Na stavbě jedné pražské bytovky

Anotace: Psáno podle skutečnosti

 

   Ráno bylo provoněné jarem. Chladivý vánek provázel zářivý východ slunce za vyvýšeninou Mrázovky. Z místa pracovního rozdílení na ohrazené manipulační plošině staveniště se otvíral kouzelný pohled na údolí Vltavy ježaté přístřešky staré Prahy. Skupina stavebních dělníků přešlapovala okolo mistra, malého a podsaditého muže s rukama jako lopaty.

   Emil Žáček s brašnou naditou pracovními pomůckami zamířil od širokých vrat ohrady k nízkým montovaným domkům, ve kterých tušil kanceláře vedení stavby. Po celý úsek cesty si zkoumavě prohlížel osmahlé obličeje dělníků. Šedivé skráně a klidné hluboké vrásky většiny mužů z pracovní čety mu dodaly odvahy. Na chodbičce s rozhoupanou podlahou prvního domku chvíli pátral po cedulkách na dveřích kanceláří, až objevil nápis: Karel Zvěřina, technický dozor. Vstoupil.

   Kolega z prvního ročníku stavební fakulty ho uvítal douškem rumu. Emil se na něho obrátil, když sám opustil vysokou školu stavebního inženýrství ve druhém roce studia. Karel utekl hned po prvním semestru. Rozdíl mezi nimi byl ale v tom, že Karel měl dokončenou střední stavební průmyslovku a hotovou odbornost stavebního technika, kdežto Emil nastoupil na stavební fakultu po absolvování gymnasia. Musel proto uvažovat o jiné vysoké škole a jelikož potřeboval rodičům finančně nahradit ztracené roky studia, rozhodl se prozatím nastoupit do přechodného zaměstnání na stavbu jako pomocný dělník.  

   „Byl jsi za mistrem?“ zeptal ho Karel Zvěřina

   „Ještě ne.“

   „Tady to není zlé, uvidíš. Jsme tu za větrem, stavbyvedoucí se ukáže nejvýš jednou za týden. Řeknu ti, vůbec se nedivím, že jsi z tý vejšky taky zdrhnul. Je to hrozná magořina, člověče. Mně stačil půl roku. Už ses byl ubytovat?“

   „Ne, pojedu tam odpoledne. Je to strašně daleko, skoro přes celou Prahu.“

   „Zvykneš si...“

   „Co tu máš vlastně na práci?“ zeptal se Emil.

   „Pokud možno nic, taky žádný extra plat. Ale nestěžuju si, občas objednám nějaký ten auťák, výjimečně vlezu do projektu, když něco nehraje. Jó, a jednou za den obejdu stavbu, jinak veget. Víno, ženy a zpěv, to je můj hlavní džob, haha.“ Zvěřina vstal od stolu a vyhlédl z okna. „Chlapi se už rozcházej, dovedu tě k mistrovi.“

   „...základem bezpečnosti práce je nedělat nic, na nic nesahat a s ničím nemanipulovat, pokud jste o to nebyl výslovně požádán svým nadřízeným.“ Z mistrova obličeje čišela únava a ztracená víra v budoucnost. „Pokud nemáte další otázky, podepište mi tady, že jste byl o všem řádně poučen.“ Propadlé a nevýrazné oči spočinuly vyčítavě na pěstěné kštici technického dozorčího. „Jsem zvědav, kdy sem dostaneme ty tesaře. Nakonec abych vzal sekeru a udělal ten šaluňk sám. Na co nesáhnu vlastníma pazourama, to můžu rovnou vodepsat.“

   „Ale pane Kotek,“ Zvěřina se culil jako dobře zaopatřené dítě, „všichni si vážíme vaší obětavosti a vašich zkušeností.“

   „Já vím, když ale potřebuju s něčím pohnout, tak abych každýho prosil a málem mu zaplatil z vlastní kapsy. Nechápu, že se na to nevyseru.“ Mistr se otočil na Emila. „Až budeš volit svoje zaměstnání, synku, vyhni se přímý práci s lidmi v provozu, jinak se z tebe stane děvečka pro všechno, jako ze mě. Jó, takovej náš stavbyvedoucí, to je jiná. Přihasí se jednou za tejden v zasraným bavoráku, z dálky a s rukama pěkně v kapsách skoukne ty naše rozestavěný barabizny, zanadává na zasranej bordel na place a pak prohlásí: Kotek, hrozně se s tím vlečete, už bych to rád viděl pod střechou. Já na to, že není beton, nejsou řemesla, není technika, nejsou prachy a von si klidně řekne: Kotek, vy si nějak poradíte, a hrne se k autu, už aby byl v tahu. Jó, zasraná práce...“

   „Náš starej si bere všechno moc k srdci,“ vykládal Zvěřina na cestě z mistrovy kanceláře. „Nasadili ho sem ve druhým roce stavby. Do tý doby tu byla úplně jiná parta. Na zemních pracích vyčerpali rozpočet na rok dopředu a zdrhli dřív, než z toho mohl někdo udělat závěry. Kotek zdědil akorát dodělávky a omezené mzdové příděly. Všichni znají jeho poctivost a nevymáchanej zobák, proto vždycky vylíže stavby, kde to začíná smrdět. Navíc mu utekla žena i s dospělou dcerou a teď se ho snaží připravit o barák, co jim postavil. Její novej šamstr je právník a ukazuje svaly. K tomu ke všemu ta jeho dcera údajně studuje už třetí školu v řadě a permanentně ho tahá po soudech o zvýšení výživného.  Jednou ho to docela zničí, je fakt férovej chlap. Děsně ho lituju.“

