Šikana mého syna

Anotace: Dnešní doba? Co se týká zloby a zášti, asi bez komentáře

Představím vám příběh svého syna, který si prošel psychickou a fyzickou šikanou. Moc velký rozdíl v tom není, jen do určité míry, protože psychická šikana je mnohdy horší.
Je to stav, kdy se jedinec odlišuje od ostatních, většinou. Pak je to také o tom, že si někdo jen potřebuje dokázat, že je silnější a to i přesto, že má sám problémy.
Syn mi chodil domů s řečmi, že se mu děti posmívají a že si ho dobírají. Nikdy mi neřekl, že by mu někdo ubližoval a tak jsem mu radila, aby to ignoroval. Tak to šlo nějakou dobu, popravdě ani netuším jak dlouho. Chodili jsme do pedagogicko-psychologické poradny, ale ani tam nikomu nic neřekl ani nenaznačil. Měla jsem za to, že je vše v nejlepším pořádku.
Jednou mi řekl : „maminko, nemá smysl žít“, bylo mu deset let. Dodnes mě mrzí, že jsem to neodhadla tak, jak jsem měla. I já byla šikanovaná ve svých čtrnácti letech, kvůli tátovi alkoholikovi. Jenže až později jsem zjistila, že já byla tenkrát silnější.
Takže jsem to obhajovala s tím, že já na tom byla podobně, aniž bych si uvědomovala, čím si on prochází.
Jednoho dne jsme opět jeli do poradny a já si řekla, že mu pojedu ke škole naproti, ač je kousek od našeho domu. Sedla jsem do auta a rozjela se. V tu chvíli jsem viděla syna, jak vyběhl ze školy a nějací kluci za ním. Byla jsem ráda, že má kamarády, ovšem po chvíli mi spadla čelist, když najednou vyběhli zpoza rohu bytovky a já viděla na vlastní oči, jak ho tři chytili a čtvrtý mu začal dávat boxy do břicha.
Ani netuším jak rychle, ale okamžitě jsem vypnula motor, nechala auto na silnici a vyběhla rychle ven za synem. Dva agresoři zůstali na místě, ovšem další dva utekli. Jelikož se děti mezi sebou znali, nebyl problém zjistit jména.
Odjeli jsme tedy do poradny, okamžitě jsem jim všechno vylíčila a konečně mi docvaklo, co se mi syn celou dobu snažil říct.
Omlouvala jsem se mu a byla mi hanba, že jsem neodhadla situaci tak, jak jsem měla. Odpustil mi, ale moje výčitky a obavy mě provázejí dodnes.
Druhý den jsem přišla do školy a začala to konečně řešit. Nechala jsem si zavolat vyučující a ona poslala pro ty čtyři kluky. Všichni „hrdinové“ se rozbrečeli jako malá mimina, kterým vezmete hračku. Měla jsem strašný vztek, zvyšovala jsem hlas, ale od učitelky jsem neměla žádnou podporu.
Bohužel, tohle řešení už bylo zbytečné, protože v synovi to zanechalo takovou emoční díru, že nám byla doporučená návštěva dětské psychiatričky. Naštěstí to byla úžasná paní doktorka, která nám moc pomohla, ale bohužel se to neobešlo bez medikace. Syn dostal prášky na potlačení stavů úzkosti a zůstaly mu na tři roky. Bylo to pro nás oba dost náročné, protože stačila maličkost, aby ho cokoliv rozrušilo.
Po třech letech, v době covidu, kdy byli děti doma ze školy, jsme prášky vysadili, protože pokud nechodil do školy, nemusel je brát. Situace se zklidnila.
Ovšem, nevyhnul se nám přechod na jinou školu. Ze začátku to bylo všechno fajn, ale všude se najde někdo, kdo má potřebu se po někom vozit. Kluk o hlavu a půl vyšší než můj syn mu začal vyhrožovat zmlácením. Tentokrát mi to řekl a jeho mladší bratr potvrdil, jelikož chodili oba moji synové na stejnou školu. Odchytla jsem si toho kluka a pohrozila jsem mu, že to napíšu jeho matce. Jelikož s tím nepřestal a já jeho matku opravdu znala, napsala jsem jí zprávu s žádostí, ať s tím její syn přestane. Vysvětlila jsem jí situaci, čím si syn prošel a prochází a ona mi vyhověla.
A i přesto, že měl můj syn pokoj, od jakékoliv šikany, začaly problémy ve škole i s těmi ostatními spolužáky, kteří mu nic neudělali. Jeho třídní učitelka si začala stěžovat na jeho chování, nezapojování se do kolektivu a nedokázala pochopit, čím si prošel.
Čekalo nás vyšetření u klinického psychologa a test intelektu. Bohužel nedopadl dobře a tak jsme udělali další přestup do další školy, tentokrát do speciální. Je to škola pro děti s hyperaktivitou a s jinými mentálními a pohybovými postiženími.
Konečně se syn dostal na místo, kde mu je dobře, dochodí základní školu a úspěšně přestoupí na střední.
Po všem, čím si prošel a co jsme museli řešit, je konečně spokojený. Ovšem neobešlo se to bez nedůvěry ke svým vrstevníkům. Jak se to projevuje? Nikomu svého věku nevěří, kamarády si najít nechce a docela mám obavu, jak zvládne střední školu.
Budu stát vždy při něm a budeme spolu řešit vše, co bude nutné, pro jeho spokojený život. Už nedopustím, aby se předchozí situace někdy opakovala.
Jako dárek k Vánocům dostal polštář s emotivním nápisem, který jsem vybrala přesně podle naší prožité situace. Ukápla mi i slza, když jsem viděla, že po přečtení onoho citátu se upřímně rozplakal.

Citát zněl : Milý synku, nemůžu ti slíbit, že vyřeším všechny tvé problémy, ale slibuji, že na ně nikdy nebudeš sám.