A začalo to tak nevinně...

„Tak dneska kolik, babičko?“ odtrhnul se se smutným hlasem staříček na kanapi od večerních zpráv. „Čtyry vajíčka. Poslední dobou nám ty naše potvory vůbec nenesou. Jó loni, to byla jiná!“ a jezdila si prstem v pečlivě vedeném notýsku. „Červenec – deset vajíček, denní průměr! A srpen! No né, dokonce dvanáct!“ Ale dneska jen čtyry, co já s něma budu dělat?“ Dědoušek si zavdal desetistupňového piva, panáka kořalky a obojí zajedl chlebem. Nic jí na to neříkal. Jenom dva smutné vzájemné pohledy, dva staří lidé ztrápení životem. Na stole mezi sebou ošatku se čtyřmi vejci.

Ticho pohledů přetrhal smutný hlas moderátorky popisující současný stav v politice. Dědoušek odložil druhou sklenku pálenky vedle ošatky, když viděl, jak na něj s hereckým úsměvem z obrazovky mává jeho nový vůdce, kterého by sám o sobě nikdy něchtěl. Venku se slavilo, na obloze zářily komety barev duhy, dětské sbory zpívaly písně, jejichž textům ta mrňata těžko rozuměla, probíhaly přípitky, alkohol tekl proudem. Staříčci se s námahou postavili za záclonu, aby všechnu tu nastrojenou nádheru viděli. Kdybyste v té chvíli stáli před okny jejich skromného domku, v prvním výbuchu barevné rachejtle byste zahlédly tváře dvou lidí zalité slzami. Ale to by se vám obyčejně nepřihodilo, protože byste přece s ostatními nedočkavě zírali na vyvěšování portrétu Jednoho muže v nadlidské velikosti!

Ohňostroj ustal. Všechna světla namířili na tribunu pod kterou stanul právě Jeden muž v nadlidské velikosti. Najednou docela malinký. Zuřivé máchání rukama prokládal uhlazováním si svojí vzorně načesané kštice. Jeho chraplavý hlas zněl vítězně z amplionů po celém náměstí a do všech míst, kde bylo rozhlasové zařízení díky činnosti Jedné strany rozmístěno, dorazil také. I do pootevřených oken domku se vloudil.

Vtom dědeček stiskl babiččinu ruku ještě pevněji než dosud. Babička stisk opětovala. Vše beze slov. Po těch letech věděl každý o tom druhém, co chce říct a co si myslí. Plakali. Mohli křičet, mohli utíkat, mohli slabostí padnout do mdlob. Oni plakali. Nic jiného nemohli. Hleděli na mladé lidi na náměstí a přemýšleli, co asi budou říkat, až budou staří jako oni. A začalo to tak nevinně, to ještě slepice nesly…