktorka, která ihned pochopila, o co jde a začala to řešit. Já jsem si zjistila, jaká medikace, samozřejmě nenávyková, je nejlepší a tak nebyl problém se s ní na všem domluvit. Ochotně můj návrh přijala a každého čtvrt roku jsme chodili na pravidelná sezení. Po nějaké době se samozřejmě dávka o stupeň zvýšila, ale to bylo lepší, než bez té medikace. Konečně se dalo normálně fungovat. Jak čas běžel a léta přibývala každému z nás, přišla puberta a byl tady opět problém. Synek se začal chytat takových výlupků, kteří ho pokaždé zatáhli do nějakého průšvihu a tak se k mému překvapení jednoho večera ozval zvonek u dveří. Normálně nikdo v půl desáté večer na návštěvy nechodí, tedy kromě policie, která si hodinu nevybírá. Prostě přijde, kdy jim se to hodí a to bez předchozí domluvy. To jsem zase byla vyplašená já a krve by se ve mně v tu chvíli nikdo nedořezal. Prý zda mám doma syna a já se jich zeptala kterého, no přece toho nejmladšího, zněla jejich odpověď. Proběhl menší osobní výslech a vysvětlení něčí pomalované garáže lihovým fixem a nebo auto, u kterého stáli na parkovišti a na kamerách to vypadalo, že se do něj chtějí s kamarádem vloupat. No paráda, co víc jsem si v tu dobu mohla přát (ironie). Policie odešla a co teď? V deset večer ho zmlátit, nebo do rána vychladnout a řešit to druhý den? Bylo to jasné, další zákaz ven byl na světě. Přiznám se, že v mnoha situacích jsem důsledná nebyla, ale tentokrát jsem neustoupila ani o kousek a nesměl nikam čtyři měsíce, to byl panečku trest. Pouze do školy, ze školy domů a jinak nic. Samozřejmě brečel, sliboval, urážel se, nadával, nesnášel mě, ale já to ignorovala a vždy jsem mu jen odvětila, že stejně nevyhraje a tak se stalo. Jinak se to v takových situacích řešit nedá, tedy možná ano, zmlátit, ale co dál? Většinou to přetrpí, protože ví, že zase bude chvíli klid. Vždyť to všichni známe, také jsme byli nějací. Přešly prázdniny a jelikož si je tatínek moc nebral, neměl zájem, tak prázdniny jsme byli pochopitelně doma, protože z jednoho platu vše obstarejte a ještě jeďte na dovolenou nebo výlet se všemi ratolestmi, skoro nemožné. Docházeli jsme zároveň na sezení do SVP (středisko výchovné péče), kde i oni mu domlouvali, stejně jako já a zdálo se to o něco lepší. Byli jsme v neustálém kontaktu. Září, škola a ejhle, jiná učitelka. No jo, jenže ta dostala reference o každém žáčkovi od asistentky a nesnažila se ty děti poznat osobně a najít si k nim vztah, ale vzala je podle předešlého roku. S některými dětmi si nepadla do oka a k nim patřil bohužel náš nejmladší rošťák. Nikdy jsem se ho nezastávala, naopak, jen nesnáším bezpráví, nejen u svých dětí, ale i u jiných. Nicméně, stalo se, že učitelka ty děti nezvládala a bohužel se musela po někom svézt. Podle ní byl ten náš nejhorší a tak jsme to odnesli jako první. Po týdnu s touhle učitelkou si mě zavolali do školy a prý jeho drzost přelezla určitou hranici a začali mi vyhrožovat jako škola sociálkou. Ruku na srdce, kdo by ji chtěl doma? Hned jsem zvedla telefon a zavolala opět do SVP kde jsem jim vše vysvětlila a dohodli jsme se na ubytování. Je to středisko, kde se snaží děti „přivést na správnou cestu“, jak se říká. Dva měsíce pravidelných sezení rodičů s dětmi i rodičů s psychology, přinesly své ovoce. Jeho změna byla vidět hned od počátku. Sice z jeho vyprávění tak byla doslova vojenská tyranie, ale bylo vidět, že mu to prospělo. Mnohem více se zklidnil, začal i jinak uvažovat a i nahlas přemýšlel, jaké má v životě priority. Byl to obrovský posun. A dnes? Je zase o něco málo starší, jeho pubertu zvládáme s přehledem a už i to jeho smýšlení o životě je lepší.

Takže, pokud máte i vy nezvladatelné dítko, nebojte se zeptat, poradit se, vždyť není ostuda jít za psychologem nebo psychiatrem, spoustu známých osobností je navštěvuje. Opravdu se není za co stydět, dnes už na to koukám také jinak. Pravdou je, že ze začátku jsem o tom nechtěla s nikým mluvit a snažila jsem se nějak obhajovat, ale je to zbytečné. Lepší je brát život se vším, co přináší a žít každým dnem, i když to není zrovna ideální.