Šaty dělají člověka

Šaty dělají člověka

„No tak vás vyhodili... svět se neposere, my se nezblázníme, půjdeš dělat něco jiného, učitelskej...“ snažil se moje chmury rozehnat Petrýsek, hostinský v hospodě U hasiče.
Cítil jsem, že vztek na všechny, kdo se podíleli na restrukturalizaci školství, ve formě slučování školských zařízení, jinými slovy, na likvidaci zbytečných škol, zbytečných podle mínění pánů v kravatách na ministerstvu (podle mě ne), prostě, vztek mě pomalu přecházel.

„Nazdar profesore,“ ozvalo se najednou hlasitě nade mnou, „slyšel jsem, že vás zrušili, úplně.“
No nazdar, Zbořil... ten tu scházel.
Úspěšný manažer velké tiskárny (vlastně, že je úspěšný, to vždycky tvrdil jen on, no... v každém případě si nežil špatně), bez dovolení se posadil ke stolu a zazubil se.
Nahlas jsem pomalu řekl:
„Ano, úplně nás zrušili...“
Petrýsek před nás třísknul plnými sklenicemi, a odšoural se do kuchyně.
„No a co budeš dělat?“ prohodil Zbořil, „měl bych pro tebe kšeft,“ nepočkal na odpověď.
„Hm, a jaký? Rovnat písmenka?“
„Prdlajs písmenka, už dávno hledáme někoho šikovného do vedení firmy, víš, jako našeho člověka,“ pokračoval Zbořil, „a ty se na to moc hodíš, už dlouho to nosím v hlavě, profesore.“
Onoho dne, U hasiče, měl Zbořil se mnou dlouhý rozhovor, a hlasitě u toho cinkaly peníze.
Zvlášť konec jeho převážného monologu, ten měl přesvědčit průměrného učitele, jehož nedávno stát označil za nadbytečnou přítěž českého školství, že právě on má v moci pozvednout skomírající polygrafický průmysl této země na (minimálně) evropskou úroveň.
No, abych byl upřímný... nepřesvědčil mě.
Jasně, peníze mi voní, komu ne, práce mi nevadí, ale... kdyby to alespoň nebyl Zbořil.
Jeho masáže vlastního ega a velkohubé přednášky na téma: Můj další milion; Kdo chce bejt chytrej, musí bejt bohatej a naopak; prostě, tyto přednášky lezly krkem i Božence v kuchyni, a že tu nevyvede z míry jen tak něco.
Jednou v hospodě hořelo, Petrýsek k ní vpadl do kuchyně a křičel: „Božkáá, vypadni z tý kuchyně, hospoda hoří...“
„Šmarjá, no a co... tak to uhaste, já musím dodělat guláš.“
A pak, ty jeho pletky s policií. Skoro každý den, stálo před jeho domem auto s majáčkem.
Donedávna jsem se domníval, že má mezi nimi příbuzné, než ho zatkli. Jinými slovy, nabídku pro vstup mezi boháče, jsem nepřijal, ale ani neodmítl.

S čím jsem ale nepočítal, byla přímá podpora Zbořila ze strany mojí manželky. „Ať je jaký chce, má tě rád a myslí to s tebou dobře. Nechápu, proč to alespoň nezkusíš?“
„No dobře, já ho mám také rád... svým způsobem, ale vždyť on je, jednoduše řečeno, mafián, gangster... a já nevím co ještě,“ namítal jsem.
„Ale má tě rád, a nabízí ti šanci, vždyť víš, chtěli jsme cestovat, koupit dětem hezké oblečení...“
Když manželce přeskočil hlas a ozvalo se tiché vzlyknutí, rozhodl jsem se.
Ještě ten den, telefon od Zbořila, moje rozhodnutí uspíšil.
„Dnes, v deset hodin, tě ředitel s jednatelem čekají ve firmě. Tak hejbni kostrou, profesore.“
„No, ty ses zbláznil, to nestihnu...“ houkl jsem do němého telefonu, Zbořil příliš rychle zavěsil.
Paráda, je devět hodin, převléknout se nestihnu, krucinál, to je vůl.
Když tam nepojedu, doma s manželkou nevydržím. Ále, co...
V devět padesát jsem zaklepal na dveře ředitele tiskárny. Zbořila jsem nikde neviděl.
Schůzka trvala přesně hodinu. Tolik jsem potřeboval k tomu, abych odpověděl na otázky, které se týkaly mého názoru na problematiku vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (proč se ptali zrovna na tohle, jsem vůbec netušil) a přesně tolik času potřebovali ředitel s jednatelem k tomu, aby vypili dvě rozpustné kávy. Jednatel i za mě. Instantní kávu zásadně nepiju.

Asi za tři dny na mě volala z předsíně manželka: „Volá Zbořil...“
Mechanicky jsem popadl druhý telefon...
„Ale né, stojí před barákem, a chce, abys hned šel dolů...“
Šmarjá, zrovna teď? pomyslel jsem si rozladěně...
Vstal jsem od televize a sešel po schodech před dům.
„No, nazdar profesore,“ uvítal mě Zbořil, vrátil se do auta a otevřel dveře u spolujezdce.
Nezdálo se mi to, v jeho hlase bylo cítit velké zklamání.
„Můžeš mi vysvětlit, proč ses trochu slušněji neoblíkl?“ vyhrkl, když jsem se posadil vedle něho.
„Co prosím?“
„Čoveče, tys tam vpadl vlasatej, v černý kožený bundě, džíny... víš, co si o tobě mysleli?“
V duchu jsem se usmál, no jo, já jsem se tehdy nepřevlékl.
„No dobře Zbořile, brzdi, stalo se, a to nějak ovlivnilo jejich mínění o mojí osobě?“
„No samozřejmě, ještě ten den mi ředitel volal, že nemůžou potřebovat lidi, kteří vypadaj, že mají doma tolik zbraní, jako Jonák v Discolandu. I přes nesporné odborné znalosti a zkušenosti.“

Odněkud vylovil kapesník.
„Čoveče, oni se tě BÁLI.“
Zbořil si utřel pot na čele, a mně, při vzpomínce na manželku, se najednou ulevilo.
„Hm, tak to promiň, nějak mi nedošlo, diplom zabalit do kravaty.“
„Si dělej srandu, profesorskej, ale něco ti povím... šaty dělaj opravdu člověka, diplom si oblíct nemůžeš.“
Upřímně a hlasitě jsem se rozesmál, přestože mi bylo zklamaného Zbořila trochu líto.