   Zastavili se před ohradou u zákruty veřejné vozovky lemující z jedné strany celou délku staveniště. Zvěřina zvedl ruku do výše: „Támhle v tom spodním rozestavěným baráku, hned dole ve sklepě, jsou šatny. Převlékni se. Visačku na skříňku dostaneš proplacenou, musíš si jí ale koupit sám. Zatím se měj. Až budeš hotov, stav se u starýho o práci.“

   Emil zamířil k převlékárnám rozhodnut ve všem všudy uposlechnout rady mistra. Nedělej nic, o co nejsi výslovně požádán. Musí to být přece ohromně pohodlné, přesvědčoval se v duchu. Ve sklepení improvizované šatny, jídelny a odpočívárny o tom začínal pochybovat. O chvíli později už držel v ruce majzlík a kladivo a sekal do hrubého zdiva baráku rýhy pro elektrický rozvod. Jeho myšlenky se zadrhly někde na polovině cesty mezi prázdnotou a přizpůsobeným vědomím. A den nebral konce. Nemohl pochopit, co ho stále tak skličuje. Nemohlo jít o samotnou práci, ale o nějaký pocit oběti podvedené osudem, nejistým postavením, bezmocným čekáním na přístav, který neexistuje. Zvyknu si, zvyknu si, bušil do panenských cihel, až třísky létaly.

 

   Tramvaj se prodrala spletí dlážděných ulic staré zástavby a jako elektrická hračka se rozletěla středem široké magistrály, která protínala rozlehlou planinu osázenou monumentálními kvádry zašlých panelových staveb. Emil žmoulal v ruce náčrtek spojených křížů, které měly znázorňovat ulice vedoucí k budovám vedení stavební firmy, a ospale mžoural z okna tramvaje do oslňující šedi všudypřítomného betonu.

   Zorientoval se nad očekávání snadno. Personální pracovnice, vysoká a korpulentní blondýna, hleděla na Emila s odměřenou šerostí svých očních stínů. Občanský průkaz, zaměstnanecký průkaz, a jaký že průkaz? Ach ano, potvrzení od lékaře, jsem schopen... Představitelka péče o pracující pracovala hbitě a jednala energicky. Za malou chvíli držel Emil v ruce klíče, tištěný plánek sídliště s proloženými obdélníky, které označovaly paneláky zařízené jako ubytovny, a ubytovací průkaz. U východu z budovy ředitelství závodu se zastavil, aby nabral směr podle modrého puntíku zakresleného do plánku. Tam někde mu mělo být přiděleno přístřeší, za které nemusel nic zaplatit, snad jen vlastní ochotou přijímat osud bez otázek a hledání souvislostí.

   Slunce bylo ještě docela vysoko, když dorazil na místo s nejistým pocitem, že na něj personalistka ušila nějakou boudu. Zjevně nesla nelibě, že nevěnoval jediný pohled jejím ženským proporcím. Přede dveřmi určeného bytu v určeném patře určeného bloku se zarazil. Škvírami špatně doléhající zárubně k němu doléhala směsice hlasů. Nejistě vsunul klíč do zámku a vstoupil do malé předsíně osvětlené čtveřicí prosklených dveří. Zesílené hlasy za sklem se nedaly jeho příchodem vyrušit. Zjevně každý pokoj v bytě měl svého obyvatele. Po krátkém zaváhání si všiml očíslování jednotlivých pokojů. Rychle sáhl pro ubytovací průkaz. Jeho pokoj byl první zleva. Uvědomil si, že dostal pouze jeden klíč, který použil k otevření celého bytu. S rostoucí úzkostí vzal za kliku.

   Pokoj byl zamčený. Ulevilo se mu v naději, že bylo pamatováno alespoň na nejintimnější stránky jeho soukromí, že došlo pouze k nedopatření zaviněnému personální pracovnicí, která mu zapomněla předat druhý klíč, když v tom zaslechl šramot a světlý obdélník matného skla dveří se k jeho zděšení zaplnil lidskou postavou. V zámku to cvaklo a před Emilem se otevřela malá místnost se dvěma rozestlanými válendami, dvěma plechovými skříňkami za dveřmi, hospodským stolem u okna a s jednou malou cikánkou v rohu.

   První, co ho zaujalo na nečekané spolubydlící, byly odbarvené konce vlasů, které odrůstaly od sytě černých kořínků a proměňovaly vcelku hezký obličej ženy do podoby laciné cetky. V jejích rysech se odrážela příměs jiné krve než cikánské, avšak její vzduté břicho prozrazovalo pokročilé stádium těhotenství, jak bývá u cikánek v tomto věku takřka pravidlem. Emil nevěřil vlastním očím.

   „Vy tady bydlíte?“ zeptal se opatrně.

   „Nie, som tu len na návštěve.“

   Nedokázal rozpoznat, zda v tónu jejího hlasu převažuje strach či rozechvělá odhodlanost.

   „Jak tomu mám rozumět?“

   Mluvila jazykem připomínajícím člověka, který ztratil vlast: „Jsem tu s mým mužom, prijela som z Košíc. Čekáme spolu dieťa. Prepáčtě, hned to tu upratám. Lůžkoviny máte čisté, donesla som svoje.“

   Emil stál u dveří jako opařený. Cítil se oslaben a ponížen osudem, který ani nebyl osudem v pravém slova smyslu, neboť každý otisk jeho surových bot odkrýval pitvorný škleb všudypřítomné vůle, cizí a nelidské vůle, která určuje lidem podmínky života podle jednoho metru. Bez rozdílu, bez odvolání, bez možnosti vlastního řešení. Rozhlédl se po místnosti. V koutě naproti oknu nalezl úzkou a vysokou skříňku celou z plechu podobnou těm, kterými byly vybaveny převlékárny na stavbě.

   „Tu si mohu vzít?“ ukázal cikánce na otlučená dvířka.

   „Áno, hned vám ji uvolním,“ odpověděla a hrnula se ke skříňce.

   Emil horečně uvažoval, zda se má hned otočit a vypadnout, nebo zda má učinit zadost svému právu a ubytovat se. Nedokázal si představit, že nadcházející noc stráví zde ve společnosti někoho, s kým nemá nic společného a jemuž by se navíc i v běžné situaci z dálky vyhnul. Raději požádá svého bývalého spolubydlícího na koleji, i kdyby měl přespat na zemi. Co bude dál, o tom teď nechtěl uvažovat. Přesto vyslovil příkrou otázku na adresu ženy, jejíž ustrašená ochota ho dojímala a dráždila zároveň:

   „Takže, vy tady bydlíte načerno?!“

   Cikánka se mlčky posadila na postel a složila pokorně ruce do klína: „Hej, s Miškom. Víte, já s Miškom neni sme manželé...“

   Emil dosud ani na chvíli nezapochyboval, že by tomu mohlo být jinak. Jen nechápal, proč mu to vlastně vykládá. Přesto (nebo snad právě proto?) dopřál sluchu vyprávění ženy, která se slzami na krajíčku tiše prosila o mlčenlivost před nemilosrdným dohledem šerých stínů všech personálních pracovnic a o Emilovu shovívavou společnost, s níž najisto počítala (alespoň to tak vypadalo) jako s věcí samozřejmou. A on namísto toho, aby svým okamžitým odchodem dal najevo, že si něco takového líbit nenechá, usedl naproti ní a chápavě pokyvoval hlavou, jako by nebylo ubožejší nešťastnice pod sluncem, nad níž se musí každé srdce ustrnout.

   „Za Miškom som tu, hej, po právu nášho spoločného dieťaťa, vietě? Ono má nárok na otca tak, ako aj ja na muža, chápete ma?  Čo som mala robiť...?“

   To už bylo i na Emilovu empatickou duši moc. Pomalu se zvedl a na odchodu ještě stačil uchlácholit cikánku, že může být v naprostém klídku, on že je určitě ten poslední, kdo by jim chtěl stát v cestě.

   Na studentské koleji měl štěstí v neštěstí, jeho bývalé lůžko bylo dosud neobsazené. 

 

   „Je mi do pláče, když vidím kopáče.“ Vojta Vrána se na Emila zubil hranatými čelistmi a posílal mu povzbudivá gesta do příkopu: „Čap, čap...“

   Emil odhodlaně čapnul krumpáč a velkým rozmachem ho zatnul do jílovité horniny. Měl před sebou tak dobré tři dny samostatné práce na výkopu, při níž si mohl vyhovět podle svého. Jestli něco opravdu nesnášel, tak to byli přídavné práce u řemeslníků. Znal tu situaci dobře už z dětství od otce – dones kladívko, ne tohle, tamhle to s tím štíhlým hrotem, to je doba, tady to podrž, dobře, podej kleště, ne kombinačky, štípačky, kam koukáš, vždyť na nich stojíš, a netvař se jako umučení Boží, když máš s něčím pomoct – nervy mu vždycky tekly. V duchu si říkal, že by se měl mezi jednotlivými úkony naučit vrčet naprázdno, aby darmo neprovokoval své poručníky k vymýšlení zbytečné práce.

   Krum-páč. Význam této slovní složeniny Emil odhalil ve druhém dni výkopu. Nepřeslechnutelné „krum“ se ozývalo s každým zabořením hrotu nástroje do země. Pak přišla ke slovu páka vyjádřená délkou násady a jejím poměrem k délce ocelového břitu – páč. Tedy „páč“ jako imperativ od slova páčiti. Emil odhodil strojovým pohybem krumpáč na okraj rýhy a chopil se lopaty.

   „Čap, čap...“ Vojta měl inteligentně prošedivělé skráně, ale všemi byl považován za obecního blba. Pravdou je, že jeho projevy tomu často napovídaly, a byl to dobrák od kosti. „Vyser se na to a dej si kouřovou,“ žmoulal Emilovi před nosem krabičku vyklepaných cigaret.

   Vojta byl z celé party první, kdo s Emilem navázal kontakt, a asi jediný, komu nevadilo jeho intelektuální vzezření. Všichni se bavili na Vojtův účet, Emil měl však často pocit, že nejvíc důvodu k zábavě má Vojta sám. Kdo ví, v každém případě to byla veselá kopa, do všeho „hrr“, jako by se ho žádné problémy ani nedotýkaly.

   „Už se nám to všechno pěkně zelená, co...?“ pronesl Emil a vzal si nabízenou cigaretu.

   „Jasně, že zelená,“ zvolal Vojta. „Nevěřil bys, že v Americe rostou stromy, na který když si sedne vopice, tak z ní zbydou jenom kosti, člověče.“

   „Tak to teda nevěřil, ten strom by přece ty kosti neuměl vyplivnout,“ namítl Emil smrtelně vážně.

   „Jó, hehehe, čap, čap a vopice je v trapu. Četl jsem vo tom.“ Vojta byl v podstatě krásně urostlý a silný chlap. „Kosti jsou dobrý tak akorát pro psa,“ pokračoval bez rozpaků.  „To tady chodí jeden s takovým zavalitým buldokem nebo co to je, vypadá napůl jako prase a jenom z půlky jako buldok. I ten holej vocásek má zakroucenej jako vepř, určitě‘s ho musel vidět. Tak toho jsem na vlastní voči viděl, jak ve vteřině přechrupnul volovi nohu, křup a po vtákách, člověče, to musí bejt taková síla, že ani grizzly by něco takovýho nesved.“

   Emil se rozesmál na celé kolo a Vojta se chechtal tím svým nenapodobitelným a bezstarostným způsobem, jako vždycky.

   Krum-páč. Starej Pišta, nikdo mu jinak neřekl, mátožně jako spící panna překročil s lopatou přes rameno pomyslnou linii nedokončeného příkopu. Věčně nepřítomný výraz, nikdo si už nebyl jist, kdy je opilý a kdy střízlivý, plavé zmaštěné vlasy a vrásčitý obličej s nezdravou pletí, která z dálky odpuzovala svým okrově žlutým odstínem. Byl vlastně žlutý od hlavy až k patě a odporně páchnul. Když Emil nastoupil na stavbu, projevoval občas záblesky vědomého života a zájmu o čas a odpočítával minuty, kdy bude konečně moci usednout se starým kamarádem Kudrnou u půllitru piva v přilehlé hospodě. Pak ale bezzubý a věčně žertující kmotr – nikdo nevěděl, proč na Pištu tak držel – odešel do důchodu. Od té doby to šlo s Pištou s kopce.

   „To je hrozný, v hospodě utíkaj hodiny, že je nestačím počítat, a tady se to vleče jak na funus,“ postěžoval si nedávno Emilovi u hromady cihel, na jejímž přerovnávání strávili společně celé dopoledne. Byla to po dlouhé době první slova, která Emil z jeho úst zaslechl. První a dosud poslední.

   Krum-páč. Ocelový hrot narazil na kámen a násada udeřila Emila bolestivě do dlaní. Odhodil krumpáč na hromadu hlíny a usedl na okraj výkopu. Unaveně se zahleděl na oprýskanou maringotku stojící hned vedle ohrady stavebního pozemku.

   Ferko Pagáč, obyvatel onoho pojízdného domova, byl figurka z celé party nejzajímavější. Jako správný imbecil neuměl číst ani psát. Vlastně neuměl pořádně ani mluvit. V dětství prý upadl na hlavu, kdo ví. V rozporu s tímto tvrzením o něm kolovala pověst, že má rodinu a dvě dospělé děti někde na Slovensku a ty si staví přepychové domy, na které pokaždé padne celá jeho výplata. Pravdou je, že kromě práce trávil celý svůj čas v maringotce, jedl jen loupané brambory se slaninou a zapíjel to domácí kořalkou, kterou mu pravidelně někdo posílal.

   Svými schopnosti a přístupem k práci představoval živoucí prototyp humanoidního robota. Ke každé práci musel být doveden jako na stanoviště. Na to se jal s železnou rytmičností provádět nařízené úkony a prováděl je bez přestávky tak dlouho, dokud práce nebyla hotova. Pak se na místě posadil a klidně čekal na další příkazy. Všechno na něm bylo sešlé a obnošené, jen černý, stříbrně protkaný plnovous mu dodával zvláštního filosofického výrazu, jenž byl v neproniknutelném rozporu s projevovanou slabomyslností. V kapse usmoleného saka nosil nádherné přívěskové hodinky zavěšené na stříbrném řetízku, podle kterých pravidelně kontroloval blížící se přestávku na oběd či konec směny. Hodiny znal dobře a jakmile padla, přesunul se na schůdky svého pojízdného útočiště a zamyšleně zíral do dálky až do setmění. Zdálo se, jako by čekal, až se s ním dá maringotka nepozorovaně do pohybu a odveze ho někam daleko, kam jeho mysl nemohla dohlédnout.

   Jednoho dne se skutečně dočkal. On ale na schůdkách nebyl. Maringotka začala překážet, a tak ji připojili za nákladní auto a odvezli na druhý konec stavby. Když Ferko zahlédl vůz v pohybu, opustil poprvé stanoviště od rozdělané práce. Toho dne se už zpátky nevrátil. Pobíhal okolo maringotky a bezradně gestikuloval na každého, kdo se objevil v její blízkosti. Schůdky do Ferkova domova totiž na novém místě ústily na metr do šedivé a neprůhledné ohrady. Všichni to věděli, snad i tušili tíhu tragédie, s jakou tato příhoda nešťastného Ferka zastihne, nikdo ale neměl chuť znovu objednávat auto, aby boudu přestěhovali na vhodnější místo. Jisté je, že do rána byla v ohradě vyříznuta velká zubatá díra s překrásným výhledem na panorama Prahy.  Nakonec snad na celém neštěstí Ferko Pagáč vydělal.

   K dolnímu objektu staveniště Mrázovka zacouvalo nákladní auto a vyklopilo velikou hromadu písku, jehož sypká hmota se navršila do výše nedávno osazeného okna prvního podlaží budovy. Než by kdokoliv stačil říci švec, zablýskala se ještě nedovřená korba vozu v ohybu hlavní silnice daleko za ohradou staveniště.

   Několik hodin poté stanul stavební mistr Kotek s výkresem projektové dokumentace před vchodem stejného objektu, aby vyměřil základ pro zbudování zděného sloupku, ve kterém měl být umístěn elektrický rozvaděč. Hleděl do situačního plánku s nepříjemným pocitem, že tady něco nehraje. Odkrokoval pět metrů od paty domu a hle, jeho bota se zabořila do kypré a nepřekročitelné hory písku. Překvapeně se rozhlédl. Z otvoru vchodové zárubně domu bez dveří se vynořil Pišta s mrtvolným výrazem ve tváři.

   „Co to je, tohleto?!“ vyjekl zničeně Kotek na první alespoň zdánlivě živou duši, jakou spatřil ve své blízkosti, a prstem hrozivě mířil do středu hromady.

   Pišta se zastavil, jako by mu právě došly baterky, a unaveně procedil mezi zuby: „Písek, majster...“

   „A co, k sakru, dělá tady?!“

   Otázaný dotčeně pokrčil rameny: „To se, doboha, neptejte mě, ale toho usmrkanýho floutka s vejtřaskou, co tu ráno byl a poslal mě do ryti, když jsem mu řek, že si vás má najít.“

   „Mě snad vomejou,“ Kotek se chytil za čelo a zařval: „To mu nikdo nemohl ukázat míchačku?!“

   „Je to snad moje starost, Majster? Na dělníka si dneska každej vodevře hubu. Najlepší sedět v hospodě a do ničeho nestrkat rypák. Eště se mám jebat s volakým somárom, co nezvedne kokot vod volantu?“ Vysunul žluté ruce Kotkovi pod nos: „Bez těhle ruk nepostavíte ani hovno, majster.“

   „Cos mu teda řekl?“ vyjel mistr vztekle.

   „Ať si tu fůru vodveze třeba starej na bábovičky,“ zadrmolil Pišta a zcela zničen nezvykle dlouhým řečnickým projevem pokračoval v cestě.

   Kotek chvíli ještě bezradně civěl na hromadu, než se vydal hledat Ferka Pagáče, aby mu ten písek odházel alespoň trochu stranou.

 

   Když nechá tesař ve zdi díru, je to se vší pravděpodobností díra na svém místě. Koneckonců, je jen málo děr, které by se nedaly ucpat, když na to přijde. Jiná věc je, když zapomene nechat díru tam, kde by být měla. Takových zapomenutých děr bylo po barácích jako naseto. A jediný, komu každý neposkvrněný grunt bez patřičného otvoru či rýhy skýtal skvělou příležitost prokázat své kvality, byl ramenatý Vojta Vrána. Byla to práce pro chlapa, o kterou ho nikdo nesměl ani nechtěl připravit. Od rána dychtivě obcházel připravený kompresor na pneumatické kladivo a jakmile pekelný stroj nastartoval, vrhl se ke sbíječce a už za sebou vleče dlouhou hadici do baráku. Od té chvíle nepřestával kulometný rachot týrat široké okolí.

   Kdo se někdy pokoušel v poloze stojícího střelce vrtat sbíječkou do betonu, určitě ví, jaká je to rasovina. Po necelé hodině práce vás brní celé tělo a hlava třeští bolestí, jen se rozskočit. Vojta byl silák, a hlavu měl nejspíš z olova. Dřel jako odvázaný bez přestávky a jeho triumfální výkřiky nenechávaly nikoho na pochybách, že z toho má velké zadostiučinění.

   Mistr Kotek byl ze staré školy a tudíž poctivka. Když zjistil, že v betonových stropech nejsou vsazeny špalíčky pro háky na zavěšení svítidel, nemávl nad takovým nepatrným detailem rukou a bez ohledu na názor Karla Zvěřiny, že na to kolaudační komise nepřijde, dal vyvrtat doprostřed každého stropu díru.

   Po dvou hodinách Vojtova chlapského koncertu chodil stále rychlejším krokem z místnosti do místnosti a s hrůzou počítal podlahová propadliště zvící otvory po dělostřeleckých granátech. Jistou dobu přemýšlel, jak Vojtu citlivě omezit v jeho rozletu, aby neztratil jediného dělníka, který je ochoten takovou práci dělat. V prvním patře hned u vstupní předsíňky nového bytu mu však ruply nervy, když spatřil Vojtův rozjařený obličej ve stropním průzoru nad sebou čítajícím tři zubaté díry vedle sebe, jimiž pronikala do předsíně jasná záře červnového dne.

   „Ty imbecile,“ zaječel, „Dyť jsi z toho stropu udělal hotový řešeto!“

   „Vojta se zazubil: „Čap, čap, teď už to sedí.“

   „Ježíšimarjá, běž vod toho, nebo mě, přísahámbůh, trefí šlak!“ Mistr Kotek připravil Vojtu o práci bez špetky dalšího soucitu a pochopení pro Vojtovu snahu odvést dílo podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí. Neměl totiž ani tušení o nedávném Vojtově zármutku, který prožil poté, co si nahoře poctivě odkrokoval z rohu do rohu střed místnosti, jejíž půdorys tentokrát bohužel neodpovídal půdorysu předsíně o patro níž. A zkuste se hned napodruhé trefit, když si dole uložíte do hlavy dvacet cenťáků doleva a po schodech nahoru se dvakrát otočíte doprava a jednou doleva.

   Žel, mistr Kotek měl jeden ze svých smolných dnů v týdnu, nervy v kýblu a daleko k tomu, aby viděl za každým problémem člověka. Jen tak se mohlo stát, že se rozčilením a nedostatečným prokrvením hlavy zvrácené ke stropu zamotal a opřel o cihlovou příčku dělící toaletu od předsíňky tak nešetrně, že ji probořil. Tehdy na něj padla opravdová slabost. Celý bez sebe se odpotácel po schodech dolů na chodník, poprvé rozhodnut strhnout zedníkovi Urbanovi prémie, ať to stojí, co to stojí.

   Jeho přesvědčení však zůstalo posvátné pouze do chvíle, než vedle své kanceláře na horním konci stavby zmerčil zaparkované auto stavbyvedoucího. Tak ten mi tu ještě scházel, zahořekoval v duchu a přidal do kroku. Jen aby ten všivák nekápnul na nějakýho místního šťourala, zatímco on, mistr, tady pobíhá po stavbě jako pominutý.

  

   Emil Žáček stál rozkročen u hromady písku. Dostal za úkol ji přemístit o pět metrů dál od baráku. Pomalu si zvykl na to, že určité práce je nutno vykonávat bez přemýšlení o jejich pravém účelu. V případě písečné kupy se přesto neubránil dojmu, že jde o pouhou imitaci velkých přesýpacích hodin odměřujících čas bůhví komu, a bůhví za jakým účelem. Nebylo těžké se dovtípit, že hromada písku přede dveřmi do domu nemá co dělat. Proč ale nemá být přemístěna rovnou tam, kde je jí třeba, tedy k míchačce, to pochopit nedokázal. Tady člověk teprve pozná hodnotu času, napadlo ho. Třeba jde o nějaký vyšší záměr, řekl si.

   Ke svému úkolu dostal přiděleného pomocníka. (Nebo byl pomocníkem on sám? To se nedalo určit.) Byl jím Ferko Pagáč. Emil byl uchvácen způsobem Ferkovy práce. Mistr jej přivedl k hromadě a názornými posunky mu vysvětlil odkud a kam bude házet. Chybělo jen málo, aby Ferka nastavil do pohotovostní polohy a zapnul. Ferko od té chvíle házel pomalými ale dokonale uspořádanými pohyby mnohem dokonalejšími než robot, protože byly nehlučné a měly cit pro situaci a prostor. Emil se pokusil Ferka napodobit. Výsledek byl překvapující. Po několika minutách pochopil, že se jedná o geniální způsob, jak vynaložit při zdánlivě jednoduchém úkonu minimální nasazení sil, a přitom docílit maximálního výkonu.

   Co však Emila doslova šokovalo, byla reakce nervové soustavy. Nastala jakási globální adaptace organismu na vykonávanou činnost, při které došlo k přepnutí vyšší nervové soustavy na režim pouhé koordinace tělesných pohybů. Mozek začal fungovat jako malý jednoúčelový computer s vyřazením všech informačních kanálů, které nemají s danou činností nic společného. Člověk přestal vnímat čas a v jeho nitru se rozhostil elementární pořádek udržovaný rytmickou harmonií.

   Rytmus a správné rozložení dob jsou vůbec nejdůležitější veličiny metody, jejíž účinek je kolosální, žasl Emil v duchu, když se hromada písku zaskvěla zářivou žlutí na novém místě. Měl pocit, že ho celá práce vůbec nic nestála a vynaložený čas jakoby ani neexistoval. Při pohledu na Ferka Pagáče sedícího na dvou srovnaných cihlách vedle hromady a bafajícího z dýmky pokročil ve svých úvahách ještě o kus dál: Je dost dobře možné prodloužit při troše cviku blokádu uvědomělých funkcí mozku i po ukončení činnosti takovým způsobem, že by člověk nechal nervovou soustavu naladěnou na danou frekvenci běžet dál v jakési prázdné smyčce čekající na signál, kterým by byla převedena na další rytmický úkon. Z člověka by se tak mohl stát živý stroj bez myšlenek, pocitů a bolesti. Nastal by tak konec všeho marného odporu a netrpělivosti lidského srdce. Ferko Pagáč není žádný imbecil, ale člověk, který sám na sobě dovedl tuto metodu již dávno k dokonalosti. Snad mnoho vytrpěl, snad ho příliš tížilo zlé svědomí, a proto vysokou koncentrací a silou vůle dospěl do stavu naprosté prázdnoty a rovnováhy, o jaké se jiným ani nezdá. Kdo ví? Není snad většího samotáře a všemi blízkými opuštěnějšího člověka nad Ferka Pagáče, a přece z něj není cítit známka nespokojenosti, utrpení či touhy na své situaci něco změnit. Je to obdivuhodný člověk.

   Následující Emilova myšlenka logicky směřovala k novému pohledu na problém samoty. Samotu lze v jistém smyslu nahlížet jako formu vnitřní nezávislosti. Není snad nezávislost a svoboda ducha prostým odrazem umění být sám, v souladu se sebou samým, bez potřeby spoléhat na někoho jiného, než sama na sebe? V dokonalé vládě nad vlastní bytostí je pak možné nechat mysl volně unikat do nejneuvěřitelnějších sfér snů a představ, které mohou vyjadřovat vše, čím se člověk chce cítit šťasten. Asi tak, jako Londonův tulák po hvězdách. Umět být nezávislý znamená na druhé straně nikdy se necítit osamělý. Není snad takový Kotek ve svém úmorném pachtění za spravedlností a pořádkem, jež nikdy neuhlídá, protože nejsou ani zdaleka jeho osobní věcí, opuštěný jako kůl v plotě? Jistě, člověk nemůže žít pouze představami. Snad ale existuje nějaká střední cesta...?

   Tu myšlenku Emil již nemohl dokončit, neboť od vedoucího stanoviště se přihnal Karel Zvěřina a lakonicky zavelel: „Chlapi, nechte práce, bude se uklízet. Přijede inspekce z podniku. Kde se válí jaký kus dřeva, železa, dráty, rozházené cihly, všechno za barák, ať to není vidět. Já jdu vymést zasedačku.“

   Emil se zájmem sledoval Ferkovu reakci. Beze slova (vlastně ani mluvit neuměl), s nezměněným výrazem uchopil první prkýnko v dosahu jeho ruky a pomalým, takřka důstojným krokem se odebral do nejzapadlejšího kouta stavby, kam ani bystré oko nedohlédlo, natož aby odhalilo snící postavu.  Pochopil příkaz do důsledku. Nebyl to žádný blbec.

 

   Ech, podělanej život, Pišta seděl v poloprázdné hospodě necelé dvě stanice autobusem od stavby a s rozkošnickou úlevou do sebe lil druhý půllitr piva. Je to fakt žrádlo, když se jednomu podaří vypadnout z tý podělaný rachoty o tři hodiny dřív. Takovej Zvěřina si přijde a zmizí, kdy se mu zachce, má na to glejt, chlív jeden. Ten se nemusí věčně dívat na ty stejný chytrácký ksichty, co člověka nenechaj, aby si chvilku dělal podle svýho. Jemu nikdo nebude nic vykládat o tom, co se patří pro život, jemu ne. Pišta už si svoje vodmakal a těch mizernejch pár šupů má zatraceně zasloužený. Dál ať makaj druhý, když si myslej, že život za to stojí. Jemu stačí, když mu vyjde na pivo a prcka rumu, víc nepotřebuje. Pišta si ubalil cigaretu mezi prsty a dlouze do sebe nalil zbytek piva ze sklenice.

   Ten Kotek je ale blbec, mně, starýmu kozákovi, bude strhávat prémie za chlast, Pišta si odplivl, zatímco všemi průduchy vypouštěl modravý dým z vyklepané cigarety. Vandráckej život, dvacet let proflákaných po stavbách, úplně pro nic a dobrovolně, dvacet let po smradlavých budnících a maringotkách na hony od domova, kde čekaly tři hladový krky, ne na něj, ale na prachy, který dvakrát za měsíc vysolil na stůl: jinak ať si prej jde, kam se mu zachce. Dvacet let mrzký dřiny: dneska jakoby to ani nebyla pravda: zrovna tak všechno, co vydělal, a nebylo toho na poměry zrovna málo. Jemu nikdo chlast předhazovat nebude, bez chlastu se žít nedá.

   Pišta si objednal velkýho ruma a přejel si svraštělým a rozpraskaným hřbetem dlaně po skráni. Ruce by si dal nejraději useknout, když si vzpomene, co nacpal do chřtánu té mrchy. Mít je teď všechny zpátky, nemusel by do konce života sáhnout na lopatu. Kdo, sakra, komu zničil život? On jí, když musel vandrovat po celé zemi, aby uživil rodinu, a neměl při tom čas na fakany, který musel jednou za měsíc seřezat, protože se nemohl dívat, jaký z nich rostou lajdáci a nemakačenkové bez špetky úcty k otci, co se obětuje za každý kus žvance do jejich nevymáchaný huby? Nebo ona jemu, která uměla akorát shrábnout prachy a prošoustat je s frajerama, zatímco jemu dělala fóry, když přijel jednou za čtrnáct dní domů, aby si užil trochu pohodlí a milování?

   Jen vyvedla kuřata z kurníku, hned žádost o rozvod, jako by mohl v tý jejich zakopaný díře vydělat dost? Jeho táta odjel ze Slovenska až do Ameriky a posílal domů tolik, že to sotva stačilo dětem na boty. Přesto ho všichni uctívali jako pánaboha. Je víc něž jasný, o co jí celou dobu šlo: sedřít z něj kůži a odkopnout hned, jakmile by si chtěl začít užívat klidnýho stáří, zatímco ona by mu měla vynahradit celý ty léta odříkání a špinavý otročiny. Tfuj, co člověku zbyde na starý kolena bez baby a střechy nad hlavou? Jenom ten zasranej chlast.

   Jenom v tý hospodě je dobře, Pišta do sebe kopnul panáka, ani se neušklíbl. Každou novou dávkou alkoholu se mu blahodárně ulevovalo u srdce a v duši se rozléval klid naplněný pocitem lhostejnosti. Za chvíli mu bude srdečně jedno, co bude zítra, za měsíc a po celý zbytek jeho vandráckýho života. Důchodu se bohdá nedožije. Hlavní je suchá a vyhřátá židle se sklenicí piva na dosah, kde si může právoplatně vypít zobák, jak se mu zlíbí, a dokud nepřestane vnímat sám sebe, není pána, kterej by mu ji vzal.

 

   Vydržet, jen vydržet. Emil Žáček seděl v přeplněné hospodě kdesi ve středu města a upíjel z umatlané sklenice desítku pivo. Padala na něj malátnost. Při vzpomínce na předešlou noc mu naskakovala husí kůže. Včera začaly prázdniny a kolej se zavřela. Do poslední chvíle nechtěl ani pomyslet na nadcházející dva měsíce, které bude muset strávit na ubytovně stavby. Nevěřil, že mu osud nenabídne jinou příležitost. Přesto se neúprosný čas naplnil skutečností přesahující obavy, jež dosud sužovaly jeho mysl toliko z hlubokého podvědomí.

   První, co mu padlo do oka, když večer dorazil na ubytovnu, byly dvě židle sražené k sobě a tvořící ubohou postýlku s opěradly místo pelestí. Na ní spočíval uzlíček zavinovaček, z něhož vykukovala růžová hlavička kojence vklíněná pod nejnižší příčku jednoho z opěradel. Novopečená matka klečela na podlaze a drhla zašlé linoleum, zatímco stejně novopečený otec ležel na rozestlané posteli, vedle sebe na zemi pětilitrovou láhev od okurek do poloviny naplněnou pivem, a kouřil. Měl osmahlou pleť obrostlou černým plnovousem a dlouhé vlasy sahající na ramena odbarvené do stejného odstínu hnědožluté jako jeho družka.

   Emil si nemohl vzpomenout, jakými slovy zahájil rozhovor. Hodně se mluvilo o práci a o stavbě, kde byl Miško (tak jej cikánka oslovovala) zaměstnán. Na co si však vzpomínal více než jasně, byla průpovídka, kterou unavený dělník zařadil snad za každou třetí větu, vysvětlující jeho postoj ke všemu, čím se účastní na budovatelském úsilí podniku: Já jim na to drbem.

   Přestože nebylo zcela zřejmé, na koho míří zájmeno „jim“, přesvědčivost onoho tvrzení byla nadmíru průrazná. Hladina piva v láhvi naštěstí klesala rychleji, než schopnost Emila setrvat v chápavém rozhovoru, a unavený Miško usnul jako pařez s nohama oddané družky pod bradou. Bůh zaplať za to, že chlebodárce pamatuje na dostatek levného a utišujícího moku pro svůj lid, uklidňoval se Emil v bezesné noci naplněné burácivým chrápáním a občasným pláčem nemluvněte probouzejícího se k vědomí v nepoučitelném přehlížení rozdílu mezi dnem a nocí.

   Vydržet, jen vydržet, Emil neměl nejmenší chuť zopakovat si zážitek předešlé noci. Večer sliboval teplou a jasnou noc. Je přece tolik místa pod širým nebem, kam může osamělý tulák složit hlavu, nerušeně snít o životě, který je pouze jeho věcí, a věřit v příznivější osud nového dne. Na sklonku večera zaplatil svá tři piva a zamířil ke třem rozestavěným a opuštěným domům na vyvýšenině Mrázovky.

               

   Hmla přede mnou, hmla za mnou, Pišta pletl nohama a potácel se tak zmítavě, že mu nestačil chodník. Pohyb jeho bezvládného těla směřoval vzhůru ke staveništi veden podvědomou pamětí místa, kde započal svou cestu Pišta-člověk, aby zapudil bolest střízlivého vědomí a skončil jako Pišta-hovado bez vědomí druhové příslušnosti. Potácel se bez vůle k návratu, jeho rozumem opuštěná bytost však přesto tíhla zpět do závětří lidské přítomnosti, pod bezpečnou střechu chránící jedince před tvrdostí přírody, ve které by jako zvíře nedokázal přežít.

   Střízlivý nenáviděl život protkaný tisícerými křivdami, které si musel prožít za svou příslušnost ke svému druhu, nenáviděl celé pokolení, v němž propadl nezájmem o smysl a význam vlastního jména, na které se zapomnělo, o skutečnou identitu Pišty-jedince, která pozbyla váhy v okamžiku, kdy si uvědomil sama sebe bez společenského kontextu. Opilý vláčel svou duchem opuštěnou schránku v bezděčné snaze najít nějaký záchytný bod, kde by mělo smysl začít znovu uvažovat o probuzení Pišty-člověka, protože základním příkazem Přírody je bojovat o přežití a Pišta-zvíře postrádá základní instinkty nutné pro život a jeho naplnění. Chudák člověk!

 

   Hochu, hochu, zase jsi šlápl do louže, Emil znechuceně civěl na balík lidského masa a kostí rozložený na lavici ztlučené z hrubých tesařských prken. Ve sklepní převlékárně to čpělo močí a mdlými výpary nestráveného rumu. Pištovo tělo zabalené do špinavých a promočených montérek připomínalo ořezaný koňský pahýl potřísněný mokvajícími ranami poražených hrdinů napoleonských bitev. Jsou minimálně dva případy, napadlo Emila, kdy lidské rozdíly splynou v jedno: Ve chvílích revolučního vzepjetí mas a v čase společenského rozkladu. Ta myšlenka mu přišla bezděčně na rozum jako prostá asociace místa a příznačné souhry okolností, která svedla jeho a Pištovy kroky na jeden společný konec cesty.

   Kvapně na sebe natáhl montérky a vyběhl na střechu baráku. Nekonečná klenba hvězdné oblohy v něm vyvolala pocit volnosti a klidu. Uložil se v nejvzdálenějším koutu střechy, kde asfaltová krytina ještě dýchala teplem uplynulého dne, a přemýšlel o lidském charakteru, jenž nutí člověka rvát se za vlastní důležitost, a nakonec stejně všechny svede na jednu a tutéž křižovatku. Jenomže, když dva dělají totéž, není to nikdy totéž, řekl si ještě, než upadl do bezesného spánku ukolébán monotónním šumem velkoměsta zářícího z hlubin říčního údolí do tiché a rozlehlé noci.